Těžká zkouška (27)

Pozn. autora: Trošku lechtivá kapitola s nádechem romantiky. Řekla bych, že jsem to napsala tak akorát na začervenání, posuďte sami, já jsem celkem spokojená.
V příštím díle se nám děj zase rozjede…

Jo, a můžete si k tomu pustit písničku My love is your love od Whitney Houston, hodí se.

 

Částečně schovaní pod Damonovým svrškem jsme se po dlážděné cestičce poklusem blížili k církevnímu stavení, jež se doposud mohlo pyšnit vcelku zachovalou omítkou. Měla jsem za to, že zamýšlí vejít do budovy hlavními dřevěnými dveřmi zdobenými masivním kováním, ač jsem neměla nejmenší tušení, co bychom tam mohli vyvádět, jeho úmysly však byly od samého začátku úplně jiné. Před prošlapanými schody mi bradou pokynul vlevo a po oběhnutí rohu kostela jsme se ocitli čelem břečťanem zarostlé stěně. Navzdory bičujícímu dešti jsem vzhlédla k nebi, kde se tyčila věž se střechou ve tvaru hranolu, jejíž podstava byla tvořena hrubě opracovanými trámy.

„Zřejmě tu chodbu nechali zarůst,“ oznámil mi dobře viditelný fakt a po přenechání své půlky provizorně zřízeného deštníku mé maličkosti se začal probojovávat ke chladnému kameni.

„Nechali zarůst?“ zopakovala jsem pochybovačně. Dle odolnosti té bujné, popínavé květeny bych soudila, že je tam celé věky.

V tichosti dál pokračoval v odtrhávání úponků, až se před námi rýsovaly sotva metr a půl vysoké dveře. Bez jakékoli větší námahy urazil bezpečnostní klatku, otevřel a po smetení pavučin mě do onoho průchodu pustil před sebe. Nalézali jsme se v malé místnůstce, z níž vedla jediná cesta – točité schodiště vzhůru, které bylo spoře osvětleno denním světlem pronikajícím skrz malá čtvercová okénka.

„To snad ne. Víš, kolik to je schodů?“ zhrozila jsem se, jakmile jsem byla utvrzena, že po mně skutečně chce, abych se po nich vydala.

„Už si nejsem tak docela jistej, můžeš je spočítat. Poběž, Gilbertová,“ pobídl mě herdou do ramene, načež si opět oblékl bundu a šel mi příkladem. Vzdychla jsem a následovala ho, přidržovala jsem se zdi a poslušně stoupala stále výš, zastavujíc se u každého okénka jsem nasávala čerstvý vzduch, jinak bych díky vydýchanému ovzduší dostala infarkt.

Konečně jsem s jazykem na vestě stanula na rovné ploše. Nacházeli jsme se v samém vrcholu věže, trošku to tam vypadalo jako na nějaké vyhlídce. Podlaha byla pobita prkny a po obvodu bylo mohutné vyřezávané zábradlí sahající tak do výšky hrudníku. Mezi ním a okrajem střechy si vesele profukoval vítr, neboť sklo či nějaké plexisklo chybělo. S úžasem vykulenýma očima jsem zírala na obrovský zvon visící nade mnou. Při představě, že by na mě mohl spadnout, se mi rozklepala kolena.

Zimomřivě jsem si pažemi objala trup a otočila se kolem dokola. Jestli jsem předtím pociťovala úžas, nyní jsem byla doslova vyplesklá nad scenérií, jenž se mi naskytla. Přistoupila jsem k hrazení a váhavě na ně položila dlaně. Z té výšky se mi točila hlava, přesto jsem nedokázala odolat pohledu na Mystic Falls zahalené v jemném oparu mlhy způsobeném přetrvávajícím deštěm.

„To je nádhera,“ vydechla jsem obdivně a pohlédla na Damona stojícího znenadání vedle mě.

