Stáhni mě do pekla (4 – 5)

Kapitola 4. – Nesnáším baseball

***
Jsi démon v lidském těle. Jak zajímavý jsi! Hořce čokoládové vlasy, pravidelné obličejové rysy a brada obsypaná kraťoučkými fousky tě ladí do krásy. Máš tak měkké a upřímné jasné oči, ve kterých se zrcadlí modré nebe nad jiskřivou zmrzlou krajinou. Když se na mě díváš, doslova cítím čerstvý horský vítr. Pod tvým pohledem ze země vyrůstají ledové kameny, rozpínají se mi podél těla, stojím uprostřed s holými rameny, do kterých píchá stovka zmrzlých křišťálů. Tvůj úsměv ty křišťály taví. Tvůj úsměv: Někdy je podezíravý, jindy nesmělý, uhrančivý, sladce nepřítomný, naučeně umělý, hořce kyselý, a ten obyčejný, tolik neuvědomělý, ten nejkrásnější. Často jsou tvé úsměvy tiché, rychlé jako kulka, co proletí vojáku kolem hlavy. Těším se na ty vřelé, dosud chráněné za medově houpavým hlasem v útlém krku.

Nedokážeš mě nenávidět věčně, vím to, tvá nekonečně hluboká duše je hodná. Je legrační sledovat tě, když se zapomeneš ovládat a skrz kamenný výraz pustíš ten tvůj, přirozený.

Zatím ti zůstanu na blízku. I přes to, že nebudeš tím, ve kterého jsem doufala, přes to tě musím znovu vidět. S nadějí, že ty si postupně budeš přát vidět mě.
***

„Iane! Vypadáš hrozně! Že ty jsi spal?“ kulila na mě oči Noemi, když jsem o pár půlhodin později, kdy jsem bláznivou Agathu opustil u hotelu, zastavil před Giselliným vchodem. Stála s kufrem na chodníku. Vždy perfektní a přesná. Líbla mě na tvář a podotkla, že jsem se mohl oholit, nebo alespoň učesat.
„Včera jsem to trochu přehnal s pitím. Nechtěl jsem být doma sám, tak jsem seděl u Morrise až do půlnoci,“ zamumlal jsem, když se uvelebila vedle mě.
„No jistě, samota, tvoje noční můra. Měl bys se sebou něco dělat. Piješ docela hodně, víš to?“
Vím to, mami. Měl bych přestat pít, měl bych se oholit a učesat, zuby si vyčistit, samé poučky, přehnané starosti. Nikdy mě nebude brát takového, jaký v tu chvíli jsem. Tyhle způsoby nemám na Noemi a většině žen rád. Jak se ujistí, že se ryba chytila, už jí manipulují k obrazu svému. Přetvářejí, chtějí mít dokonalého chlapa, zároveň hrdinu a ochránce. Nedělal jsem to do teď a nechybělo mi nic, tak proč začínat zrovna po tvém boku? Líbil jsem se ti na začátku, měl bych se ti líbit i po dvaceti letech, ne? Možná jí křivdím, ale oproti ní mi je celkem šumák, jestli má čerstvě oholené nohy nebo dobarvené vlasy. Miluju jí, protože je vtipná, sebevědomá a přátelská. Samozřejmě na vzhledu taky záleží, ale určitě bych jí malé nedokonalosti nevyčítal.
„Děje se něco? Jsi tichý,“ promluvila mi do úvah.
„Ne nic. Jsem trochu rozmrzelý, že mi odjíždíš tak brzy. Měl jsem jiné plány,“ pokusil jsem se o úsměv.
„Vždyť za týden budeme opět spolu. Nemůžu se dočkat společného focení. A kdy ti začíná natáčení?“ Vytáhla z kabelky tablet, který jsem jí dal, aby šetřila stromy, a patlala po něm prstem. Všechno si zapisuje.
„Taky za týden.“ Chvíli jsem mlčel, než mě napadlo jak ji rozněžnit: „Co kdyby ses ke mně nastěhovala? Byt v New Yorku je dost prostorný. Sama víš, jak vypadá. Ta druhá šatna je prázdná. Klíče máš. Rád bych se vracel domů, kde na mě někdo čeká.“ Nebo kde je spousta věcí, které mi přítomnost toho druhého připomínají.
Vypadalo to, že jí tablet do klína upadl. Zeširoka se usmála: „To myslíš vážně? Teda Iane, já nevím, co říct.“
Zabralo to.
„Řekni třeba ano.“ Usmál jsem se jedním koutkem.
„Dobře, nastěhuju se, ale až tam budeš ty.“ Přiblížila se a já ucítil její jemné rty na tváři. Pak mi z ní palcem neromanticky utřela rtěnku.
„Fajn.“ Připadalo mi, že tak velké rozhodnutí nevyprchá do tří minut, jak se mi zdá, že vyprchalo. Znovu se zahleděla do tabletu. Čekala to snad? A co jsem čekal já? Že bude radostí vyvádět, až proskočí střechou? Krátce jsem ji prohlédl. Usmívala se na display. No, tak přece jen malý dozvuk radosti zbyl. Možná už jsme na spontánní projevy emocí moc dospělí.

