Don’t trust me, ‚cause even I don’t trust myself (5)

Fakt super. Vypadl proud, už zase. Nevím, proč to musí být vždycky zrovna když jsem doma sama a když se chystá k bouřce, které se děsím a když mám toho tolik na práci. Jak mám teď sakra číst knihu? Dobře, tu poslední větu eseje můžu dopsat zítra, to se nic nestane, ale jak mám přečíst knihu z nějakého 16. století, pochopit ji a ještě se naučit první poslední o jejím autorovi za jeden den?
Nicméně rozhodla jsem se, že třeba počkám, jestli třeba proud znovu nenahodí a výslovně jsem si zakázala usnout. Prostě jsem si sedla na postel, koukala naproti sobě do zrcadla na svůj vlastní tmavý podmračený odraz a usilovně si přála, abych tu nebyla sama.
A moje přání se ještě prohloubilo, když pokoj osvítil první blesk bouřky. Vzápětí za ním přišel I hrom a já začala v duchu vyvolávat všechny svatý I nesvatý, aby mě tu nenechávali samotnou.
Zaryla jsem nehty do matrace až mi zbělely klouby a zadívala se někam ke svým nohám, jestli to snad není trochu uklidňující. Nebylo, a tak jsem po chvíli zase pozvedla zrak k zrcadlu a málem jsem vyletěla z kůže úlekem. Na odraze už jsem nebyla sama. O rameno se mi bradou opíral Damon a výmluvně se usmíval z lesklé plochy zrcadla. Byla jsem asi moc nervní na to, abych si všimla, že se mi někdo opírá o rameno, natož že už v pokoji nejsem sama. Trhla jsem sebou a kdyby mě býval Damon neumlčel prstem na rtech asi bych I vykřikla.
Nicméně, zdálo se mi to, nebo ta tma najednou nebyla zas tak strašidelná? A opravdu byla ta bouřka méně hlasitá? Teprv teď jsem si uvědomila, že jsem se třásla po celém těle a zárověň, jak jsem si toho všimla, tak jsem se uvolnila.
Jasně, ráda bych teď nadávala všem ke kterým jsem se předtím modlila abych nebyla sama, že mi ze všech na světě museli seslat zrovinka Damona. Pravdou ale bylo, že mi to bylo úplně jedno. Ani mě nenapadlo dělat si starosti s tím, jestli je ten, co právě uklidňuje mojí třesavku ve svém objetí Stefan, Jenna, Bonnie, Matt nebo Damon. Hlavní bylo, že už jsem nebyla v tom tmavém, ponurém a děsívém domě s blískajícími blesky sama.
Když jsem se dala alespoň trochu dohromady z počátečního úleku, už jsem chtěla něco říct, když mě zase zastavil Damonův ukazovák na rtech, zavřela jsem pusu a čekala co přijde.
Damon se jen naklonil a odhrnul mi vlasy dozadu. Až překvapivě jemě mě pohladil po odhaleném krku až se zastavil u mých krásných náušnic, které, jak jsem si všimla, se na odhalené kůži náramě vyjímali. “Vypadáš v nich nádherně,” poznamenal tiše k mému uchu jak prsty přejížděl po hrbolcích diamantů.
Za normálních okolností bych asi zapla alarm a nutila se (I když zřejmě násilím) myslet na Stefana, ale momentálně mi to nepřipadalo tak nějak vhodné. Za prvé, všude byla tma a venku zuřil naprostý hurakán a Damon byl široko daleko jediný, kdo mi mohl dělat utěšující společnost, za druhé, měl Damon vlastně pravdu, náušnice mi opravdu moc slušely, a za třetí, jsem shledala, že je mi jeho blízkost příjemná.
A přesně v té chvíli se mi začali honit hlavou hříšné myšlenky. Stefan se z nich naprosto vytratil kamsi do neznáma, teď tu nebyl, nechal mě tu samotnou. Byl tu jen Damon. Damon a jeho jemné dotyky, které mi způsobovaly až husí kůži, Damon a jeho objetí silných paží, které dokonale tišily mou roztřesenost a Damon a jeho tiché šeptání, které mi seslalo omamující závoj mlhy přes všechny mé smysly.
