Těžká zkouška (26)

Mladý sportovec sykl bolestí, když zvedal paže a přetahoval si přes ně triko, pokud se ty cáry látky držící pouze na rukávech takto daly ještě nazývat. Usedl na roh vany, která se za jeho zády poslušně napouštěla, a opatrně si začal ohmatávat mnohokrát zpřelámaná a následně scelená žebra, stejné zátěži byly při nekonečném přeměňování ve vlka a nazpět podrobeny i ostatní kosti v jeho těle. Zadržel dech a navzdory utrpení, jež mu to způsobovalo, si spěšně sundal zbylé oblečení.

Tyler Lockwood, po krk ponořený ve voňavé pěně a s temenem opřeným o okraj vany, na sebe byl náležitě pyšný, vždyť se mu před pouhou čtvrthodinkou podařilo zpřetrhat pouto oddanosti ke Klausovi.

Byl odhodlaný to udělat, ať to obnášelo jakýkoli způsob a ač nesčetněkrát řval bolestí, sám sebe prosil a kolísal mezi realitou a bezvědomím, nepolevil. Nyní vnímal opojný pocit svobody, přesně takový, jaký mu Everett sliboval.

Před čtyřiadvaceti hodinami neměl nejmenší tušení, že by mohl sehrát tak důležitou roli v plánu na zabití jeho trýznitele. Přestože již byl pánem svých činů, nehodlal si takovou příležitost k pomstě nechat utéct.

S obličejovými svaly staženými v ošklivý škleb vzpomínal, jak si včerejšího večera, místo vytoužené schůzky s Caroline, nedobrovolně hrál na Popelku a skákal podle nesmyslných příkazů původního. Připadal si jako černý otrok na rybářské lodi, drhl parkety, stěhoval těžký nábytek, potupně věšel záclony a vymaloval polovinu Klausova nového obydlí. Starobylé kukačky tehdy v noci ukazovaly něco málo po půlnoci, když z přízemí zaslechl zajímavě se jevící hádku. V hysterickém a notně rozčíleném hlase rozpoznal Rebeku, využil tedy schopnosti upíří poloviny a neslyšně se přemístil na místo, odkud mohl nepozorovaně nahlédnout do honosného obýváku.

Z blondýnčina pološíleného vřískotu pochopil, že hybridovi vyčítá, že jí namluvil Everettovu smrt, okradl je o možnost být šťastní a násilně od sebe odtrhl. Tak mu to ostatně následujícího dne ve škole vylíčila i blonďatá upírka.

Klause to nechávalo klidného, tvářil se povrchně a odpovídal ironicky. Šarvátka vyvrcholila v nepěknou rvačku končící hromadou třísek, zřícenou spojovací zdí do další místnosti, rozbitým oknem a namodralým Rebečiným tělem ležícím s dýkou v hrudi na podlaze.

Po bezpečném uložení jejího těla byl Tyler konečně propuštěn domů. Když dorazil do sídla, Everett na něho již čekal, pověděl mu o nutnosti oprostit se od Klause a zasvětil ho do rozjetého procesu.

A tak tu teď seděl a lízal si rány, v tom se mu rozezvonil telefon. Vylovil ho z kapsy kalhot a pohlédl na displej, kde stálo jméno Klaus. Zřejmě už se věci daly do pohybu.

„Jo?“ ohlásil se nevrle.

„Okamžitě sem doraz, nikomu ani muk a připrav se na menší výlet do hor,“ zavrčel na něho volající, načež se ve sluchátku ozvalo hluché pípání.

Potlačil nutkání poslat ho do míst, kam slunce nesvítí a jal se přerušit koupel, neboť měl pro úspěch jejich mise předstírat svou věrnost, ačkoli by stonásobně raději běžel za Caroline a omluvil se jí za vše, co ho Klaus přiměl napáchat, například povědět jí o Eleně a Damonovi.

Neobtěžoval se s klepáním a rovnou vešel do obrovské vily.

„Klausi?!“ zvolal. Jakmile zavřel dveře a nasál vnitřní vzduch, veškeré jeho smysly se z rázu napjaly, do nosu ho doslova praštil zápach masa, krve a ještě čehosi jiného. Všude panovala tma, jediný zdroj světla pocházel ze skomírajících plamínků v krbu vrhajících na stěnu protažené stíny. Díky očím lovícího zvířete se ihned zorientoval a vešel do místnosti, z níž cítil hybridovu přítomnost i ten smrad zvedající žaludek a přitom tak vábný. Na pracně vydrbané podlaze v louži pomalu zasychající krve ležela mrtvola dívky, měla rozsápaný hrudník a vyvržené vnitřnosti. Odvrátil pohled ke křeslu, v němž se sklenicí v ruce seděl původní a zíral do ohně.

