Stáhni mě do pekla (1)

1. Kapitola – Ještě se uvidíme, Damone!

Svěží obsidiánová noc. Krátký muchlování na zadní sedačce taxíku, než řekla, že bude spát u kamarádky a celý večer pokazila. Odšpendlil jsem se.
„Myslíš to vážně?“ Hladil jsem ji po stehně pod vyhrnutou sukní, zatímco si upravovala podprsenku.
„Oficiálně jsem u ní na návštěvě. Ty, brouku, odpadneš dřív, než si svléknu punčochy….“ Vytáhla z kabelky otevírací zrcátko a prsty projížděla vlasy, když se na sebe dívala. Zdálo se, že je na ty dva, tři kroky od auta ke dveřím domu upravena. Zaklapla zrcátko a odstrčila mi ruku z nohy. Taxík minul pekárnu, kde vyrábí nejlepší koblihy na světě. Výstupní stanice je nedaleko. Naklonil jsem se ke své dívce, abych ji políbil na rozloučenou. Jemně mě kousla do tváře.
„Zaplatí za oba,“ zamrkala na řidiče. No jistě, jak jinak. Necháš se odvést na druhý konec města a jsi lakomá upustit pár babek, přestože jsi za poslední měsíc vydělala víc než já. Typická zhýčkaná dcerka úspěšného tatínka mi přes sklo okna poslala vzdušnou pusu. Podíval jsem se do jejích hnědých očí a byl tam, kde mě chtěla mít. Všechno bych jí odpustil, všechno dal, je krásná.

„Tak jsme tady, pane. Cherry Alley 2,“ probral mě taxikář. Už předtím jsem si všiml dvou fotek menších dětí nalepených na kastlíku. Zaplatil jsem mu víc, než chtěl. Pán se vřele usmál a nespěchal na můj zpomalený výpad do noci. Ven z auta mě líně poháněla myšlenka na sprchu a postel. Na krutou, prázdnou postel, bez kukuřicových vlasů rozházených po polštáři. Proto žádný přehnaný spěch. Pomalu jsem položil levou nohu na silnici, pak pravou a s námahou se postavil. Taxík rozrušil v ulici snad všechny psy. Předháněli se, který doštěkne nejdál. Zatloukali mi hřebíky do spánků. Ještě tak dvacet metrů a budu doma. Kachní chůzí jsem došel na okraj travnatého pásu, co dělí chodník od silnice a dlaní se opřel o strom. Nádech, výdech, nádech, výdech. Musím se předklonit. Vrtule v hlavě se nechce zastavit, žaludek se houpe, v krku pachuť jisté paštiky s kapií, kterou jsem před odchodem neměl ochutnávat. Do čerta. Kdyby aspoň ti psi drželi hubu.

A oni skutečně poslechli. Jako kdyby někdo neviditelný otočil vypínačem. Konečně. Oklepal jsem se chtíc setřást mrazení na kůži za krkem. Utlumen vínem v polospánku, hledal jsem klíče po kapsách. Udělal jsem několik vratkých kroků kolem pečlivě zastřiženého plotu vedlejší rezidence a něco mě donutilo se otočit. Lekl jsem se. Důvodem byla postava uprostřed silnice namodrale osvícená špičatým poutníkem na obloze. Kde se tady sakra vzala? Auto neprojelo, dveře nebouchly. Jde z ní strach. Pokračoval jsem dál do světla nízkých lampiček zasazených kolem příjezdové cesty. Na jejím okraji jsem se ohlédl. Jde za mnou. Nemám z ní dobrý pocit, sahám pro mobil. Zvedl jsem hlavu a díval se do dvou temných propastí v podivně bílé tváři. Celá se chvěla.