Vkráčeli jsme do odbavovací haly letiště v Richmondu.  Zatímco autem odtud cesta trvá necelých šest hodin, letadlem bude v New Yorku za čtyřicet minut. Vzal jsem jí kufr. Zkontrolovali jsme let a má drahá si pořídila kelímek horkého kapučína. Stoupli jsme si k veliké prosklené stěně, odkud bylo vidět na odletovou rampu. Usrkla z kelímku a něco mi smetla z bundy. Na moment jsem se zarazil. Snad na ní Agatha nenechala vlas. Noemi tomu nevěnovala pozornost. Obrátila ji k mé tváři.
„Buď hodný, pij méně a zkus se tolik nevžívat do své role. Nesluší ti to,“ loučila se v mém náručí.
„Fajn, v době tvé nepřítomnosti nikoho nezakousnu.“ Zvedl jsem čestně dlaň. Noemi se zašklebila. Upíří deníky nemá ráda. Tvrdí, že mám na víc, na charakterově hlubší role. Už se mi dokonce jednou snažila dohodit poustevníka, který snad celou půlku filmu vede monolog o nesmrtelnosti, o ztracené lásce a sázení mandloní, a pak nesmyslně zemře rukou svého synovce, poněvač synovec chce prodat maják, ve kterém poustevník bydlí. Kdo by se na tohle díval. Nabídku jsem nepřijal. Nějak mi to celé přišlo k smíchu. Na deníky prý vůbec nekouká, prohlásila, že je to naivní seriál pro děti. Já si myslím, že trochu žárlí, ale na druhou stranu jsem rád, nemohl bych být s někým, kdo by ve mně viděl vymyšlenou postavu z televize. Jako kdyby nějaká po DiCapriovi chtěla, aby se dokola topil ve vaně, protože ji zrovna tahle jeho poslední scéna z Titaniku dokáže nažhavit. Noemi se odtáhla. Polibek na rozloučenou, pak už jen její světlé vlasy mizící v chodbě k letadlům. Počkal jsem, než odletí, přilepený na skle, připadal jsem si jako reklama na Raffaello.

Noemi je o dva roky starší než já. Seznámili jsme se právě tady, v Blackstone ve Virginii, kam jsem se přechodně uchýlil před zářícím nezpomalujícím světem. Její kamarádka, pochopitelně Giselle, ji pozvala na oslavu narozenin v zahradě jakéhosi snoba, kterého jsem ten den viděl poprvé a naposledy, takže mi jeho jméno uteklo. A protože v tu dobu Giselle spala s Deanem, který mi tady pomáhal hledat dům, vzal mě na tu party taky. Prohlašoval, že se tak alespoň v novém prostředí rozkoukám a najdu nové přátele. Našel jsem Noemi. Podobně jako já, nikoho kromě svého doprovodu neznala, a kde byl doprovodům konec. Dali jsme se do řeči, zajiskřilo se, a už je to půl roku, co tvoříme pár. Jsme stejní, v hodně názorech se shodneme. Pracujeme v šoubyznysu, Noemi píše pro bulvár, fotí a občas hraje v reklamách, létáme světem a v posteli si velice rozumíme. I když za poslední měsíc mi připadá, že se sobě oddalujeme. Přikládám to k pracovním povinnostem. Teď spolu budeme bydlet, takže se ta díra snad zalepí.

