The Vampire Life – Black Diamond (4 – 5)

(4)

Znáte ten pocit, kdy už nevíte jak dál? Kdy nevíte, co máte dělat, protože se vše zdá být ztraceno?

Tak přesně takto jsem se cítila, když poslední kapička krve zmizela v Rebečiných ústech. Celý svět se zhroutil, jako domeček z karet. Podlomila se mi kolena a já se svalila na zem hned vedle Damona. Byl stále naživu, ale na jak dlouho? Zmítal se v nekončících křečích a na čele měl kapičky potu. Prostoupil mnou pocit beznaděje. Nemohla jsem mu nijak pomoci a to mě ničilo. Proč? Proč musí vše skončit takhle?

Už od odjezdu jsem měla pocit, že to nezvládnu, ale takhle to skončit nemělo. Tenhle konec je špatný.

Někde v mém mozku byl kousíček mě, který si řekl, že to takhle ani neskončí a začal usilovně vymýšlet plán.

Rebekah se stále smála, jako šílená a vůbec si nevšimla toho, jak jsem se zvedla, došla ke své tašce a vyndala z ní dřevěný kolík. Byla tak moc zaujatá sama sebou, že v momentě, kdy jsem jí kolík vztekle vrazila do srdce, pořád se smála.

Ve chvíli, kdy se její tělo sesunulo na zem, jsem měla v hlavě jediný plán, který mě v tu chvíli napadl, jenže jsem ani nevěděla, zda bude fungovat, ale risk je zisk, no ne? A tak jsem vzala její ruku, dala jsem ji k ústům a zakousla se. Její krev nechutnala tak, jako lidská, ale o to mi teď vůbec nešlo. Když už jsem měla pocit, že by to mohlo stačit, její ruku jsem znechuceně zahodila.

Na podlaze jsem dolezla k Damonovi a otočila mu hlavu obličejem k sobě.

„Ach, Damone.“ zašeptala jsem. Jeho bělma byla prolezlá krvavými žilkami. Z koutku úst mu tekla krev. Celý se třásl.

Rychle jsem mu přiložila svoji ruku k ústům a nutila ho mě kousnout. Po chvíli jsem pocítila, jak jeho špičáky projíždí mou kůží a řežou si cestičky k mým žilám. Pil. Docela to bolelo, ale já zrovna myslela jen na to, aby tenhle plán fungoval.

Po chvíli jsem svoji ruku odtáhla a čekala, co se bude dít. Jenže jsem čekala půl hodiny a s Damonem se to ani nelepšilo, ani nehoršilo.

Abyste rozuměli mému plánu, doufala jsem, že Klausova krev, kterou  Rebekah vypila, teď proudí mojí krví, takže když ji Damon vypil, dostala se mu do těla a vyléčí ho. Ale nejspíš jsem se mýlila, protože se nic nedělo.

Rozbrečela jsem se. Můj jediný plán zklamal. Nenapadala mě žádná další věc, kterou bych mohla udělat. Damon umíral.

Mozek mi vypnul. Ležela jsem na zemi a zírala do stropu. Myslí se my hnaly myšlenky na téma „co kdyby“, a bylo jich hodně. Co kdybych hodila ten pytlík místo Damona. Co kdybych se naštvala a nedovolila bych Damonovi, aby se mnou jel. Co kdybych…

Jenže minulost se nedala vzít zpátky a já to věděla moc dobře, nic jsem nemohla udělat. A teď je konec. Konec příběhu o dvou upírech, kteří se snažili zachránit svou kouzelnou kamarádku.

NE! Nebyl konec, protože v momentu, kdy jsem se snažila vymyslet nějakou smrt, kterou bych se potrestala, ozvalo se mi vedle ucha „Páni, to byla jízda! Ještě jednou!“

Hrozně jsem se lekla. Tak moc, že jsem vyskočila na nohy a vyběhla ke dveřím.

„Utíkáš přede mnou, Eleno?“ zavolal za mnou znovu. A v tu chvíli jsem se probrala a došlo mi, kdo to na mě volal. Radost. Ne, to bylo moc slabé slovo. Okamžitě jsem se otočila a uviděla jsem ho, jak sedí na zemi opřený o postel. Žádná bledá pleť. Žádný krvavý pramínek tekoucí z koutku jeho úst. Žádné krvavé žilky v bělmu okolo jeho pomněnkových duhovek. Už to byl zase on, zdravý a krásný…

„Fungovalo to.“ zašeptala jsem šťastně.

„Jo, to mi teda povídej. Nemohla bys mi ještě jednou ukázat tu část, ve které jsi to nandala Rebece, protože to byla moje oblíbená.“ zasmál se a mrkl na mě.