„Jo, to je. Když jsme se sem přistěhovali, místo tohohle kostela stála taková malá kaplička sloužící spíš pro poutníky, potom z neznámého důvodu vyhořela a zbyl z ní jenom tenhle dobře šest set let starý zvon. Náš povrchní tatík se v první polovině devatenáctého století finančně podílel na novostavbě božího chrámu, čímž se stal velmi váženým obyvatelem města,“ vyprávěl se značnou ironií v hlase, „díky čemuž byl přizván do spolku zakladatelů. A jaký by to dělalo dojem, kdyby syn pana velkomožného, tak jsme mu se Stefanem za zády říkali, nechodil na nejdražší univerzitu a nenastoupil hrdinně dobrovolně do války?“ Se zlostně přivřenými víčky hleděl kamsi do dálky, najednou mě přepadlo příšerné nutkání ho obejmout. Rychle jsem zatřásla hlavou a raději se pustila do objasnění nesrovnalostí: „Myslela jsem, že se vaše rodina proslavila díky penzionu.“ Otočila jsem se a zezadu zapřela lokty o dřevěnou konstrukci, abych ulevila zmrzlým tvářím.

„Ten postavil dědeček ještě v dobách před zakladateli, byla to tu spíš jakási osada, jejíž jediná výhoda spočívala v umístění, ležela totiž na hlavní trase mezi dvěma velkými městy. Starouš Salvátore byl obyčejný sedlák s velkým snem, táta ho za to vždycky odsuzoval. V tu ránu se změnil na podporujícího synáčka, když se k němu doneslo, že obchod obstojně vzkvétá,“ vyprskl posměšně a zaujal stejnou pózu jako já.

Chvíli jsme mlčeli, pak nad tím jen mávl rukou a se slovy ´Něco ti ukážu´ mě za ruku táhl doprostřed místnosti.

Postavil mě přesně pod srdce zvonu a jednoduchým gestem dlaně mi přikázal, ať tam zůstanu, zatímco sám si to namířil do rohu, v němž jsem si nyní povšimla padacích dvířek zabudovaných v podlaze, v nichž se mi ztratil z dohledu. Spolu s tlustými lany byly půlkruhovým výřezem v prknech vedeny i kovové trubky, evidentně se pod námi nacházela nějaká strojovna s ozubenými koly, které v příslušnou hodinu poháněly ten několika set let starý kolos. Musela do ní vést ještě jedna chodba, přístupná přímo z kostela.

Jakmile jsem zaznamenala pohyb provazů, zděšeně jsem si přikryla uši.
„Neblázni, já tady ohluchnu!“ zakřičela jsem kamsi pod nohy.

„Neboj se, stůj, kde jsi!“ ozvalo se zezdola. A tak jsem přimrzlá strachy hleděla na zpočátku líně se houpající zvon a se zadrženým dechem čekala na první úder obouchaného srdíčka o vnitřní stranu.

Zastihlo mě to znatelně přikrčenou u země a bylo to… všechno, jen ne ohlušující. Celým tělem mi projelo rezonující chvění a s každým novým zabimbáním se srdce prudce vypjalo proti hrudnímu koši, jako by si tančilo do stále se zrychlujícího rytmu. Ten klasický zvuk bijícího zvonu, kterého jsem se obávala, k ušním bubínkům doléhal jen z velké dálky, nejspíš vycházel z vnější strany a rozplynul se v prostoru.

Naprosto unešená jsem se narovnala a se zavřenými víčky se omámeně oddávala té symfonii. Lehce jsem povyskočila, když se za mnou cosi pohnulo. Byl to Damon, chytil mě za ruce a propletl své štíhlé prsty s mými, načež mě našimi pažemi objal kolem pasu. Přední částí těla byl přitisknutý na má záda a trošku zadýchaně funěl do inverzí zvlhlých vlasů. Nervovým systémem se mi prohnal doslova hurikán hřejivého tepla společně se známým škubajícím vzrušením. Nasucho jsem polkla, když mi nosem odhrnul vlasy za levé rameno a na zchladlou šíji dopadl jeho horký dech. Rty jemně spočinul na kůži pod uchem a já zalapala po kyslíku, jakmile jejich cesta pokračovala níž a následně ke spodní čelisti. Aniž bych si toho byla vědoma, pohupovali jsme boky do zvuků připomínajících milostnou píseň hrající jen pro nás dva.

Se stále přivřenýma očima jsem pootočila hlavu a netrpělivě vyčkávala na jeho rty. Zmocnily se těch mých téměř okamžitě, lačně nasály chuť třešňového balzámu a nenasytně ochutnaly nejprve spodní a poté i dolní ret.

