Dvě jsou přeci lepší než jedna… (1)

Páry: Mno… nechte se překvapit.

Děj: Do Mystic falls se přestěhují dvě sestry, o kterých nikdy nikdo neslyšel a pěkně Damonovi, Eleně, Stefanovi, Caroline, Tylerovi i Alaricovi zamotají život. A to jednou provždy.

Časové rozmezí: Zhruba v době, kdy byl zabit Mason Lockwood

Pohled Damona

 Zrovna jsem seděl před krbem a popíjel sklenku bourbonu, což nebylo tak neobvyklé. Stefan s Elenou se šli pobavit někam s Caroline, Tylerem, Bonnie a Jeremym. Nebránil jsem jim. Jsou to koneckonců jejich životy. Zůstal jsem tedy v penzionu sám. Dům se zdál tišší než obvykle. Slyšel jsem každý jeho šelest, způsobený větrem venku. Ano, bylo překvapivě větrno. Z mého rozjímání mě vytrhlo klepání na dveře. Otráveně jsem do sebe kopl obsah skleničky a šel otevřít. Otevřel jsem dveře a v nich stála velmi půvabná dívka. Ve městě jsem ji ještě nikdy neviděl. Usoudil jsem tedy, že není zdejší. Rozhodl jsem se toho využít. Byla by škoda, kdyby ne. Z mého přemýšlení mě dostal její hlas, který lahodil mému uchu. Ano, dalo by se říct, že byla po všech stránkách perfektní. Alespoň po těch, které jsem mohl vidět pouhým okem.

„Damon Salvatore?“ otázala se mě tahle hnědovlasá bohyně, která kouzlem přistála u mých dveří.

„A-ano. To jsem já,“ vykoktal jsem nakonec.

Nakoukla přes moje rameno dovnitř domu a zeptala se: „Mohu dál?“ Konečně jsem se vzchopil.

„A co potřebujete?“ dovolil jsem se zeptat.

„Potřebovala bych si s vámi promluvit,“ vysvětlila a nahodila podobný úsměv, který používám sám. Pokynul jsem jí tedy, aby šla dovnitř a uhl jí z cesty.

„Prosím, posaďte se,“ řekl jsem a ukázal na gauč. „Mohu vám nabídnout něco k pití?“ zeptal jsem se zdvořile, když se usadila. Nemohl jsem uvěřit, že tento symbol dokonalosti sedí na mém gauči, v mém obýváku, v mém domě. „Můžu vám nabídnout vodu, čaj, kávu, bourbon…“

„A proč mi nenabídnout rovnou krev?“ pronesla s klidem a sarkastický úšklebek zdobil její dokonalou tvář. Zarazil jsem se na místě a pozoroval ji. Najednou jsem začal uvažovat nad tím, co tu vlastně chce. Svojí upírskou rychlostí jsem se přenesl až k ní, popadl ji a přimáčkl na stěnu.

„Co tu vlastně chcete?“ zavrčel jsem vztekle.

„Jak už jsem řekla. Promluvit si.“ Na její tváři stále zůstával ten tajuplný a mně neznámý úsměv. Už jsem se neudržel a chytl ji pod krkem. Najednou zvedla levou ruku a ukázala mi prsten, který zdobil její prsteníček. Okamžitě jsem ten prsten poznal. Byl stejný jako ten, co se dědí v rodině Gilbertů. Pustil jsem její hrdlo a se zájmem jsem si prohlížel prsten.

„Kde jsi ho sehnala?“ zeptal jsem se udiveně, ale stále jsem ji nepřestával mačkat na zeď. „Vždyť jsou jen dva, jeden má Jeremy a druhý Rick.“

„Mám velmi schopné přátele.“ Její ruka proklouzla mezi mými a zvedla tu pravou. Na ní byl zlatý prsten zdoben lapisovým kamenem.

„A ten mi ukazujete proč?“ nevydržel jsem.

„Protože jsem jako ty,“ řekla a znovu se tajuplně usmála. Udiveně jsem na ni pohlédl.

„Dokaž to!“ přecedil jsem mezi zuby. V tu ránu jsme byli na druhé straně místnosti. Tentokrát držela přitisknutého na zdi ona mě a dívala se na mě krvavě rudýma očima, pod kterými bylo několik černých, pulsujících žil. Z úst jí trčel pár bílých, ostrých tesáků.

„Tohle ti jako důkaz stačí?!“ vyštěkla na mě. Jen jsem přikývl. Musel jsem jí připsat bod za to, že se nebojí přeměnit se kdykoliv a kdekoliv. Pustila mě ze sevření a znovu se posadila do křesla. Její obličej už měl zase ty něžné tvary a barvy a znovu jí ho zdobil ďábelský úšklebek.

„Vodu, prosím,“ řekla, jako by se nic nestalo. Byl jsem z toho všeho ještě trochu otřesený, takže jsem zprvu nechápal, co po mně vlastně chce. Nechápavě jsem se na ni podíval.

„Ptal ses mě, co si dám. Vodu.“ Konečně jsem pochopil a odešel do kuchyně. Přinesl jsem jí sklenku vody a posadil se naproti ní.

„A odkdy si tykáme?“ zeptal jsem se.

„Je to slušnost, že týkání navrhuje dáma. Krom toho, jsem o dost starší než ty,“ zakončila a napila se.

Pokračování příště…

Zaslala: Angel