Nový začátek (6) – Chata v lese

Z blažené spánkové nevědomosti mě vytrhlo zvonění telefonu. Z digitálního budíku vedle postele jsem zjistila, že je teprve pět ráno, což mě vůči volajícímu zrovna dobře nenaladilo.

„Co chceš, Damone?“ zakňourala jsem rozespale do telefonu. Vzápětí jsem si začala rozpomínat, co se včera stalo a opět mě zalil stud. Zajímalo by mě, jestli mě to někdy přejde. Alespoň trošku…

„Dobré ráno, ospalče,“ řekl zvesela, ale hned potom jeho tón zvážněl. „Před chvílí mi volala Liz Forbes. Došlo k další hromadné vraždě, tentokrát opravdu jenom kousek odtud. Liz mi dala náskok, abych to mohl prozkoumat dřív, než tam dorazí policie. Říkal jsem si, jestli bys mě nedoprovodila, pokud ovšem chceš. Třeba Tě napadne něco, co mě ne.“

Ta informace mě probrala.

„Půjdu,“ odpověděla jsem bez zaváhání.

„Dobře, vyzvednu Tě za čtvrt hodiny – jde nám o čas.“

„Počkej,“ křikla jsem do telefonu, protože jsem věděla, že se chystal hovor ukončit. „Říkal jsi hromadná vražda… co to v tomto případě přesně znamená?“

V telefonu bylo ticho.

„Damone, jsi tam ještě?“ ujišťovala jsem se.

„Doufal jsem, že Tě na to připravím až osobně,“ ozval se konečně.

„Znamená to mladé manžele,“ pokračoval váhavě, „a jejich dvouletého syna.“

Na chvíli se mi zastavil dech.

„Dobře,“ řekla jsem, „za patnáct minut budu nachystaná.“

„Fajn,“ odpověděl se zřetelnou obavou v hlase a položil to.

Rozhodla jsem se, že na Damonovo sdělení, koho Stefan zavraždil, nebudu pro tuto chvíli myslet, protože mi bylo jasné, že kdybych to udělala, nejspíš bych se sesypala. A to jsem nemohla. Damon požádal o moji pomoc a říkal, že nám jde o čas. Raději jsem tedy začala řešit, do čeho se co nejrychleji obléci a co budu potřebovat s sebou. Zapadla jsem do koupelny a vykonala nejnutnější ranní hygienu, hodila jsem na sebe standardní rifle, sportovní tričko a mikinu, na nohy jsem si obula tenisky a do kapsy strčila mobil a papírové kapesníčky. Naznala jsem, že nic speciálního s sebou potřebovat nebudu. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že mi příprava zabrala ani ne deset minut. Koukla jsem ven z okna, jestli tu Damon není náhodou dřív, ale naneštěstí nebyl. A protože jsem už nebyla ničím rozptylována, před očima jsem viděla Stefanovy zkrvavené oběti a představovala jsem si, jak jednu po druhé pomalu vysává. Jakou musely ostatní dvě prožít hrůzu, než se na ně taky dostalo…  Dopadla jsem na postel a nešťastně skryla hlavu do dlaní, jako by mi to mělo pomoci od těžkosti, která se mi usídlila v hrudi. A právě takhle mě našel Damon, který přece jenom dorazil o něco dříve a vlezl do mého pokoje svojí tradiční cestou – oknem.

„Ahoj,“ řekl vážně, „Eleno, nemusíš jít se mnou, jestli se na to necítíš. Já to zvládnu sám, opravdu,“ ujišťoval mě.

„Ne, chci jít s Tebou,“ odporovala jsem, „to nicnedělání je nesnesitelné. Chci mu pomoci – vzhledem k tomu, co mezi ním a mnou bylo, mu to dlužím.“

„Dobře,“ souhlasil, „v tom případě bychom už ale měli vyrazit. Liz nemůže svoje povinnosti odkládat dlouho, bylo by to nápadné.“

Zvedla jsem se a vykročila ke dveřím.

„Zavři za sebou to okno a pojď dveřmi, prosím,“ houkla jsem přes rameno a uslyšela, jak se Damon zasmál.

 

„Eleno, vstávej, naše dlouhá cesta je u konce,“ probral mě Damonův pobavený hlas.

„Promiň, že jsem usnula. Jak dlouho jsme jeli?“ zajímala jsem se.

„No,“ začal s pohledem na mobil, „řekl bych, že téměř celých 10 minut.“ Z tónu jeho hlasu bylo poznat, že se mi vysmívá.

„Hmm… to víš, nudná společnost člověka bdělého dlouho neudrží,“ vrátila jsem mu to.

„Teď ses mě tedy dotkla,“ zahrál si na uraženého, „raději půjdeme, nerad bych se před Tebou rozbrečel – zkazilo by mi to image.“

Až nyní jsem se pořádně rozhlédla po místě, kde Damon zastavil, a zjistila jsem, že ho znám. Vzhledem k tomu, že bylo vzdálené pouze 10 minut cesty od Mystic Falls, ani se nebylo čemu divit.

