Stáhni mě do pekla (2 – 3)
2. kapitola – Vikingové, Burbon a vanilkové rohlíčky
Čekal jsem v Morrisovi baru už půl druhé hodiny hladový a znuděný. Měl jsem přečtené noviny, spočítaný všechny plakáty s reklamou na zdi, lidi v bílém svršku, a taky průhledné lahve za barem, protože jich bylo nejvíc. Kamarád Jack pořád nikde. Každou chvíli jsem kontroloval mobil, několikrát mu zkoušel volat, nechával vzkazy, ale Jack se nehlásil. Kde může být? Zkusil jsem vytočit Noemi. Oproti Jackovi to zvedla hned.
„Ahoj drahá, sedím sám u Morrise, chceš se připojit? Vezmi klidně Giselle s sebou.“
„Promiň, Iane, ale máme jiný program. Nechci, aby mě doprovodila. Obávám se, že bych se jí pak nemohla plně věnovat a to by bylo ode mě nefér.“ Myslím, že zrovna Giselle se o svou zábavu postarat dokáže. Ale obě vědí, že ji zrovna nemám dvakrát v lásce, intrikánku.
„Je to náš poslední večer, miláčku,“ dovolil jsem si namítnout, přestože jsem znal naši dohodu. Noemi se mnou strávila celý minulý týden. Včera skončil podle jejích pravidel. Vždycky se podřídím, ať mi její plány přijdou jakkoli nepochopitelné. Chci, aby byla spokojená.
„Přece jsme se dohodli, že dnešek si vyhradím pro kamarádku.“
Jistě.
„Platí zítřek?“ zeptala se ještě.
„Samozřejmě, odvezu tě.“ Jestli ovšem Giselle nenastartuje svůj Nimbus 2000.
„Přijeď včas.“ Zněla netrpělivě.
„Vynasnažím se.“
„A nepij tolik, slyším tvoje mumlání. Jdi spát.“
„Pa, uvidíme se zítra.“ Políbil jsem display a naposled zkusil Jackův příjem, ale ani teď nebyl úspěšný. Rozhlédl jsem se barem. Kde dneska všichni jsou? Není tu Sally, Robin ani Dean, ani ten věčně kořalkou vonící skot. Co naplat, najím se sám. Chytil jsem dnešní nabídku a začetl se.
„Odkdy piješ burbon?“ zazněl hlas Morrise u mého stolu. Postavil přede mě skleničku a vyměnil svíčku, co před chvílí dohořela. Na svíčkách trval. Nikdo se tak o jeho podniku nemohl vyjádřit jako o průměrné hospodě, i když tak na první pohled vypadal.
„Neobjednal jsem si burbon,“ vzhlédl jsem nechápavě.
„Je pozorností od támhleté slečny.“ Ukázal k barovému pultu a mně poklesla ramena o několik centimetrů níž. Je vytrvalá. Mám na sobě GPS´ku? A tahle otravná ženská je agent FBI, senzibil, vypočítavá mrcha nebo přílišně zamilovaná fanynka. Za každou cenu se mi musí vetřít do soukromí. Proč sakra? Nejlepší způsob, jak se dopátrat k odpovědi bude osobně se zeptat. Nemám co ztratit. Přinejhorším se pochlubí na Facebooku, tam už toho bylo psáno, že jí málokdo uvěří. Chvíle zaváhání, než heslo – měj nepřátele v dohledu, nebo jak je to, zapříčinilo, že jsem Morrise požádal, ať ji sem nasměruje. V jeho výrazu se dalo poznat, že přemýšlí, jestli vím, co dělám. Samozřejmě to nevím, ale taky nerad večeřím sám, a když už jsem chtěl vzít do party toho kořalkového Skota…, přece nikdo nemůže být nudnější než on. Přišla a vypadala jako strašidlo zklamané z pokoje, kde mělo strašit.
„Posaď se, zvu tě.“ Podal jsem jí menu. Mohl jsem jí říct typické fráze, jako jsem rád, že tě vidím, díky za pití a podobně, ale nebyl jsem si jistý, jestli bych nelhal a jestli náhodou nečte myšlenky. Zatím toho moc nenamluvila. Čím ji zaujmu na začátek? Nechci hned vyzvídat. Budu odměřeně společenský.
