Těžká zkouška (28)

Zahalená v měkounkém béžovém županu jsem postávala u sporáku a pokoušela se z kejdy podivné konzistence vykouzlit Jeremymu ke snídani chutné lívance, ačkoli jsem se ještě celou hodinku mohla válet v pelechu. Měla jsem výčitky svědomí, že jsem si včerejší odpoledne tak bezstarostně užívala s Damonem, zatímco můj bráška s Alaricem podnikli, dle jejich slov, chlapskou výpravu za informacemi, do níž mě předem jaksi pozapomněli zasvětit.

Když jsem se vrátila z rande, Jeremy mi pověděl, že ho náš poručník požádal o laskavost v podobě zapnutí sonaru na duchy a o zprostředkování setkání s Isobel. Jenže se neobjevila a nereagovala na všemožná přivolávání, tak se po nesčetných pokusech vydali na hřbitov, kde byla pohřbena, bohužel nepochodili ani tam. Shodli jsme se na tom, že důvodem jejich neúspěchu bylo smíření mé biologické matky se smrtí a její následný poklidný odchod v podobě dobrovolného usmažení na sluníčku.

S nanejvýš soustředěným výrazem jsem naběračkou nalila na pánev novou dávku těsta v naději, že tentokrát z toho vyleze povedenější dílo. Mé urputné snažení přerušilo krátké cinknutí zvonku, s tichým klením jsem se tedy vydala zjistit vetřelcovu totožnost. Raději jsem z bezpečnostních důvodů nejprve nahlédla kukátkem, které mi ukázalo Stefanův komicky vyboulený obličej. Překontrolovala jsem si utažení pásku na svršku, načež jsem s nadobro vyschlým horním patrem otevřela. Že by mu Damon přece jen o nás řekl?

„Ahoj,“ pozdravil okamžitě.

„Ehm, ahoj,“ odpověděla jsem směšně přiškrceně.

„Nebudu dlouho obtěžovat, přišel jsem se zeptat, jestli něco nepotřebuješ, předtím než odjedeme.“

„Eh? Cože… odjedete? Co to má-?“

Zdviženou rukou najednou utnul veškeré mé koktavé otázky.

„Necítíš to? Něco se uvnitř pálí,“ oznámil mi, hbitě se protáhl dveřmi kolem mě a zamířil si to do kuchyně. Aniž bych se otravovala se zavíráním, mašírovala jsem za ním.

„Jak jsi to myslel, Stefane? Kdo kam jede?“ vyptávala jsem se, sledujíc ho, jak ladným švihnutím zápěstí obrátil značně doutnající škraloup na pánvi.

„Damon a já. On ti o tom vážně nic neřekl?“ otočil se na mě překvapeně. Se skousnutým rtem jsem pouze zamítavě zavrtěla hlavou. Stává se to tak často, že bych si na to už taky mohla zvyknout.

„Vlastně to souvisí s tou dohodou s Everettem, letíme na nějaký britský ostrov pro dřevo z bílého dubu, on na oplátku přislíbil, že se postará, aby se tě Klaus ani nedotkl. Zhruba za hodinku máme být na palubě.“

Nebyla jsem schopná na to cokoli říct, připadala jsem si jako idiot… obcházená, nic netušící a zbytečná. Zřejmě takových rozhodnutí o mně beze mě proběhlo vícero. Proč se mi o tom Damon včera nezmínil? Byla jsem z toho zmatená. Navíc mě děsně štvala Stefanova obratnost a naprosté osvojení mé přípravy snídaně. Užuž jsem se ho chystala vztekle odehnat, když jsem zčistajasna přimrzla v polovině kroku.

„Haló? Eleno? Co to, sakra, je? Máš den otevřených dveří nebo co?“zaslechla jsem z chodby Damonův lehce sarkasmem opředený hlas.

„Á, bratře, tebe bych se tu nenadál. Vo co kráčí, probíhá tady snad ňáká soutěž kuchtíků?“ Rozhořčeně a současně trošku zděšeně z možnosti chybného vyložení si téhle trapné situace jsem se podívala jeho směrem, s rukama založenýma na hrudníku se opíral o příčku dělící tuto místnost s obývákem a onen kamenný výraz nevěstil nic příjemného. Vlastně se zdálo, že ani jeden z bratrů není z přítomnosti toho druhého nikterak valně nadšený.