„Damone?“ pravila žena. Obava mě rázem přešla. Je to potrhlá seriálová fanynka a nemá ve tři hodiny ráno nic lepšího na práci, než slídit kolem.
Přesto jsem o krok ustoupil. „Hele dámo, obvykle bývám k fanouškům vstřícný, ale teď nejsem zrovna v dobrý náladě, takže jestli chceš pokecat, přijď zítra.“
Nastalo trapné ticho. Nehýbala se a jen mě dál hypnotizovala pohledem.
„Těšilo mě.“ Poslední věc, co bych chtěl, zdržovat se s divnou holkou. Kdyby potřebovala pomoc, řekla by to. Nechal jsem ji stát na okraji mého pozemku a vrávoral k domu. Pro jistotu jsem dveře za sebou zamkl. Svět je vskutku rozmanitý a taky pěkně nespravedlivý, když si musím sám zahřát postel. Pod sprchou jsem obě dnešní ženy pustil z hlavy a než odbyla čtvrtá, spal jsem jako nemluvně.

Ráno jsem nikam nemusel. Přispal jsem si, a když si byl jistý, že jsem schopný fungovat, opustil jsem postel. Zastavil jsem u nočního stolku. Na mobilu svítila zpráva od kamaráda s pozvánkou na večeři. Jo, to půjde, dlouho jsme se neviděli. Jen doufám, že se to zase nezvrtne jako posledně. Pohladil jsem Miu a Piu, moje milované kočičky a tak, jak jsem byl, v trenkách a pantoflích, jsem vyšel do slunečného dopoledne ven na terasu.

Tenhle dům jsem si vybral záměrně. Mám ho radši, než byt v přeplněném New Yorku. Stojí na skále nad městem, ve slepé ulici velikých a udržovaných rezidencí. Blízké město nastavuje svou lepší stranu tváře. Dole se mezi borovicemi vlní říčka, která vtéká do rašelinového jezera ukrytého ve skalkách. Krajina se postupně zvedá do kopců a vytváří tak panorama podobné čínské misce s rýží. Miluji východ slunce, když se první paprsky objeví nad lesnaté kopce a jako skupinka dětí s baterkami, pozvolna prosvětlují údolí. Fascinující výhled, který se nikdy neokouká.
Rozpažil jsem a pak si zabouchal do hrudi. Stoupající vlnu melancholie přerušilo kočičí prskání. Pohled na Mijino rozrušení otřáslo mým tělem. Další holka? Seděla na látkovém lehátku pod slunečníkem. Na mém lehátku. Před ní se ježila vyděšená Mia. Dívka ji upřeně sledovala. Šel jsem zpříma k té holce v první chvíli neschopen slov. Hněv ze mě přímo stříkal.
„Jak ses sem sakra dostala?“ vykřikl jsem a namířil na ni prst. Z verandy na zahradu i opačně je to tak dva a půl metru kamenné zdi.
Mia stále syčela a vrčela, tak jsem ji zahnal dovnitř a pohled stočil zpět k ženě. Unaveným mozkem mi prolétla vzpomínka na včerejší návrat z baru. Prohlédl jsem si dotyčnou pořádně, a jasně, na světle v obličeji tedy vypadá o hodně líp. Přesto jsem zuřil. Samo, že jsem svá slova v noci nemyslel vážně. Každý normální člověk by to pochopil. Vstala. Měla na sobě šněrovací korzetové šaty s límečkem, dlouhým rukávem a sukní ke kotníkům, pod ní vyčuhovaly kožené boty na klínku. Do ruky bič, na hlavu přilbu a hijé koníčku. Halloween bude až za dva měsíce, zlato.
„Hlavně mi netvrď, že jsi tu seděla celou noc,“ zkřivil jsem tvář. Jen se lehce usmála. Rozumí mi vůbec? Pohledem bloudila po mém těle. Uvědomil jsem si, že jsem skoro nahý.
„Běž pryč,“ procedil jsem skrz zuby a zašel zpátky do domu. Taková drzost! Cloumal mnou vztek. Hodil jsem na sebe pohodlné oblečení a s telefonem v ruce vystrčil hlavu na terasu. Nebyla tam. Fajn.