Možná, někde tam vzadu ještě přežíval malý tichý hlásek, který na mě křičel Stefanovo jméno a připomínal, co bych teď měla dělat. Jenže křičel zbytečně. A nejhorší na tom bylo, že jsem si uvědomila, že křičí opravdu zbytečně, ne že bych ho neslyšela nebo neposlouchala, neměl proč křičet. Damon se vlastně o nic nepokoušel – což mě přivedlo na děsivou myšlenku. Jestli se Damon o nic nepokouší, pak jsem to tedy jenom čistě já, kdo vyvolává pocity zrady proti Stefanovi.
To mě mírně probralo.

Vytrhla jsem se z jakéhosi transu a na chvilku jsem se zamyslela. “Kde jsi byl?,” zeptala jsem se nakonec, čímž jsem na chvíli zarazila Damonovy uklidňující hladivé dotyky. Otočila jsem se na něj a dodala,” Stefan říkal, že ses ztratil a nikde tě nemohl najít, kdes to vlastně byl?”
S povzdechem mě pustil a mrštil sebou na druhou stranu mé postele. “Musel jsem si něco zařídit,” utrousil nenuceně jak se opíral o hromadu mých polštářů a listoval knížkou, kterou vzal z nočního stolku.
“Kde konkrétně se to zařizování konalo?,” zeptala jsem se se zájmem a naklonila se trochu blíž.
“Daleko … daleko odsut.”
“Pf,” uniklo mi trochu nabručeně, že to z něj musím tahat. To se mi nechtělo, už jsem na to byla přeci jenom trochu unavená. Svalila jsem se vedle něho do peřin a chvíli jentak ležela zmožená únavou.
“Proboha, jak někdo může tohle číst?,” ozval se Damon po chvíli tónem tak říkajícím to-je-ale-blbina. Vzbudil mou unavenou zvědavost, takže jsem se maličko nadzdvihla, abych viděla na titulek knihy, kterou si prohlížel. Othello – William Shakespeare, samozřejmě.
Jenco jsem si ten nadpis přečetla, popadla mě únava tak hrozná, že jsem hlavou okamžitě klesla zase dolů na Damonovu hruď. Sakra, to budu muset ještě přečíst. Nešťastně jsem zakňučela, jak to mám asi provést bez světla?
“Co? Povinná četba?,” ani jsem se na něj nemusela dívat, abych věděla, že mu tvář zdobí jeho typický úšklebek, který už tak dobře znám.
“Hmm,” zabručela jsem zcela bez sil na to, abych si dělala starosti s jeho popichováním. “Do pondělka. Nestíhám.”
“Hmmm… v tom případě… Nechceš přečíst pohádku na dobrou noc?” V hlase mu zaznívalo slušné pobavení.
Zamžourala jsem na něj do tmy a zvažovala, jestli to myslí vážně. No jasně, upírům přeci žádná tma při čtení nijak zvlášť nevadí.
Protočil oči nad mými pochybami. “Neboj, nebudu si vymýšlet.”
Znovu jsem se uvelebila na jeho hrudi. “Takže dohodnuto.”
“Fajn,” utrousil a pustil se do čtení. Po chvíli se ale zarazil a vyloudil cosi jako opovržlivé “pche”. ”Žárlivec jeden sobecká, být Desdemonou, vykašlu se na něj a jdu rovnou za Cassiem.”
“A změnilo by se tím něco,” chtěla jsem vědět, protože, musím se přiznat, sama moc dobře nevím, o čem to vlastně je. Ještě jsem to nikdy nečetla.
“Ne,” pokrčil rameny bezstarostně,”jen by ji uškrtil o pár nudných dějství dřív.”
“Hej! Prozrazuješ děj! To se nedělá, já ještě nechci vědět jak to dopadne,” pokárala jsem ho a mohla jsem si jen představit jak nad tím ve tmě protočil oči v sloup.
“No jo pořád.” a pustil se znovu do čtení. Po chvíli se však znovu zarazil.”A proč sem pořát cpou toho mouřenína, nemůžou prostě říct, že to byl černoch?”
“Seš rasista?”