Ukázal jsem na skleničku, kterou mi objednala: „Pokud mám tohle vypít, musíš se napít se mnou.“
„Klidně,“ hlesla.
Mávnul jsem na Morrise, ať donese ještě jeden burbon. Mávnul zpátky, že za tři minuty. Má plno. Stočil jsem pohled ke společnici. Nenápadně jsem využil příležitosti, že se dívá jinam a díval se na ni. Nejenže svůdně vypadá, ona dokonce umí svůdně číst nabídku naprosto nesvůdných jídel. V tom mi došlo, že už ji nečte, ale hledí mi do tváře.
„Jak bylo na hřbitově?“ vymyslel jsem rychle, aby to vypadalo, že jen taktně čekám, až papír zalitý ve fólii odloží. Asi to nebylo moc vtipný.
„Smutně, nenašla jsem žádné hrobky.“
Spolkl jsem smích: „Barbaři, ti co je zbourali.“
U našeho stolu se mihl stín chlápka, co srostl se svým podnikem natolik, že od dřevěného soudku s červeným vínem v penzi ho odlišovaly jen nohy, ruce a usměvavá hlava plná historek, jak se na správného barmana sluší. Zbyla po něm do poloviny plná sklínka.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se, když se Morris vzdálil.
„Agatha.“
„Těší mě, Ian,“ zdůraznil jsem své jméno a nečekal zázrak.
„Tak na seznámení, Agatho.“ Sklenice o sebe jemně zazvonily. Naklonil jsem se k ní, abych ji přátelsky políbil na tvář. Polibkem se seznamuji s každou ženou, pokud mi vyloženě není odporná. Voněla, opravdu nádherně. Něco mezi vanilkovými rohlíčky a kůrou ebenu. Červená se. Líbím se jí. Upřel jsem zrak na velkou němou televizi, kde zrovna běžela reklama na těstoviny. Bůh musí mít smysl pro humor, když stvoří takové stvoření plné protikladů. Svým rozporuplným nadáním pak ovlivňuje okolí. Chci, aby odešla a zároveň, aby zůstala. Agatha polkla a otřásla se.
„Fuj,“ uteklo jí z úst. Pobavila mě.
„Ještě burbon?“
„Ne,“ ušklíbla se.
Tentokrát pomaleji u nás Morris zastavil pro objednávku. Zatímco se slečna tajemná dívala na mě, Morris dělal legrační grimasy směrem k ní. Očima jsem se mu snažil sdělit, ať se přestane šklebit. Kašlal a chechtal se, nebo se chechtal, až z toho kašlal, v závěru to vypadalo stejně.
Aniž bychom se domluvili, oba jsme si vybrali steak, jen ona chtěla co nejméně propečený. To je teda první holka s krvavým steakem, co znám.
„Odkud jsi přišla, Agatho?“ Vrátil jsem se ke slušné konverzaci.
„Z Evropy, narodila jsem se v ehm…, v Jugoslávii.“ Představoval jsem si Jugoslávce úplně jinak. Jako snědé, barevnými látkami obalené hubené lidičky s nedůvěřivou, leč otevřenou náručí k proudům západních turistů. Ale…
„Ta už dneska neexistuje, že? Zanikla někdy v roce 2003, myslím.“
„Zanikla? Aha,“ vzala to na vědomí, jako kdyby státy zanikaly každý měsíc. „no, já hodně cestovala a několik posledních let jsem se o vývoj Evropy moc nezajímala.“
Několik posledních deset let. Mám to, vrátila se z vězení, tam vítr mapu jen tak nezavane.
„No a kde bydlíš teď?“
„Dá se říct, že jsem stále na cestě.“ Roztáčela na stole papírový tácek s takovým zaujetím, že už jsem dál nevyzvídal a zkoušel ho taky roztočit, nadhodit, chytit a postavit.
