Ztracené duše

Ručička na tachometru ukazovala rovných sto sedmdesát kilometrů. Krajina za okny se každou chvíli měnila. Občas nebylo za okny vidět vůbec nic, to když projížděli hlubokými potemnělými lesy. Vjížděli do měst, jejichž cesty byly lemovány svítícími lampami, nebo jim společnost dělala pouze rozlehlá pole a venkovská stavení. Elena pozorovala všechny tyto výjevy jakoby se dívala na film beze slov. Čelem se opírala o zamlžené okénko a bezmyšlenkovitě na něj prstem kreslila malá kolečka.

Cítila se prázdná asi jako balíček chipsů, které někdo snědl a obal jen tak pohodil na chodník. Byl tady také další pocit, který jí v několika posledních dnech dělal nepřetržitou společnost. Byla to beznaděj.

Ztratila snad všechno, co jí na tomhle světě dělalo radost. Ztratila milovaného, svou nejlepší přítelkyni, úžasného kamaráda a dokonce i bratra Jeremyho. Nezůstal jí už nikdo kromě muže, který s ní seděl v autě a už víc než čtyři hodiny nepromluvil ani slovo. Jen se upřeně díval na cestu před sebou a plně se soustředil na řízení.

Elena se s ním nepokoušela navázat konverzaci, protože věděla, že není o čem se bavit. Teoreticky tady byla spousta věcí, které by si měli říct, ale teď o to ani jeden z nich nestál. Ticho byla ta jediná věc, kterou právě potřebovali. Možná to byl jakýsi doznívající šok po tom všem, co se stalo. Proto jen seděli v terénním Jeepu a uháněli co nejdál od Mystic Falls.

Nikdy by si nepomyslela, že bude nucena opustit místo, ve kterém vyrůstala, kde prožívala své lásky a také všechny ty hrůzy. Musela odejít od své laskavé tety Jenny, která ještě stále bojovala s tím, že na výchovu Eleny a Jeremyho zůstala sama poté, co rodiče Eleny přišli o život při tragické autonehodě. V Mystic Falls zanechala také svého mladšího bratra Jeremyho, který ji nenáviděl proto, že mu nechala vymazat vzpomínky na Vicky.

Pokazila snad všechno co mohla, ale pokud by odchod z domova znamenal, že znovu bude moci vidět své přátele a Stefana, byla ochotna to podstoupit. I za cenu toho, že raní své nejbližší. Nebyla si sice vůbec jistá, jestli jí Damon pomůže tak jak slíbil, ale jinou možnost neměla. On byl silný, dokonale přesvědčivý a hříšně přitažlivý. Zkrátka a dobře, byl to upír. A přesně proto ho potřebovala.

Povzdechla si a nepohodlně se zavrtěla na sedadle. I když auto bylo prostorné, pomalu ji začínaly bolet záda, občasně přestávala cítit nohy. Nejraději by ho poprosila, aby zastavil, a ona se tak mohla na chvíli protáhnout a nadýchat čerstvého vzduchu. Ale neudělala to. Jen se na něj podívala a viděla stále ten stejný soustředěný obličej. Nevěděla, jestli vůbec vnímá její přítomnost, jestli ví, že se na něj dívá. Byla příliš unavená na to, aby přemýšlela nad takovými věcmi. Měla by vymýšlet plán, možná dokonce nějakou bojovou strategii, ale na to tady byl Damon. Ona sama byla jen bezmocná dívka bez jakýchkoli schopností. Damon byl ve srovnání s ní mocný a nebezpečný.

Riskovala když ho šla prosit o pomoc, podepsala si ortel smrti tím, že nasedla do toho auta a svůj osud, stejně jako osud Stefana, Bonnie a Matta, vložila do jeho rukou. Musela překousnout to, že Damon byl nezodpovědný a povýšený. On byl její jediná možnost. I když dosud nevěděla, proč i on nezmizel stejně jako ostatní. Možná to byl osud, možná jen náhoda. Možná to byl dokonce dobře promyšlený strategický tah, i když netušila, kdo za tím stojí.

„Najdeme je.“ Řekl tiše a koutkem oka se podíval na Elenu. Nejdřív se lehce polekala, ale jeho pevný hlas svědčil o tom, že mluví pravdu. Nebo přinejmenším, že se tomu snaží uvěřit ze všech sil. Pomalu přikývla a opět se opřela o okénko. Nenapadalo ji nic, co by měla říct, a tak mlčela.

