Dost už bylo gest (4) – Zákaz vycházek

Rozjásaný Stefan s nadějnou jiskrou v očích zavěsil telefonát a dlouze, úlevně si oddechl.

Bonnie a Jeremy jsou na cestě, pomoc tu bude každým okamžikem.

Rozeběhl se oběma ženám sdělit tu šťastnou novinu, po necelých třech krocích však zakořenil na místě, do nosu ho totiž zaštípala železitá vůně lidské krve, jejíž nasládlá pachuť se mu vláčně převalila přes jazyk. Urychleně spolkl nahromaděné sliny a nadpřirozeným tempem vyrazil do obýváku.

Spatřivší výjev mu doslova vyrazil dech, stalo se přesně to, čeho se nejvíc obával. Po kyslíku lapající Meredith byla bezmocně zády přiražená na hranu konferenčního stolku a marně se od těla snažila odstrčit Elenu klečící na kolenou a hltavě lokající doušky krve z tepny, kterou dravě drtila mezi nově narostlými tesáky. Hrozivý úkaz doprovázel lepivě mlaskavý zvuk společně s čímsi, co připomínalo vrčení nelítostné šelmy.

Vyděšený upír se přiřítil ke své přítelkyni a pokusil se jí z nebohé doktorky odtrhnout, jenže to zdaleka nešlo tak lehce. Elena ji levačkou pevně svírala pod krkem, zatímco druhou rukou pro lepší přístup k hrdlu tahala Meredith za vlasy.

„Eleno, dost! To už stačí! Slyšíš?! Pust ji!“

Oslovená ale nedbala, naopak se ještě hlouběji ponořila do rozdrásané kůže a zlostně na něho zaprskala. Stefan obrátil svou pozornost k Meredith, jež byla v obličeji popelavě šedá, vydávala jakési sípavě chrčivé zvuky a zpod chvějících se víček jí vykukovalo pouze bělmo.

„Promiň mi to, lásko,“ řekl, vsunul ruku pod Eleninu bradu a za pomocí palce a prostředníčku zatlačil na příslušné místo přesně pod čelistí.

Dívka bolestně zakvílela a následně povolila stisk. Stefan byl připravený, v mžiku s ní od polomrtvé lékařky odskočil, pevně ji uchopil za ramena a hrubě zatřásl. Elena však nadále upírala uhranutý pohled na ránu své oběti, těžce oddechovala, zuby měla stále prodloužené a z úst jí vytékaly temně rudé potůčky krve.

„Nech mě být, chci krev!“ zaječela a začala se s ním prát.

„Ne, Eleno! Potřebuješ se uklidnit, dýchej… dýchej, tak je to správně,“ našeptával jí Stefan vemlouvavě, zatímco jí zlehka přejížděl po pažích. Najednou se domem rozlehlo hlasité zabouchání na dveře a všechno se změnilo.

„Bonnie?“ zvolal mladší Salvátore a otočil se do chodby, toho využila zdivočelá Elena a prudce ho odhodila ke stěně, kde pádem rozrazil železný stojan s krbovým nářadím. Řinčení kovu bylo přehlušeno zoufalým dívčím vřískotem, při němž každému vstávaly i ty nejmenší chloupky na zátylku. Novorozená upírka stála pouhý metr od Meredith, dlaně si tiskla na spánky a způsobenou pichlavou bolestí v hlavě se postupně sesouvala na kolena, Stefan na tom nebyl o nic lépe.

„Bonnie… přestaň!“ křikl na čarodějku, jež stála se soustředěným výrazem na prahu obývacího pokoje a nataženou rukou korigovala množství tlaku vyvíjeného na mozky obou upírů.

Mladá černoška tedy poslechla a svěsila pravačku podél těla, na to Elena padla na všechny čtyři, zatímco Stefan se vrhl ke druhému šuplíku starodávné komody, ze kterého po spěšném přehrabování vytáhl injekční stříkačku s čirou tekutinou a během zlomku vteřiny její obsah vpíchl vzlykající tmavovlásce do krku.

„Jeremy, ulož sestru na gauč. Vstříkl jsem jí sporýš, nějakou chvilku si pospí,“ zaúkoloval nejmladšího přihlížejícího, potom přiklekl k Meredith a po prokousnutí zápěstí jí skrz pootevřené rty nakapal na jazyk několik kapek své krve. Poranění se jí téměř ihned zahojilo.

„Bude v pořádku?“ zajímala se Bonnie. Odpovědí jí bylo jednoduché přikývnutí.