Morris nám přinesl opravdu bohatou večeři. Nemohl jsem si nevšimnout, jak si má společnice užívá každé sousto. Jedla pomalu. To je pane přístup. Zatímco steak mizel, stavěla z hranolek chaloupku. Noemi by si v životě nedovolila jíst rukama, i na pizzu si brala příbor. Líbí se mi, jak je Agatha obyčejná, nehraje si na dámu, nijak okatě se nesnaží zalíbit se mi. Nebalí mě, nepodlézá. Na tohle nejsem zvyklý. Čekal jsem, jak po pár minutách rozjede svou hru se všemi ženskými zbraněmi, které ovládá, nakroutí si vlasy na prsty, bude špulit rty, mrkat, rozepne si šaty, protože jí bude horko a nechá mě tak nenápadně nahlédnou do výstřihu. Né, že bych se na to poslední vyloženě těšil, ale byl jsem zvědavý, co umí. Agatha se však chovala odměřeně, možná čeká, až ji sbalím já. Dokonce mi přišlo, že na mě kouká se soucitem, jako kdybych jí právě oznámil, že se s ní rozcházím. Několikrát jsem se přistihl, jak na ni obdivně hledím. Ona si mě několikrát všimla a vždycky se trochu usmála. Musel jsem si připomínat, že je tohle šáhlá fanynka, a svůj nenadálý zájem utápěl ve skleničkách s vínem. Jenže kouzlo mělo pravý opak. Čím víc mi alkohol proudil žilami, tím víc mi mozek skotačil. Dnešek je den, kdy v baru hraje živá kapela, jak jsem si vzpomněl, když se úderem desáté ozvaly první rány do bicích. Málem jsem se s Agathou sťuknul hlavou, jak jsme se oba lekli. Přicházející události nabraly nečekaný, překvapivý a rychlý spád. V jedné chvíli jsem se probral, veden Agathinou studenou rukou, uprostřed skupinky tancujících padesátníků. Z druhé strany se mě za rámě držela malinká buclatá paní se širokým úsměvem olemovaným červenými tvářemi.
„Kleshch, krasivyy!“ křičela euforicky. Cože?
Krátce na to jsme soutěžili, kdo brčkem vypije víc piva ze třetinky. Opět s těmi rozveselenými padesátníky, kteří všechny zúčastněné bouřlivě povzbuzovali: „Davaj, davaj!“
Vyhrál muž, co na první pohled připomínal Vikinga v civilu, ale v mém malém, soukromém souboji jisté dvojice vyhrála Agatha. Porazila mě žena! Jsem zmatený. Rozladila mě. Myslel jsem, že jí prohru vrátím v šipkách, kam nás ti lidičky pozvali, spíš teda zatáhli, ale přidělili ji ke mně. A my vyhráli! Myslím, že hlavně její zásluhou, protože já měl občas problém určit, do kterého terče se mám trefit i když přede mnou stál jeden jediný. Díval jsem se na ni, jak se upřímně raduje. Má v očích slzy. Někdo nám podal výherního panáka vodky. Propletl jsem si s Agathou ruce a rychle do sebe vodku nalil. … A pak jsem tu holku políbil! Dlouze. Výbušná přílivová vlna v hrudníku mě přinutila ochutnat Agathino štěstí. Jako bych stál v ohňostroji. Musel jsem. Nečekala to. Cítil jsem, jak mi svírá horké tváře. Otevřel jsem oči a propadl do jejích, nebeských, překvapených. Padesátníci nám v kruhu tleskali. Všichni se pomátli a já jdu s nimi včele. Kapela se chopila nástrojů a nás táhli do dalšího kolečka. Nemohl jsem se od Agathy hnout, leč bych se odtáhl hrozně rád, ale dostavila se předposlední fáze opilosti, útlum. Poslední panák udělal černou tečku do celé mojí hlavy. Svaly mi tuhly. Skoro jsem na ní naleh´, s tváří v jejím rameni. S prvními tóny, k mému štěstí tklivé balady, se mi obraz rozostřil. Viděl jsem barevnou mlhu, ve které pulzovaly oranžovo/šedé stíny. Víčka mi sama padala přes oči. Objala mě. Přece si první ploužák po první puse nenechám ujít. Přes hučení klimatizace jsem ji skoro neslyšel a to mám ucho u jejích rtů.
„Co?“
„Ptám se, jestli je ti dobře.“
„Hmm. A je mi dobře?“ Ta její vůně je skvělá. Je tak blízko.
„Dobrá. Ven.“ Jemně mě odstrčila a hned podepřela v podpaží. Kam mě vedeš? Já ještě nechci domů. Zanedlouho jsem se nadechl studeného vzduchu na ulici před barem. Posadila mě na skupinu asi pěti schodů. Usínal jsem. Těžce jsem dýchal, přesně cítil Zemskou rotaci. Když už jsi mě odtamtud vytáhla, nech mě spát. Schoulit se teď do klubíčka, nic jiného si nepřeju.