„Měl jsem velmi zajímavé pondělí, někdo mi poslal vskutku čarokrásný dáreček. Hádám, že jsem byl poctěn pozorností Rebečina bývalého a mocí jeho čarodějky. Nevíš o tom něco? Vzhledem k tomu, že se jedná o tvého prapředka.“

„Ne,“ zalhal Tyler bez jakýchkoli obtíží.

„Zřejmě tu svou rivalitu myslí vážně, protože si hodlá zahrávat s mou vyšinutou matinkou, a to nesmím dovolit. Uklidíš tady ten svinčík a pak půjdeš se mnou, schováme její rakev na bezpečnější místo, třeba až do středu samotné planety, pokud to její hnijící, červy prorostlou kostru udrží tam, kde je,“ prozradil mu účel jejich cesty.

I člověk s lobotomií by musel poznat, že představa přivedení Ester mezi živé neskutečně děsí i toho, jehož nelze zabít. Ano, vývoj se ubíral správným směrem.

xxXXXxx

 

 

„Eleno! Eleno.“

Aniž bych otevřela oči, chňapla jsem po peřině a přetáhla si ji přes hlavu. Ať ten hlas sklapne!

„To teda ne. Taky jsi mě nutila jít do školy, když jsem se tuhle opil s Damonem, tak koukej vstávat,“ nesl se ke mně z koupelny Jeremyho dotčený tón.

Damon? Vymrštila jsem se do sedu, načež jsem se okamžitě chytila za spánky, prudké pohyby nebyly za daných okolností právě nejlepší nápad. K vlastnímu překvapení jsem zjistila, že se nacházím v posteli, stále v riflích a tílku. Nikdo jiný v pokoji nebyl. Asi jsem mu usnula na klíně a on mě potom přenesl a odešel.

„Vypadáš příšerně,“ prohlásil s cukajícími koutky bratr vykukující zpoza zárubně dveří. „Jo, beru si auto, mám s Alaricem po škole ještě nějakou práci, když tak cinkni Caroline, ať tě vyzvedne. Já pádím, čau.“ Mávl mi na rozloučenou a byl v čudu, takže mé ochraptělé ´uh-hm´ vyznělo do prázdna.

Podobna Robokopovi po mozkové mrtvici jsem se doplahočila k umyvadlu, potřebovala jsem se neprodleně zbavit té odporné pachuti v ústech i zaschlé cestičky slin na pravé líci, po vyčištění zubů jsem se osprchovala, oblékla se a nanesla nezbytné prostředky na oživení bezbarvé pleti, v kuchyni jsem popadla tři dny starou housku a chvátala na autobus. Volat či jinak se vnucovat Caroline jsem tvrdohlavě odmítala.

S myšlenkami u Damonova včerejšího neobvyklého vyznání jsem vyběhla ze dveří a hned za prahem se s někým nepěkně tvrdě srazila.

„Au, co to…?“ Drže se za čelo jsem užuž chtěla spustit salvu nadávek, jenže jsem si po ustoupení mžitek před očima uvědomila, komu že jsem to vlastně uštědřila omračující úder.

„Omlouvám se, myslel jsem, že se nejprve ohlédneš, než vyrazíš tak zbrkle kupředu,“ žehlil naši kolizi s ostýchavým úsměvem Stefan. „Smím tě na chvíli zdržet, Eleno? Musím ti všechno vysvětlit,“ pokračoval naléhavě.

„Em, já… nevybral sis nejvhodnější dobu, jdu na zastávku… Do háje!“ zaklela jsem po spatření žlutého autobusu míjejícího náš dům. Zvědavě se ohlédl přes rameno.

„Dovol mi tě odvézt. Nemusíš ze mě mít strach, přísahám, že už ti nikdy neublížím. Miluju tě, Eleno, a do konce života si budu vyčítat, co jsem ti provedl. Byl jsem vyčerpaný z boje a ty jsi krvácela… Vím, že mě to neomlouvá, ale teď je to jiné, opravdu. S Damonovou pomocí to brzy dostanu pod kontrolu, rozhodně nedopustím, aby to zničilo náš vztah,“ vemlouval mi ztrápeně.
Vypadal o dost lépe než posledně, oddaně mi hleděl do očí, znovu nabyl svého typického a mnou tolik oceňovaného klidu a lítost mu dočista praštěla z provinilé tváře. Zelenými duhovkami mapoval můj váhavý výraz a mlčky čekal na odpověď. Lehce roztřeseně jsem přikývla a následovala ho k autu. Před nasednutím jsem do popelnice vhodila ten z nervozity umačkaný kus pečiva, na zahnání hladu jsem momentálně neměla ani pomyšlení.