Na zpáteční cestě mi myšlenky utíkaly k Agátě. Ona svého zbožňovaného upíra z televize pasovala ještě výš, když mě stále tak oslovuje a vůbec jí nedochází, jak by to asi vypadalo, kdybych byl skutečný. Možná nikde nebyla, nevytáhla paty od televize, přeskočilo jí, a tak žije v bujných představách, že se New Yorkem prohání Spiderman, že až bude v nesnázích, přiletí Harry Potter na smetáku a vykouzlí Patrona a hlavně bacha na zabijácké pavouky, ptáky, hady, dinosaury, piraně a Gremliny, protože až je jednou někdo naštve, spolčí se a všichni tady pochcípáme. Smál jsem se, až mi žaludek ne moc vybraným způsobem oznámil, že jsem dnes ještě nic nesnědl. Kruté ženy nenechají chlapa ani najíst. Benzínku nechci. Býval tu někde takový areál s hlavní budovou a chatkami, asi půl míle od silnice, schovaný v lesích, v půli cesty mezi Richmondem a Blackstone. Takový ten jednonoční, pro tajné schůzky. Rozumíme si, že jo.
Po pár mílích jsem uviděl odbočku s oprýskanou cedulí stříbrné barvy, na které zelená písmena odkazovala na kemp u Pepiho. Snad ho nevystřílel nějaký zhrzený manžel. Dojel jsem na parkoviště k dřevěnému plotu, který nejspíš obepínal celý areál. Podle šesti zaparkovaných aut a jedné motorky jsem usoudil, že mají otevřeno. Prošel jsem bránou se stejnou cedulí, jaká byla u odbočky a dal se rovnou, mlatovou cestou, lemovanou rododendrony. V hlavní budově se v přízemí nacházela recepce, záchody a restaurace, ve které seděly dva páry. Jeden pár mladší, kluk zrovna krmil svou družku zmrzlinovým pohárem. Druhý zlatokopecký nad kávou. Zavalitý plešatý muž ztracen v novinách, obyčejná černovláska v mobilu. Servírka tak měla spoustu času a věnovala se mi rychle.
„Vítejte u Pepiho. Jste tu sám?“ kulila oči podávajíc mi jídelní lístek.
Přikývl jsem a chtěl vodu, pro začátek.
„Nejste vy náhodou ten herec?“ zeptala se opatrně, když na stůl pokládala minerálku.
„Nikoli, slečno, jsem exekutor. Dám si tohle vegetariánské jídlo.“ Ukázal jsem do menu.
Nemyslel jsem vážně své povolání, i když chvíli vypadala, že mi to zbaštila. Usmál jsem se jako na plakátu. Zamrkala a pohotově pochopila, že se chci jen najíst a vypadnout.
„Skvělá volba, pane,“ zašveholila. Odběhla nahlásit mou objednávku, pak vzala hadr a fakt pečlivě myla okolní stoly. Poprvé tak dostanou patřičnou péči, o které se jim dosud ani nesnilo. Ať je zatím cokoli, jsem rád, jak dokáži druhé inspirovat i k těm nejobyčejnějším činům. Jsou začátkem pro ty neobyčejné.