„Nenavrhoval jsi náhodou, že se sejdeme na letišti?“ nenechal se Stefan vyvést ze svého obvyklého stoického klidu, dál se věnoval tvorbě nyní velmi vábně vonící pochutiny, což to celé ještě více zhoršovalo.

„A ty jsi s tím souhlasil, pokud mě paměť nešálí,“ zavrčel ledově starší Salvátore.

Co se to, proboha, děje? Chovají se jako dva kohouti na příliš malém dvorku. Ještě, aby se tak porvali. Zmučeně jsem si povzdechla, dlaně umístila na boky a bojovně vytrčila bradu, ač jsem tušila, že v daném oděvu a se zaschlou skvrnou od těsta na levé líci, jež jsem si zapomněla otřít, jsem musela vypadat skutečně dramaticky.

„Tak dost! Ráda bych vám sdělila, když jste se tu takhle sešli, že s vaší honbou za údajně z povrchu zemského vyhlazenou zbraní na původní nesouhlasím. Mohla by to být past, pokud vůbec někoho zajímá můj názor,“ vložila jsem se do potyčky s opodstatněnými pochybnostmi. Odříznout mě od Salvátorů, to by nepříteli hrálo přímo do karet.

„Jistě.‘

„Ne.“

Nakonec, odlišné odpovědi jsem neočekávala, Stefan byl vždy ochotný mě vyslechnout, dával mi prostor na vlastní rozhodnutí, zatímco Damon se veškeré problémy pokoušel vyřešit za mými zády, i když s těmi nejryzejšími úmysly.

„Fajn, jeďte si! Ty mi pak ale v noci nevolej a ty po mně nechtěj, abych tě někam přijela zachránit!“ rozkřičela jsem se na ně. Věděla jsem, že to dělají pro mě, nechtěla jsem však pustit ani jednoho, měla jsem z toho špatný pocit.

Uraženě jsem se otočila a začala ve skříňce štrachat hrnky na kakao.

„Klídek, oba se ti v pořádku vrátíme,“ ozval se samolibě Damon po chvilce ticha, v ten okamžik bych se nejraději chopila rozpálené pánvičky a třískla ho s ní po hlavě. Vší silou jsem se bránila jít tu lákavou představu vykonat, když se za mnou cosi pohnulo. Koutkem oka jsem sledovala, jak nejješitnější upír na světě přistoupil ke kuchyňské lince, okázale ignorujíc Stefanovy dokonalé palačinky si jeden můj trhanec pokydal medovým sirupem a s chutí se do něj zakousl.

„Příště uber s cukrem nebo to někoho zabije. Počkám v autě, Jamie Olivere,“ oznámil bratrovi přes rameno.

Otevřela jsem pusu, abych ho zadržela a všechno mu vysvětlila, nedokázala jsem totiž s určitostí poznat, zda Stefanovo pendlování po kuchyni bral tak nevinně, jak to doopravdy bylo. Ale nevydala jsem jedinou hlásku, nechtěla jsem to rozpitvávat před svědky, obzvlášť,  když jsem se s tím svědkem ještě oficiálně nerozešla. Nenastala k tomu zatím vhodná příležitost. Nicméně, jakousi formu odcizení jsme vnímali oba stejně, tím jsem si byla jistá. Od toho incidentu se ke mně choval ohleduplně, téměř odměřeně, jako by usoudil, že si mou důvěru musí nějakým způsobem znovu zasloužit.

„Eleno,“ vytrhl mě Damon z hlubokého zamyšlení. „Dej mi na něj pozor.“ Zvedla jsem pohled právě včas, abych si stihla všimnout a následně pravačkou zachytit nějaký letící předmět. Rozevřela jsem dlaň, dřímaly v ní klíčky od modrého Chevroletu.

Znamenalo to gesto, že se hodlá vrátit v celku a pak se vypořádat s tímhle trojúhelníkem?

„Dám,“ pípla jsem a vyprovázela ho pohledem. Ačkoli to bylo jiné než tenkrát a nevydávala jsem ho do Klausových spárů, připadala jsem si uvnitř mnohem rozervanější.

„Měl bych taky jít. Buď opatrná a moc se nikde neukazuj sama, spíš se drž Caroline, Bonnie nebo Alarica. Zvládneme to, jak nejrychleji to půjde,“ uklidňoval mě Stefan konejšivě. Krátce se na mě zahleděl, pak se také otočil a zmizel mi ze zorného pole. Alespoň odcházejí společně.

