Beauty & The Beast – Část 1: Kapitola 12

Část 1 – 1923:
Kapitola 12.

Pro normálního člověka se může zdát, že Annie Stevensonová je obyčejná dívka. Pro upíra, který prahne po krvi, se ovšem stane něčím úplně jiným. Hned po prvním setkání Damon ví, že tahle lidská bytost mu přinese něco, na co ani on nebyl připravený.

Bar Zlatá jiskra byl už plný hostů. Nových, častých i pravidelných. Když Annie vešla dovnitř, do nosu ji udeřila známá vůně cigaretového kouře, kolínské a alkoholu. Usmála se, líbilo se jí to a pracovat v kontaktu s lidmi ji bavilo.
„Dobrý večer.“ Pozdravila vesele majitele, rozlévajícího drinky na za barem.
„Annie, rád tě tu vidím.“ Odpověděl jí s velice vážným výrazem ve tváři.
„Stalo se něco?“ Rychle obešla bar a automaticky se zapojila do práce.
„Musím s tebou o něčem mluvit,“ řekl tiše a smutek v jeho hlase byl slyšet i přes všechen ten rámus. „Zachary, pojď sem prosím.“ Křikl na mladého muže pobíhajícího mezi stoly a ten přiskočil hned, jakmile dokončil objednávku.
„Annie, tohle je Zachary,“ řekl a představil jí novou posilu.
„Těší mě.“ Dívka si s ním přátelsky potřásla rukou a vrhla nechápavý pohled na svého nadřízeného. Ten jí jen posunkem ruky naznačil, aby ho následovala. Šli až do zadní chodby, kde vešli do majitelovy pracovny.
„Tak co se děje?“ Spustila dívka, když viděla, že muž se nemá ke slovu. „Proč tu není Margareth?“ Sledovala, jak přes obličej jejího šéfa přeletěl stín.
„Margareth už tu pracovat nebude,“ oznámil smutně.
„Ach, je to kvůli tomu, že se posledně neukázala?“ hlesla dívka váhavě.
„Ne,“ vydechl těžce. „Margareth byla zavražděna.“ Vysvětlil s těžkým srdcem. „Nebo tak mi to aspoň sdělila policie.“
„Cože?“ Annie vytřeštila oči. „To ne!“ Dívka znala svoji spolupracovnici už nějakou dobu a za ten čas se z ní stala dobrá přítelkyně.
„Bohužel, její tělo bylo údajně nalezeno někde v zapadlé uličce už pár týdnů zpátky,“ vysvětlil majitel sklesle.
„Panebože.“ Annie si zděšeně zakryla ústa a do očí se jí nalili slzy. „Jak-jak se to stalo?“ vzlykla.
„Netuším.“ Zakroutil muž nešťastně hlavou. „V novinách psali, že našli dvě oběti, jedna byla ošklivě pokousaná a druhá utopená. Obě byli nahé a…“
„Dost.“ Zastavila ho dívka. Nechtěla už slyšet víc. Nechápala, jaké monstrum by bylo schopné něčeho takového. „Našli už toho, kdo je za to zodpovědný?“ zeptala se po chvilce mrtvého ticha.
„Ne,“ vydechl její nadřízený zlomeně. Oba další hodnou chvíli mlčeli. Annie si na chvíli sedla do velkého křesla a snažila se zastavit slzy, zatímco vysoký muž se opíral o okraj svého stolu s hlavou sklopenou.
„Asi bych se měla vrátit do práce.“ Promluvila jako první, otřela si mokré tváře a zamířila ven z místnosti.
„Jdi, já se k vám za okamžik připojím.“ Kývl na ni, a když zvedl pohled, dveře se už zavřely.

Připadala si, jako pod vodou. Všechny zvuky a světla kolem se utlumily. Vřavu kolem sebe vnímala jen vzdáleně a nepřítomným pohledem těkala po lidech tlačících se u barového pultu. Její tělo vykonávalo automatické pohyby a někde vzadu v jejím mozku se nastartoval záložní motor. Ačkoliv ruce jí kmitaly a připravovaly míchané nápoje všeho druhu, její mysl zůstala zastřená. Proto si ani nevšimla, že si přímo před ni sedl muž z výletu, který se jí představil jako Niklaus.