Mívám po alkoholu hlad, takže jsem vybílil lednici, nakrmil kočky a pak se rozhodl zajet dolů do města doplnit zásoby. Došly mi mé oblíbené cereálie. Mobil, klíče od auta, peněženka. Zamkl jsem dům a než došel k autu, připojila se ke mně.
„Kolikrát ti musím říct, abys mě nechala na pokoji? Co chceš?“ Zlost se vrátila.
„Chtěla bych tě poznat, Damone.“ Takže rozumí. Milá zlatá, zdaleka nejsi první ani poslední.
Chytil jsem ji za ramena a obrátil čelem k sobě.
„Ian, jmenuju se Ian.“ Tolik k poznávání.
Mlčela, deptalo mě to. Dálkou jsem odemkl auto a otevřel dveře. Podíval jsem se po té otravné holce, která si kroutila pramen vlasů na prst. Nechápu, co mě to napadlo, ale jak tam tak stála, najednou jsem slyšel sám sebe říkat, jestli nechce někam hodit. Tím někam myslím nádraží, letiště, cokoliv, hlavně co nejdál od mého domu. Kupodivu souhlasila. Posuňkem jsem jí naznačil, ať tedy nastoupí a sedl si za volant.
„Kam to bude, slečno?“ trpký pokus o milý tón.
„Na hřbitov,“ řekla tak normálně, jako by to bylo to nejobyčejnější místo pro trávení odpoledne.
„Dobře,“ zmohl jsem se překvapeně.
„Půjdeš se mnou?“ zeptala se upřímně.
Dej mi jediný důvod, proč bych se měl s tebou procházet hřbitovem.
„Ne, už něco mám,“ řekl jsem nahlas.
„Kde ses to naučil?“ kývla k řízení, když jsme vyjeli na hlavní.
„V autoškole, kde jinde,“ trhnul jsem rameny. Začíná být divnější, než vypadá, jsem rád, že se jí za pár minut zbavím.

Neobtěžoval jsem se s parkováním, zkrátka jsem zastavil u brány. Podívala se na náhrobky posetý zelený kopec, co na první pohled připomínal spíš park, než hřbitov. Typický americký styl.
„To je ono?“ Vypadala vylekaně.
Chtělo se mi teatrálně vybuchnout, co jako čekala, ale když jsem viděl její kamenný výraz, s křivým úsměvem jsem kývnul. Otočila hlavu ven a nehýbala se. Já mezitím nervózně ťukal do volantu.
„Děkuji. Ještě se uvidíme, Damone,“ hlesla. Pak vystoupila, zamračila se a byla pryč. Šlápl jsem na plyn a odjel v domnění, že příštího setkání se nezúčastním.

S nákupem v papírovém pytli v náručí jsem prohodil pár slov s Morrisem, majitelem mého oblíbeného baru, který před krámem přepočítával pivní sudy. Stěžoval si na vandaly, kteří se předevčírem vloupali na nějakou loď z Evropy. Přivážela historické předměty na výstavu do muzea. Byl z toho celý nesvůj, rozčiloval se nad lidskou neposlušností, celý rozčepýřený lomil rukama.
„Nevěděl jsem, že seš historik,“ pověděl jsem mu s úsměvem.
„Taky patriot, moji předci pochází z Evropy. Je tam krásně,“ zasnil se. Díval jsem se na něj skoro se soucitem.
„Evropani dokázali dochovat tolik nádherných památek. Mají svou historii, a když ji půjčí nám, Američanům, tak jim ji bez výčitek rozbijeme. Cožpak jsme zapomněli, že jsme taky bývali Evropani?“ Určitě si teď živě představuje kolonizování Ameriky. Jak házel rukama, rozlétly se mu listiny ze svorky. Shýbnul jsem se pro nejbližší.
„A co to bylo za výstavu?“ zeptal jsem se při předávce papíru.
„Jmenuje se to: tajemné poklady východní Evropy, nějaký starý krámy, nálezy z doby kamenný a bronzový. Dobový kostýmy a mumifikovaný těla. Na CNN říkali, že jedno z nich se vůbec nenašlo. Asi ho hodili do moře.“ Kroutil hlavou. Pak se usmál a chtěl vědět, jestli se večer stavím.
„Mám nový menu, středoevropskou kuchyni, jsou to lahůdky,“ pochvaloval si.
„Rád,“ pokynul jsem mu a rozloučil se.

Zaslala: Lusta