Kapitola 2. – Strach a zoufalství

…Byl tak silný, že jsem se nezmohla na jakýkoliv odpor, jen jsem se strachem očekávala bolest, která bude zakousnutí jeho tesáků do mého krku doprovázet…

Najednou byl však pryč. Když jsem se zmateně zvedla do sedu, uviděla jsem ho ležet pár metrů ode mě na zemi. Před ním stál zády ke mně Damon. I když jsem mu neviděla do obličeje, přímo jsem cítila jeho vztek a sílu, která z něj sálala. Stefan se po bratrově útoku zvednul a zmizel v lese.

S úlevou jsem se postavila na roztřesené nohy. Damon stál náhle přímo přede mnou.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal starostlivě.

„Ne,“ vzlykla jsem, „ale zase budu.“

„Sežeň Matta, ať Tě odveze domů,“ řekl, „já ho musím najít, než provede něco ještě horšího.“

Jemně mě pohladil po tváři a o chvíli později už ho nebylo.  S roztřesenýma nohama jsem vyšla z lesa a udělala to, co mi řekl. Mattovi jsem se vymluvila, že mi není dobře. Myslel si, že je to z prožité soutěžní nervozity, a já mu to nevymlouvala.

Doma jsem si dopřála bylinkovou koupel s přívlastkem „uklidňující“, ale vůbec mi nepomohla. Zabalená do osušky jsem si sedla na postel a vytočila Damonovo číslo. Bylo nedostupné. S telefonem u hlavy jsem se schoulila do klubíčka a čekala…

Venku už byla tma a budík ukazoval 3:15, když mě vzbudilo tiché klepání na okno.  Za sklem se na mě z temnoty zářila Damonova bledá tvář.  Jakmile jsem ho vpustila dovnitř, na moji nevyřčenou otázku vážně zakroutil hlavou. I když jsem to očekávala, zklamanému bodnutí u srdce jsem se nevyhnula. Do domovů kolika mých přátel už byl Stefan pozván? Damon zatím přešel k mojí posteli, znaveně se na ni sesunul a dal si hlavu do dlaní. Došla jsem k němu a chtěla jsem ho nějak utěšit, ale strnula jsem s rukou nataženou k jeho černým rozcuchaným vlasům. Pohladit ho jsem se neodvážila.

„Teď už to nemá cenu. Trochu si odpočinu a zítra budu pokračovat,“ řekl.

„Myslím, že dnes už nikomu neublíží,“ zarazil se, jakoby zvažoval, jestli má vyslovit svoji další myšlenku. Potom zvedl hlavu a podíval se mi přímo do očí. „Naše jsem další dívku, kterou napadl. Tentokrát jsem ji nedokázal zachránit, Eleno.“

„Ach ne,“ přikryla jsem si rukou ústa a v šoku couvala až ke zdi pokoje, ve které jsem našla oporu. Když Damon viděl, jak na mě jeho sdělení zapůsobilo, rychle vstal a vmžiku stál přímo přede mnou. „Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě. „Odpusť, neměl jsem Ti to říkat, bylo to zbytečné.“

„Nesmysl,“ řekla jsem se slzami, které se už už snažily dostat z koutků mých očí, „chtěla jsem to vědět. Vždy chci takovéto věci vědět, ať jsou jakkoliv zlé.“

Damon přikývl a přistoupil ještě o krok blíž ke mně, takže se špičky našich chodidel dotýkaly. Bylo naprosto šílené, že i v tak vážně situaci jsem dokázala myslet i na to, jak moc na mě jeho blízkost působí. Pohledem sjel z mých očí na rty, kde se na okamžik zastavil a potom pokračoval stále níž, až snad ke kotníkům. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem stále ještě zabalená jenom do ručníku. Damon si toho očividně byl vědom také, protože jeho vážný výraz vystřídal typicky křivý spokojený úsměv, který mě vždy tak dráždil. Slzy mi tekly z očí a v hrudi jsem cítila hluboký, zničující smutek. Muž, kterého jsem milovala, který mě dokázal vrátit do života potom, co mi zemřeli rodiče, odešel a zabil při tom člověka. Ten pocit, že jsem zase sama, byl hrozný. Chtěla jsem se ho zbavit, chtěla jsem cítit něčí blízkost a také to, že jsem milována. Potřebovala jsem to a Damon stál jenom pár centimetrů ode mě, v jeho očích jsem viděla, že mi tohle všechno může dát.

Překonala jsem tu krátkou vzdálenost mezi námi a políbila ho. Nakrátko jsem ucítila jeho překvapení, ale jakmile jsem mu jednou rukou vjela do vlasů a pomocí druhé se pořádně přitiskla k jeho tělu, začal ochotně spolupracovat. Brzy převzal iniciativu, jeho polibky se prohloubily a staly se žádostivějšími. Pevně mě chytil a přemístil nás na druhou stranu pokoje, kde byl volný větší kus zdi. Silou mě o ni opřel a pokračoval v líbání, ruce mu střídavě bloudily na mém krku a mých bocích. Byli jsme u sebe tak blízko, že jsem na svém břiše jasně cítila jeho rostoucí vzrušení. Ručník, který jsem dosud měla omotaný kolem hrudi, nevydržel ten rychlý přesun a spadl mi ke kotníkům. Rázem jsem stála naproti Damonovi úplně nahá, zatímco on byl úplně oblečený. Přestal mě líbat, o kousek ode mě ustoupil a se zářícíma očima si bezostyšně prohlížel mé tělo. Potom však pohlédl na mou tvář, na které stále zcela nezaschnuly slzy, a jeho výraz se změnil.

Zaťal pěsti na rukou, které pěvně držel podél těla, otočil hlavu ke stropu, zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl a zase vydechl. Když se uvolnil z tohoto křečovitého postoje, už se na mě nepodíval.

„Takhle ne, Eleno,“ řekl jen, a rychle, jako by se bál zůstat se mnou dále v jedné místnosti, odešel oknem do tmy.

 Zaslala: Braen