Když věci nejdou správným směrem (1)

Anotace: Nečekejte žádné zásadní zvraty a hlavně nehledejte žádné spojitosti se seriálem. Neodehrává se to v žádné jeho části. Něco se tam už stalo a něco naopak ne, zkrátka jsme na to šly metodou něco umazat a něco zase připsat proto se nad nějakými nejasnostmi nepozastavujte. Například u povah postav, které jsou u spousty z nich vyhroceny až do extrému. My obě doufáme, že se u téhle povídky zasmějete stejně tak dobře jako my dvě.

 

CHAPTER ONE

 

Faith:

Debil, jednoznačně debil. Opravdu nevím jak já i po těch sto letech jsem na něj stejně naštvaná jako na začátku. Takhle si drhnout. Nakopla jsem kamínek u cesty. Jen tak mě nechat v tlupě vlkodlaků, s tím jeho úsměvem a slovy: „Tak zas někdy jindy.“ Samozřejmě že věděl, že se z toho dostanu, ale asi ho už nezajímalo v jakym stavu.

Jedna věc je nechat toho druhýho v baru aby to za toho druhýho zatáhl, což jsme si dělali hodně často navzájem. On se ale v tomhle vyžíval. Když jsme ho celá naštvaná hledala a on vždy na poslední chvíli zmizel. Celý to bral jako hru, a já měla zpestření svého dlouhého života.

Těšila jsem se na to, až ho dostanu a pořádně mu to vytmavim. A pak ho nechám po pás v žravym písku a uvidíme, jak se z toho vylíže. Silně pochybuji, že na písek zapůsobí jeho sarkasmus a břitký úsměv.

Dostala jsem informace, že nějakej tmavovlasej a modrookej chlápek se potlouká v tomhle městečku. Musela jsem říct, že to nebyl vůbec jeho styl. Asi by jste řekli, že takových tmavovlasých a modrookých je plno. Jistě že jsem si to pojistila a podívala se na koho myslí oběti, které jsem ovlivňovala. Mystic Falls. Jestli ho tentokrát nenajdu, tak už fakt nevim. Zdálo se mi čím dál divnější, že by se zdržel v tomhle zapadákově, ale byl to on. Takže tu musí bejt.

Rozhodla jsem se jít se podívat k prvnímu baru, na kterej narazim. Vešla jsem dovnitř. Připomínalo mi to zapadlé hospody, které navštěvoval dokud nebylo nic lepšího a do kterých jsem já jako ,správná dáma´ která musí chránit své nejcennější neměla co chodit. Až na to že v trochu modernějším stylu. Rozhlédla jsem se. Díky svým rudým vlasům jako krev jsem tam přímo zářila. Překvapivě se po mně ale nikdo neotočil. Všichni měli moc práce sami se sebou a osobami vedle nich.

Sedla jsem si k baru. Znovu jsem byla poněkud rozrušená, že ho nenajdu. Zato jestli ho najdu… ten to nepřežije! No, tak asi přežije, ale…! Všimla jsem si barmana, který odcházel dozadu. Sklouzla jsem ze stoličky a šla neslyšně, jak to umím jenom já za ním. I upír by měl problém si mě všimnout. Překvapeně se otočil. Několikrát zamrkal. „Promiňte, ale sem nemůžete.“ snažil se nahodit profesionální tón, i když mu to moc nešlo. V lidech jsem svým vzezřením vzbuzovala jakési znepokojení. Podívala jsem se mu do očí. „Neviděl jsi tmavovlasého muže s modrýma očima, který se velmi rád opijí, někdy třeba v tomhle baru?“ Nejistě přikývl a já spatřila před svým a očima jeho letmou vzpomínku. Pro sebe jsem se usmála. Je to tady. Skutečně je to tady.

„Kdy jsi ho viděl naposledy?“

„Před chvílí odešel.“

Vykulila jsme oči. „Nikdy jsi mě tu neviděl.“ zadrmolila jsem ještě a pak odešla. Tak to je teda něco. Jestli ho nenajdu teď, tak kdy jindy?! Bloumala jsem městem. Před chvílí odešel. Musí být někde tady. Vydala jsem se k lesu. Div že jsme neběžela svou přirozenou rychlostí. Nesmí mi zmizet, nesmí, nesmí, nesmí. Teď prostě ne. Když už jsem byla dost daleko od města a všude mě objímal les, rozeběhla jsem se už naplno. Zastavila jsem a zůstala přimraženě stát. Stál ke mně zády. Já to dokázala.