Bezpečnostní pás ji začínal nepříjemně řezat do nahého ramene, zuby drkotala o sebe. Dlaní setřela vysráženou páru z okénka a pohlédla ven. Vítr divoce svištěl mezi stromy, které se pod jeho náporem ohýbaly jako panáčci z gumy. Inkoustově černé nebe svědčilo o tom, že každou chvílí začne pršet. Což se stalo během pár vteřin, načež do střechy auta začaly narážet a hlasitě bubnovat dešťové kapky. Elena se objala pažemi, zamračila se a rukou si prohrábla své dlouhé vlasy. Počasí venku dokonale odráželo její náladu jako křišťálové zrcadlo. Byla jí zima, měla hlad, nutně si potřebovala zdřímnout a vlastně se celkově cítila mizerně.

„Zastavíme.“ Promluvil tiše jako duch a prstem ukazoval na velkou ceduli na okraji silnice, která hlásala, že se nacházejí necelé dva kilometry od motelu. Elena se napřímila na sedadle a v duchu zajásala, že se alespoň vyspí v posteli, ať už bude jakkoliv nepohodlná. Všechno bude lepší, než spát schoulená v klubíčku na sedadle v autě.

„Nemusíme zastavovat. Nejsem unavená.“ Zalhala vzápětí, protože viděla v Damonově tváři neochotu a znechucení nad tím, že Elena je přeci jen lidská bytost a potřebuje tak primitivní věc jako je spánek.

„Lhaní ti nejde, Eleno.“ Pronesl otráveně a protočil oči v sloup.

„Ty spát nepotřebuješ.“ Odsekla rychle a snažila se vypadat dostatečně bděle, aby nemuseli zastavovat. I když neuvěřitelně toužila po klidném spánku v teple, radši se vyspí v autě než aby dalších několik dní pozorovala Damonův otrávený obličej.

„Ale ty ano. A pokud nechceš, abych tě měl na svědomí hned první den, budeš zticha a půjdeš se vyspat.“ Nemělo smysl se s ním dohadovat, stejně by nevyhrála. Navíc, Damon by ji mohl tím svým donutím-tě-to-udělat pohledem přinutit. Ale počkat! Elena si sáhla na krk a nahmatala tenký řetízek s přívěškem naplněným sporýšem. Nehrozilo jí nebezpečí, že by se někomu podařilo ji přimět dělat věci proti své vůli. Proto se o něco uvolněněji zabořila hlouběji do sedadla.

„Jak chceš.“ Pokrčila lhostejně rameny.

„Fajn.“ Spokojeně se ušklíbnul a prudce otočil volantem doprava.

„Ale nebudu se ti podřizovat pořád.“ Upozornila ho pevným hlasem. Skutečně nechtěla, aby musela dělat všechno, co jí Damon řekne. Tohle je výjimečný ústupek z její strany.

„Uvidíme.“ Zamručel a lehce pozvedl jedno své husté obočí. Elena se na něj nervózně dívala, nechápala totiž, co tím myslel. Ovšem pokud tím vůbec něco myslel. Byla proto ráda, když zastavili před slušně vyhlížejícím motelem, na jehož přítomnost upozorňoval velký neonový nápis. Elena si odepla pás, nedočkavě vystoupila z auta a nadechla se čerstvého vzduchu, který ještě voněl po nedávném dešti.

Protáhlá své unavené a zlámané tělo, několikrát zazívala a protřela si oči. Damon mezitím vytáhl z kufru Eleninu příruční tašku, ve které měla pár nezbytností, zamknul auto a hodil Eleně tašku k nohám.

„Jdu nám zařídit pokoj. Počkej tady. Kdyby se dělo něco podezřelého, křič.“ Odsekával jednotlivé věty jako generál, který velím svým podřízeným. Elena si vzdorovitě složila ruce na prsou a zavřela oči. Vážně udělala dobře, když poprosila o pomoc zrovna jeho? Nebyla si tím vůbec jistá. Nejraději by mu uštědřila pořádný políček, a to s ním strávila teprve několik hodin! Kdo ví, jak to bude vypadat za pár dní!

Když proslov skončil, otevřela oči a unaveně spustila ruce podél těla. Nepříliš ochotně se sehnula ke své tašce. „Skutečný gentleman.“ Zamumlala rozladěně, přehodila si zavazadlo přes rameno a opřela se o kapotu auta.

Celá tahle situace jí připadala poněkud podivná. Bylo skutečně smutné, že tady s ní není Stefan. To s ním by měla vyrazit na nějaký bláznivý výlet, kde by se bavili, smáli se a užívali přítomnosti toho druhého. Místo toho k ní kráčí Damon s tím svým arogantním úsměvem na rtech, v jedné ruce chrastí klíčky od pokoje a v druhé ruce se mu pohupuje láhev šampaňského.

Elena nechápavě ukázala prstem na šampaňské a ignorovala Damonův pobavený úšklebek.

