Nový začátek

Nový školní rok znamenal pro Elenu opět začátek normálního života. Už nemohla trávit dny zavřená v pokoji a psát deník, ležet v posteli, trucovat, vzpomínat… Musela se vrátit mezi lidi. Rodiče jí zemřeli víc než před rokem, to už nikoho nezajímá. Stefan před dvěma měsíci.

Musela zatnout zuby a začít znova. První den naštěstí nešla do školy sama. Bonnie ji vyzvedla.

„Jak se cítíš?“ zeptala se Bonnie starostlivě.

Elena jen pokrčila rameny. „Ani nevím, věříš? Pořád na něj musím myslet,“ Elena už zase měla skoro slzy v očích.

„Ale no tak,“ Bonnie ji objala a konejšivě ji pohladila po vlasech. „To zvládneme, neboj se.“

Elena si připadala jako ve snu. Ta situace jí byla tak moc povědomá. Loni, v tento den, šla do školy jako ta holka, které umřeli rodiče. Letos tam jde jako ta holka, které zemřel milovaný přítel. Jenže všichni si myslí, že ji opustil. Téměř nikdo neví, co se ve skutečnosti stalo. Všichni si myslí, že se na ni vykalila a prostě odešel pryč. Ve skutečnosti ji Stefan chránil před Katherine a sám při tom zemřel. Přála si to vykřičet do světa, bohužel nesměla.

Elena se loktem opírala o okýnko Bonniina a přemýšlela. Ani ne týden po Stefanově smrti zmizela Katherine, chvíli na to i Damon. Elena netušila, kde jsou. Ani to raději nechtěla vědět. Damona měla ráda, ale pokud odešel s Katherine, tak už ho nechtěla nikdy vidět. Neměla ani ponětí co se s nimi stalo.

„Pořád o něm nic nevíš?“ Bonnie ji znala lépe než kdokoli jiný, Elena měla někdy pocit, že jí čte myšlenky.

„Nevím,“ zakroutila hlavou Elena.

„Možná je to tak lepší, víš,“ nadhodila Bonnie opatrně, ale když viděla Elenin vyčítavý výraz, rychle dodala: „Chci jen říct, že se Damon nechoval vždycky nejlíp. A když tu nebude, rychleji na všechno zapomeneš.“

„Nikdy nezapomenu. Copak to nechápeš?“

„Eleno, vím, že tě to bolí, ale copak si doopravdy myslíš, že už se nikdy nezamiluješ?“

Elena jen protestně odvrátila obličej.

Elena si ani neuvědomila, jak celý den přežila, ale najednou tu byly tři hodiny odpoledne a pomalu mířila domů. Bylo místo, kam by šla mnohem raději. Po Stefanově smrti tam byla jen jednou. Starý penzion rodiny Salvatorů milovala. V nejtěžších chvílích po Stefanově smrti tam měla mnohokrát namířeno. Jen jednou přišla až k domu a odvážila se vejít dovnitř. Dům byl prázdný. Ponurý. Bez bratrů působil staře a sešle.

Často přemýšlela o návštěvě domu. Doufala, že tam třeba objeví Damona. Nerada to přiznávala. Chyběl jí. Hrozně moc jí chyběl. I když dokázal být zlý a nelítostný pro Elenu měl vždy slabost, nikdy by jí neublížil. Slíbil to, ale přitom jí zranil tím nejhorším způsobem. Opustil ji. Byl její přítel. Měl tu být pro ni. Proč odešel? Proč se nerozloučil? Elena mrkáním zahnala slzy. Přece jen ještě nebyla doma. Nechtěla, aby ji tak někdo viděl.

Dny plynuli stále stejně. Ráno vstát, jít do školy, dojít domů ze školy, udělat úkoly, jít spát. Stále stejná rutina. Nemohlo to tak být věčně, to věděla. Snažila se najít sílu to změnit, ale vždy to vzdala ještě dříve, než začala.

„Eleno!“ ležela u sebe v pokoji, když uslyšela volání. Jenna.

„Eleno, slyšíš mě? Pojď dolů!“ nedala se odbýt.

Elena se tedy zvedla a pomalu sešla dolů.

„No konečně,“ neodpustila si Jenna. „Večeře je na stole.“

Do teď chodila Jenna kolem Eleny po špičkách, snažila se jí vyjít vstříc. Doufala, že se se svým trápením popere sama. Teď změnila strategii. Elena není nemocná, musí s ní jednat jako dřív.