Oběd mi docela chutnal. Odepsal jsem Noemi na zprávu, že mám radost, že doletěla v pořádku a teď hurá domů.
„To je vaše auto, to stříbrné Audi?“ zeptala se servírka, když jsem platil. Polekaně jsem se podíval ven za plot. Stálo tam.
„Jo.“
„Před chvílí se kolem něj motal nějaký muž,“ informovala mě.
„Děkuji, drobné si nechte.“
Prudce jsem vyšel z baru a doběhl k autu. Z jednoho muže se vyklubala parta čtyř kluků. Postávali opodál. Nedbal jsem na ně a auto zběžně zvenku zkontroloval.
„A hele, to je ten Mr. Smolder Holder,“ vykřikl někdo a než jsem se rozkoukal, dostal jsem ránu do zad.
„Vo co de?“ snažil jsem se popadnout dech. Postavil jsem se k nim čelem a zároveň mapoval, jak daleko jsou dveře od mého auta.
„Pěkná kára. Německý jsou echt, co?“ Ujal se slova kluk, který měl v uchu černý kruh, co mu na centimetry rozšiřoval díru pro náušnici. Ve tváři ho zdobila spousta strupů. Měl orlí nos a teplákovou soupravu, jak se v kruzích mých známých říkalo: čtyři proužky pro teploušky. Nevím, co k autu říct. Ustoupil jsem dozadu o dva kroky a narazil do borce, který mě odstrčil. Snad on jediný měl trochu svaly. Byl o něco větší než já, měl méně vlasů než já a vyhlížel, jako že mu je jedno, jestli je zrovna teď tady nebo na pláži v San Francisku. Bohužel já na výběr nemám, v nesympatickém čtverci čtyř podivných existencí.
„Pěkný místečko na románek, co? Tak kde je?“ Chytil mě pod bradou takový vyzáblý santus, co stál naproti. K podobě seržanta Columba mu chyběl už jen ten kabát.
„Kde je co?“ zeptal jsem se a odstrčil jeho ruku ze své brady.
„Snad kdo, ne?“ štěkl kluk s černou náušnicí.
„Linda přece,“ pokračoval santus, „už dlouho vim, že vyjebává s jinym, ale že se dostala až na takovou metu, to mě teda překvapuje.“
„Neznám žádnou Lindu. Vidíš tady snad nějakou holku?“ zavrčel jsem.
„Uklidni se,“ nařídil mi. V ruce basebalovou pálku, kterou mě nejspíš přetáhl přes záda „chceme si jen pokecat.“
Jako by ta pálka říkala, že jen o slova nepůjde. Musím vymyslet nějakou strategii, utéct, neprovokovat. Nemám strach, hladina adrenalinu však stoupá, duní mi v hrudníku, svrbí mě kůže, nesnáším tyhle stavy.
„Pěkná fasáda, kámo,“ mluvil dál santus, tentokrát k mojí tváři, „moje holka Linda celý dny nedělá nic jinýho, než že čumí do počítače, kam si stáhla všechny tví role. Na internetu maj dokonce svůj fanklub s ostatníma podobně jetejma dylinama.“ Zatímco ostatní přihlíželi, řečník přešlapoval kolem mě a ťukal pálkou do země. „Včera mi řekla, že bude u kamarádky. Jenže já tu její kámošku večer viděl za kasou v krámě, kde dělá. Počkal jsem na ní a podrobil ji výslechu, kterej mě nasměroval sem. A koho tady nepotkám?“ Dramaticky na mě ukázal pálkou.
„Dojemný, vážně, ale opakuji ti, že tvou holku neznám,“ pověděl jsem mu otráveně.
„Ne? Já bych to tak neviděl. Podvádí mě už jenom tím, jak si na tebe myslí. Víš, jak jí nakrknu, až jí budu vyprávět, že jsem tě potkal já a ne ona?“ Napřáhl se a uhodil mě pěstí do břicha. Čtverec se zúžil na trojúhelník. Jeden z přihlížejících, kterého jsem si nestačil prohlédnout, křičel, že na tohle nemá a utíkal od nás. Kromě mě nikoho nezajímal.
„Hele já přece nemůžu za to, na co tvoje holka kouká,“ ušklíbl jsem se na blba. To je absurdní! Takovej pitomej důvod k obtěžování vymyslí fakt jenom vymytej mozek.
„Uznej, co bych to byl za přítele, kdybych jejího miláčka trochu nepozdravil?“ Zasmál se chraptivě, přiskočil a máchnul mi rukou nad hlavou, protože jsem se skrčil. Využil jsem moment překvapení a praštil ho pěstí do tváře. Musím jim utéct. Jsou chvíle, kdy hrdinství prostě nepomůže. Čapnul jsem kliku svého auta a škubnul.
„Chyť ho!“ vyštěkl praštěný a ten, co stál nejblíž, mi hbitě podrazil nohy. Padnul jsem na břicho, jen o milimetry jsem obličejem minul dveře. Doufám, že servírka zavolá policii, hned. Ještě na zemi jsem dostal takovou pecku do hlavy, až jsem viděl jiskry. Instinktivně jsem se za bolavé místo chytil. Kruci, co to bylo? Očividně jsou odhodlaní ublížit mi, ať už s důvodem, nebo bez něj. Pomalu jsem se nadzvedl do kleku, prohlížeje si dlaň, jestli na ní není krev. Ne na dlouho. Santus pobídl kamarády, ti ke mně zezadu přiskočili a chytili mě za ruce. Vypadalo to, že pomáhají dědečkovi, co upadl na ledovém chodníku.
„Nemáš sílu co. Seš přece takovej drsňák namyšlenej, tak se braň!“ Přiblížil svou tvář těsně k mojí a odhrnul si triko z krku: „No tak, kousni si.“
„Idiote,“ ušklíbl jsem se.
Idiot se zasmál, na to mě loktem silně udeřil z boku do brady. Au. Znovu jsem klesal k zemi. On se tvářil jako mistr světa, byl se sebou spokojený, vyžíval se v tom. Nemá vůbec žádný takt v tom bití, myslí si, jakej není rváč, když má vedle sebe další dva.
„Tři na jednoho, to jste vážně hrdinové,“ prsknul jsem po nich. Santus se smíchy dusil. Kopnul jsem ho do kolena, chtěl jsem výš, ale svalouš na levoboku můj výpad překvapivě předpokládal, takže mě strhnul dozadu. Ten druhý, v uchu okroužkovaný, evidentně zaspal. Křuplo mi v rameni, jak každý táhnul jiným směrem. Kreténi. Pustili mi ruce. Kopali hlavně do zad a břicha. Zavřel jsem oči. Slyšel jsem hlas jednoho z nich, že už by to mohlo stačit. Pan blbec mi zvedl hlavu za vlasy.
„Jakej jsi byl? Takový hovna jako ty si ráno dávám k snídani. Těšilo mě, kámo. Jmenuju se Nick. Najdi si mě. Rád tě zase někdy uvidím.“
„Už se nedivím, že ti tak odporně páchne z držky, když žereš hovna,“ zaskuhral jsem mu do ksichtu. On se trapně zasmál a naposled mě pálkou udeřil do ledvin. Stočil jsem se do klubíčka. Prohledal mi kapsy, vzal si, co našel a odkráčel. Ležel jsem na břiše na parkovišti a říkal si, že dnes opravdu nemám svůj den. Čelist mě bolí, špatně se mi dýchá, levá ruka vedle mě leží jako kus potrubí. Asi mi teče krev z pusy. Nakonec jsem kousnul sám sebe, když mě praštil. A ti hajzlové se v dálce smějou. Přestali. Parkovištěm se postupně rozlehl trojitý výkřik, motor, kvílení pneumatik a ticho. Nerozumím tomu a tak nějak mi to je jedno.