„Hej, hej, nespi. Pojedeš teď domů, rozumíš?“ Třásla se mnou. Brzdi.
„Slyšíš mě, Damone?“ Ta klimatizace hučí i tady venku. Síla. Dej mi chvilku. Probíral jsem se velmi nerad, ale studí mě zadek.
„Zvedni mě.“ Natáhl jsem k ní ruce. Nic. Odlepil jsem víčka a zamžoural před sebe. Stojí tu.
„Prosím.“
Naklonila se a jedním škubnutím mě vytáhla na nohy. Země se pode mnou zhoupla, ztrácel jsem rovnováhu. Padal. Opět mě tedy podepřela. Skrz trávník jsme se dokymáceli k silnici. Taxikáři dobře vědí, kam v noci zaparkovat, aby měli rito. Po pár nekonečných minutách jeden přijel a otevřeným oknem se zajímal, jestli může být užitečný.
„Vy vozíte lidi domů?“ ptala se taxikáře. Co to je za hloupou otázku? Snad vidí, že je to taxík.
„Samozřejmě slečno, když zaplatí, odvezu je, kam si řeknou,“ odpovídal řidič trpělivě.
Agatha otevřela dveře a posadila mě dovnitř.
„Nenecháš mě jen tak odjet, že ne?“ vyklonil jsem se ven. Nehýbala se.
„Nasedej,“ naznačil jsem jí hlavou směr. V jejích očích se vystřídala radost s něhou a lítostí, pak se chytila střechy a sklonila se.
„Pane, prosím vás ujistěte se, že tento muž našel správné dveře, děkuji.“ Podala mu bankovku, pak zabouchla a než jsem stačil zareagovat, taxikář se rozjel.
3. kapitola – Po stopách kurtizánky
Probudil jsem se sám na gauči. Zíral jsem do stropu a přemýšlel o předešlé noci. Trochu moc vína, o něco méně tequilly, přehnaně dost rozjařených přátelských lidiček a Agatha. Namyšlená, drzá, vlezlá, sobecká, dotěrná koketa, která odmítla moje pozvání do taxíku. Jak si to mohla dovolit? Nejdřív mi div nevleze do baráku a pak se chová jako husa. Nakonec je dobře, že nejela, určitě by mi tady s naivním úsměvem nabízela, že si budeme povídat.
Vstal jsem a prohledával gauč, kam mi zapadl mobil. Nebyl tam. Na zemi neležel, na stole, ani jinde jsem ho nenašel. Obývák vypadal, jako kdybych tu měsíc neuklízel. Nechtělo se mi, ale té vody bych se zbavit asi měl. Zvedl jsem ratanovou skříňku, o kterou jsem se v noci asi opřel. Není stavěná k opírání. Vytřel jsem rozlitou vodu z vázy, vázu vůbec nenašel. Již poměrně dlouho zvadlou kytku jsem objevil napůl obtisknutou na zdi, pár listů jsem měl přilepených na ponožkách. Posbíral oblečení a všiml si, že mi chybí bunda. No skvělý. Posledním neprozkoumaným místem zbyla terasa, ale domnívám se, že až k ní jsem v noci nedošel. Pomalu jsem otevřel prosklené dveře ven a zkontroloval prázdné lehátko pod slunečníkem. Opřel jsem se o zábradlí a podíval se dolů na stromy. Vybavil se mi pocit, co předcházel tomu polibku. Byl nový, vzrušující a chtěný, že i teď se mi napíná hrudník a mrazí mě na ramenou. Ta dívka mě bavila celý večer. Málokomu z mích přátel se to podaří, často nás k dobré zábavě musí být víc. Ona byla jiná, svá. Leč cizí, postarala se o mě, neopustila mě. Zaplatila mi taxík…. Matně si vybavuji, jak mi chtěl poctivý taxikář ještě vrátit, že mu prý dala moc. Nic jsem si nevzal. Za to mě opravdu doprovodil až k domu. Nevím, kdo komu víc děkoval. Musím zajet k Morrisovi, bunda a možná i s telefonem bude u něj.