„Řekl jsem, že jsme novomanželé. Takže mi ochotná paní domácí dala láhev jako dárek.“ Odpověděl klidně a prošel kolem Eleny bez zastavení.

„Cože jsi řekl, Damone?“ vyprskla nevěřícně a nasupeně vykročila za ním.

„Máme pokoj šedesát osm!“ zvolal vesele a provokativně zacinkal klíčky, které se mu houpaly na malíčku.

„Máme?“ zakřičela. „Copak jsi nevzal oddělené pokoje?“ zlostně dupala za ním a když vpadla do stísněného pokoje, nazlobeně mrštila tašku na zem až to zadunělo.

„Odkdy novomanželé spí v oddělených pokojích?“ zamrkal na ni a otevřel si šampaňské, že kterého si pořádně loknul a poté se svalil na manželskou postel. „Zavři ty dveře, Eleno. Já se půjdu rozhlédnout kolem, trošku si užiju a vrátím se. Ty se mezitím vyspi a až odejdu, zamkni se tady.“ Znovu ten jeho panovačný hlas.

„Tím užít si, myslíš nakrmit se.“ Konstatovala nejistě a uvědomila si, že se jí u toho třásl hlas. Damon souhlasně pokýval hlavou a široce se na ni zazubil.

„Neboj se, uklidím po sobě.“ Ujistil ji vážným tónem, vstal z postele, opět si pořádně zavdal z lahve a došel ke dveřím. „Zamkni ty dveře, Eleno.“ Zopakoval důrazně a pak je za sebou přibouchl. Elena v pokoji osaměla.

Ze všeho nejdříve se rozhodla poslechnout Damonovu radu a otočila klíčem v zámku, aby se sem nikdo nedostal, až bude spát. Měla však neblahé tušení, že pokud se k ní někdo bude chtít dostat – například nějaký upír – nebude mu obyčejný zámek dělat vůbec žádný problém. Přesto se za zamčenými dveřmi cítila o něco bezpečněji, ne však klidněji. Damonova přítomnost ji sice kdovíjak netěšila, ale bez něj se cítila ještě osaměleji. Na tento pocit měla naprosté právo, vždyť kromě Damona tady neměla nikoho ze svých přátel.

Elena se svalila na postel, která nebyla zrovna nejpohodlnější a začala tiše plakat. Truchlila kvůli Stefanovi, Bonnie a Mattovi… přátelům, které za záhadných okolností ztratila. Nechtěla na to vzpomínat, ale stejně si smutné vzpomínky prokousaly cestičku k jejímu vědomí, takže se jí před očima vybavilo všechno z onoho osudného dne.

Záblesky vzpomínek jí za očními víčky vyskakovaly jeden po druhém. Viděla Stefana, jak se svíjí v bolestech, podlamují se mu nohy a on se snaží za chytit desky stolu, aby neupadl. Stejně jako ten den, Elena pociťovala naprostou beznaděj. Nevěděla co se děje, ani jak mu pomoct. S křikem sledovala, jak se hroutí k zemi, obě ruce si tiskne na prsa a rychle mrká. Elena věděla, že se snaží zahnat slzy bolesti. Ptala se ho, co má dělat, ale on neodpovídal. Jen se na ni díval a mumlal cosi nesrozumitelného. Jeho huhlání však po několika vteřinách nabylo na jasnosti. Opakoval stále dvě stejná jména.

Matt. Bonnie.

Elena rychle vytáhla z kapsy u kalhot svůj mobil a hned vytáčela číslo své nejlepší kamarádky. Přitom křečovitě svírala Stefanovu dlaň, uklidňovala ho, že to zase bude dobré, i když si tím sama nebyla jistá. Vůbec netušila, co bude dál. V telefonu se nikdo neozýval a ona začínala být ještě víc vyděšená. Začaly ji štípat oči, ale zrovna v okamžiku, kdy chtěla mrštit telefonem do kouta, se na druhé straně ozval Bonniin ochraptělý hlas.

„Eleno!“ vykřikla zoufale. Elena by tento zvuk už nikdy nechtěla slyšet. Zastavilo se jí srdce a krev jí doslova tuhla v žilách. „Eleno, bolí to!“ zaječela ještě. Pak se ozvalo hlasité bouchnutí, jako když těžký předmět dopadne na podlahu a nastalo ticho. Ticho, které je horší než cokoliv na světě. Ticho zvěstující něco špatného…

Začala se třást od hlavy k patě. Stefan stále naříkal, ale něco se změnilo. Jeho oči byly jiné. Bylo v nich něco, co Elenu znepokojovalo. Bylo to smíření… smíření se s tím, že se blíží jeho konec. Začala na něj křičet, slzy jí přitom kanuly na jeho košili, ale on už neposlouchal. Usmál se, zamrkal jakoby ho oslepilo jasné světlo a naposledy promluvil.