Nepotlačitelným vzdychnutím jsem pootevřela ústa, čímž jsem umožnila vstup pro jeho žádostivý jazyk. Odměnou mi bylo ještě těsnější objetí a vášnivější prohloubení polibku. S hlavou doslova v oblacích jsem nevnímala nic okolo, Damon asi ano, protože se ode mě odtrhl a zadíval se k nepřiklopeným dvířkům v podlaze. Teď už se prokradly pobouřené hlasy i k mé nepřístupné mysli. Někdo na nás přišel!

„Jak se sem, krucinál, někdo mohl dostat?!“ zuřil jeden z po schodech dusajících mužů.

„Musíme zmizet,“ řekla jsem a poháněná náhlým přívalem adrenalinu jsem se užuž chtěla rozeběhnout k východu, jenže mě nepustil ze sevření. Místo toho mě obrátil tváří k sobě a položil prostou otázku: „Eleno, věříš mi?“

„Jistě,“ odpověděla jsem, bohužel mému pořád mírně zakalenému mozku docvaklo pozdě, co má za lubem.
Pevně mě k sobě přivinul, během vteřinky ladným skokem překonal zábradlí a pak jsme již padali volným pádem.

Než jsem stačila z plna hrdla vykřiknout, bylo po všem, malinko těžkopádně jsme přistáli na trávě a já byla opět postavena na vlastní nohy.

Připadalo mi, jako by mi vlasy stály hrůzou, ačkoli jsem cítila, jak se mi při dopadu neslyšně snesly na ramena.
„Ty… ty pitomče! Málem jsem si ucvrkla!“ zařvala jsem na něho přeskakujícím hlasem, odstrčila ho od sebe a sevřenými pěstmi udeřila do hrudníku. Na to jsem zvednutým zrakem přeměřila výšku věže a s prsty ve stylu blázna zaklesnutými v kadeřích jsem se hlasitě rozesmála.
„Jdi ty! Myslel jsem, že bys krapet netradiční zážitek uvítala,“ odpověděl mi se smíchem od ucha k uchu. Samozřejmě, mé posttraumatické chování mu přišlo přímo k popukání.

„Možná kdysi, za dob nudného života roztleskávačky, teď bych brala radši nějaké dobře zaběhnuté klišé.“

„Fajn. Co říkáš na tohle… koupím ti ve stánku párek v rohlíku a pak si to rozdáme na veřejných záchodkách? To je dostatečně ohraný?“

„Hm, pokud přidáš pořádný hrnek horkýho kafe, nejsem proti,“ odvětila jsem naoko vážně, nechala se obejmout kolem pasu a vést mezi náhrobky zpět k autu.

Cestu jsme vyplnili dohadováním o tom, kde mají v našem malém městečku nejlepší kávu, jelikož je Damon tvrdohlavý mezek, stálo mě slušné úsilí vybojovat si návštěvu v útulné kavárničce v pasáži. Možná ho nakonec přesvědčil fakt, že tam mají pravou irskou whisky. Z vlastní iniciativy nám dokonce objednal i ovocný koláč. Když viděl, s jakou vervou jsem se do pokrmu pustila, galantně mi přenechal svůj kousek.

„Vypadáš hladově, jedla jsi dneska vůbec něco?“
„Jo, byla jsem s Bonnie na obědě,“ řekla jsem, přestože to byla pouze poloviční pravda. Sice jsem s ní seděla v jídelně, ale jídlo jsem neměla. Mé poslední peníze padly včera za ten lomcovák, co jsem si koupila na benzince. Kamarádce jsem namluvila, že smažená ryba ani krůtí roláda nenavnadily mé chuťové buňky, nechtěla jsem těmi finančními problémy nikoho zatěžovat.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ Rozhodla jsem se co nejrychleji změnit téma. „Často jsi tímhle pobožným způsobem balil holky?“

Pobaveně se uchechtl, chvíli si pohrával s cukřenkou, načež mi pohlédl do čekající tváře.

„Ne. Vlastně jsi jediná, koho jsem tam nahoru vzal, bývávalo to takový moje tajný místečko,“ přiznal a vyprázdnil skleničku. Zdálo se mi to nebo to kafe najednou tak příjemně hřálo v žaludku?