“Ne, ale 15. století bylo.”
“Hmm.”
A tak se to vleklo dál. Asi nikdy bych si při čtení Shakespearovy tragédie neužila tolik legrace, jako když mi Othella předčítal Damon. To bylo každou chvíli “proč” a “kdyby”a “co na tom měla”, že se mi zdá, že ze mě nakonec bude expert přes problematiku Shakespearovských děl. Vlastně jsem měla celého Othella rozebraného úplně do podrobna I se všemi jeho charakterovými chybami a nedostatky, kterých si samozřejmě Damon všiml a odprezentoval mi je. Ještě předtím se mi chtělo ukrutně spát, ale jakmile jsem se zamotala do víru děje I s Damonovými četnými poznámkami, nějak už se mi spát nechtělo. Nevím proč, ale to Damonovo čtení mě prostě asi bavilo, samotnou by mě asi ani nenapadlo přemýšlet, jestli ten její šátek byl alespoň z hedvábí a pak, že na takový hedvábný šátek by si přeci dávala pozor a nenechala ho někde jen tak povalovat, aby ho mohl kdokoli sebrat. Nakonec jsme zůstali ještě dlouho po tragickém konci zabráni do vášnivé debaty, zdali by Desdemonin křik nepřivolal alespoň služebné na pomoc nebo jestli by Othella vypátrala policie.
Vlastně ani nevím, kdy jsem usnula. Muselo být už docela pozdě, jak tak přemýšlím. Vím jenom, že po nějaké době se Damonovo objetí rozplynulo v spletitém snu, kde jsem se líbala s Cassiem, Jenna mi vzala náušnice a přinesla je Stefanovi, a ten mě nakonec uškrtil mou nejoblíbenější stuhou do vlasů. Popravdě jsem byla docela ráda, když jsem se probudila.
I když tahle radost taky netrvala věčně. Vlastně to zabralo asi tak pár sekund, než jsem si uvědomila, že ještě stále ležím přitulená k Damonově hrudi, což by samo o sobě asi nebyl zas takový důvod k šílení. Dokud jsem si ovšem neuvědomila, že slyším hlasy. Byla jsem dost unavená na to, aby můj ospalý mozeček vynechával smysl slov, ale jenco mě teklo, že ten hlas patří Stefanovi, donutila jsem se vnímat pěkně rychle.

“…opravdu nechápu. Čím to, že pokaždé, když na chvíli odjedu z města, najdu buť jí v tvé posteli nebo tebe v její. Můžeš mi to objasnit?”
“Náhoda?,” naznačil nevinně Damonův hlas jen kousek ode mě a já z jeho tónu poznala, že se docela solidně baví. A to samozřejmě nebyla jediná věc, kterou jsem poznala. Mezi ty další důležitější patřilo I například to, že jsem v pěkné kaši. Naštěstí už se moje mozkové závity stihly dostatečně probrat, aby měli dost rozumu na to, přinutit mě nadále předstírat že pořád ještě spím.
“Pche,” tak nějak jsem poznala, že je Stefan docela dost rozladěný. Ups.
“Hele, vážně rád bych ti tu teď uvolnil místo, ale… jak vidíš, jsem tu momentálně maličko zabarikádovaný.” Dřív něž jsem stihla pořádně zapřemýšlet o Damonových slovech, moje podvědomí zaplo alarm na “Damon chce odejít”? To ne!! a způsobilo jemný popud přitisknout se k Damonovi co nejtěsněji, abych mu to rozhodnutí pokud možno znemožnila, kteréžto myšlenky se moje nejčistší vědomí upřímě leklo, protože …. Sakra, vždyť je to Damon! Mírně jsem se zděsila, když jsem si uvědomila, že se na Damona lepím jako klíště, takže určitě bez jakýchkoli pochyb už ví, že jsem vzhůru. Okamžitě jsem povolila stisk a lamentovala nad sebou, jakýže to jsem ztracený případ. Co to sakra dělám! To nejsem já, to nejsem já, to nejsem přece já!
