Don’t trust me, ‚cause even I don’t trust myself (6)

Nevím co to do mě vjelo, prostě mě strašně štve, když mě někdo neposlouchá, zvlášť pak, je-li to můj kluk. Nebo jsem možná poslední dobou tak vznětlivá, protože mi prostě strašně otravuje život Stefanovo žárlivé chování, které si v posledním týdnu tak osvojil a teď se zase chová jakobych nic moc neznamenala. Nemohl prostě jen zůstat někde mezi těmito dvěma postoji, jako býval předtím? Nebo to jsem jenom já, kdo zase čeří vodu?
No, je pravda, že tentokrát jsem asi reagovala trochu přehnaně. Ale na druhou stranu na to mám docela právo, každá mísa někdy přeteče a mě dnes asi prostě dostihlo to jeho nepřiměřené chování z minulého týdne. Já jem se přeci opravdu zařekla, že se budu od Damona držet dál! To, že se on vždycky někde nečekaně objeví – a to zrovna na místě, kde jsem v tu chvíli I já – už moje chyba není. Já se snažím a že mi to nevychází už je zase jiná věc.
A stejně nevím proč kvůli tomu Stefan tak vyvádí. Většinou jsem s Damonem při takových náhodných setkáních neprohodila ani jedno jediné slovo. Tak co ho zase tak dopaluje?
Nicméně, ještě když už jsem byla na verandě Bonniina domu, soptila jsem náhlým návalem vzteku na Stefana. Možná taky částečně proto, že jsem si nedokázala přiznat svůj vlastní podíl na celé té zamotanosti. Těsně před dveřmi jsem se ještě zastavila s tím, že v takovém rozpoložení k Bonnie prostě vtrhnout nemůžu a že bych se měla radši alespoň trochu uklidnit.
Zhluboka jsem se nadechla a stáhla ruku ze zvonku. Fajn. Všechno se spraví. Mám blbej den a Stefan prostě taky. Dáte si jeden večer pauzu a zítra si to hezky vyříkáte… a nebo na to prostě zapomenete. Tečka.
Docela to I zabralo, cíila jsem se tak nějak líp, když jsem si tohle všechno řekla, prostě blbej den, ten má někdy každý, takže z toho nebudu dělat žádné drama.
Už jsem se otáčela znovu ke dveřím, když se přede mnou náhle odkudsi vynořil Damon a já z toho málem dostala mrtvici. Tedy “vynořil” asi není to správné slovo, on tu za mnou pravděpodobně postával celou dobu co já mezi sebou vedla ten uklidňující rozhovor, jen jsem o něm předtím něvěděla.
“Copak, špatný den?,” nějak mi asi musel z tváře vyčíst moje mizerné rozpoložení. Nebo už mě prostě odhadl?
“Arggh,” ulevila jsem si naštvaně, před ním stejně nemělo cenu něco předstírat.”Jo!” Nabručená nad svým vlastním komplikovaným životem jsem si rozzuřeně dupla a založila ruce.
“Ani nevíš, jak je těžký chodit s upírem,”postěžovala jsem si a nabručeně se zahleděla na vlastní boty ještě dřív než jsem si stihla uvědomit jakou blbost jsem to teď řekla. Ucítila jsem jak mi po chvíli jemě odhrnul vztekem rozčepýřené vlasy z čela a zdvihla k němu podmračený pohled. Hned jak jsem pohlédla do jeho bělavých očí, vztek ze mě vyprchal a výraz zjihl.
Katherine. Sakra. Moc dobře věděl jaké to je, chodit s upírem, to jenom já jsem zase tak sebestředná, že jsem si to neuvědomila.
“Promiň, teď jsem řekla blbost,” vyšlo ze mě zahanbeně. Jen zavrtěl hlavou.
Jak jsem tam tak hleděla do jeho tváře, která byla na vkus mého alarmového zařízení až moc blízko, měla jsem čím dál větší dojem, že tenhle jeho výraz ještě neznám. Byl to pořád Damon, ale takový nějaký jiný než jsem ho zatím znala. Intuitivně jsem hleděla do jeho očí, jak jsem se snažila přijít na to, co je jinak. A to byla chyba.
Jak jsem tak zkoumala ty hypnotyzující oči, zdály se mi čím dál tím blíž, až si najednou pamatuju jenom Damonovy rty na těch mých.