Ihned, jakmile mu na dívce spočinul zrak, věděl, že je něco v nepořádku. Ačkoliv si přál něco říct, v tu chvíli jako by nenacházel odvahu otevřít ústa. Smutek, který z ní vyzařoval, ho uzemnil a Klaus zůstal sedět na vysoké stoličce jako přikovaný. S pohledem upřeným pouze na ni ani nezaregistroval, že k němu přistoupil Stefan.
„Rebekah chce jít jinam,“ řekl otráveně a ležérně se opřel o naleštěné dřevo.
Starší upír ale mlčel a dál hypnotizoval dívku stojící před ním.
„A já bych to tu nejradši taky zabalil.“ Stefan přidal na hlase a doufal, že tentokrát už na sebe pozornost upoutá.
„Klausi!“ křikl, až se na něj několik hostů pohoršeně otočilo.
„Drahý švagre, nenuť mě připomínat ti, co znamená slušné vychování.“ Obrátil se k němu starší upír s lehce zamračeným pohledem.
„Já a Rebekah odcházíme.“ Oznámil Stefan nakvašeně.
„Jenom běžte, já nejsem vaše chůva.“ Pokrčil Klaus nezaujatě rameny a zase se odvrátil pryč.
Stefan se s otráveným povzdechnutím propletl mezi lidmi a zmizel ven, kde na něj už čekala blonďatá upírka.
Klaus mezitím soustředil svoji pozornost zpátky k Annie. Nezdálo se však, že by se něco na její náladě zlepšilo. Využil okamžiku, když se natahovala k muži vedle něj, aby přijmula nabízené dýško, a opatrně se dotkl jejího zápěstí. Cítil, jak sebou trhla a dlaní mu projela elektřina. Obrátila k němu zrak a zůstala zaraženě stát.
„Annie, pokud si pamatuju správně.“ Promluvil a i přes pohoršené pohledy okolních hostů její ruku ze svého sevření odmítal pustit. Vnímal, jak jí pod tenkou kůží proudí krev a s každým tepem jím projela vlna horka.
„Ano.“ Přikývla. Cítila se jako omráčená. Zaplavil ji stejný pocit, jako před několika hodinami na lodi.
Trvalo to jen několik vteřin, ale jemu to připadalo jako věčnost, kdy tam jen tak stál a utápěl se v jejích temně hnědých očích. V mysli mu probíhal boj. Každá upíří buňka v jeho těle na něj křičela, aby se vrhl po jejím krku, hned teď a tady. Jeho lidská stránka, která se teď zdála silnější než kdy dříve, mu však bránila v jakémkoliv pohybu. Bál se, že jestli se nadechne, jestli pohne jenom malíčkem na ruce, neudrží se a zabije ji před zraky všech přihlížejících.
„Vy jste ten muž z lodi, pamatuji-li se správně.“ Začala zdvořile konverzaci a lehce vysunula ruku z jeho sevření. Nevěděla proč, ale překvapilo ji, že ji Klaus vůbec pustil. Při pohledu do jeho nebesky modrých očí se v ní probouzel stejně mrazivý pocit, jako když se poprvé setkala s Damonem.
„Potřebuji s vámi mluvit,“ řekl naléhavě.
„Nemůžu.“ Zakroutila hlavou a stála jako přikovaná. Bylo to zvláštní, ale jako by už dopředu věděla, že cokoliv řekne, stejně neznámému muži podlehne.
„Prosím, budu sedět v zadním boxu, nenechte mě dlouho čekat.“ S vypětím všech sil se zvedl a odešel si sednout zpět k prázdnému stolu úplně v zadní části místnosti.