Díky hořekování nad mou vlastní osobou jsem dokonce tak nějak zapoměla vnímat další Damonův a Stefanův rozhovor, takže jsem se trochu polekala, když jsem ucítila, jak se mnou pohybují nečí jemné paže a odsouvají tak, abych uvolnila svůj živý polštář. Maličko, jen na nepatrnou škvírku jsem pootevřela jedno oko a uviděla Damonův spiklenecký úsměv a nepatrné mrknutí, ještě jsem stihla zaznamenat Stefana obráceného k nám zády a už jsem zase radši ráčila oči znovu pevně zavřít. Nestála jsem o to, aby Stefan věděl, že jsem slyšela jejich rozhovor. Obvzlášť jsem se pak děsila rozhovoru mezi mnou a Stefanem, který měl už brzy dozajisté následovat.
Vlastně jsem si ani nebyla jistá, kdy Damon odešel. Najednou jsem ucítila lehký vánek větru a pak bylo všude jen ticho. Ani za tu dlouhou dobu, co žije svůj nesmrtelný život, se Damon zřejmě nenaučil chodit dveřmi. No jo.
Dokud jsem neucítila mělké prohnutí postele, nevěděla jsem ani jestli je v pokoji ještě stále I Stefan. Teď jsem však přímo cítila jeho starostlivý a zároveň trochu nabručený pohled na mých pevně semknutých výčkách.
Hmm: A sakra.
*
Takže z dějepisného eseje mám za dvě a z literatury za jedna hvězda. Ironie života, co se dá dělat.
Nicméně asi největší úspěch, a zárověň údiv, je pro mě to, že I ten žárlivý a nepříjemný rozhovor jsem přežila. Tedy myslím ten, co jsme se Stefanem měli, co jsem se “probudila” po Shakespearovské noci.
Samozřejmě jsem ho musela ujistit, že se nic nestalo a nikdy nestane – u čehož jsem se cítila poněkud provinile, takže jsem si slíbila (a ten slib pořád platí), že se budu od Damona držet dál a pokud možno o pořádný kus dál. S trochou snahy jsem ho nakonec dokázala přesvědčit a teď už je všechno zase ve starých kolejích.
Jsem u Stefana doma a čtu si další díl upíří kroniky od Anne Rice, zatímco Stefan cosi hledá po celém domě a nemůže to najít. Jasně, pomohla bych mu, ale za prvé nevím co hledá, za druhé nevím ani jak to má vypadat a za třetí bych to stejně ani nenašla. Zrovna v tom samém momentě, kdy jsem na tohle pomyslela, se do pokoje vřítil Stefan a začal svou bleskovou ryclostí prohledávat knihovny kolem. Docela mě to znervóznilo, abyste totiž věděli, to prohledávání vypadalo asi tak, zčista jasna se objevit na jednom místě, tam přeskládat všechny knihy na polici a poté se zas jentak ztratit na úplně jiné místo.
“Ještě jsi to nenašel?,”zeptala jsem se ho a doufala, že tak třeba na chvilku zmírním jeho tempo.
“Ne-e,” stále prohledával knihovnu v zadní části pokoje a mě si prakticky nevšímal.
To mě trochu namíchlo.
“A já jsem co? Vzduch?,” zabručela jsem tak trochu automaticky. Rázem byl u mě.
“Jsi to nekrásnější a nejúchvatnější, co mě kdy potkalo….,”pohladil mě po tváři,”ale o tobě přesně vím, kde tě mám hledat,” v dalším momentě už byl zase zpátky u knihovny a přehraboval se v jejím obsahu.
“Pche,” uniklo mi uraženě.”V tom případě se jdu taky někam schovat,” rozhodla jsem, odložila knihu a zamířila pro svou mikinu přehozenou přes křeslo.
“Cože?,” přestal se hrabat mezi knihami a tázavě na mě shlížel.
Protočila jsem oči. “Jdu k Bonnie, slíbila jsem jí to. Dnes budu spát u ní.” Otočila jsem se a už jsem vycházela ze dveří, když mě náhle popadlo nutkání znovu se otočit. “A to jsem ti mimochodem už říkala,” trochu jsem se zamračila.”Ale tys mě nevnímal, viď?,” dodala jsem cynicky a dopáleně za sebou přibouchla dveře.

Zaslala: Aprille