„Co se vlastně stalo?“

„Já nevím. Byl jsem v kuchyni, když jsi volala a… neměl jsem je nechávat o samotě,“ hlesl smutně. Raději se zaobíral sledováním navracející se barvy do doktorčiny tváře, aby nemusel čelit odsuzujícímu výrazu nejlepší kamarádky své milované.
Meredith Fellová byla zanedlouho schopna i pohybu, pohodlněji se posadila a prsty si promnula levou stranu šíje.

„Jak se cítíš?“

„Dobře, jsem jenom trochu otřesená. Já… omlouvám se, je to moje chyba, sbírala jsem ty střepy a řízla se… Kruci, ani pořádně nevím, proč jsem to udělala. Damon mě tu vyložil a já jsem chtěla prostě-“

„Cože? Damon?“ přerušil její koktavé vysvětlování.

„Ano, byli jsme něco zařizovat ve Washingtonu.“

„Pila jsi dnes sporýš? Bereš ho pravidelně, ne?“

Meredith se zamyšleně poškrábala na čele, vypadalo to, že se snaží rozvzpomenout. Po neodhadnutelné době odpověděla: „Myslím, že jsem ho ráno vynechala. Byla jsem celý den pryč. Proč se ptáš?“

„Nemáš z posledních pár hodin výpadky paměti nebo něco podobného?“

„Ne, jen jsem v autě na chvíli usnula.“

 

Opětovně si přihnul ze skoro prázdné lahve. Již hodnou půlhodinu seděl za volantem svého Chevroletu, zíral do tmy za sklem a pokoušel se utišit třas v konečkách prstů. Dopřál si další lok a ještě jeden, až mu ve flašce nezbyla jediná kapička alkoholu. Mrzutě ji hodil na zadní sedadlo, nastartoval a zamířil k penzionu. Jen taktak se mu podařilo na příjezdové cestě sypané drobným štěrkem dobrzdit, málem vjel skrz zeď do přijímacího salonku. Po hlubokém nadechnutí vystoupil a pak vykročil ke stavení.

„Zdravím, rodinko. Páni, je vás tu jako Němců v zákopu,“ nasadil ironický tón, jakmile se za ním zaklaply dveře a byl sto rozeznat jednotlivé osoby v místnosti. Neopil se natolik, aby mu to snížilo inteligenci, takže si po obhlédnutí situace i nevraživých pohledů přítomných vydedukoval, co se tady odehrálo – Elena zaútočila na Meredith. Nejspíš se Stefanovi vymkla kontrole, a proto ji museli dočasně uvést mimo provoz.

„Ty! Jak jsi jí to jen mohl udělat?!“ zařval na něho bratr, neočekávanou rychlostí se k němu přihnal a škrtícím chvatem ho přirazil ke stěně.

„Time-out, Pepkulesi. Můžeš mně nejdřív říct, o co jde?“ zachraplal Damon přidušeně, přičemž oběma rukama naznačoval písmeno T. Stefan však nepovolil, místo toho mu natlačil obličej před oči a hrozivě pronesl: „Nedělej, že nevíš. Ovlivnil jsi Meredith, aby se Elenou nechala napadnout! Vzal jsi jí možnost volby, to poslední, co jí zbylo!“

„Cože?! Na tohle jsi přišel jak, ty mistře teorií? Jestli k něčemu takovýmu došlo, byla to nehoda. A dej ze mě ty pracky pryč, sakra!“ vyjel na něho stále přiškrceně Damon, mocným máchnutím bratrovy ruce odrazil, upravil si límec černé košile, přešel k baru a nalil si poctivou sklenku.

„Vážně jsi namakaný jako Pepek námořník a Herkules dohromady,“ pronesl, načež si počal masírovat otlačené místo.

Neubránil se a podíval se na brunetku poklidně dřímající na pohovce, vypadala zvláštně pokojně, rázem mu žaludek sevřela drsná pěst úzkosti. Urychleně stočil oči jinam.

Stefan si přejel dlaněmi po unavené tváři a následně po vlasech, rezignovaně si povzdechl a konečně zase obrátil pozornost k modrookému upírovi.

„Proč by to jinak Elena dělala?“ zeptal se zkroušeně.