„Jsem rád, že sis za mé nepřítomnosti našla oporu v Damonovi, vzorně tu na tebe dohlížel a na té slavnosti se rval jako lev,“ rozhovořil se, když jsme vyjížděli z naší ulice. Znenadání mě polilo horko a dostavil se tíživý pocit zahanbení, hluboko zabořená v sedačce jsem se beze slov dívala z okénka. Zatímco se obětoval pro svého bratra, riskoval život, zabíjel na povel a snažil se přijít na způsob, jak Klause oslabit, já jsem se s Damonem sblížila, políbila ho, tesknila po něm, když byl pryč, vyspala se s ním a zamilovala se…

Musím mu o nás povědět! Jak mu o TOM mezi mnou a Damonem mám ale říct, vždyť ani nevím, co to je!

„Eleno?“

„Promiň. Co jsi to říkal?“ vzpamatovala jsem se, jakmile jsem uzřela jeho zpytavý kukuč.

„Říkal jsem… nabádal jsem tě, ať nepolevuješ v ostražitosti, přestože jsme s Everettem uzavřeli dohodu a on slíbil, že ti neublíží a nedovolí to ani Klausovi,“ zopakoval starostlivě fakta, o nichž si zjevně myslel, že mě někdo informoval.

„Cože?! Vy jste si s ním plácli?“ Nesedět právě v autě, vyskočila bych z takové novinky na paty.

„Jaksi jsme neměli na vybranou. Jestliže mluví pravdu, jsme blízko k získání dřeva z bílého dubu, jediné zbraně na původní.“

„Proč si myslíš, že mu můžete věřit?“ Představa spolupráce s tím bídákem ve mně jistotu či bezpečný dojem rozhodně nevyvolávala. Naopak, divila jsem se, že na to Stefan přistoupil, u Damona mě to až tak nepřekvapovalo.

„Chce Klause mrtvého, to nám prozradil na rovinu, navíc proti němu prý už něco podnikl a dle jeho sebedůvěry soudím, že neplácal do větru. A pokud se někdo odváží udělat proti neohroženému a nesmrtelnému hybridu tah, dá se v nejbližší době očekávat odveta, takže naše šance na zlikvidování alespoň jednoho podstatně rostou,“ objasnil mi důvody, jež je k té bláznivině vedly.

Urovnávala jsem si vše v bolavé a alkoholem stále otupělé hlavě, napadaly mě stovky otázek, než jsem však stihla jakoukoli položit, rozezvonil se Stefanův mobil.

„Jo?… Jsem v pohodě, do večera to vydržím… Rebeka? To fakt netuším, od neděle jsem ji vůbec neviděl… Aha, dobře, jsem ve městě, tak to na zítra zařídím. Zatím,“ ukončil hovor probíhající pravděpodobně s Damonem. Osobu na druhém konci jsem neslyšela, proto jsem z těch útržků nijak valně moudrá nebyla. Pochopila jsem pouze, že původní upírka se od incidentu v Grillu v rezidenci neukázala. Kde může být?

Z myšlenek mě vytrhla budova naší školy, vynořivší se po odbočení z hlavní silnice přímo před námi. Ačkoli se na ní od včerejška nic nezměnilo, cosi přece jen upoutalo mou pozornost. Jistě, policejní vůz parkující před vchodem nepatřil mezi každodenní úkaz.

„Chm, někdo zase kouřil trávu na záchodkách?“ uškrnul se po zastavení se zrakem upřeným na školu, možná tím narážel na záviděníhodnou bezstarostnost ostatních studentů.

„Hádám, že v tom bude něco vážnějšího,“ dumala jsem nad závažností přestupku, jež si vyžádala návštěvu lidí z úřadu šerifa. Najednou mě to trklo: „Stefane, co se stalo s Tiffany, s tou dívkou z parku, jak jsi…“

„Je mrtvá, zakopaná hluboko v lese. Bože, tak strašně moc mě to mrzí,“ zaskučel s obličejem vloženým v dlaních. „Znala jsi ji?“

Nasucho jsem polkla a stěží viditelně přikývla. Opět se mi vybavil obrázek Stefana zuřivě pijícího z krku roztleskávačky.

