Nový začátek (3 – 5)

Nový začátek (3) – Schůzka v Grillu

Uplynul týden a já stále Damona neviděla, dokonce jsem s ním ani nemluvila. Vždy, když jsem se mu snažila dovolat, jeho telefon byl nedostupný. Každý večer mi od něj přišla stručná SMS: „Stefana jsem zatím nenašel. D.“ Na desítky zpráv, které jsem mu za ten týden poslala, nijak nereagoval. Za ten týden se ve mně v rychlém sledu střídal zmatek, vztek na Damona, na Stefana i na sebe a strach. A všechny tyto emoce doprovázel smutek, přišlo mi, že o nic slabší než před týdnem. Bonnie a Caroline se mě snažily všemožně rozptylovat, ale mému zmatenému srdci doopravdy pomoci nemohly, možná že i proto, že neznaly celou pravdu o důvodu mého rozpoložení. To, co se stalo mezi mnou a Damonem té noci, co Stefan zmizel, jsem jim přiznat nedokázala. Vím, že by to neschválily, navíc jsem se v tom sama nevyznala.

Ten večer jsem Damona chtěla, tím jsem si byla jistá. Neméně jistá jsem si byla i tím, že v jednu chvíli chtěl i on mě. Potom se to pokazilo, a já nevěděla, proč přesně. Co přesně měla znamenat jeho poslední věta, než ode mě utekl a zanechal mě stát nahou uprostřed pokoje, zraněnou a poníženou? Dosud se ke mně takhle nikdo nechoval, a to jsem měla téměř zástupy nápadníků! Co by za to dal například Matt, kdyby se mnou mohl být tak, jak mohl Damon? „Nikoho se doprošovat nebudu!“ Vykřikla jsem nahlas a mrštila deníkem o stěnu pokoje.

Jako kdyby na to čekala, na mobil mi v tu chvíli přišla zpráva. Protože ještě nebyl večer, čekala jsem, že bude od Bonnie nebo Caroline, proto jsem na Damonovo jméno v kolonce „odesílatel“ zprvu koukala dost vyjeveně. Styl zprávy se nijak nezměnil, text však ano: „Za hodinu v Grillu. D.“

Chvíli jsem přemýšlela, jestli budu opravdu skákat, jak Damon píská, potom jsem si však řekla, že se chovám absurdně. Přátelství s Damonem pro mě poslední dobou začalo být velmi důležité, nechci ho zkazit kvůli mé uražené ješitnosti. Každý má právo se rozhodnout, co vlastně cítí a chce, uzavřela jsem své úvahy a začala se raději chystat na cestu.

Když jsem vešla do Grillu, nejprve jsem si myslela, že tam Damon ještě není. Potom jsem ho však uviděla – neseděl na svém obvyklém místě u baru, ale v oddělené kóji až na druhém konci místnosti. Díval se na mě a lehce se usmíval. Když jsem se mu podívala do tváře, všechno zlé jsem rázem zapomněla, taky jsem se na něj usmála a sedla si naproti němu.

„Díky, že jsi přišla,“ řekl, a poté sjel pohledem z mé tváře na solničku uprostřed stolu a pokračoval. „Zkrátím to. Nemám ponětí, kde se Stefan v tuhle chvíli nachází. Mám však tušení, kde se nacházel včera večer a večery předtím. Dívala ses někdy poslední dobou na zprávy?“

„Ne,“ odpověděla jsem, „Jeremy neustále okupuje televizi svým play-stationem.“

Neusmál se.

„V přímém okolí Mystic Falls se od minulého týdne neustále opakují smrtelné útoky zvířat na lidi. Tak to alespoň píšou ve zprávách. Jsem si téměř jistý, že je to Stefan, Eleno.“

Mlčela jsem – neměla jsem ponětí, co na něco takového odpovědět. Oči se mi však oproti mé vůli začaly zase plnit slzami.

„Problém je, že nedokážu určit, koho si za oběť vybere příště. Jeho pohyb postrádá vzorec. Celý týden jenom navštěvuji místa těch vražd, ale další z nich zabránit nedokážu. Divím se, že se nevrátil do Mystic Falls, možná to ale neudělal právě proto, že tady bychom ho hledali snadněji.“

„Nebo si uvědomil, že v tomhle městě až příliš mnoho lidí ví o existenci upírů a má proti nim zbraně,“ napadlo mě. „Lidská krev ho činí silnějším, ne? Třeba čeká, až nabere dostatek sil, a potom se sem vrátí…“ rozvíjela jsem dál svou teorii, s mrazením v zádech.

„Dává to smysl,“ řekl Damon solničce, jako ostatně téměř všechno, co dnes vyslovil.