„Co já vím?! Natekla jí voda do čelního laloku, třeba jí ovládají jezerní lidi… Přestaň na mě takhle zahlížet,“ ukázal rozčíleně prstem na Jeremyho sedícího v křesle. „Když jsem odsud v noci odešel, jel jsem popohnat Bonnie,“ ta souhlasně přikývla, „potom jsem vyzvedl tady paní Všedobřemyslící a vypravili jsme se za jejím veleváženým kolegou máklošem, protože se snad jedinej snažím dát do pořádku tu polízanici s městskou radou,“ prskal Damon nabroušeně, divoce při tom gestikuloval pažemi a poulil na ostatní svá nádherná kukadla. Na krátko zavládlo tíživé ticho, než se ho nesebevědomým hláskem odvážila prolomit sama Meredith: „Proč jsi mi tedy připomínal, že mám nějakou práci, na kterou nemám zapomenout?“

„U mastných vlasů staříka Drákuly, chtěl jsem, abys hned zítra ráno donesla Liz Forbesové ten spis vystihující Alarica ala nepříčetného psychopata. Spolu s tvými důkazy o těch vraždách členů je musíme přesvědčit.“

Po Damonově monologu Jeremy vyskočil nahněvaně z křesla, Bonnie údivem otevřela ústa dokořán a Meredith provinile sklopila hlavu. Stefan na něho pouze němě hleděl, moc dobře si byl vědom, jak hluboce se to jeho bratru muselo příčit. Věděl, že měl Alarica rád, ten dějepisář byl vlastně jedním z mála, komu se povedlo k Damonovi dostat blíž, kromě Eleny samozřejmě.

„Všichni bychom se teď měli uklidnit a normálně si o tom promluvit, ano? Jeremy, posaď se, prosím,“ ujal se organizace střízlivější pán domu, „a ty nám to konečně vysvětli, Damone.“

„Fajn, víme, že Alaric coby lovec svolal městskou radu, kde prozradil nás, Caroline i Tylera. Nejhorší, co můžeme v daný moment udělat, je utíkat, proto jsem zavolal bloncce, aby se vrátila. Musíme držet pospolu a chovat se, jako by o vůbec nic nešlo. Liz říkala, že o prstenech proti slunci se nezmiňoval, tudíž máme výhodu. Prý sem ale má na prošetření přijet nějaký Vůdce, tak jsem po městě vytvořil několik prozatímních upírů, aby se tady u nás nenudil,“ dořekl to se sarkastickým úsměškem a oklopil do sebe novou dávku. Měl tušení, co přijde a raději se na to posilnil. Ani jemu se takovéto jednání nezamlouvalo, jenže v sázce bylo jejich odhalení a spousta životů.

„Co, že jsi vytvořil?!“

„No tak, byl to ňákej zoufalej poslíček, stopařka a dva bezdomovci, ti pacholci u popelnic měli dražší značku whisky než já.“

Čtvery páry očí na něho upřely rozezlené pohledy, jeden byl vražednější než druhý. Nikdo se k tomu ovšem nevyjadřoval, zřejmě si uvědomovali vážnost celé věci, za což byl vděčný. Už ho to stání na pranýři unavovalo.

„Jo, když jsme u toho chození ve dne, zamumlej tu svou kouzelštinu, co tě naučili v Bradavicích a vyčaruj Eleně taky přívěsek, prsten nebo náušnici, hlavně něco nenápadnýho,“ oslovil Bonnie, jež stála za opěradlem gauče a smutně, zároveň i kriticky na zmiňovanou shlížela.

„Je mi to líto, nemůžu. Odmítám Elenu poslat ven mezi lidi takhle, nejbezpečnější pro ni bude, když zůstane zatím tady, zavřená,“ pronesla tvrdě a poklepala Jeremymu na rameno, naznačujíc nejvyšší čas k odchodu.

„Svezu se s vámi, pokud to nevadí,“ pípla vyděšeně Meredith a též se hnala k východu, možná měla strach zůstat s oběma bratry samotná.

Ač se čarodějka tvářila neoblomně, Damon se v mžiku přemístil před ní a neohroženě jí zastoupil cestu k vchodovým dveřím.

„To se považuješ za nejlepší kámošku, spřízněnou duši? Běž se vycpat!“ zavrčel hrozivě skrz zaťaté zuby.

„Damone, ne!“

„Bonnie našla kouzlo, ty tupče!“ rozkřičel se mladý Gilbert z plna hrdla. „Jeli jsme to sem všechno napravit, ale bylo… bylo už pozdě.“

Sekundu či dvě se zdálo, že mu nedochází význam Jeremyho slov, otevřel a zase zavřel pusu, pak tam prostě jen opařeně stál. Nepodnikl nic, i když kolem něho procházeli.

„Musíme jí dát čas, právě byla svědkem Elenina prvního krmení. I kdyby na podobné výjevy byla nakrásně zvyklá sebevíc, tohle je Elena, i mně to bylo… proti srsti.“

Damonovi nebylo přáno cokoli říct, neboť se jejich láska zavrtěla a zasténala. Panujícím šerem se zablýskl odstín jantarových duhovek.

„Stefane?“

„Jak ti je?“

„Měla jsem strašně divný sen,“ špitla se zrakem zakotveným na Damonovi.

 

Zaslala: Alalka