„Však víš, nikdy jsem se u opačnýho pohlaví nemusel extra snažit,“ řekl rádoby omluvně a obdařil mě světáckým úšklebkem. Jo, zdálo se mi to!

Zamlkle jsem se začala rýpat v dezertu, jako by za to mohl on. Proč?! Proč jen vždycky musí všechno hezké zpochybnit? Naznačuje tím snad, že onen zvyk platí i pro mě, nebo to znamená pravý opak?

Přemítala jsem, zda se doopravdy chci pouštět do těch nejistých vod a zrovna teď rozebírat situaci mezi námi. Zakotvila jsem na upírově soustředěném obličeji zkoumavý pohled, vtom však zvedl hlavu a cosi mi podával.

Během té vnitřní analýzy citů jsem si nevšimla, že mi z podšálku sebral papírový ubrousek s logem podniku a už vůbec ne, že z něj vytvořil drobnou růžičku, kterou mi nyní strkal pod nos.

Napadlo mě, jestli jsem byla tak čitelná či mé rozpoložení poznal z nebohého, rozpíchaného koláče.

Vzala jsem Damona na milost a kytičku přijala, koneckonců, mohla jsem si za to sama. Věděla jsem, že mu ženy padaly k nohám jak přezrálé hrušky a přiznejme si to – nebylo divu. Došlo mi, že se ho pokouším dotlačit k nějakému vyznání, zatímco on dával přednost činům…

„Nech mě hádat, na řadě jsou záchodky?“ vyzvídala jsem poté, co jsme vyšli z kavárny.

„Zapomněl jsem se ti zmínit, že na oficiálním prvním rande sex neprovozuju? Co třeba kino?“ navrhl a poukázal na vchod necelých dvě stě metrů dál.

„Jo, to zní taky lákavě,“ souhlasila jsem.

Problém nastal hned před vývěsní tabulí s nabídkou filmů.

„Horor rovnou zamítám, jsem najedená a nerada bych tu dobrotu někomu přede mnou vrhla za krk. Můžeme jít na romantiku,“ navrhla jsem po uzření jeho zklamaného výrazu z legrace.

„Ne, díky, rovněž nechci zvracet takhle mezi lidma.“

„Tak co třeba animáč?“

„Měl bych neustálý nutkání kopat ostatním do sedačky a rozhazovat popcorn. Řekl bych, že tohle bude přijatelnej kompromis,“ zaťukal ukazováčkem na plakát nesoucí název 47 roninů, byl na něm vyobrazen chlapík s mečem a v popředí pohledná Japonka.

Aspoň na něčem jsme se shodli.

Netrvalo dlouho a seděli jsme ve třetí řadě odzadu, chřoupali slaný popcorn a na plátně pobíhala banda samurajů. Rozhodně se nejednalo o hit roku, nýbrž za totální propadák bych to neoznačila.

V jedné nudnější pasáži jsem se otočila na Damona a přemýšlela, co bych mu v rozverném rozmaru vyvedla. Pomalu jsem se naklonila a chystala se mu fouknout do ucha, jenže upírské reflexy mě snadno odhalily. Rychle stočil hlavu vlevo, takže se naše obličeje ocitly sotva pár milimetrů od sebe, upřel na mě ty své smyslné oči potemnělé panujícím přítmím a já rázem ztratila veškeré chutě na lumpárny. Neodolala jsem a shlédla na jeho ústa, jež se k mým neúprosně blížila. Políbil mě vášnivěji, než jsem čekala, jako by už k něčemu podobnému neměla nastat příležitost. Oddala jsem se houstnoucí atmosféře a natočila se k němu tělem, pravačkou jsem ho chytila za ruku, zatímco levačku jsem umístila na Damonovo stehno. Roztouženě mi vzdychl do pusy a špičákem se otřel o spodní ret. Nenechala jsem se zahanbit, dlaní jsem putovala vzhůru, až spočinula na vyboulenině na upírových riflích. Vnímala jsem, jak se celý vypjal, když jsem ten pahorek začala lehce mnout. Odtáhl se, abychom se mohli nadechnout, a následně si položil hlavu na mé rameno. Trochu jsem přitlačila v masáži a užívala si Damonův přerývavý dech dopadající mi na šíji. Příliv vzrušení se mi vlil do žil takovou měrou, že jsem nebrala na vědomí nic jiného. Přitvrdila jsem ještě víc a tentokrát si vysloužila polohlasné zasténání mého jména. Zrychlila jsem tempo a zanedlouho jsem pod zipem jeho kalhot ucítila uvolňující pulzování doplněné táhlým vydechnutím.

