Dangerous Liaisons (1 – 2)

Ráda bych vám řekla příběh. Můj příběh. Je to jenom vyprávění o mně a o tom, co si píšu do deníku nebo co bych si tam zapsala, protože jednu část jsem tam zapsat nestihla. Možná to některé z vás nebude zajímat, protože nebude moc zajímavé.  Třeba se i najde někdo, komu to zase zajímavé připadat bude. Tenhle můj příběh začal někdy v únoru. Vlastně to vím díky mému zápisu v mém deníku naprosto přesně.

12. ledna 2010

Milý deníčku, dnes se mi stalo něco velmi divného. Tohle je asi slabé slovo. Sama nevím, co se mi to vlastně stalo. Prostě jsem šla z práce a pak… Nevím, prostě to nemůže být pravda. Ale moje zranění na krku mi jasně říká, že to pravda je. Já prostě nevím. Možná potřebuji trochu času, abych si to v hlavě srovnala. Snad do tebe zítra budu schopna zapsat něco smysluplnějšího.

Ten den jsem byla v práci. Pracuji jako servírka v jednom bistru. Není to nic extra a neplánuji tam zůstat napořád, ale nějaké peníze potřebuju. Kromě toho ještě studuji psychologii na univerzitě v Chicagu, kde zároveň také bydlím. Dříve jsem bydlela v jednom menším městě odsud, ale už několik let žiju jenom tady.

Kromě práce v bistru si ještě vydělávám psaním nějakých článků do pár časopisů. Baví mě to víc, než roznášení nějakých pití, ale neuživila bych se tím. Není za to moc peněz a navíc bych neměla stálý plat jako nějaká redaktorka. Platí mi jenom za články, které jim pošlu.

Takže občas si tu bílou malou zástěru vzít musím. Někdy si říkám, proč ji vlastně mám. Ještě se mi nikdy nestalo, že by nějak uchránila moje oblečení před újmou. Když už někdy nějaká špína letí mým směrem, tak se kvůli zákonu schválnosti vždycky nějakým záhadným způsobem vyhne zástěře a přistane na mém tričku.

Zrovna tohle se mi stalo dneska. Ale nebyla to moje vina, protože se Maggie, moje spolupracovnice, nějak šikovně otočila a vyklopila obsah skleničky džusu na moje triko.

„Jejda, promiň, Julie. Já jsem nechtěla,“ omlouvala se mi hned.

„To je dobrý,“ uklidnila jsem ji. Sice jsem měla chuť se naštvat a vynadat ji, jenže to bych pak v očích všech byla zlá a krutá. Ne, neudělala to přece schválně. Naštěstí stačilo vzít si na sebe svetr a skvrna byla schovaná. Ačkoliv mi poté bylo docela vedro.

Byla jsem docela ráda, když nastala doba zavření bistra. Stačilo pak jenom otřít stoly a mohla jsem jí domů.  Těšila jsem se, jak si vlezu do teplé vany a budu relaxovat. Jenže napřed bych musela domů dorazit a to znamená, že musím projít několik ulic, abych se dostala na autobusovou zastávku.

Jenže jít takhle večer sama prázdnými ulicemi nebývá zrovna příjemné. Většinou se mnou chodívá i Maggie, jenže tu zrovna dneska vyzvednul autem jejich přítel. Nabízeli mi, že mě také svezou, ale odmítla jsem. Nerada pobývám v jejich přítomnosti. Z toho jejich neustálého cukrovaní, se mi zvedá žaludek. Stačí mi, že musím poslouchat v práci Maggie, jak o něm básní. Netrpělivé očekávám nějakou hádku. Třeba pak budu mít víc klidu.

Něco jsem zaslechla. Ohlédla jsem se. Ne, nic to nebylo. Asi se mi to jenom zdálo nebo to byla možná jenom kočka. Zabočila jsem za roh. Už jenom projít touhle uličkou a jsem na autobusové zastávce.

Tuhle uličku bych označila za nejděsivější část mojí cesty domů. Je to docela úzká ulička, zhruba metr a půl. Ale stejně se sem vejdou dvě popelnice, které se nachází uprostřed uličky. Pokaždé čekám, jak na mě někdo zpoza nich vybafne. Ono v tom jejich stínu by se člověk snadno schoval. Oddechla jsem si, když jsem kolem nich prošla a nic tam nebylo.