Přiběhla jsem k němu a srazila ho ke stromu. „Sethe,“ procedila jsem skrze zuby. Překvapeně na mě zamrkal. „Co sis sakra myslel, že mi tak jednoduše zdrhneš?“ Pokusil se mi vysmeknout, ale nešlo mu to. Což bylo dost divné, vždyť byl mladší jen o pár let. Nakrčila jsme nos. „Sakra hrajeme tuhle hru už spolu dost dlouho, tak ze sebe nedělej nějakou chudinku.“

„Em, já nevím o čem mluvíš.“

„Ehm taky ty nevíš o čem mluvím.. Dovol mi ti to připomenout. To jsi mě opravdu musel nechat zrovna v obklíčení vlkodlaků uprostřed bažiny? Já si vždy volila lepší a mnohem originálnější chvíle.“

„Mohla bys mě pustit,“ řekl po dalším marném pokusu vyproštění.

„Nechci ti kazit iluze, ale já fakt nemam páru, co to meleš.“

„Ne, normálně bych totiž už byla odstrčená na druhý straně Země, takže laskavě přestaň simulovat.“ „Do háje já nemam tušení, co to tady vykládáš, mám to říct ještě pětkrát nebo mě konečně pustíš?“ Nakonec jsem ho pustila, protože mě to už upřímně přestalo bavit. Nevím, přišlo mi to takové…moc snadné. Vsadím se, že co nevidět vyrazí proti mně. Upravil si košili a koukal na mě jak na idiota.

„Asi sis mě s někym spletla, takže, když dovolíš-“

„Nikam nejdeš. Nehledala jsem tě přes sto let jak magor aby sis pak jen tak zmizel.“ Povzdychl si.

„Já nejsem žádnej Seth, chápeš? Dobře, ahoj.“

„Sakra známe se už dost dlouho, tak si nemysli, že tě nepoznám.“

„Já-nejsem-Seth, když ho hledáš tak dlouho, asi sis ho trochu přikreslila svým ideálům, a proto ho teď máš za mě.“

„Přestaň ze mě laskavě dělat vola.“

„Přestaň ze mě laskavě dělat Setha.“

Spráskla jsem ruce. „Tak fajn, kdo teda jsi, jestli se můžu zeptat.“

„Damon, hezčí z bratrů Salvatore.“

Chvíli jsem na něj koukala na debila a pak se začala smát. „Lepší jméno sis fakt vybrat nemohl.“ „Sorry, ale já si z dělohy jméno nevybíral, ty snad jo? A jsem s nim dost spokojenej.“

„Být pojmenovanej po bohu temnoty a chaosu ti taky nikdy nevadilo.“

„Nejsem Seth.“ zopakoval otráveně.

Najednou jsem si něco uvědomila. „Počkej, říkal si z bratrů Salvatore?“

„Už to tak bude.“

„Sethe, tví bratři jsou mrtví. A pokud vím, rozhodně nejsi Ital.“

„Nejsem Seth, do háje. Tak necháš mě konečně odejít?“ Překvapila mě jeho reakce. Nesnášel, když mu někdo připomínal, co se stalo jeho rodině. Dával si nejspíš za vinu, že oni jsou mrtví a on stále naživu. Musel s nimi mít dobré vztahy, na rozdíl ode mě. Mě vyhnali a já o nich nikdy víc neslyšela. „Ještě řekni, že nepoznáváš mě.“

„Netuším, kdo jsi.“

„Do háje, máme stejnýho stvořitele! To já ti sháněla krev, když ses proměnil.“ Dál na mě koukal, jakože jsem se pomátla.

„Mojí stvořitelkou je mrcha Katherine a krev jsem si vždy sháněl sám, ze začátku za pomoci mého bratra, který je teď na králičí dietě.“

„Ne tvůj stvořitel je magor Magnus. Mrtvej magor Magnus.“

„To jméno jsem nikdy neslyšel. Nejsem Seth, ty nejsi … žádná moje kámoška nebo co, jsem Damon a právě teď jdu nasrat mého bratra a jeho holku. Měj se.“ Chtěl utéct hezky po upírsku, ale byl pomalý, dost pomalý. Sakra vždyť nejsem o tolik starší. Přesunula jsem se před něj.

„Co mi chceš.“

„Řekni mi, že jsi nešel za žádnou čarodějnicí, co ti vymyla mozek.“

„To jsem fakt nešel.“

„Tak přestaň, a když chceš zdrhat, tak aspoň neběhej jako nějakej dvě stě letej upír.“

„Je mi přes  160,“ řekl už dost zdeptaně. „Tak mě konečně nech jít. Kdybych byl ten tvůj Seth, řekni mi jedinej důvod, proč bych tu stále ještě byl.“

Pokrčila jsme rameny. „Protože tě baví ta hra.“

„Jaká zase hra?“ řekl otráveně. „Ne, nevysvětluj. Prostě mě nech jít, NEJSEM SETH.“ už skoro křičel. „V tom případě jsi jeho dvojče. O dost mladší dvojče.“

Nedůvěřivě se na mě podíval. „Myslíš jako…dvojník?“

„Jo, to je to slovo. Přesně.“ řekla jsem vítězoslavně.