5. kapitola – Třikrát a dost?

„V pohodě?“ ptal se někdo. Lehá si snad člověk v plném duševním zdraví do prachu na zem? Rozlepil jsem oči, a jak jsem si naivně namlouval, že dnešek snad už nemůže být horší, tak ano, může.
„Agatho?“ vydechl jsem rozmrzele. Tolik jsem se těšil na muže v uniformě a ono takové zklamání. Světlá krásná tvář s křišťálovýma očima mi nahnala víc strachu, než ti tři před ní. Agatha mě přetočila a nějakým kusem příjemné látky mi utřela zasychající krev ze rtů a brady. Slunce mě bodalo do očí, tak jsem je zavřel.
„Můžeš vstát? Nebraň se, chci ti pomoct.“ Asi jsem kolem sebe mával rukou v domnění, že špatný sen vyplaším.
„Mám vykloubené levé rameno,“ seznámil jsem ji se svým stavem.
„A dál?“
Je to snad málo? Co bys ještě chtěla? Ne, zadrž, snaží se být milá, chce tě zachránit, nesmíš být na ni zlý. Agatha mě podepřela a já se posadil.
„Neboj, přežiješ to,“ ušklíbla se.
„Ihned mi vysvětli, proč seš tady?!“ nevyšlo to. Nedokážu být milý na někoho, kdo mě najde v lese, deset mil od města, kde jsem jí před několika hodinami naposled viděl. Agatha klečela přede mnou a podle výrazu vypadala, že přemýšlí, kde jsem se tu vzal já.
„Přišla jsem po silnici. Stopovala jsem, ale nikdo mi nezastavil. Říkala jsem si, že v neděli tady nebude tolik narváno, tak se alespoň osprchuji.“ Dívala se mi upřeně do očí a já jí uvěřil. Taky bych jí nezastavil, když má tohle pohřební oblečení.
„Tady,“ podala mi peněženku s telefonem.
„Jak jsi to…? Agatho!“ Proto ti chlápci najednou změnili chování. Možná nečekali, že samotná holka dokáže být surovější než oni. Podle výjevu od Engela je asi na kolenou neprosila.
„Nikdo ti nesmí ubližovat, Damone, nikdo,“ pronesla ledově. Zíral jsem na ni neschopný slov. Co skrývá? Je směsicí protipólů, obrazem střídání dne a noci. Chvíli milá, chvíli zlá. Přehnaně zlá. Dokáže být taky přehnaně milá? Nejsem si jistý, jestli to chci zkoumat. Dlouho jsme mlčky seděli na zemi, opřeni o mé auto a koukali před sebe. Bolavé tělo se pomalu dalo snést.