Jenže vzápětí něco za mnou zašramotilo. Srdce mi málem vyskočilo leknutím z hrudi. Otočila jsem se a podívala jsem se znovu na popelnice. Nic tam nebylo, ale vzápětí se mi otřelo něco kolem nohy. Podívala jsem se dolů a uviděla jsem černobílou kočku otírající se o mé nohy.

„Dneska si ze mě někdo dělá srandu,“ zamumlala jsem si sama pro sebe a otočila jsem se zpět k východu z uličky. Tam někdo stál.

Znovu jsem se lekla, protože stál jenom necelý metr ode mě. Netušila jsem, kde se tam tak najednou vzal. Mohl by se sem vůbec někdo takhle potichu přikrást?

„Vyděšená?“ zeptal se. Neviděla jsem mu do tváře, ale v jeho hlase jsem rozeznala samolibý tón. Zároveň jsem v jeho hlase slyšela i britský přízvuk.

„Ani ne,“ odpověděla jsem mu. Trochu jsem lhala, ale přece mu to hned nepřiznám.

„Měla bys,“ poznamenal a udělal krok dopředu. Na jeho obličej dopadl svit měsíce a já jsem spatřila jeho tvář. Nevypadala lidsky. Oči měl podlité krví a kolem nich jsem zahlédla tmavé žilky. Působilo to démonsky, ale to nebylo ani zdaleka všechno. Nejhorší byly jeho zuby, které ani nebyly zuby, ale spíš tesáky.

Nyní jsem stoprocentně vyděšená. Nevěděla jsem, co mám dělat. Křičet, utéct, rozeběhnout se a zkusit ho porazit? Nakonec jsem nestihla udělat nic. Než jsem se stihla rozhodnout, byl u mě. Držel mě za ramena, přitiskl mě ke zdi a podíval se mi do očí.

„Nehýbej se,“ rozkázal mi klidně. Bůh ví proč, já jsem ho poslechla. Nedokázala jsem se pohnout. Možná to bylo tím strachem. Prostě jsem nemohla nic dělat, ani když mě pustil. Ale ačkoliv už mě pustil, tak neustoupil.

Stále se držel v mojí těsné blízkosti. Rukou chytnul konec mojí šály a zatáhnul za ní, následně spadla šála na zem. Přistoupil ke mně ještě blíž, kupodivu to bylo ještě možné. Jednou rukou odhrnul moje blonďaté vlasy z mého krku a sklonil hlavu k mému krku. Vzápětí se do mě zakousl. Doslova do mého krku zabořil svoje tesáky a začal pít moji krev.

Nejsem si jistá, jak dlouho ze mě pil. Pamatuji si jenom ostrou palčivou bolest a frustrující neschopnost něco udělat. Můj mozek nestihl pochopit, co se děje. Stihla jsem si uvědomit jenom jednu věc. Jestli takhle bude pokračovat, tak ze mě brzo vysaje všechnu krev a já budu mrtvá.

Jenže se to nestalo. Najednou mu začal zvonit mobil. Tohle ho konečně donutilo odtrhnout se ode mne. Trochu od mě odstoupil, vytáhnul z kapsy mobil a přijal hovor. Mně vůbec nevěnoval pozornost a já jsem tam dál stála, protože jsem se pořád nemohla pohnout. Jenom jsem sledovala jeho, protože to bylo jediné, co mě mohlo rozptýlit od bolesti v mém krku.

„Co se děje?“ zeptal se poněkud otráveně do telefonu. Pak se jeho výraz změnil. Asi se dozvěděl něco zajímavého.

Telefonoval ještě několik minut, než hovor vypnul a mobil schoval. Pak se podíval na mě a přešel ke mně blíž. Sevřel se mi žaludek. Bude pokračovat v pití? Nebo mě zabije rovnou?

Nakonec neudělal ani jedno z toho. Jenom ke mně přistoupil a podíval se mi do očí. „Teď odejdeš a nikomu o mně neřekneš.“

Opět jsem ho poslechla a odešla jsem. Zraněná a zmatená tím, co se stalo. Tou dobou jsem ještě netušila, jak moc tohle setkání změnilo můj život.

13. ledna 2010

Konečně jsem si včerejšek urovnala v hlavě. Trochu mi s tím pomohl Google, kde jsem si vygooglila pár informací o upírech. Včera mě jeden upír totiž kousnul. Ale já se jen tak nedám.