„Damone, dokážeme ho z toho někdy dostat, pomoci mu?“ zeptala jsem se s přáním, aby mě zbavil té beznaděje, kterou jsem cítila.

„Doufám v to. Je to můj bratr,“ odpověděl a začal se zvedat ze židle. „Díky, že jsi přišla. Až budu vědět něco nového, zase se ozvu, neboj.“

„Damone, počkej!“ chytla jsem ho za ruku a zadržela ho v jeho pokusu odejít. „Sedni si ještě na chvíli, prosím.“ požádala jsem ho a on mi zaraženě vyhověl. Konečně se mi pořádně podíval do očí, ale nic neřekl, jenom seděl a čekal, až mu sdělím, proč jsem ho nenechala jít.

„Já…“ těžko jsem hledala správná slova, „Omlouvám se za tu… situaci minulý týden. Pokud nechceš, aby se mezi námi cokoliv posouvalo dál, je to v pořádku. Nemusíš se mi kvůli tomu vyhýbat, já to zvládnu. Nerada bych přišla o naše přátelství, je pro mě, zvlášť teď, velice důležité. Můžeme se k sobě, prosím, chovat, jako by se nic nestalo?“

Když jsem po svém monologu vzhlédla, viděla jsem v jeho tváři výraz nevole.

„Eleno, proboha, nebuď směšná!“ vychrlil na mě.

„Jak to myslíš?“ odvětila jsem překvapeně.

„Buď tak hodná, a přestaň ze mě dělat pitomce. Že nechci, aby se náš vztah posunul dál? Už dlouhou dobu nechci nic jiného, a Ty to víš. Nesnaž se předstírat, že ne, a házet vinu na mě. Neodešel jsem kvůli tomu, že bych Tě nechtěl. Odešel jsem proto, že zatímco jsem já byl šťastný jako nikdy v životě, Ty ses ke mně tiskla a líbala mě, a měla přitom obličej plný slz pro mého bratra. Ty jsi nestála o mě. Bylo Ti mizerně a v tu chvíli bys vzala za vděk kýmkoliv, kdo by s Tebou byl v jednom pokoji!“

 

Nový začátek (4) – Nerozumné přání

„…Ty jsi nestála o mě. Bylo Ti mizerně a v tu chvíli bys vzala za vděk kýmkoliv, kdo by s Tebou byl v jednom pokoji!“

 

„To si myslíš?“ pípla jsem potichu, protože jsem se bála, že mi selže hlas. Cítila jsem se, jako kdyby mi dal facku. Když se mi Damon podíval do očí, jeho výraz změkl.

„Promiň, to jsem přehnal,“ uznal, natáhl ruku a jemně mi setřel slzu z tváře. „Nemyslím si, že bys… že by ses takhle chovala ke komukoliv. Jenom vím, že kdyby bylo všechno v pořádku a Stefan tu byl, nikdy by sis mě nevšimla.“

Damonova předchozí hlasitá slova spolu s mojí ubrečenou tváří přilákala zvědavé pohledy okolo sedících lidí.

„Pojď odtud, prosím,“ šeptla jsem a on přikývl a zvedl se. Bok po boku jsme došli k jeho autu, které stálo před Grillem. Nasedli jsme a Damon zamířil k penzionu. Po cestě jsme nemluvili. Přemýšlela jsem o tom, co bylo mezi námi řečeno a co chci ještě dodat a podle Damonova zamračeného výrazu jsem usoudila, že on přemýšlí o tom samém.

„Pití?“ zeptal se, když jsem se sesunula na pohovku v obývacím pokoji.

„Jen vodu, díky.“

Za chvilku se vrátil se sklenicí vody pro mě, sám si nalil svoji oblíbenou whisky a sedl si do křesla proti mně. Zamyšleně jsem točila sklenicí v ruce a začala:

„Nemáš pravdu. Záleží mi na Tobě tolik, že se toho sama bojím. Jenom jsem se tomu bránila, protože… No, ano, protože jsem chodila se Stefanem. Ten je teď pryč a já nevím, jestli se vůbec někdy vrátí zpátky.“

„Není to ale jinak řečeno to stejné, co popsal předtím já? Můj bratr je pryč. Já jsem podle Tebe kus,“ zacukaly mu koutky, „tak po mě skočíš. Kdyby se ale Stefan vrátil, byla bys ve vteřině zpátky u něj. Ale já…“ najednou klečel přede mnou na zemi, takže jsme si hleděli zblízka do očí, „…nejsem na hraní, Eleno!“ dořekl výhružně a potom se vrátil zase na své místo.