Elena si povzdychla a vydala se do kuchyně.

„Mohla by ses převléknout, máme hosta.“ dodala ještě Jenna.

Kdo by mohl přijít? Elena se na radu Jenny převlékla. Dala si své oblíbené černé rifle a k tomu tmavě modrý top.

Elena vešla do kuchyně. Vedle Jenny seděl docela přitažlivý kluk, asi spíš už muž.  Elena tipovala, že mu může být něco kolem pětadvaceti. Jako první ji zaujaly jeho oči, tak nádherně modré a hluboké. Skoro se v nich ztrácela. Obličej mu rámovaly krátké vlasy, špinavou blond neměla ráda, ale jemu opravdu slušela.

Elena se zarazila. Kdo to je?

„Eleno, tohle je můj kamarád Alex. Alexi, moje neteř Elena.“

Elena jen kývla a pustila se do večeře. Zpočátku jen tiše seděla a těšila se až večeře skončí, ale pak se zastyděl. Opravdu začíná bláznit. Proč by jí měl vadit milý kluk, který se jen snaží konverzovat? Měla by začít znovu žít. Stefan by určitě nechtěl, aby se do nekonečna trápila.

Večeře proběhla nakonec nečekaně v klidu. Elenu překvapilo, kolik toho má s Alexem společného. Byl opravdu dobrý společník. Povídali si ještě hodně dlouho. Ani si nevšimli kdy Jenna odešla.

„Asi bych už měl jít,“ zvedl se Alex kolem půlnoci. „Je už docela pozdě. Opravdu rád jsem tě poznal.“ Alex Eleně věnoval oslňující úsměv.

„Já tebe taky. Možná Jenně ještě poděkuju.“

„Krásně se vyspi,“ Alex vyšel ze dveří, Elenna už se je chystala zavřít. „Eleno?“ prohodil téměř neslyšně.

„Ano?“ vydechla nedočkavě, nechtěla, aby to dnešek skončil takhle. Dlouho se s nikým necítila tak dobře. Napadlo ji, že by se mohla pobavit. Trochu se v ní probudilo ta stará Elena.

„Napadlo mě, jestli bys zítra nechtěla jít do kina?“

„Ráda.“

„Dobře, dobrou noc.“ Alex vypadal potěšeně.

Elena seděla s Bonnie v Grillu. Bylo tu celkem rušno. Caroline pořádala párty.

„Netvař se tak naštvaně,“ smála se ji Bonnie už po několikáté.

„Nejsem naštvaná, měla jsme jiné plány.“

„Tajemný krasavec. Kdy už nás představíš?“

„Není tajemný. Jmenuje se Alex.“

„Chodíte spolu?“ vyzvídala Bonnie. Byla ráda, že se v Elenině životě objevil někdo další. I když se jí s Caroline snažili pomoct, jak jen to šlo, bylo to málo. Elena potřebovala někoho jiného. A teď tu byl Alex. Elena se s Alexem vídala asi dva měsíce, ale stále jim ho nepředstavila. Bonnie na něj byla opravdu zvědavá.

„Spíš jsme lepší přátelé,“ Elena si z talíře vzala hranolku, aby měla čas na rozmyšlenou. „Já vlastně nevím. Mám ho ráda, ale nepřemýšlím o tom, co je a co bude. Alex je přítel, kterého teď potřebuju. Bude to znít hloupě, ale myslím, že je to jen přechodné období. Nechci se vázat, chci se bavit.“

„Mě to nemusíš vysvětlovat. Já jsem ráda, že si konečně zpátky. Může být rád, že má vůbec tu čest být nějaky čas s Elenou Gilbertovo. A teď se teda budeme bavit!“ Bonnie vzala Elenu za ruku a zatáhla ji na parket.

Elena stála u baru a poslouchala Mattovu historku.

„Kdo je to?“ Eleniny oči zakryly chladné ruce. Ten hlas poznala okamžitě. Hrubý a přitom tak něžný.

„Damone?“ i když věděla, že to je on, nemohla uvěřit. Sundala si jeho ruce z obličeje a otočila se k němu. Stál tam, jako by se nic nestalo. Vlasy mu padaly do obličeje, ještě více podtrhovaly jeho půvab. Díval se na ni těma dokonalýma očima. Klidně tam stál a usmíval se. Opravdu vypadal, že ji rád vidí. Na sobě měl černou košili a tmavé kalhoty. Vypadal jako vždy. Prostě Damon.