Annie ještě chvíli stála a snažila se ubránit tlaku, který jí stoupal v hrudi. Vnímala, jak se její srdce prudce rozbušilo, a tváře zrůžověly. Chtěla vrátit svou pozornost zpátky k ostatním hostům, kteří už na ni nedočkavě mávaly připravenými penězi, ale nemohla.
„Annie, jsi v pořádku?“ Dotek majitele na svém rameni sotva vnímala.
„Ano.“ Přikývla automaticky a dál hleděla před sebe. „Teda vlastně ne.“ Probrala se potom jako ze snu.
„Jestli potřebuješ, můžeš jít pro dnešek domů,“ řekl muž konejšivě.
„Ne to,“ hlesla, ale pak se zarazila. Nedokázala tomu nutkání už dál odolávat. „Hned budu zpátky.“ Odložila zástěru, kterou měla kolem pasu a jako omámená se vydala do zadní části sálu.
„Kdo jste?“ Vypálila otázku, která ji pálila na jazyku už od té doby, co ho poprvé potkala.
„Annie, prosím, posaď se.“ Niklaus ukázal na prázdné místo vedle sebe. Dívka poslechla a usadila se čelem natočená k neznámému muži. Ruce složené v klíně.
„Sledujete mě?“ zeptala se s neskrývanou podezřívavostí v hlase.
„Ale ne,“ zasmál se upír. „Kdyby ano, jen těžko bys to zjistila.“ Tón jeho hlasu byl částečně zastřený a Annie z toho naskakovala husí kůže.
„Tak kdo jste?“ Zúžila obočí do zoufalé linky.
„Niklaus Mikaelson, ale věřím, že s tím jsem tě už obeznámil.“ Nenápadně se k ní naklonil blíž a vykouzlil na tváři lehký úsměv.
„Omlouvám se, dnes mám velice špatný den,“ povzdechla si.
„Copak tě trápí, Annie?“ Muž vztáhl paži a vzal jednu její ruku do své. Jeho dotek byl chladnější než u normálních lidí.
„Zrovna jsem se dozvěděla, že jedna moje přítelkyně byla zavražděna.“ Ani nevěděla, proč mu to říká, ale nějakým způsobem ji jeho přítomnost uklidňovala.
„To je mi velmi líto,“ řekl tiše a Annie ani na vteřinu nepochybovala o upřímnosti jeho tvrzení.
„Chtěl jsi se mnou mluvit,“ připomněla mu, zatímco sledovala jeho dlouhé pevné prsty, jak jí bloudí po v pěst zaťaté ruce složené na kolenou. Ačkoliv někde v hloubi duše věděla, jak neoprávněné její chování je, nedokázala se tomu bránit. Přítomnost tajemného Niklause jí zastřela vědomí mlhou, která nedovolovala racionálně přemýšlet.
„Pravda,“ tentokrát si povzdechl on a na chvíli také sklopil zrak na jejich spojené ruce. V nastalé chvíli ticha sledoval, jak Annie naproti něho pomalu otočila zápěstím vzhůru a otevřela dlaň v jasném gestu.
Klaus už se nadechoval, aby pokračoval s tím, co chtěl říct, ale akt důvěry, který sálal z dívčina pohybu, ho umlčel. Jemně zabrousil bříšky prstů a pohladil její horkou kůži, pod kterou lákavě proudila krev.
Dívka cítila, jak ji motýlí dotek na ruce lechtá a příjemné vibrace se přesouvají až do podbřišku. Nečekala na to, co jí chtěl říct a vnímala jen tlukot svého srdce, který se postupně zrychloval.
Jako by to byla samozřejmost, Klaus sevřel její ruku a pomalu si Annieno zápěstí přisunul k ústům.
Ona nehnula ani brvou a až v okamžiku, kdy cítila jeho rty těsně pod svou otevřenou dlaní, zlehka se nadechla.
Upír na chvíli zvedl svoje nebesky modré oči a nechal svůj pohled, aby se setkal s jejím temně hnědým. Vypadala překvapeně, možná dokonce cítil strach, ale se rty stále jemně pootevřenými napjatě čekala, co se bude dít dál.
Když jeho oči ztratily na lidskosti, cítil, jak lehce ucukla. O pár sekund později se mu ale poddala a on mohl konečně zabořit svoje tesáky do její tenoučké pokožky. Dával si pozor, aby nadělal co nejméně škody, a když se mu chuť její krve poprvé dostala na jazyk, zavřel oči a nechal se unášet extází, která se mu rozproudila skrze celé tělo. Přitiskl si dívčinu ruku co nejtěsněji, aby mu neunikla jediná kapka a reakcí na to byl její téměř neznatelný vzdech.
Dovolil si ještě pár hltů, než se odtáhl a přiložil jí na ránu svůj vlastní kapesník. Potom její ruku konečně pustil a slastně si olízl horní ret.
„Co se to?“ vydechla Annie udiveně a automaticky si improvizovaný obvaz přidržela, aby jí nespadl.
„Promiň, to jsem opravdu nechtěl,“ přiznal se zklamaně. Jeho nitro zachvátil pocit vinny, jaký ještě nikdy nezažil.
„Co jsi zač?“ hlesla tiše a nechápavě si ho prohlížela.
„Upír,“ konstatoval suše a pokoušel se s nepříjemným pálením v celém těle nějak poprat. Nepomáhalo to. „Pojď, vezmu tě domů,“ řekl potom a lehce se dotkl jejího ramene.