Líně jsem rozevřela víčka a hleděla do jeho tváře plné překvapení společně s jakýmsi zvráceným pobavením.

„Jste pěkně nemravná, slečno Gilbertová,“ oznámil mi šeptem zastřeně.

Jako bych se díky tomu probrala z jakéhosi transu, rozhlédla jsem se kolem, pořád jsme byli v kině, naštěstí nic nenasvědčovalo tomu, že by si našich hrátek kdokoli všiml.

Pootevřela jsem pusu s úmyslem něco říct, ač jsem neměla nejmenší šajnu co.

„Miluju tě, Eleno,“ sebral mi znenadání vítr z plachet a vtiskl letmý polibek do koutku, načež pokračoval: „Teď bych se rád dozvěděl, jak to skončí,“ řekl a opět věnoval pozornost filmu. Zahanbeně jsem se zabořila do sedačky a do závěrečných titulek ani nedutala.

„Jenom si skočím na záchod… však víš,“ pověděl mi s úsměvem v hale, ukazuje si někam k rozkroku. Polil mě ruměnec hodný dívky docházející na katolickou školu, nevyznala jsem se v sobě, jakživ jsem nic takového neudělala. Je ze mě perverzák, pomoc! Bylo zřejmé, že ve mně Damon vzbuzoval něco, čemu jsem se nedokázala bránit.

„Ahoj, kočičko, co tu pohledáváš tak sama? Nechceš si s námi dát panáka?“ oslovil mě jeden ze skupinky ožralů a vyrušil mě tak ze sebemrskačství.

„Ani ne. Navíc mám společnost, měli byste se radši ztratit,“ varovala jsem je, ohlížeje se ke dveřím toalet.

„No tak, nedělej se, s náma si užiješ větší srandu,“ lanařil mě ten s lahví v ruce a zamýšlel mi sáhnout na vlasy.

Najednou se mi po boku zjevil Damon, čapl toho muže za zápěstí a zkroutil mu ruku.

„Vypadněte!“ zavrčel a obdařil opilce svou hrozivou upíří podobou.

„V pořádku?“ optal se poté, co se staženými zadky utekli. Přikývla jsem. „Člověk tě nemůže nechat minutu samotnou,“ postěžoval si, chytil mě kolem krku a líbnul na čelo.
Cestou domů jsem mlčela, bála jsem se vyslovit, co mě tížilo. Nechtěla jsem nám zničit jinak vydařený večer.

„Damone, já… myslím… měli bychom o tom říct Stefanovi.“ Prostě mi to nedalo, no. Na terase našeho baráčku jsem to na něho vybalila.

„Já vím. Momentálně na to ale není vhodná doba. Při jeho současné labilitě mu může hrábnout a vyvraždí půlku města,“ odvětil nezvykle vážně. „Poslyš, chci s tebou být bez schovávání, bez tajností, to mi věř, jenže… v tuhle chvíli to nejde.“
Několik vteřin jsem zadumaně studovala vlastní obuv, než jsem ze sebe vysoukala: „Asi máš pravdu, já mu jen nechci lhát.“

Pomocí palce a ukazováčku mi zvedl bradu, takže jsem mu hleděla do přesvědčivých očí, slibujících ´všechno bude dobré´.
„Nepotrvá to dlouho. Povím mu to, jakmile bude schopný to unést. A bude se s tím muset vyrovnat, protože já se tě nehodlám jen tak vzdát.“

Pousmála jsem se a neznatelným kývnutím přitakala. Přitáhl si mě k sobě a dlouze políbil.

„Děkuju za krásně strávené odpoledne. Dobrou noc, Eleno,“ rozloučil se a zamířil k vozu.

Mnohem klidnější jsem vešla do chodby a opřela se zády o dveře. Dneska jsem zjistila spoustu důležitých věcí, například, že CHCI být s Damonem a být s ním znamenalo milovat ho naplno, se vším všudy a do toho jsem byla odhodlaná jít.

Zaslala: Alalka