 

Během vyučování jsem se sotva udržela duchem ve třídě, měla jsem hlavu v pejru, jednoduše řečeno.  Co půl hodiny jsem koukala na mobil, zda mi ti proradní výletníci nenapsali nějaké nové zprávy. Nic. Namísto pečlivého zaznamenávání výpisků jsem si čmárala všelijaké podivné obrazce a zírala do týla spolužačky sedící přede mnou.

Potřebovala jsem přemýšlet, přijít na něco konstruktivního, co by pro mě zároveň nebylo zbytečně riskantní, tudíž dosažení jakéhokoli pokroku v záležitostech spojených s nezničitelným hybridem či našlápnutým vlkodlakem nepřicházely v úvahu. Zbývalo tedy vyřešit problém s potenciálním příbuzným.

A konečně, po usilovném dumání a přepínání mozkových závitů jsem, na úkor mé vzdělanosti, měla před dnes posledním zazvoněním přijatelný plán. Teď se ještě postarat, aby Bonnie souhlasila se sehráním klíčové role…

„Proč ne? Už dlouho jsem nedělala nic takhle směšně snadnýho. Kdy na to vlítneme?“ Heh?! Tak to šlo skoro samo.

„Co třeba hned?“ navrhla jsem kamarádce, ignorujíc vzrušením rozklepaná kolena a mírnou úzkostí sešněrovaný žaludek. Přece jen mi tenhle druh věcí pořád nepřirostl tak úplně k srdci. Cestou jsem se čarodějce svěřila s ranní neohlášenou návštěvou a také důvodem dočasného zablokování svěřeneckého fondu.

„Páni! Byla by síla, kdyby se v aktuálním dění kolem tebe vyloupl někdo z rodiny tvé matky. Naneštěstí se přikláním k Alaricově názoru, že v tomhle svinstvu má prsty jeden z těch hnusných šmejdů. Každopádně to je chytrý tah, pokusíme se od ní zjistit co nejvíce,“ povzbudila mě optimistickým úsměvem, když parkovala na příjezdovce jejich domku.

„Kde to provedeme, u tebe?“ vyzvídala jsem, jakmile jsem zaklapla vchodové dveře. Pokaždé mi z toho zvuku se záhadným mrazivým šimráním povstaly chloupky na zátylku.

„Tady, v kuchyni. Je to jediná místnost z původního domu, který byl postaven na posvátné půdě, vibrace tu jsou nejsilnější,“ poučila mě Bonnie po odhození školní tašky kamsi do kouta a ze všech možných schovek začala nosit celé i z části vypálené velké svíce. Uvážlivě je rozmístila na kulatý dřevěný stůl, doprostřed vzniklého kruhu položila stříbrnou mističku a se slovy: „Zatím je zapal,“ odběhla do pokoje. Vykonala jsem, co mi bylo přikázáno a napjatě se posadila na jednu z židlí.

Když se vrátila, podala mi stříbrný nůž a usedla naproti mně.

„Řízni se a trochu krve nakapej do téhle nádobky,“ řekla nezvykle vážným hlasem. S nepatrným zaváháním jsem si ostří zaryla do ukazováčku a s pomocí dvou prstů levačky z rány vymáčkla několik kapek rudé tekutiny. Zvědavě jsem pozorovala, jak brunetka zapaluje uschlý list kadidlovníku a ohořelý popílek sype do misky k mé loužičce krve.

„Bože, strašně to smrdí,“ konstatovala jsem se špatně skrývaným odporem, jen taktak jsem odolávala nutkání zacpat si nos.

„To mi umožní nechat do sebe vstoupit ducha Isobel, takže si s ní budeš moct relativně přímo promluvit, současně jí to nedovolí svévolně odejít,“ vysvětlovala, zatímco si onou vytvořenou šlichtou na čele namalovala malý křížek. Nervózně jsem se zevnitř kousla do tváře, tohle byl jiný levl než pochybné jezdění po písmenkách na spiritistické tabulce a hrdinské halekání ´Ó, duchu, duchu´!

Otřela jsem si stále vytékající krev do papírového kapesníčku a vložila dlaně do kamarádčiných rukou hřbetem položených na desce stolu. Semkla víčka a polohlasně pronesla pár slov v cizím jazyce, z nichž jsem rozuměla pouze jméno Isobel. Pak se odmlčela. Studovala jsem její soustředěný obličej, za celou dobu nepohnula jediným mimickým svalem. Najednou prudce rozevřela čokoládové oči, až jsem úlekem nadskočila. Zdlouhavě, jako ve zpomaleném filmu, natočila hlavu na stranu a upřela na mne rozšířené zorničky.