„Najdi Matta.“ Pak pozvolna pouštěl Eleninu dlaň. A dřív než stačíte mrknout, byl prostě pryč. Zmizel. Beze stopy. Jako by se vypařil. Jako by neexistoval.

Elena propukla v hysterický jekot, její tělo se odmítalo pohnout, jak bylo stále ztuhlé šokem. Nedokázala se rozhodnout, co by měla udělat. Jet za Bonnie? Najít Matta? Jít hledat Stefana? Kdyby tak mohla být na třech místech současně!

Záložní motorek v její hlavě se rozjel na plný výkon, ozubená kolečka se točila o sto šest, mozek zase začal fungovat a ona věděla, že musí udělat to, co jí poradil Stefan. Musí najít Matta. A i když byla zlomená bolestí, naprosto vyčerpaná, zcela mechanicky jako robot se zvedla ze země a s očima plnýma slz vyběhla před penzion. Nastartovala auto a uháněla do města, aby co nejdřív našla Matta. Pokud by se stalo něco i jemu, nejspíš by skočila pod kola nejbližšího jedoucího auta.

Když se blížila k Mattovu domu, její žaludek zrovna nacvičoval přemety. Pouze silou vůle se snažila nepozvracet. Plně si neuvědomovala, co vlastně dělá. Jen se přistihla jak běží k jeho dveřím, klepe na ně a čeká, až jí Matt přijde otevřít a na rtech bude mít ten stejný laskavý úsměv, který na něm vždy měla ráda.

Sevřenými pěstmi zabušila na dveře a naslouchala. Neodvažovala se přemýšlet nad tím, co všechno se mohlo stát. V okamžiku kdy se dveře otevřely, se úlevou rozplakala ještě víc. Matt stál přímo před ní! Zdravý a především živý!

„Ach, Matte!“ vydechla přiškrceně a zády se opřela o rám dveří. Vzápětí si ale uvědomila, že něco není v pořádku. Přestala dýchat a dlaně si přitiskla na ústa, aby nevyjekla. Matt se jednou rukou opíral o stěnu, druhou měl položenou na stejném místě jako Stefan. „Ne. Matte…“ zašeptala skrz prsty a došla těsně k němu.

„Eleno.“ Řekl tiše a na tváři se mu zračil podivně vyhlížející úšklebek. Nehodlala pozorovat, jak i on zmizí jen tak bez ničeho. Chytla ho za ramena a prudce jím zatřásla. Chtěla mu říct, aby se vzpamatoval, aby s tím bojoval, že společně něco vymyslí, ale nezvládla to. „Eleno, najdi mě.“ Zasípal a jako mávnutím kouzelného proutku zmizel. Stejně jako Stefan a nepochybně stejně jako Bonnie. Elena neměla dostatečnou odvahu jet k ní domů, aby se přesvědčila, že tam není. Zhroutila se na zem a křičela…

„NEEEE!“ prudce se vymrštila do sedu a zjistila, že s ní někdo třese jako s pokladničkou, když se snažíte zjistit, kolik v ní máte drobných.

„ELENO! Vzbuď se! Byl to jen sen!“ křičel na ni Damon. Vlasy měl divoce rozcuchané, vypadal jako by ho něco vyrušilo přímo uprostřed lovu… „Byl to jen sen.“ Opakoval o něco klidněji. Chvíli jí trvalo, než se vzpamatovala ze své noční můry. Ale nakonec přikývla a hřbetem ruky si setřela horké slzy ze tváří.

„Musíme je najít, Damone.“

„Já vím.“ Odpověděl nepřítomně. Elena se pomalu položila zpátky na postel a zhluboka oddechovala. Dívala se na Damona, jak tam bezduše sedí a usilovně přemýšlí. Ani jeden z nich neměl tušení, kde své přátele hledat. Svět byl veliký a především, nebezpečný. Nemohli si být jisti, že Matt, Stefan a Bonnie nejsou mrtví. Věděla však, že tuhle možnost si nepřipouštějí za žádnou cenu. Ti tři tam někde jsou a čekají na to, až je Elena najde…

„Jdi se najíst…“ řekla trochu nejistě a podívala se na něj.

„Ne. Zůstanu tady. Kdyby se ti zase něco zdálo.“ Prudce zavrtěl hlavou a posadil se na zem.

Damon je sice zvíře, ale kousek lidskosti v jeho těle stále přebývá. Jen to dostat na povrch. Elena se v duchu zapřísáhla, že to dokáže. Ale až potom, co se vyspí…

Zaslala: Lindsay