„Taky jsem tam byla. Co mám říct? Určitě budou vyslýchat každého,“ začínala jsem propadat panice, nebyla jsem na nějaké vyšetřování připravená a neměla ponětí, co si vymyslet.

„Řekni pravdu, že jsi ji viděla odcházet s Damonem, přichystali jsme celkem důvěryhodnou zástěrku,“ odpověděl zkroušeně.

„Dobře. Tak jo. Já… musím jít, dávno zvonilo.“ Byla jsem napůl vystoupená z auta, když mě Stefan chytil za ruku.

„Je mi to líto, Eleno,“ špitl zmučeným tónem.

„Já vím, mně taky.“ Nato mě pustil a já se pod drobnými kapkami deště rozeběhla ke dvoukřídlým vchodovým dveřím.

Pospíchala jsem do třídy umístěné zhruba v polovině dlouhé chodby, vtom se naproti mně z kanceláře ředitele vynořila Carolinina máma a za ní ony dvě slečny, jež jsem včera neúmyslně odposlouchávala na toaletách. V tu ránu jsem si jejich klevetění spojila se Stefanovou zmiňovanou kamufláží.

„Děkuju, holky, pomohly jste mi. Kdyby se vám Tiffany ozvala, zavolejte, tady máte vizitku,“ řekla policistka a vydala se mým směrem koridorem k odchodu.

„Ahoj, Eleno.“

„Šerifko Forbesová,“ odvětila jsem s rukou na kulaté klice, když jsme se míjely, pak jsem raději rychle zapadla dovnitř.

„Ale podívejme, slečna Gilbertová nás poctila svou návštěvou,“ pravila značně sarkasticky angličtinářka v důchodovém věku.

„Omlouvám se, zaspala jsem,“ ospravedlňovala jsem se po zaplutí do lavice.

„Vskutku? Vaše docházka za tento půlrok je slabší než účast v senátorských volbách, děvenko. Mohu tedy alespoň předpokládat, že jste doma vypracovala rozbor básně od Charlese Bukowského?“

„Em… já zapomněla,“ odpověděla jsem upřímně.

„Proto se po vyučování ráda zdržíte a napíšete si to přímo zde, kde vás nebude naprosto nic vyrušovat, nemám pravdu?“ nepřestávala do mě ta matróna rýpat.

„Samozřejmě,“ nenechala jsem se vyvést z míry a oplatila jí ten falešný škleb.

Jakmile se otočila, protočila jsem panenky a vyměnila si pohled s Bonnie, naznačovala mi, že si o přestávce promluvíme.

Dle předpokladu byla tématem naší rozmluvy hádka s Caroline a přemlouvání k usmíření, o čemž jsem se nekompromisně zamítla bavit. Přislíbila jsem jí pouze, že to s kamarádkou, jež se uprostřed třídy velmi okatě bratříčkovala s členkami roztleskávačského týmu, později proberu a rafinovaně jsem zavedla řeč na důvod přítomnosti Liz Forbesové.

Potřebovala jsem se někomu svěřit, navíc mě trochu sýřilo, že to přede mnou Damon tajil a neplánované poškolování mi na náladě taky nepřidávalo, už jsem se místo toho se svým hlavobolem viděla v teplé postýlce. Co se dalo dělat? Zatnula jsem zuby a aspoň tu hodinu využila k dohnání většiny zanedbaných školních povinností. Pocit dobře odvedené práce mi při odchodu zkazil lijavec, z tmavě šedých mraků se valily doslova provazce vody, z nichž se téměř okamžitě formovaly obrovité kaluže.

Z brašny jsem vytáhla výtisk školního časopisu, který nám byl s Bonnie o polední pauze vnucen, uprostřed jsem ho rozložila a přidržujíc si ho nad hlavou jako malou stříšku jsem se poklusem vydala na zastávku. Byla jsem vděčná, že jsem se při strojení rozhodla pro oblíbenou koženkovou bundu, za těch pár metrů ke mně nijak patrné množství vody nepropustila, zato kalhoty jsem měla durch.

Přiřítila jsem se pod přístřešek, kde již postával houf studentů, sotva jsem stihla odhodit ten promočený plátek do koše, zabrzdilo u obrubníku povědomé auto. Srdce mi povyskočilo v hrudi, neboť se mi s řidičem vybavily i jeho pevné prsty kreslící mi na záda ta dvě vzácná slůvka. Byl to Damon a kynul mi k nastoupení.