„Eleno, pročpak rušíš svou nebohou matku z poklidného odpočinku?“ Hlas rozhodně patřil Bonnie, ten atypický akcent a nadřazenost však říkaly pane již dávno zemřelé osobě. O mocné kouzelnické síle Benettovic rodiny jsem věděla své, proto jsem na Isobel byla připravená.
„Chci se tě zeptat na tvoji rodinu. Mám nějaké žijící příbuzné?“ Přešla jsem rovnou k jádru oříšku, vlastně jsem o konverzaci na jiné téma nestála.

„Taky tě ráda vidím, vypadáš… dospěleji. Vsadím se, že za to může Damonův vliv, už nejsi taková naivní husička, začínáš se spoléhat sama na sebe, ostatně jako všechny ženy našeho rodu.“

Nepozastavovala jsem se nad její informovaností, evidentně fungují tamtamy i na druhé straně.

„Až budu potřebovat analýzu svýho milostnýho života, napíšu si astroložce. Teď bych ti byla vděčná za pár odpovědí, řeším momentálně krapet ošemetnou situaci s dědictvím a adopcí,“ snažila jsem se nevybočit z jakž takž mírného tónu.

„Všechno vím, má drahá. A opravdu máš bratrance. Má starší sestra vždy toužila po početné rodině, ale strašně dlouho nemohla otěhotnět. Nakonec se jí to podařilo, po umělém oplodnění měla vytouženého syna. Ve skutečnosti jsem tehdy hledala upíra, aby přeměnil ji, protože měla zhoubný nádor. Ona to ale odmítla, radši zvolila smrt než posmrtný život. Manžel ji po spoustě různých operací utekl s mladou stážistkou a stěží třináctiletý Dereck se pro její záchranu rozhodl obětovat vše. Touha po pomstě ho přivedla do té nejstřeženější věznice, krom mladistvých lumpáren o dva roky později dost drastickým způsobem zabil vlastního otce, jenž je opustil,“ dovyprávěla důležitě. Povznesený tón vystřídal lehce provinilý. „Nechtěla jsem skončit podobně… asi jsem ji měla bývala přinutit, pochop…“ Zčistajasna vypadala vyděšeně, vytřeštila oči a nekontrolovatelně kroutila hlavou.

„Ne! Ne, ty ne! Hned mě uvolni, čarodějko! Už přichází… Eleno…“

Neměla jsem tušení, co se děje, ale rozhodně nebylo něco v pořádku. To mi potvrdilo Bonniino šílené chvění víček, křečovitě mi sevřela ruce a panenky se jí protočily, až bylo vidět jen nepřirozené bělmo. Záhy se v útulné místnosti citelně ochladilo. Zpanikařila jsem a snažila se mermomocí vyprostit se z toho pevného stisku, bezúčelně.

„Bonnie!“ zasípala jsem vystrašeně.

Upřela na mě ty zakalené bulvy a tvář se jí zkroutila v hrůzostrašné grimase.

„Všichni upíři jsou odsouzeni k záhubě, nepleťte se mi do cesty, pokud nechcete dopadnout stejně!“

Nyní se ten nenávistný přízvuk ani zdaleka nepodobal tomu kamarádčinu. Než jsem stačila jakkoli zareagovat, Bonniino kýmsi ovládané tělo vystartovalo kupředu, její pravačka popadla nůž a mocně se jím po mně ohnala. Instinktivně jsem se odrazila chodidly, vytrhla se z drtivého sevření levé ruky a i s židlí se překotila na záda. Náhodou jsem nohama kopla zespodu do stolu, ten se tou silou nadzvedl a nejbližší svíci vyslal obloukem na posedlou tmavovlásku. Roztavený vosk jí musel vystříknout do obličeje, neboť se ozvalo dech beroucí zakvílení a následně bolestivý pláč.

„Bonnie?“ zaúpěla jsem, přičemž jsem kvapně vymlaskla kotrmelec vzad a rychlostí světla se postavila na nohy.

„Jo, jsem to já. Co to, do hajzlu, bylo?!“ vyhrkla vyplašeně, když se sebrala ze země. „Ta ženská vypudila tvoji mámu a vkradla se mi do mysli! Takovou obrovskou moc jsem jakživ necítila, bylo to až… brr.“ Oklepala se při té vzpomínce a opatrně si ohmatávala popálené místo.