Elena mlčela. V první chvíli byla šťastná. Pak se v ní nahromadil vztek za ty měsíce, kdy byla sama. Za dobu, kdy by ocenila Damonovu společnost víc než kdy jindy. Najednou, když byl tady, nevěděla, co má dělat.

„Rád tě vidím,“ pokračoval po chvíli. Sjel ji pohledem a potom jí věnoval jeden z těch svých úsměvů, po kterých mu holky padají k nohám. „Sluší ti to.“

„Damone,“ vzmohla se konečně. „Co tady děláš?“

„Prosté ahoj nebo ráda tě vidím, by neuškodilo,“ pronesl sarkasticky. „Chyběla jsi mi. Chtěl jsem vědět, jak se máš.“

„Jak se mám?!“ Elena zvýšila hlas. „Jak se mám asi mít? Stefan je mrtvý, ty ses na mě vykašlal, bez rozloučení si zmizíš a teď se mě prostě zeptáš, jak se mám?“ Opravdu zuřila. „Jdi se vycpat Damone, na tohle nemám náladu.“ S těmito slovy odešla za Bonnie.

Damon zůstal zaraženě stát u baru. Chvilku mu trvalo, než se vzpamatoval. Chtěl jít za Elenou a urovnat to, ale z Bonnie měl respekt. Posadil se k baru a doufal, že se mu ještě naskytne vhodná příležitost s Elenou promluvit.

„Dvakrát gin s tonicem,“ objednala Bonnie. Damona sedícího na barové židli úspěšně ignorovala.

„Bonnie, potřeboval bych mluvit s Elenou,“ zkusil to.

„Drž se od ní dál.“ Damon chtěl ještě něco říct, ale zastavila ho nesnesitelná bolest hlavy. „Myslím to vážně. Ublížíš jí, a zabiju tě.“ Bonnie odešla a Damonova bolest se rázem vytratila.

„Sakra,“ zaklel.

Elena ležela na posteli ve svém pokoji a plakala. Plakala, protože ublíží Alexovi, jednomuz mála lidí, kteří s ní měli trpělivost, když na tom byla špatně. Alex ji miloval. Věděla to dávno, ale byla příliš sobecká na to, aby jejich vztah ukončila. Teď to pro něj bude ještě horší, ale už s ním nemohla být. Ne teď, když je Damon zpátky.

Měla v sobě totální zmatek. S Alexem se cítila dobře, ale jen pohled na Damona v ní probouzel dlouho mrtvé pocity. Pocity, které zažila naposled se Stefanem.

Přála si, aby byl Damon součástí jejího život, zároveň si přála, aby zmizel a nekomplikoval ho.

„Neplakej,“ ozvalo se ze tmy.

Damon.

Damon jí setřel slzy a klekl si k posteli. „Neplač, nesluší ti to.“

Elena nereagovala, tiše brečela dál. Damona pohled na ni hrozně bolel. Vrátil se, protože chtěl být s ní. Vždycky chtěl. Jenže Elena milovala Stefana. Měl šanci po jeho smrti, ale to mu nepřišlo spravedlivé. Musel odejít, nedokázal se dívat, jak Elena trpí. Zraňovala ho to. Trpěl. Miloval Elenu a ztratil bratra, kterého měl proti své vůli rád. Všechnu svou energii soustředil na pomstu. Trvalo mu dlouho, než Katherine našel. Stál jí tváří tvář a nelítostně ji zabil.

Myslel, že je to správné vrátit se za Elenou a být jí alespoň dobrým přítelem, ale když viděl, jak trpí, začal pochybovat.

„Eleno?“

Nic.

„Eleno, mám odejít?“

Elena se vyděsila. Představa, že už ho nikdy neuvidí, ji zaskočila. Ucítila strašnou bolest. Ne! Už znovu ne! Přebylo to její veškeré trápení. Teprve teď si uvědomila, to co se snažila dlouho popřít. Miluje Damona.

„Prosím ne.“ Její hlas byl tak tichý. Nebýt Damon upír, ani by ji neslyšel.

„Dobře, zůstanu. Jen mi prosím řekni, co mám udělat. Nerad tě takhle vidím.“

„Polib mě.“

Damonův překvapený výraz rychle vystřídal chtíč, pomalu se sklonil k Elenině obličeji, pohladil ji po tváři a pak konečně políbil.

Zaslala: K@rin