Po mém prvním setkání s upírem jsem byla odhodlaná nedostat se znovu do spárů žádného upíra. Proto jsem se tehdy snažila najít s na internetu nějaké informace o nich. Také jsem zašla do knihovny a nakoukla do několika knih.

14. ledna 2010

Co je zabije:

Dřevěný kůl do srdce – možná je potřeba speciální druh dřeva

Sluneční svit

Useknutí hlavy

Co je oslabí:

Svěcená voda – netuším, kde ho sehnat. Možná v kostele.

Česnek – nezapomenout ho koupit!

Sporýš – zjistit, kde ho sehnat!

Kříže – koupit křížek na krk v obchoďáku!

Schopnosti, vlastnosti:

      Zlepšené smysly

      Obrovská síla

      Obrovská rychlost

      Bez pozvání nemohou vstoupit do domu, bytu

      Nejsou vidět v zrcadle

      Nejdou vyfotit

      Levitace, lezení po stropě a zdech

      Proměna v netopýra a různé další potvory

Pochybovala jsem, že by všechny informace byly pravdivé. Nejvíce jsem nevěřila té informaci o lezení po stropě a zdech. Potom se mi ještě nezdály proměny a levitace. Až příště uvidím nějakého upíra, tak se ho na to zeptám.

Ale přestože jsem si nebyla u všech věcí jistá, některé z nich jsem si pořídila. Například sporýš se mi sice pracně sháněl, ale nakonec jsem ho našla v jednom rádoby čarodějnickém obchodu. I když možná je to opravdový čarodějnický obchod, protože když existují upíři, tak čarodějové možná taky.

Také jsem si pořídila česnek do kabelky a křížek na krk. Svěcenou vodu jsem ale moc nevěděla, kde ji sehnat, protože nejsem věřící a tudíž toho moc o náboženských věcech nevím. Navíc se mi nechtělo moc jít do kostela a ptát se tam nějakého otce představeného, kde bych mohla získat svěcenou otázku. Vedlo by to k otázkám, proč ji potřebuji.

Už tak mi stačí otázky, co to mám na krku. Jako odpověď jsem si vymyslela pěknou historku o tom, jak jsem spadla a na zemi byla trochu skla. Naštěstí jsem tuhle historku musela říkat jenom dvakrát, protože většinu času krk schovávám pod palestinou. Mého zranění si tedy všimla jenom Maggie. Když jsem si oblékala zástěru, tak se palestina uvolnila a sklouzla mi trochu z krku. Maggie tak zahlédla moje zranění. To samé se mi stalo ve škole a musela jsem pak říkat tuhle historku i svému spolužákovi.

Další, kdo si všimnul mého zranění, byl jeden zákazník. Seděl u baru a já jsem zrovna ten den měla směnu u baru, zatímco Maggie chodila po lokále a sbírala objednávku. Já jsem byla ta, která nalévala pití a podávala jí sklenice. Práci u baru mám mnohem radši, protože tam alespoň nemusím tolik chodit.

Toho muže jsem si všimla skoro ihned, protože mi byl trochu povědomý, ale nevěděla jsem odkud. Byl mladý a pohledný, tipovala bych ho asi tak kolem 25 let. Měl zvlněné, světle hnědé, nakrátko střižené vlasy. Neviděla jsem mu do tváře, protože měl hlavu skloněnou a něco prováděl na svém mobilu.

„Co to bude?“ zeptala jsem se ho.

Ani nezvedl hlavu a odpověděl mi: „Jenom kávu.“ V tu chvíli jsem si uvědomila odkud ho znám. Poznala jsem ten hlas a ten britský přízvuk, který jsem slyšela před pár dny v uličce.

Zarazila jsem se a zatajila jsem dech, když mi to došlo. Musela jsem v duchu do sebe šťouchnout, abych tam nestála jak solný sloup a něco dělala. Nemůžu na sebe upoutat moc pozornosti. Využila jsem toho, že jsem se otočila ke kávovaru a párkrát jsem se zhluboka nadechla, abych se uklidnila.

Nakonec jsem se k němu otočila zpátky i s připravenou kávou i s jednou tajnou přísadou, kterou jsem tam přidala. V tu chvíli jsem zjistila, že mě sleduje. Jeho světle modré oči byly upřené přímo na mě a musím uznat, že takhle vypadá jeho obličej o něco lépe.