Možná že mě to v tu chvíli překvapilo, možná že se zase jednou ozval ten malý dotěrný hlásek, který se nazýval mým svědomím, možná že jsem se teď měla odtrhnout a splnit svůj slib, který jsem si uložila ohledně Damonovy přítomnosti. To jsem bezpochyby měla.
Samozřejmě neudělala. Bylo to protože jsem byla momentálně na Stefana tak naštvaná, nebo protože poslední dobou tíhnu k špatné straně čím dál víc, nebo protože mi Damonovy jemné polibky připadaly tak neuvěřiteně krásné a matoucí? A zakázané, samosebou.
Všechno nejhezčí je zakázané. Ale na to jsem v tu chvíli samozřejmě nemyslela. Jak bych mohla? Celou hlavu jsem měla zaplněnou jen Damonovými něžnými rty a takovým tím mravenčením v břiše, které mě dohánělo k šílenství.
Doslova k šílenství. Byla bych omotala ruce kolem Damonova krku a přitáhla se k němu na takovou nebezpečnou vzdálenost, kdybych nebyla šílená? Z toho tedy jasně vyplívá, že jsem zešílela, na Stefana a nějaký protivný hlas kdesi vzadu v hlavě jsem dočista zapoměla a věnovala se jenom Damonově vášnivým polibkům a jemnému objetí. Nic víc kolem mě nebylo.
Dokud se hned vedle nás nerozrazily dveře a já koutkem oka nezhlédla překvapenou Bonnie na prahu svého vlastního domu, jak na nás kouká s vykulenýma očima, zřejmě totálně zaskočená. V tu chvíli jsem se nějakým neznámým způsobem uvolnila z Damonova objetí a v rozpačitém tichu těkala pohledem z jednoho na druhého. Pak se zřejmě Bonnie vzpamatovla na tolik, aby gestem naznačila že mám jít dovnitř, protože slov asi ještě schopná nebyla. Střelila jsem ještě letmým pohledem po Damonovi a pak už se nechala vtáhnout do dveří.

Hned jak se za mnou zavřely dveře, došlo mi co se právě stalo. Respektive, co jsem právě udělala. Okamžitě se mi podlomila kolena a já se svezla na studenou podlahu v chodbě. Skryla jsem si tvář v dlaních, krom jiného abych zakryla červeň na lících a jen matně jsem si uvědomovala Bonniino konejšivé hlazení po mé paži.
Sakra, sakra, sakra.
Když už jsem se dostatečně vyvztekala sama nad sebou, přišlo na řadu zděšení a panika a to vše nakonec vyůstilo prostě jen v naprostý zmatek.
Po nějaké chvíli, když už jsem se alespoň trochu uklidnila, jsem konečně našla odvahu pozvednout hlavu a podívat se do Bonniiných kaštanových očí. Byl v nich výraz, který jsem nedokázala rozluštit. Tak akorát jsem doufala, že na to svoje jsme-nejlepší-kamarádky po tomhle výstupu ještě nezapoměla.
“Co mám dělat?” Nevím jestli to byla zrovna myšlená otázka, spíš vyplnění ticha, ale Bonnie to zřejmě jako otázku pochopila. Zhluboka se nadechla jako by nevěděla jak to formulovat, ale nakonec mi přeci jenom odpověděla.
“Především se uklidnit.”Rozhlédla se jako by něco hledala pohledem a nakonec dodala s povzbuzujícím pohledem, který mi napověděl, že moje nejlepší kamarádka je se mnou jako vždy,”nějak… nějak se to vyřeší, hlavně…. si budeme muset promluvit, ale zvládneme to, jo?,” s dojatým výrazem jsem přikývla.”Tak pojď,” a už mě táhla nahoru do svého pokoje. Věděla jsem co teď přijde. Bonnie měla na tyhle situace s komplikacemi s klukama vypracovaný recept. Přesně jsem proto věděla, že jakmile se vrátí potom co mě zde zanechala usazenou v purpurových peřinách na její posteli, to co bude držet v jedné ruce, bude plný podnos s čajem a to, co bude držet v druhé ruce, bude celé plato domácí mléčné čokolády podle receptu její babičky. Samozřejmě jsem se nepletla. Jakmile se Bonnie objevila ve dveřích, už si to kráčela k posteli a skládala podnos s čajem I čokoládou přímo mezi nás, jak si dělala pohodlí v peřinách přímo proti mě.