„Čarodějka na tebe nenadšeně naprášila, že jsi nakrkla učitelku. Upřímně, nevěřil jsem, že ráno vůbec vstaneš, ty násosko,“ pronesl posměšně, jakmile jsem za sebou práskla dveřmi spolujezdce. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Typický, vždycky těmi svými kecy všechno zkazí.

„Já tobě naopak věřila a pak se dozvím, že Tiffany je mrtvá, pohřbená někde bůhvíkde, zatímco si se Stefanem hrajete s jejíma kamarádkama,“ vrátila jsem mu útok naštvaně a jeho okázalý pohled vržený mým směrem ignorovala.

„Takže za tebou můj malý bráška přece jenom přišel prstíkem škrábat o odpuštění,“ mumlal si zlostně spíš sám pro sebe se zrakem nyní upřeným opět na silnici.

„Stavil se, aby mi celou tu nedělní nehodu objasnil, doopravdy ho to mrzelo a na rozdíl od tebe mi řekl pravdu… I o té praštěné dohodě.“

Nerozuměla jsem tomu, obhajovala jsem tu Stefana, jež mě před několika dny napadl a nebýt právě Damona, ležely bychom teď s Tiffany možná v jednom hrobě kdesi na pahorku.

On mě k tomu svým žárlivým přístupem skrytým za kupu ironických poznámek ale úplně doháněl! Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila.

„A kdy jsem ti to asi měl sdělit, během sbližování se záchodovou mísou? Poslyš, slíbil jsem Stefanovi, že mu s tím kousavým problémem pomůžu a to taky dělám. Na způsobu provedení zase tolik nezáleží, hlavní je výsledek. A nezapomínej, co jsme zač. Ať se navenek chováme jakkoli, uvnitř jsme asi tak nevinní jako šlapky před penzí,“ oznámil mi se samolibým pokřiveným úsměvem.

Otočila jsem se na něho a hledala vhodná urážlivá slova, jimiž bych ho počastovala, jenže to nešlo. Znala jsem ho až příliš dobře, věděla jsem naprosto přesně, o co tady běží. Znovu se snažil předstírat, že ubližování nevinným lidem je mu absolutně u zadku, že on je ten krutější bratr a mou přízeň si nezaslouží.

„Promiň, nebudu se do vašich bratrských záležitostí dál plést, čestný skautský. Byla jsem prostě rozhozená, protože se šerifka dopoledne vyptávala ve škole,“ nahodila jsem smířlivý tón a natočila nohy k topení. Nejspíš jsem ho svým postojem zaskočila, neboť mě obdařil překvapeným pohledem.

„Byla i v penzionu, celkem obratně se mi podařilo hodit podezření na Chipa s Dalem,“ prozradil mi šeptem a spiklenecky na mě mrkl. Neměla jsem sílu to nějak komentovat, obzvlášť když jsme náhle odbočili na vedlejší.

„Kam to jedeme?“ zeptala jsem se.

„Vážně, Damone, myslela jsem, že mě zavezeš domů, jsem hrozně unavená,“ pokračovala jsem, jelikož jsem se nedočkala odpovědi.

Zatočili jsme vpravo a stěrače mi odkryly mlhavý výhled na kostel umístěný v centru rozlehlého a mně tak známého hřbitova.

„Co tady, proboha, v tomhle počasí pohledáváme?“

„Jdeme na rande,“ obeznámil mě konečně se svými úmysly.

„Cože?!“

Nedostalo se mi žádného vysvětlení, protože za sebou zrovinka zabouchl. Ohromeně jsem seděla, pozorovala Damona obcházejícího auto a uvažovala nad jeho duševním zdravím. Neodvážila jsem se doufat, že by se to skutečně mohlo stát a pozval by mě na schůzku.

Ze zadumání mě vyrušilo otevření dveří a nabízená ruka. Oči mi zabloudily na jeho tvář plnou nadšení, a tak jsem rozechvěle vsunula dlaň do té upírovy a nechala se vytáhnout ven.

„Bude to tak dech vyrážející zážitek, že mě tu pak rovnou necháš?“

Tak krásně uličnicky se usmál, až mě bodlo pod levým ňadrem, poté nám přes hlavy přehodil sundanou černou bundu a společně jsme se rozutíkali k pootevřené hřbitovní bráně.

 

 

Pozn. autora: Uch, zas jsem tam nevtěsnala vše, co jsem chtěla. Příště teda ještě nějaké momenty Eleny a Damona a pak už se bude konečně něco dít.
Jo, moc díky za komentáře k minulému dílu, měla jsem z nich obrovskou radost :-) klíďo pokračujte.

Zaslala: Alalka