„Ne,“ vyštěkla a ucukla mu. Se ztrátou krve se ztratil i oblak, který halil její vědomí. Annie v čistém světle viděla, co se právě stalo, a nedokázala určit, jestli má začít panikařit, utíkat, nebo křičet.
„Ale no tak,“ zasmál se lehce, aby odlehčil atmosféru, která se začínala plnit dívčiným strachem.
„Ne,“ vydechla udiveně a pomalu kroutila hlavou. Pak si rázně stoupla a rychlým krokem téměř vyběhla ven z baru.
Tento krátký atletický výkon, ji nechal ještě nějakou dobu udýchanou stát na chodníku. Až po několika minutách si uvědomila, že se třese zimou. Chtěla se vrátit do baru, kde při všem tom zmatku zapomněla kabát, ale když se otočila, Klaus už stál zase před ní.
„Řekla jsem ne!“ křikla a hodila po něm kapesník nasáklý její krví. Ještě stále se snažila vstřebat informaci o existenci upírů. Stvoření, o kterých slyšela zatím jen v knížkách a strašidelných příbězích. Pokaždé, když se tuto informaci však pokusila zpracovat, udělalo se jí zle.
„Mrzí mě, že jsem tě vyděsil, ale prostě si nemůžu pomoct.“ Tvář mu posmutněla. Nechápal, jak se to mohlo stát, ale na pár chvil měl pocit, že pouto, které mezi nimi vzniklo, nemůže nic přerušit.
„Co se teď stane? Zabiješ mě?“ Zamračila se na něho pohoršeně a objala si ramena, aby se aspoň trochu zahřála.
„Annie,“ hlesl Klaus lehce zklamaně, „nikdy bych ti nechtěl ublížit.“ Zakroutil hlavou a natáhl k ní ruku, přes kterou měl přehozený její kabát.
Bodlo ji u srdce, protože v tu chvíli jí velmi připomněl někoho, koho už si myslela, že zná. Někoho, koho si pustila do života, aniž by si to uvědomila – Damona.
„Fajn.“ Oblékla se a zapnula pečlivě všechny knoflíky až po krk. Pak se otočila na podpatku, a co nejrychleji se vydala směrem domů s úmyslem na celou tu podivnou situaci co nejrychleji zapomenout.
Už po pár krocích ji ale zastavila vysoká postava Klause, který se u ní zjevil jako mrknutím oka.
„Nemůžu tě nechat takhle odejít.“ Zakroutil hlavou a sáhl po její raněné ruce, ze které jí stále ještě kapala krev.
„Pusť mě.“ Pohlédla na něho ublíženě a ruku mu vytrhla.
„Annie, prosím.“ Nechápal, kde se v něm najednou vzalo tolik pokory a starostlivosti. Dívka ale jenom zakroutila hlavou, obešla ho a znovu se pokusila o útěk. Klaus jí dal chvíli náskok. Ostatně nebyla jediná šance, že by mu mohla utéct. S vůní té nejlahodnější krve, která se za ní táhla na stovky metrů daleko neměla jedinou šanci.
„Vážně mě nutíš udělat něco, co se mi ze srdce příčí,“ zakřičel jejím směrem. Ona dál pokračovala v rychlé chůzi, jen aby se dostala co nejdál od toho pocitu v hrudi, který se jí ze všeho nejvíce hnusil.
Doufal, že k tomu nebude muset dojít, ale v okamžiku, kdy už zahnula za roh, neměl na vybranou. Dohnal ji během vteřiny.
Cukla sebou, když se před ní už podruhé zčistajasna zjevil. Její tvář však zůstala téměř nezměněná a opět se ho pokusila beze slova obejít.
„Rveš mi duši na kousky, víš to?“ Chytil ji za ramena a postavil zase před sebe.
„Upíři nemají duši.“ Ohradila se a automaticky ho odstrčila.
„Malá bojovnice, to se mi líbí.“ Chňapl po jejím raněném zápěstí.
„Nech mě!“ Vřískla, částečně bolestí a částečně ze vzteku, který jí proudil žilami jako jed. Stisk ale nepovolil.
„Ani nevíš, jak bych rád.“ Přitáhl si ji blíž. „Ale ty jsi…“ Prohlédl si ji od hlavy až k patě, jako by hledal ten správný výraz.
„Nezajímá mě, co vás šílence na mě tak přitahuje.“ Aniž by si to uvědomila, mluvila i o Damonovi. „Chci mít jenom klid. Chci na to zapomenout.“ Zatnula zuby, ale napětí v těle povolila. Doufala, že když se bude co nejméně zmítat, pustí ji.
„Drahá Annie,“ zašeptal Niklaus a pohladil ji po rozpuštěných vlasech. „Stačilo si jenom říct.“ Upřeně se zahleděl do jejích očí.
Zem pod nohama se jí rozhoupala a strach, vztek i bolest jako by se pomalu rozplynuly. Hleděla do tváře před sebou a sledovala, jak Klaus hýbe rty. Aniž by slyšela jediné slovo, rozuměla všemu, co říkal. Nitro jí zaplnil pocit úlevy a bezpečí. Když už pak neudržela víčka, rychle zamrkala. V tu chvíli zjistila, že stojí na cestě úplně sama.

Zaslala: Night.Being