Neváhala jsem ani chvilku a hned si nabídla jeden kousek čokolády. Byl vynikající jako vždy a já ihned cítila, že je mi o něco líp. Jakoby mě čokoláda nakazila svou dokonalou pohodou a klidem.
“Tak povídej,” pobídla mě Bonnie. Ach jo, před těma jejíma hnědýma očima se prostě nedá uniknout. Takže jsem jí to musela říct hezky všechno ještě jednou I s detaily, které jsem předtím vynechala. Celou dobu mě trpělivě poslouchala, a já mohla přímo sledovat jak jí to šrotuje v hlavě.
“Takže…chodíš se Stefanem a…,” věnovala mi takový ten pohled, kterým se na vás kouká učitelka, když něco vysvětluje a chce abyste to chápali,”…miluješ ho….že ano?”
“Jo!,” nezaváhala jsem ani vteřinku, tohle bylo naprosto beze sporu. Byla jsem trošku pohoršená jejím tázavým pohledem a nejistým tónem. Jasně že Stefana miluju.
“Aha…dobře….,” pokračovala tedy dál,”…takže myslíš, že ….hmm, já nevím…. třeba líbání se s jeho bratrem je důkaz tvé lásky k němu.”
“Samozřejmě že ne! Já jenom…,” došly mi slova. Co já jenom? “Máš pravdu….,” musela jsem přiznat nakonec, líbat se s Damonem za Stefanovými zády rozhodně nebyl projev lásky. “To…to je….hmm,”snažila jsem se přijít na slova, která by to vystihla, ale nedokázala jsem to popsat. Nakonec jsem si jen bezradně postěžovala, “Když já opravdu nevím!! Je to složitý, prostě nevím co mám dělat.”
Podala mi další kousek čokolády a s potutelným úsměvem si přisadila,”To je jednoduché…A co Damon?”Pokrčila rameny, jakoby to byla ta nejjasnější věc na světě.
Zamračila jsem se.”Co co Damon?,” nechápala jsem.
“Miluješ Damona?”
“Samozřejmě že ne! Teda jo. Arggh,” co jsem vlastně chtěla původně říct?”Já nevím!”
Znovu ten potutelný úsměv. “No… takže to asi budeš muset zjistit.”
Teď mi svitlo. Už jsem pochopila kam míří.
“To jako…jakože to mám… prostě nechat jít dál?”
“Přesně.”
“Ale to, to přeci nejde,” tento rozhovor začínal nabírat zajímavé obrátky. Naklonila jsem se k Bonnie blíž, abych tím získala trochu důvěrnější prostředí.”Já tohle Stefanovi prostě nemůžu udělat. To nejde. Tohle už si jednou zkusil a já nejsem Katherine. Nejsem dost mrcha na to abych tohle dokázala udělat.”
“Ale na to aby ses na mé verandě líbala s Damonem, na to jseš mrcha dost.” Už jsem otvírala pusu, že jí to vyvrátím a osočím se na to, že to byl prostě jen úlet a budu si dál pěstovat svoji prostefanovskou politiku, když ještě dodala, “…a na to, abys nosila náušnice od Damona a Stefan přitom původně ani nevěděl, že máš narozeniny. A na to, aby jsi byla schopná usnout s Damonem místo polštáře.” Povytáhla jedno obočí. Věděla že na něco přišla. A já bohužel taky.
“Hele, Eleno, já se mezi vás nechci nějak míchat, ale jsem tvoje nejlepší kamarádka a… a myslím si, že nad tímhle by ses měla trochu víc zamyslet a správně se rozhodnout.”
“Takže potřebuju čas.”
“Ano, ale nemužeš mezi nima kličkovat navěky.”
Zahleděla jsem se na konvičku s čajem.”Já vím.”Ale ve skutečnosti jsem nevěděla vůbec nic.
Hmm: A sakra.

Nikdy byste nevěřili, kolikrát se člověku náhoda přičiní potkat při náhodné procházce zrovinka Damona a zrovinka když Stefan není nikde na blízku. V takových chvílích pak člověk raději rychle mizí z místa činu ve strachu, že se snad Stefan někde náhle zjeví a přistihne ho třeba jen v Damonově blízkosti.