„Můžu ti rameno napravit, nebylo by to poprvé,“ prolomila ticho a znovu mi otřela tvář. Kupodivu mi její péče nebyla nepříjemná.
„Zapomeň.“
„Ty mi pořád nevěříš,“ zakroutila hlavou. Neodpověděl jsem. „Co teda navrhuješ?“
Přenesl jsem se přes všechny nechutě k téhle dívce a zvažoval situaci: „Ty asi neumíš řídit?“
„Asi tě zklamu, ale propíchali ti pneumatiky.“
Kdybych mohl, tak vyskočím. Takhle jsem jen bezmocně zvolal: „Cože?“ A potom spoustu neslušných nadávek.

Zběžně jsem zkontroloval obsah peněženky. Až na menší hotovost nechybělo nic. Výhoda platebních karet. Chopil jsem se telefonu a na mobilním internetu vyhledal nejbližší servis. Jenže je neděle, nějaký rozespalý ženský hlas mi pověděl, že manžel bude až zítra. Nadiktoval jsem ji svou polohu, přání všech čtyř nových kol na Audi a zavěsil.

S rukou vůbec nemohu hýbat. Chvíli jsem bojoval s myšlenkou, že přeci jen nechám Agathu, aby mi pomohla, ale opravdu dokáže nahodit rameno? Podíval jsem se na ní a ona na mě.
„Pomůžeš mi, prosím, vstát? Zůstanu v motelu přes noc.“
Agatha se tvářila pobaveně, když si stoupla, aby mě za zdravou ruku opět stavěla na nohy. Na malou hubenou holku má docela velkou sílu. Syčel jsem bolestí z ramene, která vystřelovala do celé ruky i na opačnou stranu, brnělo to. Společně jsme došli k recepci U Pepiho. Nikde nikdo. Nechala mě v křesle v hale a sama šla k recepční, která po dvou minutách a Agathiným: „Je tu někdo?“ vyšla ze dveří vpravo od skříně s klíči. Neslyšel jsem, co si povídají. Není to důležité pro události příštích minut. Přece jí neřeknu díky a čau? Nebo jo? Co tady budu dělat celé odpoledne a večer? Laškovat se servírkou? Brrr. Oklepal jsem se.
„Takže,“ ozvalo se nade mnou, až jsem se oklepal znovu: „buď můžeš mít pokoj tady nahoře, je s velkou postelí a sprchou, taky říkala něco o šampaňském, ale to jsem nepochopila. … No, a nebo chatku pro dva, tři až čtyři lidi, kde je sprcha, záchod a kuchyňka,“ odříkávala zpaměti.
„Co by sis vybrala? … a upozorňuji, že šampaňské je pro páry, kteří na ty pokoje nechodí kvůli spánku“ Nechápu, proč jsem měl takové nutkání jí to vysvětlit.
„Já?“ zareagovala na otázku s nepochopením.
„Pospícháš?“ Nerad to říkám, ale: „Přál bych si, aby ses připojila. Neměj mě za chudáka, co se sám o sebe nepostará, avšak další z mých špatných vlastností je paranoia z osamění v neznámém prostředí. Nechci tu být sám.“
Agatha se usmála jinak, než už jsem viděl. Dám jí ještě dnešek a zítřek, než ji požádám, aby odešla a už nikdy se nevrátila, pokud jí to samotné nedojde. Kdosi mi jednou říkal, že když nějakou osobu potkám třikrát, měla by mi vstoupit do života, protože je pro mě důležitá, a taky proto, že potřetí je to naposled. I když je to Agatha, přece jen je ženou a já gentleman.
Dlouho se nerozmýšlela: „Chatku pro čtyři. Má oddělené ložnice.“
„Fajn. Zeptej se, jestli tu poblíž nemají lékaře.“ Zvedl jsem zdravou ruku a promnul si oči.
Vrátila se ke slečně. Zanedlouho mi zacinkala klíči nad hlavou.
„Chatka číslo osm, asi půl kilometru lesem bydlí veterinář,“ zahlásila.
Ach můj Bože.