„Jak o tom víš? Byl jsi polomrtvý!“

„Jo, ale nemohl jsem si to nechat ujít.“ Zvedl se a začal mumlat něco o pitomcích a nejspíš by pokračoval, kdybych se mu nezavěsila okolo krku a nezačal mu říkat, jak jsem si myslela, že už je konec. A on mě utěšoval a hladil mě ve vlasech. Nejspíš bychom tam stáli celé hodiny, kdyby si nevšiml Rebeky.

„Musíme odjet, ona nevydrží spát navěky a my musíme pokračovat.“

Sbalili jsme si věci, přivázali Rebeku k židli (i když jsme věděli, že ji to nezadrží), nastoupili do auta a odjeli.

„Jo, málem bych zapomněl, ještě jedna věc.“ řekl a podíval se na mě.

„Co?“ zeptala jsem se nechápavě. Pustil volant, chytil mě za bradu, upravil si moji hlavu do správné polohy a políbil mě. Něžně, lehce, svůdně. Odtáhl se ode mě a usmál se. Chtělo se mi vzít si od něho další polibky, ale to by na silnici asi nebyl ten nejlepší nápad.

„Děkuju, že jsi mě zachránila.“ mrkl na mě a zase se věnoval řízení.

Naše cesta pořád pokračovala, Bonnie má ještě šanci.

A tak náš menší výlet pokračoval. Ještě nebyl konec.

 

(5)

New York. Byl tak velký, větší, než jsem si ho představovala.

„Páni.“ vydechla jsem úžasem. V dáli byla vidět socha svobody. Damon se zamračil.

„Ty jsi tu nikdy nebyla?“ zeptal se mě. Cítila jsem se trochu trapně, ale co, kdy jsem na to jako měla mít čas? Zavrtěla jsem hlavou.

„No, tak teď se to změnilo.“ usmál se. Úsměv jsem mu oplatila.

Pronajali jsme si zase nějaký hotel s nádherným výhledem. Ale všude se ozývalo troubení aut. Nebylo tam chvíli klidu. Nechápala jsem, jak ti obyvatelé New Yorku mohly vůbec usnout, natož vyjít na ulici, aniž by je něco přejelo.

V hotelovém obchodě jsem si koupila mapku a teď jsem studovala, kde by mohl diamant být. Jenže New York byl velký. Sice logicky uspořádaný, ale velký. Diamant mohl být všude. Mohl být v podlaze nějaké kavárny, nebo ho mohly použít jako dekoraci na lustr v nějaké restauraci. Mohl být na viditelném i neviditelném místě. Zkrátka kdekoli. A to se mi nelíbilo. Proč to nemohli urychlit a na všechny mapky napsat, kde je? Pravda, už by tam asi nebyl, ale bylo by to rychlejší. A to mě přivedlo k další věci, co když najdeme místo úkrytu toho černého diamantu, ale on tam nebude. Třeba už si ho někdo vzal.

Zoufale jsem si schovala obličej do dlaní. Damon si toho všiml a položil na stůl svoji skleničku s burbonem.

„Eleno, to, že si budeš mučit mozek pesimistickými myšlenkami, ti nijak nepomůže. Celou cestu sem jsi přemýšlela, kde by mohl být a jen co jsme přijeli, jsi v tom pokračovala. Musíš si odpočinout, vyčistit si hlavu, užívat si, jinak se z toho zblázníš.

„Musíme Bonnie zachránit co nejrychleji, třeba… třeba už ji pak nebudeme –“

„Hele dost, stačilo! Tohle nikam nevede! Zastav ty pesimistické myšlenky!“

„Ale-“ Nedořekla jsem to, rychlostí upíra mě zvedl ze židle a vedl mě k vchodovým dveřím.

„Damone, kam to jdeme?“

„Odreagovat se, užívat si, aspoň na chvilku.“

„Ale-“ Zase mě nenechal domluvit. Otočil mě čelem k sobě a nasadil rádoby štěněčí pohled.

„Pro mě, prosím.“ zaprosil a zamrkal. Protočila jsem oči, ale nechala se dovléct ven.

„Kam přesně jdeme?“ zeptala jsem se nervózně, když nás málem přejel taxík na přechodu. Damon vypadal, že by to auto klidně rozmlátil na hadry. Neudělal to, naštěstí.

„Nevím, až to uvidím, tak ti to řeknu… Á! Co třeba támhle?“ ukázal na dveře, na kterých bylo napsáno Bowling.

„Co? Bowling? Ty chceš hrát bowling, když je naše kamarádka mrtvá?!“ řekla jsem naštvaně.

„Něco jsi slíbila.“

„Neslíbila jsem nic a rozhodně ne to, že budu hrát bowling!“ naštvala jsem se a zastavila. Zamračil se.

„Pozdě, potřebuješ se odreagovat.“ řekl a vlekl mě ke dveřím. Prostrčil mě jimi dovnitř a já vydechla úžasem. Přiznám se, že jsem čekala bar se spoustou pití a jednou dráhou na bowling, ke které se moc lidí nehrne, ale mýlila jsem se. Ocitli jsme se ve velké hale s tolika dráhami, že jsem to ani nedokázala spočítat.