„Stalo se to v té malé dřevěné chatě?“ zeptala jsem se Damona a on pouze přikývl. Jako kdybychom se domluvili, přestali jsme vtipkovat a mlčky společně vykročili dál po lesní cestě, oba ponořeni do vlastních myšlenek.

V chatě se svítilo a dveře byly pootevřené.

„Kdo tu vraždu nahlásil?“ zeptala jsem se nervózně.

„Nějaká dívka, která se tudy sama vracela z pařby domů,“ odpověděl, „prý si chtěla půjčit telefon, aby zavolala rodičům. Potom, co tu… spoušť uviděla, zběsile utíkala do nejbližší vesnice, odkud dala vědět policii. Prý bude potřebovat psychologickou pomoc.“

Když domluvil, zastavila jsem se na prahu. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli opravdu chci vejít dovnitř.  Jako kdyby uměl číst myšlenky, Damon se na mě mile podíval a řekl: „Počkala bys na mě tady, prosím? Potřeboval bych, abys dávala pozor, jestli někdo nejde.“

Bylo mi jasné, že lže, a byla jsem mu za to neskonale vděčná. Povzbudivě mi stiskl rameno a sám vešel dovnitř. Slyšela jsem, jak otevírá nějaké další vnitřní dveře a potom zůstal stát.

„A doprdele, ne, ne, tohle ne…“

Tón jeho hlasu mě donutil jednat. Ještě jsem ho takhle nikdy neslyšela a měla jsem pocit, že potřebuje podporu. A já byla jediná, která byla v tuhle chvíli nablízku. Zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř. Ocitla jsem se v malé předsíni a od Damona už mě dělily jenom jedny pootevřené dveře. Vzala jsem za kliku a otevřela je, vtom si však Damon uvědomil moji přítomnost a nadlidskou rychlostí se dostal přede mě.

„Eleno, prosím, nechoď sem!“ zachraplal. Hleděl mi přímo do očí a v těch jeho bylo tolik naléhavosti, že bych ho bývala poslechla. Bohužel už bylo pozdě, protože jsem přes jeho rameno zahlédla levý roh pokoje, a jeho barva mě donutila se na něj zadívat pozorněji. A potom jsem už nemohla odtrhnout zrak.

Jemně jsem zatlačila na Damonovu paži, která mi bránila vejít, a on ji po chvíli s rezignovaným povzdechem spustil. Téměř po celé podlaze pokoje i po jeho stěnách byly cákance krve.  Zhruba uprostřed pokoje ležel na zemi muž. Na jeho hrdle byla vytržená obrovská díra, která sama o sobě musela být smrtelná. Přesto měl všude po těle další hluboké rány. Krev už z nich nevytékala.  Žena ležela o pár metrů dále a byla zřízená snad ještě hůř. Její dlouhé hnědé vlasy byly slepené zasychající krví, oči otevřené a nehybné.  Její skelný pohled mířil na protější zeď. Podívala jsem se tím směrem a potlačila vzlyk. Oblečení dítěte bylo nasáklé krví, takže splývalo se zdí, která byla za ním – proto jsem si ho všimla až teď. Malé tělíčko viselo na věšáku na zdi, ručičky roztažené do stran, hlavička volně splývala dolů. Až moc volně.

Jako v tranzu jsem se rozhlížela po pokoji. Bylo vidět, že rodina si před Stefanovým příchodem užívala klidný večer. Na zemi byla roztažená deka s dětskými hračkami, na stole hrnek s nedopitým čajem a na opěrátku křesla v rohu pokoje ležel časopis s nedoluštěnou křížovkou. Teď bylo všechno od krve. Konečně jsem si uvědomila, že jsem původně vešla dovnitř kvůli Damonovi. Napadlo mě, jak může všechnu tu lidskou krev okolo snést. Když jsem se na něj podívala, poznala jsem, že velmi těžko. Zrovna třásl hlavou sem a tam, aby se zbavil vylézajících řezáků a měnících se očí. Když si všiml, že ho pozoruji, zahanbeně se ode mě otočil. Přišla jsem k němu a jemně mu položila ruce na spánky. Díval se mi do očí a jeho tvář se pomalu vrátila do původní podoby.

„Pojď odtud, prosím,“ zašeptala jsem. „Nevím, čeho jsem si měla všimnout. Prostě je to… odporné.“

Kývl a vyšel zpět do lesa, já ho následovala.

 

„Damone?“

„Hmm?“

„Byl to vůbec upír? Chci říct – Vy tu krev pijete, ale tady jí bylo obrovské množství na zemi,“ podělila jsem se s ním o svoji myšlenku.