Na nic jsem nečekal a rozjel se do centra. V baru takhle po ránu byli čtyři lidi. Dva hráli kulečník, jeden spal na druhém kulečníkovém stole a poslední na rohové sedačce v koutě. Morris vypadal jako Číňan se zánětem očí. Jako duch omýval sklenice a stavěl je na odkapávač.
„Co tak brzo?“ ptal se.
„Včera jsem tu nechal bundu,“ přešel jsem rovnou k věci.
Morris zakroutil hlavou: „Žádnou jsem nenašel. Jestli ji nesbalila ta tvoje kočička.“
„Je to jenom kamarádka,“ marný pokus. Morris už si v hlavě napsal první kapitolu románu o mně a tajemné cizince.
„To nebyla děvka?“ povytáhl obočí a pasoval svůj román na telenovelu.
„Nebyla,“ protočil jsem oči. A pokud jo, nebyla zrovna v práci.
„Strávila s tebou venku dobrý dvě hodiny. Nicméně, pak se vrátila a chtěla pokoj. Než jsem ji stihl poradit, odešla s těmi nalitými Rusáky.“ Skupina rozjařených civilních Vikingů z Ruska. Proto jsem jim nerozuměl ani slovo.
„Díky,“ zamumlal jsem a odcházel.
Morris přehání. Dvě hodiny venku se mnou určitě nebyla. Co si pamatuju, seděl jsem na schůdkách tak patnáct minut. Možná ji sbalil někdo jiný, a pozval ji na hotel. Jak nespravedlivá je! Přece za mnou přišla, vlezla mi na terasu. Prožila se mnou celý večer. Pozval jsem ji k sobě a ona? Jde pak s jiným na špinavý hotel. Moc dobře vím, kam se tihle národy ubytovávají. Mají vlastní styl, modrobílé sloupy se zlatými ornamenty, hvězdičky nad vchody, blankytné vitráže v oknech. Pojedu k Engelovi. Snad tam bude. Nejlépe s mojí bundou. Snad té praštěné holce nikdo neublížil…. Ještě by to bylo na mě.
Když jsem vcházel do veliké a hodně blýskavé haly hotelu U Engela, spatřil jsem Agathu oblečenou v mojí bundě, jak nějakému muži svírá krk a jeho tvář tiskne k mramorovému stolku. Drsná, obavy o její bezpečnost jsou asi zbytečné. Jsem rád, že ji vidím a sám se tomu divím. Přiblížil jsem se k ní.
„Co ti ten muž provedl?“
Agatha se otočila. Ty její jasné oči bez váhání zastínily všechno to zdobení kolem.
„Damone?“ Pustila se krku a víc mu nevěnovala pozornost. Utíkal, zbabělec. Díval jsem se za ním, dokud mi nezmizel venku.
„Myslel si, že jsem nějaká kurtizána. Osahával mě,“ šklebila se a upravovala prstýnky. Nechápu, kam ti lidi dali oči. Vždyť vypadá jako vosková figurína z osmdesátých let. Celá v černém, celá zahalená. Já bych jí na první pohled pasoval na hrobníkovu dceru, ne na šlapku.
„Osahával tě tady, před lidmi?“ Zastrčil jsem ruce do kapes kalhot a rozhlédl se po hale, kudy neustále někdo putoval.
„Ano, říkal, jestli si nechci odložit, a pak mi pokládal ruce na ramena.“
Aha. Uchechtl jsem se: „Nebyl to náhodou zaměstnanec hotelu? Možná ti chtěl dát bundu do šatny.“
„Co já vím? Měl to říct hned.“ Trhla hlavou a vyklepala ruce z rukávů.
„Zrovna za tebou jdu.“ Podala mi ji.
Mohl bych tomu přiškrcenému vlastně poděkovat, že ji tu zdržel. Nemám rád nečekané návštěvy. Vylovil jsem mobil z náprsní kapsy a kontroloval zmeškané hovory. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že by tam nebyl, neokradla mě.
„Jsem strašný, bez mobilu jsem jako bez ruky,“ okomentoval jsem své chování, „děkuju.“
Agatha poslušně stála vedle mě a sledovala, co dělám.
„Odkud vlastně víš, kde bydlím?“
„Náhoda.“
Nevěřím jí. To určitě, jen tak náhodou šla kolem slepou ulicí, když jsem se zrovna vracel z baru. Ha ha ha. Na druhou stranu ale, musela by mít nějaký zdroj informací, protože jen málo lidí ví o tomhle maloměstě. Možná mám nepřítele, o kterém nevím. Uklidil jsem mobil do kalhot a už bych odsud rád vypadl.