„Navíc jsi byla ten večer úplně na dně. Bylo mi jasné, že kdybychom se spolu vyspali, ráno bys mi vyčetla, že jsem zneužil Tvé slabosti. I když by to pravděpodobně byla ta nejlepší noc, kterou jsi kdy zažila,“ uchechtnul se.

„Vidíš, i já umím být rozumný, měla bys to ocenit!“ dodal ještě.

Ten poslední argument mě úplně dostal.

„Díky, že jsi myslel na to, abych nelitovala. Je to od Tebe hezké… a nečekané,“ promluvila jsem konečně. „Nebudeme nad tím tolik přemýšlet, co říkáš? Když už máme tu upřímnou chvilku…“ protahovala jsem to a už teď jsem rudla v obličeji vlivem toho, co jsem se chystala říct. „Já si byla ten večer jistá, co chci. Víš, jak jsem se cítila ponížená, když jsi mě tam jen tak nechal stát? V tu chvíli by mi víc vyhovoval ten starý Damon, co se nestará o city ostatních a prostě si bere, co chce.“

Damon na mě vyvalil oči, ústa zkřivil do nesouhlasné grimasy a kopl do sebe zbytek whisky. Nevšimla jsem si, kolikátou skleničku už vypil, pokud ale byl opilý, vůbec to na něm nebylo znát. O vteřinku později opět klečel přede mnou, tvář pár centimetrů od té mé a očima sledoval střídavě mé oči a mé rty. Tvářil se u toho ale dost naštvaně, takže jsem žádný romantický polibek nečekala. A měla jsem pravdu.

„To je taky pěkná pitomost,“ řekl pomalu, „ale jak si přeješ. Takže Damon, který se nestará o city ostatních a prostě si bere, co chce? Dobře tedy… moje trpělivost není nekonečná.“

Položil ruce na má ramena a prsty mi začal jemně kroužit po krku. Bylo to tak příjemné, že jsem zavřela oči a otevřela je, až když Damonovy prsty dospěly až dozadu a já ucítila, že mi sundává sporýšový náhrdelník.

„Damone, proč to-“

„Ššš…,“ zasyčel a položil mi prst na rty, „chtěla jsi to, pamatuješ?“

Potom mi prsty znovu vjel do vlasů a přejel mi s nimi od temene až po šíji, když mi s upřeným pohledem do očí přikázal: „Polib mě!“

 

Nový začátek (5) – Vynucené polibky?

 

…Potom mi prsty znovu vjel do vlasů a přejel mi s nimi od temene až po šíji, když mi s upřeným pohledem do očí přikázal: „Polib mě!“

 

Překvapením se mi rozšířily zorničky, to ale bylo to jediné, na co jsem se zmohla, než jsem se poslušně naklonila k Damonovi a přitiskla své rty na jeho. Když jsem se od něj odtáhla, stačila jsem jen říci: „Damone, takhle ne,“ než mě zase umlčel.

„Na Tvých pocitech mi přece nemá záležet, tak si neztěžuj a zkus se uvolnit,“ vzal mi vítr z plachet.

Znovu se mi zadíval do očí a řekl: „Polib mě pořádně!“

Chytla jsem ho okolo krku a přitáhla si jeho tělo k sobě tak blízko, že jsme se dotýkali čely, jeho hruď se tiskla na má prsa, pánev na pánev. Objal mě okolo pasu, čímž naše spojení ještě více upevnil a potom, s pohledem do jeho hlubokých modrých očí, jsem splnila jeho příkaz. Líbala jsem a lehce tiskla mezi zuby nejprve jeho spodní ret, poté ten horní. Když pootevřel ústa, vnikla jsem do nich jazykem a hrála sis jeho. Mé ruce mu bloudily po těle, ty jeho laskaly mé a naše rty hořely. Po několika minutách jsem se od něj odlepila a cítila, že nátlak pominul.

„Damone, já nechci-„

„Nemluv a sundej si tričko!“ Nevěřícně jsem se na něj podívala, ve tváři ruměnec a oči zase mokré z toho ponížení a nevole, ale opět jsem musela tupě udělat to, co říkal. Za okamžik už jsem před ním stála pouze v kalhotách a černé krajkové podprsence. Hleděl na mě dlouze, zálibně a bez špetky slitování. Bylo mi trapně, tak jsem alespoň vepředu zkřížila ruce, abych se zakryla. To mi nezakázal – zatím.

„Jsi opravdu překrásná,“ protáhl, „ale máš přede mnou náskok.“

„Sundej mi košili- jemně, prosím,“ dodal.