No tak dobře, vlastně jsem se Damonovi snažila vyhýbat. A když říkám snažila, tak myslím opravdu snažila, protože právě teď, když jsem tolik stála o to, aby mi svou přítomností nepřipomínal ten krásný polibek, na který musím pořád myslet, se zdálo, že je Damon všude kam se jen podívám.
Problém je, že jistá část mě si nechce komplikovat život a tvrdohlavě se pořád tulí k Stefanovi a další, zcela odlišná část, zas pokaždé touží vletět Damonovi přímo do náruče a ty zkušenosti s polibkem na Bonniině verandě (který mimochodem ta první část popírá a snaží se na něj zapomenout) si zopakovat. Každopádně ani jedna část, ať ta první nebo druhá, zatím neprojevila žádné valné nadšení s bojem mezi sebou přestat.
Takže si to shrneme:
Co už se povedlo první části: 1,Nadobro si usmířit Stefana a vodit se za ním jako věrný ocásek každou volnou minutu.
2,Dále přesvědčit tu módní část mě samé, že diamantové náušnice se prostě nehodí k mé zelené šále, takže už jsem se na veřejnosti tak dvakrát objevila I bez mého vzácného blyštícího se pokladu.
3,Potom ještě zakázat druhé části, aby si onen polibek zapsala do deníku, protože velice prozíravě předvídala, že jinak by si tento zápis druhá část každý den před spaním (možná I jindy) znovu a znovu pročítala a tak se dál a dál upínala na Damona a jeho mistrné umění líbání.
4,A samozřejmě se cítit ohromě provinile při každém pohledu na Stefana nebo na Damona.
Co už se povedlo druhé části: 1,Při každém Damonově, třeba jen náhodou prohozeném, slově s sebou ukrutně trhnout a přinutit celý můj organismus v každé volné chvíli myslet právě na Damona a jeho objetí.
5,Hltat pohledem každý Damonův pohyb, kdykoli se naskytne příležitost se na Damona dívat.
6,Naprosto ignorovat třetí bod v listině činností první části a každou volnou chvíli si znovu a znovu přečítat své drobounké ve spěchu psané písmo, až se můj deník proměnil v jakousi popsanou podobu hlávkového salátu.
Alespoň že Stefan neumí číst myšlenky. Kdyby uměl, už bych si dávno zalívala pivoňky na hrobečku.
Naštěstí mě ale v poslední době tlačí do kouta další velice silný faktor, u kterého bych se za normálních okolností nezmiňovala o “naštěstí”, ale v momentální situaci jsem akorát tak ráda, že díky škole občas už ani nestíhám myslet na svoje upíří pletky.
Pan Alaric Saltzman si totiž usmyslel, že na důkaz své vědomosti ohledně historie by každý z nás měl vypracovat ještě jednu obsáhlejší práci na nějaké určené téma. Já dostala téma Bitva u Pearl Harboru. Jakoby nestačilo že se mezi sebou mydlí moje vlastní osoba. No jaká ironie.
Každopádně, Jenně jsem dost jasně odpřisáhla, že jestli mu na nějakém dalším rande nějak jemně nenaznačí, že bych z práce chtěla přinejmenším jedna minus, prásknu mu, že si pod polštářem schovává fotku Johnnyho Deppa.
A samozřejmě španělština. Proklínám den, kdy jsem se na tenhle předmět přihlásila. Člověk aby pořád četl nějaké nesmyslné španělské texty, kterým by nerozuměl ani ve svém vlastním jazyce, natož pak ve špánině. No katastrofa. A speciálně toto slovo jsem si v posledních dnech velice oblíbila. Většinu času minulého týdne jsem strávila v knihovně. Vlastně I teď jsem na cestě do knihovny. Kvůli dějepisu, samozřejmě. Neříkám, že jsem nějaký historický mamlas, pár knih už doma mám a některé z nich jsem přečetla dokonce dobrovolně (??), ale druhá světová válka není zrovna mé oblíbené téma.
Takže co se dá dělat, ono to nakonec v té knihovně není zas tak špatné. Je to docela pěkná budova a působí velice klidným a příjemným dojmem. Asi se nedá říct úplně útulná, na to je přeci jenom trochu moc velká, a když tak nad tím přemýšlím, ocitnout se tu ve dvanáct v noci, asi vyletím z kůže. Naštěstí tady zavírají v osm – což mimochodem znamená, že mám ještě tak tři hodiny volného času.

Zaslala: Aprille