„Někdo ti to poradil, že mám pravdu? Znám ji?“ zkusil jsem a vykročil.
Upřela na mě zrak a dala výrazem najevo, jak ji otravuju. Fajn, zapírej si, jak dětinské.
„Nemám žádné přátele, kteří by tě znali,“ hlesla za několik vteřin.
„Tak rodina, přítel?“ Ksakru vyklop to.
„Všichni jsou mrtví, Damone.“
Odpověď mě překvapila. Jak vystřižená ze seriálu. Asi mi brzo hrábne. Vypadala, že se dívá do minulosti, jako kdyby každého člena rodiny viděla umírat, ba dokonce je sama pohřbívala. Však říkám, hrobníkova dcera. Po návratu z minulosti dostal její obličej opět ten nadnesený výraz, až jsem zapochyboval, jestli si nevymýšlí, aby byla zajímavá.
Vyšli jsme před hotel a posadili se na železnou lavičku k vodotrysku tak, že by se mezi nás vešel Morris. Agatha hleděla na nebe a z hustých šedivých mraků věštila, že bude pršet.
„Co se jim stalo?“ zeptal jsem se.
„Proč tě to zajímá?“ Dívala se do fontány.
„Chci tě víc pochopit.“ Opřel jsem se a položil ruku na opěrku.
„Hledám jeden hrob. Kde mi o něm něco řeknou?“ Měla to být odpověď nebo cesta do duše? Zamyslel jsem se.
„Zkus nějaký úřad, záznamy o zemřelých jsou na matrice.“
„Převezli ho sem do Ameriky už mrtvého. Úmrtní list se nikdy nenašel, ale jeho rakev je poměrně vzácná. Nezaměnitelná.“
Tajemná, jako hrad v pískovišti. A sem do Ameriky je obrovský pojem. Je to kus země. Velký kus.
„Z Egypta?“ Třeba je archeoložka.
„Ne, z Irska. Myslíš, že by vzácnou rakev pohřbili jen tak, do obyčejného hrobu?“
„Nevím. Jak je stará?“
„Plus mínus šedesát let.“
Šedesát let je tuším dost málo na muzeum, ale kdo ví, dnes se vystavuje ledacos. Napadlo mě, že sestavuje rodokmen. Ale co s tím mám společného já?
„Co s tím mám společného já?“ zeptal jsem se nahlas.
„Nic.“ Zase vypadala nepřítomně.
„Vážně?“ Odfoukla mi vítr z plachet. I přes to, že nerespektuje mé soukromí, že mě stále oslovuje seriálovým jménem, že je na mě hodná, že mě žere její chladná krása, přes to všechno jsem si myslel, že v tom je něco víc, než jen pouhý rozmar nemocné duše, která touží setkat se se svým nadpřirozeným hrdinou. Přetrpěl bych i společné příbuzné, ztracená sestřenka z Evropy je docela cool, ale nic? Pouhé nic mi uvízlo v krku a jistojistě tam bude trčet dlouhou dobu. Nepřekousnu to. Zvedl jsem se.
„Hele díky za bundu a za včerejšek, bavil jsem se. Ale čas jde dál. My jdeme dál.“
Vypadala překvapeně a mračila se.
„Chováš se divně, Damone“ hlesla.
Obočí mi vylítlo vzhůru. „Já se chovám divně? Podívej se na sebe. Vypadáš jako nějaký desperád, často mluvíš o hřbitovech, svádíš mě v baru a neustále mě nazýváš Damonem. Co čekáš?“
„Čekala jsem někoho jiného. Spletla jsem se. Včera v baru jsem nebyla kvůli tobě, ale když jsem tě tam viděla, napadlo mě koupit ti pití na usmířenou. Nesváděla jsem tě.“
„Jo. Ok. Avšak pokud nemáme nic společného, pochopíš, když odejdu. Měj se fajn a ať se ti podaří najít dědečka.“ Sklonil jsem hlavu a otočil se zády. Na malou chvíli jsem si přál, aby mě zastavila. Agatha se ale rozesmála. Ohlédl jsem se. Ležela s roztaženýma rukama na trávě za lavičkou a chechtala se. Je šílená.
Zaslala: Lusta