Cestou po trávníku k osmičce akorát z jiné chatky odcházel zlatokopecký pár. Holka nesla dvě větší kostkované vietnamské tašky, podle jejího výrazu nebyly zrovna nejlehčí, plešoun příruční kufřík. Mohl jí pomoct, ale proč by to dělal. Že má na něj žaludek. Místo soucitu slečinka jistě uvítá nějaký pěkný šperk. Třeba podobný tomu, co má na krku. Zastavil jsem se na místě. Být dřevěná laťka od plotu, ještě bych zapéroval. Obarvené černovlásce se na krku vzdouval zlatý nápis Linda. Stál jsem tam jako omráčený. Ta holka vůbec nemá vkus na muže. Nejsměšnější je, že má všechny moje role v počítači a když ji míjím, ani se neohlédne. Měl jsem chuť zavolat na ní, ať pozdravuje Nicka, ale rozmyslel jsem si to. Nakonec by mi druhou ruku vykloubil tenhle valibuk. Měl bys mi být vděčný, lysohlávku, že se tvoje tulení tělo neválí na parkovišti. Předpokládám, že tebe by nikdo zachránit nepřišel. Zatřásl jsem hlavou a pokračoval v cestě za Agathou, která už stála u jedné z chatek a dívala se na mě.
„Poslyš, kde máš nějaké věci?“ Prohlédl jsem si ji pořádně. Její šaty nevlastnily žádné viditelné kapsy. Nemá kabelku, batoh, kufr ani kostkovanou vietnamskou tašku. Agatha se lehce usmála a odepla si kovovou sponou přichycenou vrchní sukni. Jen kousek. Zašmátrala a vysvobodila buclatý kožený jemně zdobený váček, který mi ukázala.
„Nepotřebuji nic víc, než co mám zde.“
Už jsem říkal, že je divná?