„To přece nemá logiku,“ namítal, ale v očích ty námitky neměl, asi tomu věřil. V tu chvíli jsem vážně dostala pocit, že to nemůže být Seth, „Jak zemřeli tvý… bratři?“ zeptala jsem se na otázku která by Setha naštvala tolik, že by se mnou nepromluvil klidně i pár týdnů.

Znovu si povzdychl. „Už jsem ti říkal, že mám jen jednoho bratra a ten žije.“ Ztuhla jsem. Opravdu, to nemohl být Seth. Ale ta podoba. „Dobře, zřejmě nejsi Seth. Ale…jak je to možný?“

„Jak to mám vědět?“ řekl a rozmáchl rukama, ale v očích jsem mu něco zahlédla. Jakoby něco věděl a nechtěl mi to říct. Měl naprosto stejný pohled jako Seth. Děsivý. Myslela jsem si, že ho konečně mám… a neměla. Dostala jsem hrozný vztek. „Tak proto mi vždycky trvá tak dlouho než ho najdu. Ten zmetek má dvojníka. Takovej hnusnej cheater.“

„No nic, tak ho ode mě pozdravuj a měj se.“

„Oba lžete úplně stejně, takže mi řekni, co víš o těch blbých dvojnících.“

„Můj bratr a jeho holka jsou dvojníci, má to ale ojedinělé důvody,“ řekl, když mu došlo, že prohrál.

„To jste teda pěkně ,ojedinělá´ rodinka.“

 

Damon:

„Fajn, už mě nepotřebuješ.“ řekl jsem a chystal se k odchodu. Nevěřil jsem jí ani ň, vždyť byla padlá na hlavu. To se ale o několik set let staršímu upírovi neříká.

„Úplně stejnej, vždy jde po tom, co nemá.“ zaslechl jsem její zamumlání. Zastavil jsem se a nechápavě se na ní podíval. „Jaks to myslela?“ Rozhodila rukama. ,,Říkala jsem, že jste úplně stejný. Úplně. No, a když jsi mluvil o té holce tvýho bratra, měl jsi na vteřinu v očích takovou malou jiskru. Stejnou jako u Setha, až na to, že ta jeho je mnohem hůř čitelná, to je asi těmi roky.“ Chvíli jsem na ní hleděl, chtíc jí zabít a pak jsem zmizel.

 

Elena:

,,Je to kvůli Damonovi?“ zeptal se Stefan tiše. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne vše je jenom kvůli němu.“ Sklonila jsem pohled k zemi. „Jen potřebuju být na nějakou dobu sama, odpočinout si od všeho. Můžeš to pro mě udělat?“ zeptala jsem se a pomalu k němu zvedla hlavu. „Nechápu to… Byli jsme šťastní.“ zašeptal.

„No…spíš ty, Stefane.“

„Je mi líto, že to takhle cítíš.“

„To mě taky, opravdu jsem se snažila, vážně…“

„Ty mě už nemiluješ?“ zeptal se najednou. Snažila jsem se vyhnout jeho pohledu.

„Já nevím, co cítím, a právě proto potřebuju být sama, abych si všechno srovnala v hlavě.“

„Takže ne.“ řekl bolestně. Mlčela jsem. Doufala jsem jen, že to skousne. Že se zase nevypne. Pomalu přikývl. „Dobře.“

Úlevně jsem přimkla víčka k sobě, div že jsem nevydechla, jak jsem zadržovala dech. „Můžeme být kamarádi a-“

„To asi ne.“

Skousla jsem si ret. „Promiň.“

Znovu mlčky přikývl.

Otočila jsem se. „Sbohem.“ a odešla ven z domu. Nejspíš by se měli dostavit nějaké slzy. Přece jen Stefana jsem měla ráda, ale prostě to nebylo…..to. Možná bych měla uronit aspoň pár slz, když jsme spolu byli tak dlouho, ale žádné nepřicházely. Jako bych byla balon a někdo odstřihl kámen, ke kterému jsme byla přivázaná. Hnusné přirovnání, já vím.

Dopřála jsem si hluboký nádech čerstvého vzduchu a usmála se. Sice mě tížilo svědomí, ale byl báječný pocit být zase… volná. Jako bych se mohla konečně nadechnout, aniž by za mými zády Stefan nekontroloval, jestli ve vzduchu není otravný plyn. Tak jsem byla ponořena do svých představ, že se mi podařilo vrazit do Damona, co se odkudsi vynořil. Bezva. Ten mi tady fakt chyběl. Jen jsem se na něj ušklíbla a obešla ho.

Zaslala: Double L