„Ty rány byly jasně způsobené upířími zuby,“ odpověděl. „Vše záleží na tom, jak velký otvor zuby uděláme. Když nechceme plýtvat, můžeme udělat do krku jen dvě malé dírky a napít se, aniž by ukáplo vedle. Když upíra ale baví prolévat krev a navíc je poblíž dost lidí, na kterých se může nasytit, tak prostě… trhá. A tu krev potom ze země samozřejmě neslízává,“ dodal hořce.

Podívala jsem se mu do tváře a viděla jsem, že má v očích stejně jako já slzy.

„Damone, vzalo Tě to,“ konstatovala jsem opatrně. „Vždyť ale-“

„Co ale?“ přerušil mě smutně, „Ale jsi taky upír a zabíjel jsi, to jsi chtěla říct?“

„No… vlastně ano,“ přiznala jsem.

„Nikdy jsem nezabíjel takhle. Nikdy jsem neublížil dítěti. Bezmocnému dítěti,“  řekl potichu s pohledem upřeným do lesa.

„Promiň, že jsem Tě sem bral, otočil se na mě po chvíli, „bylo to opravdu zbytečné. Příště už ani já nikam nepůjdu. Vystopovat ho je nemožné. Musíme prostě počkat, až se odváží blíž k nám.“

„Pokud to vůbec má v úmyslu,“ pípla jsem tiše.

„Podle mě má, jinak by se nepohyboval v kruzích kolem Myslic Falls, ale odešel by někam dál, do většího města,“ odpověděl.

Pokývala jsem hlavou.

„K tomu, co jsi říkal předtím – Damone, neomlouvej se už. Ráda jsem Tě doprovodila, když sis to přál. Nebudu ale předstírat, že, že…“  Najednou se mi zadrhl hlas.  Damon se na mě mile díval a pod jeho pohledem na mě všechno dolehlo naplno. Slzy se mi začaly řinout z očí a já je nedokázala zastavit. Poslední dobou před ním brečím často, nevím, co se to se mnou děje. Asi už mě v životě potkalo až moc zlého. Každý pohár jednou přeteče.

Najednou jsem se ocitla v jeho pevném objetí. Jemně, ale nekompromisně přitiskl moji hlavu na své rameno, pevně mě k sobě tiskl a jemně mnou kolébal sem a tam. Bylo to jiné než kdykoliv předtím. Tentokrát mě neobjímal s jakoukoliv žádostivostí nebo sexuálním podtextem, přímo jsem cítila, že mě drží proto, aby mě utěšil, proto, aby mi bylo lépe. Způsobil tím však to, že se hráze mého zoufalství protrhly zcela.

„Tolik krve… to dítě, to miminko,…“ vyrážela jsem ze sebe mezi vzlyky, „pořád to vidím před očima.“ V místě, kde jsem o Damona opírala hlavu, byla jeho košile už zcela promočená.

„Já vím, bylo to hrozné. Jednou to přejde, uvidíš. Dej tomu čas,“ šeptal mi do ucha a nepřestával mě hladit po vlasech.

Nevím, jak dlouho jsme stáli v objetí na místě, ale setrvali jsme v něm, až dokud mé neovladatelné vzlyky pomalu neustaly.

Pomalu jsme se od sebe odtáhli a rozpačitě se dívali do země.  Ač jsme se v minulosti objímali už mnohokrát, líbali jsme se a dvakrát spolu málem strávili noc, ještě nikdy jsme si ve skutečnosti nebyli tak blízko, jako v tuto chvíli. A cítili jsme to oba.

„Měli bychom jít,“ řekl po chvíli.

Mlčky jsme se vydali zpět k autu.

 

Byla stále tma, když Damon zastavil před naším domem. Nebyli jsme pryč ani hodinu a půl, ale mně se zdálo, že to byla celá věčnost. Připadala jsem si o několik let starší a věci, které jsem řešila po dnešním probuzení, se mi najednou zdály banální.

„Svítat začne až za půl hodiny,“ řekl Damon s pohledem na hodinky, „půjdeš ještě spát?“

„Asi to zkusím,“ odpověděla jsem, „pochybuji ale, že to půjde.“

„Snaž se na to nemyslet,“ poradil mi.

Tupě jsem pokývala hlavou a vystoupila z auta. On udělal totéž a doprovodil mě ke dveřím. Galantně mi je přidržel a počkal, až překročím práh. Otočila jsem se na něj, abych se rozloučila, ale předběhl mě.

„Radši běž, než nás tu nachytá Jenna. Určitě by se zděsila, že jsme spolu celou noc dělali o dost příjemnější věci, než ve skutečnosti,“ ušklíbl se.

„Nejspíš by Ti to záviděla,“ přisadil si.

Usmála jsem se. Věděla jsem, že vtipkuje jen proto, aby mě přivedl na jiné myšlenky. I když se jeho rty krčily do obvyklého sebevědomého úšklebku, oči zůstaly vážné.

„Zatím se měj, Damone,“ rozloučila jsem se.

Škvírou mezi futry a zavírajícími se dveřmi jsem viděla jeho zadumaný výraz.

 

Zaslala: Braen