Damon mě nechal zaraženou před dveřmi a šel nám zaplatit jednu dráhu. Obdivovala jsem zařízení té místnosti. Všechno k sobě ladilo a působilo to přirozeně, ale nejkrásnější byla ta spousta akvárii. Plavaly v nich maličké i velké pestrobarevné rybky, všude spousta korálů. Prostě nádhera.

„Tak pojď, ty Alenko z říše divů, nemůžeš tu stát celý den.“ zasmál se a odvedl mě k jedné volné dráze vzadu. Vedlejší dráhu měli nějaké holky asi ve stejném věku jako já a hrozně se hihňaly.

Damon popadl jednu tu velkou a těžkou kouli a začal si měřit tu dráhu se smrtelně vážným výrazem. Bylo legrační se na něho dívat. Potom kouli hodil. Strefila všechny kuželky. Na obrazovce se objevilo velkým duhovým písmem STRIKE!

„To bys nedala, co?“ mrknul na mě provokativně.

„Myslíš?“ zeptala jsem se a popadla nejbližší kouli. Byla lehká, až moc. Musela jsem se snažit, abych kouli nevrhla moc silně a nezničila celou dráhu, ale nakonec se mi to povedlo a já hodila taky strike.

„Ha!“ zasmála jsem se. Úsměv mi oplatil. A tak jsme hráli, smáli se a povídali si. Zvláštní bylo, že jsem se opravdu uvolnila a odreagovala.

Po dvou hodinách hraní jsem Damonovi oznámila, že potřebuju na záchod, tak ať nepodvádí. S drzým výrazem mě ujistil, že podvádět nebude. Když jsem ale vyšla ze záchodů, podvádění mě vůbec netrápilo. U Damona stála jedna z těch holek, které hráli vedle nás, a nehezky se na něj lepila. Uvnitř mě se zapálil jakýsi oheň, který pálil můj zdravý rozum a nabádal mě k tomu, abych se na tu holku vrhla a utrhla jí hlavu.

„Ona tě hledat nebude.“ řekla ta holka a rádoby svůdně se usmála.

„Bude, a já stejně nikam jít nechci.“

„Taková starostlivá sestra.“

„Ona není moje sestra.“ zamračil se.

„Tak co?“

Viděla jsem, jak se mu ve tváři mihlo znepokojení, bezradnost. Nevěděl jak odpovědět, ale ani odpovídat nemusel, protože to už jsem stála před ním, stoupla si na špičky a políbila ho. Cítila jsem, jak překvapeně ztuhl. Ta holka se naštvaně otočila na patě a odkráčela za kamarádkami.

Odtáhla jsem se od něj a usmála se.

„Děkuju.“ řekl Damon překvapeně.

Náš čas na hraní vypršel a my se museli spakovat. Damon navrhoval, ať jdeme ještě někam, ale já odmítla, byl čas se opět vrátit do reality.

V bytě jsem se šla osprchovat a pak jsem povečeřela dva pytlíky s krví. Damon se šel osprchovat po mně a pak vešel do obýváku jen v osušce.

„To, co jsi dneska udělala, mě dost překvapilo.“ řekl najednou a nalil si skleničku burbonu. Podle jeho výrazu jsem soudila, že ten domácí je lepší.

„Já jsem jen nechtěla, aby ses ztrapnil.“ zamumlala jsem. Zamračil se, nepřesvědčila jsem ho.

„Ty jsi žárlila.“ řekl s úsměvem.

„Ne.“ oponovala jsem, i když to nebyla otázka. Ale on se pořád smál.

„Tak mi odpověz, co jsem?“ povytáhla jsem vzdorovitě obočí.

„To bych taky rád věděl.“ zamračil se.

„Kamarádka?“

„Kamarádi se normálně líbají?“ usmál se.

„Ne.“ zašeptala jsem.

„A co přítelkyně, to by se ti líbilo?“ zeptal se a usmál.

„Damone…“ zamračila jsem se unaveně. To další, co bych potřebovala, by byla tahle debata s ním.

Zvedl se a sedl si ke mně.

„Přítelkyně se ti nelíbí?“ zeptal se a pak si začal na prst namotávat pramínek mých vlhkých vlasů.

„Ale copak ty si myslíš, že by nám to spolu neklapalo?“ Chtěla jsem odpovědět, ale položil mi prst na rty. „Nebo mě snad nemáš ráda?“

Stoupla jsem si a šla jsem pryč.

„Já už to nevydržím, Damone.“

„Já taky ne.“ řekl a otočil mě k sobě. Chvíli se na mě díval a pak přitiskl své rty na ty mé. Něco se ve mně zlomilo a já mu začala polibky oplácet. Líbal mě a hrál si s mými vlasy.

Pak už jen vzduchem letěla osuška a další oblečení. Nějak jsme se dostali do ložnice a zbytek už si domyslíte…

 

Zaslala: Caroline