„Tady to je,“ postavila jsem přímo před něj hrnek a snažila jsem se vyhnout jeho pohledu.

„Děkuji,“ sdělil mi, ale hrnku se nedotkl. Sledoval mě dál. „Prosím, připomeň mi jednu věc. Mám pocit, že jsme se už někde potkali, ale nějak si nevzpomínám kde.“

Podívala jsem se mu do očí. „Řekla bych, že v jedné uličce kousek odtud. Asi tak před několika dny, v noci,“ řekla jsem mu upřímně. Vždycky mívám sklony být upřímná, děj se, co děj.

„Už si vzpomínám,“ usmál se a sáhl po svém hrnku. „Mimochodem pěkný šátek.“

„Vlastně se mu říká palestina,“ sdělila jsem mu. „Ale chápu, že někteří starší obyvatelé tohoto světa, ačkoliv na svůj věk nevypadají, nemají čas sledovat nejnovější módní trendy.“

„Děkuju za poučení,“ pousmál se. „Na oplátku ti také jedno řeknu. Není moc slušné takhle se zmiňovat o věku ostatních.“

„Myslím, že mezi námi dvěma neplatí klasická pravidla slušného chování,“ poznamenala jsem.

„Škoda, protože, jak sama říkáš, pocházím ze staré doby. A tehdy slušné chování a čest něco znamenaly,“ pronesl a potom jeho zrak padl na moji hruď. „Takže pro začátek je vhodné se představit, Anne.“

„V tom případě by bylo dobré tě informovat o tom, že tahle jmenovka není moje,“ ukázala jsem si na hruď, kde jsem měla připevněnou jmenovku na zástěře. „Většinou tu svojí zapomínám, tak si vypůjčím tuhle od kolegyně.“

„A mohu tedy znát tvoje ctěné jméno?“ pozvedl obočí.

„Ještě si nejsem jistá, jestli ti ho řeknu. Navíc muž se představuje první,“ poznamenala jsem.

„Ano, ale zpravidla se jako první představuje méně významná osoba, což v tomhle případě budeš ty. Neber si to osobně, ale tvoje rasa je o něco níže než moje,“ ušklíbl se. „Ale tentokrát můžeme udělat výjimku. Jsem Klaus,“ natáhnul ke mně ruku.

Trochu váhavě jsem mu ji stiskla. „Jsem Julie,“ představila jsem se.

Vzápětí nás trochu vyrušila Maggie, která ke mně přišla. „Nechceš přerušit tohle flirtování a vrátit se zpátky k práci? Já nestíhám všechno.“ Na tác si naložila pár skleniček

„Já neflirtuju!“ namítla jsem a popošla jsem o kousek blíž, čímž jsem se dostala dál od Klause.

„Já mám oči a vidím, že už jsi z něj několik minut nespustila oči, stejně jako on z tebe. Navíc jak slyším tak už si tykáte a jestli tohle něco nenaruší, tak odsud dneska večer nebudeš odcházet sama,“ pronesla a následně odešla dřív, než jsem stihla něco namítnout.

Podívala jsem se opět na Klause, který na mě pobaveně hleděl. Nepochybovala jsem o tom, že slyšel každé slovo, které Maggie řekla. Přešla jsem zpátky k němu a nijak už jsem nekomentovala poznámku Maggie. Místo toho jsem okomentovala stav jeho hrnku, ze kterého se ještě nenapil.

„Ta káva vážně není otrávená,“ poznamenala jsem.

Klause se podíval na svůj hrnek. „Já bych řekl, že je vzhledem k tomu,“ podíval se opět na mě „že je v ní sporýš.“ Sakra, blbé upíří zlepšené smysly.

„Chtěla jsem si ověřit, jestli to, co jsem četla na internetu, je pravda. A protože se odmítáš napít, tak asi je,“ pokrčila jsem rameny. „Vyzkoušela bych i svěcenou vodu, ale tu jsem ještě nestihla sehnat.“

Kupodivu se na mě za tohle nenaštval, spíš se tomu zasmál. „Internet není moc spolehlivý zdroj informací. Se sporýšem pravdu měl, ale se svěcenou vodou ne.“ Zvedl se ze stoličky a vyndal peněženku. Na pult položil padesátidolarovou bankovku. „Drobný si nech.“

Překvapeně jsem se podívala na padesátidolarovou bankovku. Ta káva stála jenom několik dolarů a ten zbytek je můj? Chtěla jsem mu k tomu ještě něco říct, ale když jsem se na něj podívala, už tam nebyl. Viděla jsem jenom zavírající se dveře. Z toho seznamu budu muset vyškrtnout kromě svěcené vody také sluneční světlo, protože slunce venku jasně svítí.