„Nevím, ale ukončuju seanci, tohle znovu nechce zažít,“ oznámila jsem jí odhodlaně. Zdálo se, že se jí ulevilo.

Poklidily jsme nepořádek a rozhodly se zajet s těmi vyvstalými fakty obeznámit Alarica, žádná jsme momentálně po samotě dvakrát neprahla. Během jízdy mozek makal dobře na sto dvacet procent, hlavou se míhaly různorodé tmavé obrazy, k jejich spojení mi však stále něco unikalo.

Znenadání jsme stály před dějepisářovým bytem, pro návrat do reality jsem zatřepala hlavou a nato hlasitě zabouchala. Z útrob garsonky se nic neozývalo.

„Kde se, krucinál, fláká?“ osopila jsem se na omšelé číslo houpající se na dveřích.

„Tak se tu zastavíme později,“ pošeptala Bonnie, jako kdybychom měly v patách mafiánský gang, jenž by se každým momentem vynořil na schodišti.

„Nebo na něho počkáme, Jeremy jde do Grillu, tak bych byla doma sama.“ Vytáhla jsem se na špičky, zalovila na dveřním rámu a poté čarodějce ukázala náhradní klíč. Bez sebemenšího zdráhání jsem vešla dovnitř, ostatně nebylo tomu prvně.

Obě jsme se bezmyšlenkovitě potulovaly po pokoji připomínající spíše pracovnu než obývák a tu a tam nakoukly do nějakých papírů či vědeckých časopisů.

„Hele, nemáš zájem o výsledky příští písemky?“ optala se mě Bonnie s potutelným úšklebkem, mávala přitom jakýmsi spoře potištěným listem.

Přešla jsem k ní a chystala se jí nahlédnout přes rameno, když v tom mě totálně vystrašilo zapípání faxu. Uskočila jsem stranou a omylem do kamarádky hrubě vrazila.

„Fuj, málem jsem se po…“ Nedokončila jsem větu a místo toho šla vyslídit, kdo naši kolizi zavinil.

Textu tam bylo pramálo, zato jeho obsah byl víc než znepokojující.

„Pane Salzmane, váš mail mě velmi zaujal,“ předčítala jsem polohlasně, „o rodině Mikaelsonových jsem již slyšel spoustu báchorek, nikdy se však nesetkal s někým, kdo je doopravdy viděl. Nicméně vám věřím, mnohdy jsem kvůli tomu kolegy označován za hlupáka, a chápu vaši nezáviděníhodnou situaci. Podařilo se mi z poměrně důvěryhodného zdroje zjistit, že pokud je původní upír zabit, kompletně umírá i jeho rodová linie. Jediná pro to vhodná zbraň musí být vyrobena z bílého dubu, nýbrž ten je v dnešní době nesmírně vzácný. Přeju vám i vašim přátelům úspěšný lov. Zdraví profesor Klerenc.“

Oněměle jsem na ta slova civěla jako malomocná. Tempem přestárlého šneka jsem si vybavila fotky, které jsme s Alaricem pořídili v jeskyni a ohromeně jsem otevřela ústa dokořán.

„To psal nějaký úchyl, kdo v tomhle století používá nýbrž? Nebo není úchyl?“ dodala Bonnie poté, co uzřela můj dokonale z míry vyvedený výraz.

Důvěryhodný zdroj… zabitím původního… umírá i jeho linie… zbraň z bílého dubu…

„Ester,“ vykřikla jsem náhle a dál na svou společnici valila oči. „Stefan mi říkal, že jedna z Klausových rakví nešla otevřít, stoprocentně v ní vozí svojí matku, původní čarodějku. Vsadím se, že nemá ani páru, že se ho matinka snaží zabít ze záhrobí, to ona se ti nabourala do hlavy a varovala nás. Everett má proti Klausovi prý nějakou slibnou strategii, určitě chce získat tu rakev a s pomocí tý ježibaby se ho zbavit. Salvátory vyslal pryč, aby do plánu nezasahovali, nebo mu to má vážně zajistit eso v rukávu. Prokrista! Tohle je špatný! Caroline, Damon, Stefan a Tyler, všichni jsou z hybridovy linie, všechny se je chystá zlikvidovat!“

Zaslala: Alalka