Dřevěnou patrovou chatu zdobila teráska s polo rozbitým zábradlím, laicky sbitým zakroucenými hřebíky, okna na východní straně a jedno široké dvoukřídlé ve štítu. Uvnitř bylo teplo a čisto. Příjemná vůně dřeva mě uklidňovala. Hned za vchodovými dveřmi se nacházela místnost s kuchyňským koutem, stolem o čtyřech židlích, kanapem, skříní, plánem areálu, návštěvním řádem, dveřmi do společné sociální místnosti a schody. Vůbec netuším, co tady budeme dělat. Bylo to trochu trapné až komické, jak jsme oba stáli uprostřed té místnosti a nevěděli, co dál.
„Ta ruka bude bolet čím dál víc. Měl by sis odpočinout. Půjdu se umýt,“ oznámila mi vřele, když jí došla trpělivost. Podíval jsem se na svou bezvládnou ruku a rozhodl se.
„Počkej,“ rozkázal jsem, „udělej to.“ Pohledem jsem sklouzl k rameni, pochopila, co mám na mysli.
„Svlíkni se,“ napodobila můj tón. Proč mě provokuje?
Hrál jsem si na suveréna, ale přes nefunkční ruku v celé své délce jde vlastní triko špatně stáhnout ze zdravé ruky. Ani skákání na jedné noze nezabíralo. No jen se klidně zasměj, potvoro. Dávala si záležet, aby se přiblížila co nejpomaleji. Svlékla mě a malou chvíli se mi dívala do hrudníku. Mrkla mi do očí a sklopila víčka. Kousek odstoupila, už se nechtěla na mě dívat, růžová jako pivoňka. Srolovala triko do válce. Přikázala mi, ať do něj kousnu. Na to mě zezadu chytila za bolavé rameno. Pohladila ho. Zavřel jsem oči. Cítím její dech na tváři. Představím si něco hezkého, co mám ještě živě v paměti. Noemi.
„Na tři,“ pošeptala mi do ucha a obraz mé krásné lásky vystřídaly Agathiny oči dnes v hotelu, jak se usmály, když se otočila: „jedna, dva … Lup,“ ozvalo se tiše.
Vylítl jsem jako jiskra z ohně, vyplivl ten hadr: „Do prdele, do prdele, neřekla jsi tři!!!“ Chytil jsem se za rameno. Prvotní šok vystřídala úleva. Napravování bolelo daleko méně, než jsem čekal. Proč sakra ti lidi ve filmech vždycky tak řvou? Měl jsem zbytečný strach. Ale přesto… Do čerta! Nejdřív týden dovolený jako v ráji a pak tumáš, vítej v pekle. Nechce se mi ani myslet na to, že příčinou je jedna divná holka. Určitě by bylo všechno jinak, kdyby se neukázala, kdyby mi nesebrala bundu, mohl jsem se ráno nasnídat. Vůbec bych tady nezastavil. Její ledové oči mě pálí. Vyzařuje z ní temný strašidelný klid, který mě vrhá do nočních můr. Děsí mě, zároveň přitahuje. Jako by každá vteřina s ní byla kapkou vody, co v pravidelném rytmu dopadá na dlaždice v prázdné umývárně. Odpočítávají mi čas. S každým ukápnutím se propadám hlouběji do tmy, do odvrácené strany vesmíru, kde nic dobrého nečeká. Jen problémy.
Agatha se neslyšně přiblížila a promačkala mi rameno. Trhnul jsem sebou. Vždyť jsem ji před okamžikem viděl stoupat do schodů.
„Budeš v pořádku,“ pohladila mě po tváři a zmizela v koupelně.
Opláchl jsem si obličej vlažnou vodou v kuchyňkovém dřezu a zkusil ramenem pohnout. Bolelo to, ale ne tolik, jako vykloubené. Uf. Agatha za chvíli přinesla obvaz z lékárničky a rameno mi perfektně ovázala.
„Teď si jdi lehnout,“ nasměrovala mě ke schodům, „postel jsem ti povlíkla.“
Do ložničky se mnou nešla. Nebránil bych jí, ale chápu, že ji svým chováním přivádím do rozpaků. Chvíli jsem přátelský, chvíli ne. Děláme oba to samé. Se zděšením jsem si uvědomil, že to já ji pozval ke stolu, teď do chaty, já ji políbil a při tom si pořád namlouvám, jak je hrozná a jak bych se jí rád zbavil. Stejně si za to může sama.

Vzbudil jsem se za tmy. Dezorientovaný, zesláblý, jako mumie jsem se vypotácel z pokoje. Rozsvítil v chodbičce. Protější dveře od druhé ložnice byly otevřené. Nahlédl jsem do nich. Stejná široká postel, v jaké jsem spal já, nebyla ani povlečená. Pokoj byl prázdný. Sešel jsem dolů a zamířil na wc. Škvírou pode dveřmi nepronikalo žádné světlo, přesto jsem raději zaklepal. Ticho. Na zpáteční cestě jsem zkusil na mou společnici zavolat, ale neodpovídala. Vrátil jsem se do pokoje. Na mobilu, kde mi ultrarychle docházela baterka, svítila čtvrtá ranní. Co taková Agatha může dělat venku ve čtyři ráno? V pokoji bylo dusno, otevřel jsem okno a vyhlédl do noci. Areál se topil ve tmě, jen jedna lampa svítila u hlavní budovy. Lehl jsem si a chvíli si žmoulal kůži na rameni. Čím se Agátě odvděčím? Určitě s ní nebudu jezdit po státech, abych našel hrob, který hledá. Co jí tak koupit něco na sebe? Ženy se přece rády parádí. Navíc ty její šaty zažily už hodně. Měla by si je nechat vyčistit. Ano, to bude ono, obléknu ji.

Zaslala: Lusta