Během zbytku mojí pracovní doby se už nic moc zvláštního nestalo. Bohužel mi už nikdo nenechal tak velké stropitné.

Když mi skončila směna, tak se mě ještě Maggie zeptala na Klause: „Mimochodem nečeká na tebe někde za rohem ten, se kterým jsi dneska flirtovala?“

„Myslím, že ne. Aspoň v to doufám,“ pronesla jsem a oblékla jsem si kabát.

„Proč? Tobě se nelíbil?“ zeptala se mě.

„Není můj typ,“ zavrtěla jsem hlavou a vzala jsem si svoji kabelku.

„Škoda,“ pokrčila rameny. „Tak se měj. A dej pozor, ať zase nezakopneš.“

„Zkusím to. Ahoj,“ rozloučila jsem se s ní a vyšla jsem ven. Venku mě udeřil do tváře nepříjemný mráz. Instinktivně jsem si chtěla povytáhnout šálu, abych si zakryla lépe obličej, ale pak jsem si uvědomila jednu nepříjemnou věc. Šálu jsem neměla, protože zůstala ležet v té uličce po incidentu s Klausem. Možná tam ještě leží a možná bych si pro ni mohla dojít. Teď za světla by ta ulička nemusela být tak nebezpečná.

S tím nebezpečím jsem se trochu spletla. Možná byla ve dne bezpečná před upíry, ale pokrytá ledem nebyla bezpečná pro chodící osoby. Trochu mi to klouzalo, ale vypomáhala jsem si tím, že jsem se přidržovala stěny. Alespoň jsem zvládla úspěšně nespadnout a úspěšně jsem se dostala, až k místu nedávného incidentu.

Rozhlédla jsem se po zemi. Bylo tam pár kapek krve, pravděpodobně mých. A vedle nich ležela moje tmavomodrá šála. Sehnula jsem se a zkusila jsem jí sebrat ze země, jenže to nešlo. Ona totiž za těch pár dnů k zemi přimrzla. Kousek jsem sice mohla uchopit a volně s ním pohybovat, jenomže kousek šála byl pod tenkou vrstvou ledu. Několikrát jsem na to místo dupla. Potřebovala jsem, aby to povolilo. Nakonec se tam objevilo několik prasklinek.

Nyní už zbývalo pořádně vší silou za šálu zatáhnout a doufat, že se nepřetrhne. Naštěstí se nakonec nepřetrhla. Místo toho se prasknul led a šála se uvolnila. Problém byl, že jsem to nečekala. V důsledku toho jsem ztratila rovnováhu. Málem jsem se už skoro vyvážila, jenže v tu chvíli mi na ledě podklouzla noha a já jsem padala na zem.

Jenže jsem nakonec na té zemi neskončila. Místo toho jsem skončila v něčí náruči. Když jsem se poté podívala, kdo že mě to zachránil před pádem, zjistila jsem, že to byl upír. Místo na zemi jsem se ocitla v upírově náruči. Tomuhle se říká přejít z bláta do louže.

„Tolik snahy kvůli jedné šále?“ pozvedl obočí a postavil mě.

„Je to moje oblíbená,“ odpověděla jsem mu. „Umí upíři chodit i tak, aby byly slyšet?“

„Umí, ale nevzpomínám si na žádného upíra, který by tak opravdu chodil,“ poznamenal. „A ty jsi buď odvážná, nebo hloupá, když jdeš znovu tudy.“

„Sázím spíš na to druhé,“ pronesla jsem. „Můj mozek si asi odmítá připustit, že bych mohla umřít. Ale jestli se mě rozhodneš zabít, tak tomu asi stejně nezabráním. Dřív nebo později by se ti to podařilo.“

Podíval se mi do očí. Předtím jsem si nevšimla jejich barvy, až teď, když jsme kvůli úzkosti uličky stáli blízko u sebe. Měl také modré oči jako já, ale on měl oči světlejší než já. Byla to přesně ta barva, co se mi líbí.