Přistoupila jsem blíž a začala mu pomalu rozepínat jeden knoflíček po druhém, přičemž jsem nemohla přehlédnout krásně rýsované svaly na jeho hrudi, které jsem teď čím dál více odhalovala. Když byly všechny knoflíky rozepnuté, vsunula jsem ruce pod košili, dotkla se jeho ramen a pomalu mu ji stáhla z rukou dolů. Pod tím protáhlým a jemným dotykem se celý zachvěl. Já se chvěla také – ale strachem z toho, co přijde. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že tohle dělá, že mě používá jako nějakou loutku. Bylo to přespříliš – tohle jsem si nepředstavovala, když jsem předtím mluvila o jeho druhém já. A on to musel pochopit… Pro důkaz, že má pravdu, věc dohnal do extrému. A já se bála, kam až může zajít, když jsem mu takhle vydaná na pospas.

„Nebraň se a spolupracuj,“ zněl jeho další povel. Potom mě chytil jednou rukou kolem pasu, druhou mi zezadu podepřel krk a políbil mě, jako ještě nikdy. Jeho polibek byl plný vášně a touhy, přitom dokázal nějakým způsobem být i něžný. Damon si hrál s mými rty, až byly prokrvené a rudé a já dělala totéž s těmi jeho. Jednou rukou si mě držel u sebe tak pevně, že jsem se nemohla pohnout ani o centimetr a druhou mě postupně hladil ve vlasech, na krku a po celých zádech. Tyhle dlouhé vzrušivě tahy zakončil až u lemu mých kalhot, pod který zastrčil špičku jednoho prstu a pomalu s ním přejel zezadu až k přednímu knoflíku, což mě celou rozechvělo. Poté v polibku ustal. Zaúpěla jsem, přitiskla se k němu, co nejvíce to bylo možné, pěvně stiskla oční víčka k sobě a svou tvář jsem skryla v oblouku, kde jeho krk přecházel v rameno, jen aby se mi už nemohl podívat do očí a znovu mě ovlivnit. Zatím neprotestoval, jen tam stál, bez obtíží nesl mou váhu, která se o něj opírala, a konečky prstů mi stále jezdil po zádech.

„Fajn, Damone, vyhrál jsi!“ zahuhlala jsem do jeho kůže, „Uznávám, říkala jsem hlouposti. Nechci, abys byl takový, už mě neovlivňuj, prosím…“

Mlčel, takže jsem pokračovala: „Pokud mě k.. tomu… donutíš, už se to nebude dát vzít zpátky. Nikdy Ti to neodpustím, budeš mi muset smazat paměť, než mi vrátíš sporýšový náhrdelník.“ Stále bez odezvy.

„Prosím, neovlivňuj mě už,“ zoufala jsem si, „nech to plynout. Chci své činy ovládat sama, být za ně zodpovědná. I pro Tebe by to potom mělo větší váhu, nemyslíš? Vždyť… kdybys mě k tomu dnes neovlivnil, vlastně… by se mi to i líbilo,“ přiznala jsem s ruměncem ve tváři, který ale nemohl vidět.

Konečně promluvil. „Já vím, že by se Ti to líbilo. Vlastně… vím, že se Ti to líbilo,“ řekl a odtáhl si mě od sebe tak, aby na mě viděl. „Cítil jsem, co s Tebou mé dotyky dělají, slyšel jsem Tvé srdce,“ vysvětloval a já se to ani nesnažila popřít.

„A ještě jedna drobnost, lásko,“ začal a na ústech se mu objevil ten jeho křivý arogantní úsměv, „ten poslední pokyn, který jsem Ti dal, a který jsi tak dokonale splnila… to nebylo ovlivnění, bylo to jen moje přání.“

Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. „Mluvíš pravdu? Potom proč…“

„Proč jsi to udělala? Hmm, proč asi,“ předstíral usilovné přemýšlení, „nejspíš proto, že jsi to chtěla,“ mrkl na mě a začal si oblékat košili.

„Tvůj proslov na mě nicméně udělal dojem, takže budiž, nechme to plynout,“ řekl. V dalším okamžiku už stál zase těsně u mě a vtiskl mi na čelo jemný polibek. Vytáhl z kapsy můj sporýšový náhrdelník a starostlivě mi ho připnul kolem krku.

„Pil jsem, takže by sis měla sehnat jiný odvoz domů,“ oznámil mi, jakoby se nic nestalo a začal stoupat po schodech do prvního patra.

„Dobrou noc, Eleno,“ dodal ještě a už byl pryč.

Zůstala jsem stát na místě v krajkové podprsence, s náhrdelníkem na krku a rozcuchanými vlasy absolutně neschopna slova.

 

Zaslala: Braen