„Ty se vůbec nebojíš smrti?“ zeptal se mě a prohlížel si mě.

„Věřím, že neexistuje posmrtný život, že po smrti prostě není nic. Takže se vlastně nemám čeho bát, když by mě čekal jenom klid. Maximálně bych se mohla bát té bolesti, která je spojená s umíráním.“

„Vůbec mi ti nevadilo, že po sobě zanecháš spoustu nedokončených věcí? Nebo že po tobě zůstane truchlící rodina?“ zeptal se mě znovu. Proč mi to začíná připomínat výslech?

„Ty nedokončené věci by mi možná vadily, ale když není posmrtný život, tak nebudu mít jak se tím trápit. A truchlící rodina tu nezůstane. Proč tě to vlastně tolik zajímá?“

„Protože se snažím přijít na důvod, proč jsi byla před pár dny tolik vyděšená a teď už nejsi,“ odpověděl mi.

„Možná je to tím, že teď je světlo, nebo tím, že teď znám tvoje jméno,“ navrhla jsem. „Předtím jsi řekl, že lidi jsou podřadnější než upíři. Takže jsme pro tebe v podstatě jenom potrava. A to se každé potravě představuješ?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou a udělal krok blíž ke mně. Možná si myslel, že ta blízkost mě víc vyděsí. Nyní jsme stáli těsně u sebe. „U tebe je to poprvé.“

„Proč?“ zeptala jsem se, protože jsem nechápala, proč to udělal. „Vždyť jsem jenom obyčejná holka, která studuje na vysoké a přivydělává si v bistru.“

„Nejsi obyčejná. Strávil jsem století tím, že jsem zastrašoval lidi, čarodějky, vlkodlaky i upíry. Ale u tebe se mi to nedaří. A mě zajímá proč.“

Sledovala jsem jeho pohled a postřehla jsem změnu v jeho obličeji. Oči se mu podlily krví, kolem nich se objevily tmavé žilky a zuby se mu prodloužily v tesáky. Na moment jsem se lekla, že se mě chystá kousnout. Jenže místo toho kousnul sám sebe do ruky. Nechápala jsem, co dělá, hlavně když mi strčil svojí krvácející ruku před obličej.

„Napij se,“ řekl mi. Když jsem se na něj nechápavě podívala, tak mi to dovysvětlil. „Vyléčí to tvůj zraněný krk.“

Takže bych se už nemusela trápit tím, jak tohle zranění vysvětlit? S touhle myšlenkou jsem sklonila hlavu a ochutnala jsem jeho krev. Nebyla tak hnusná, jak bych čekala. Setřela jsem si krev z úst a podívala jsem se na něj.

„Poděkovala bych za to, ale kdybys mě nekousnul, tak bych ti teď nemusela pít krev. Takže máš smůlu, poděkování se nedočkáš,“ oznámila jsem mu.

Pousmál se. Vzal mi z ruky mojí šálu, přičemž zavadil rukou o kousek odhalené kůže mezi rukávem a rukavicí. Ten letmý dotyk mi byl příjemný, že jsem se ani nestihla podivit, proč mi bere moji šálu. Proč bych zjistila hned za okamžik, protože mi ji začal omotávat kolem krku. Přitom vůbec nepřerušoval oční kontakt mezi námi. Nakonec dal ruce opět dolů.

„Měla bys jít. Tvůj autobus už pomalu přijíždí,“ sdělil mi.

Otočila jsem hlavu a podívala jsem se k ústí uličky. Pak jsem se podívala opět na Klause, jenže on už tam nebyl. Ani jsem se nestihla zeptat, jak ví, že mám v úmyslu jet právě tímhle autobusem nebo jak ví, že vůbec plánuju jet autobusem.

15. ledna 2011

Milý deníčku, dneska jsem znovu narazila na toho upíra. Jmenuje se Klaus a docela příjemně jsem si s ním popovídala. Páni, já narazím na upíra, který mě kousnul, a místo abych zdrhala, tak se s ním ještě vybavuju. Dokonce jsem zapomněla na ten kůl, co mám pro jistotu připravený v kabelce. Vážně nechápu svoje chování. A ani jeho. Čekala bych, že mě zabije, ale on mi místo toho řekne, že nejsem obyčejná holka. Stejně si myslím, že se plete. Jsem obyčejná holka, která je výjimečná akorát tím, že se zapomněla bát upíra.

Zaslala: NikaV