Don’t trust me, ‚cause even I don’t trust myself (4)

Nicméně, tu mám na obzoru menší problém s narozeninami. Ale co mám sakra dělat? Požádat Jennnu, aby o nich nemluvila? A čím to mám asi vysvětlit? Asi budu muset prostě doufat, že na to nepřijde řeč, a když jo, tak to rychle zamluvit.
Sakra, to jsem se do toho zase jednou zamotala.
Povzdechla jsem si a vytáhla z knihovny jednu knihu, která mi měla pomoct k lepší známce z dějepisu. Dostali jsme za úkol vypracovat dějepisný esej a já ještě ani nezačala. To je vlastně další položka na mém seznamu s názvem “S čím si radši pospíšit aneb co musím udělat a absolutně nestíhám”.
Nevím jak dlouho to trvalo, asi jsem ztratila pojem o čase. Najednou se zezdola ozval jakýsi rámus a já si teprv teď uvědomila, že slyším hlasy. Zaklapla jsem knihu a prohnala se dolů po schodech až do předsíně odkud jsem mohla oknem vidět na setmělou zahradu. Když jsem zvědvě vcházela do kuchyňských dveří, hned mi bylo jasné o co běží.
Jenco jsem se objevila ve dveřích, přivítal mě Damonův zářivý úsměv od linky a Jennin nadšený výkřik,”No to je dost, už jsem tam za tebou chtěla dojít, večeře je na stole!”
No a tak jsem trpěla celý večer. Tedy ne trpěla jako trpěla. Mě by to za normálních okolnostní nevadilo, dokonce ani to Stefanovo a Damonovo věčné popichování a Jeremyho rýpání mi nevadilo. Ale přímo jsem trnula hrůzou, aby se Jenna nějak nedostala k tématu narozeniny. To by byl průšvih, který jsem rozhodně nechtěla zažít, a tak jsem se radši moc nepřipomínala a snažila se chovat co nejuvolněněji a nejnormálněji.
Podle všeho mi to ale moc nešlo, protože asi tak po hodině rozebírání součastné politické situace v Mystic Falls se na mě Damon zadíval takovým tím svým hloubavým pohledem a zeptal se,”Není ti dnes něco…? Seš taková zamlklá a ….,” jakoby hledal slova,”nesoustředěná,” dokončil a já úplně přesně nevěděla jestli je ta starost v jeho šedých očích jenom hraná nebo ne.
Všichni se na mě zadívali. Trhla jsem sebou a trochu se ošila.”Ne… co by mi mělo být… já jen,” hledala jsem vhodnou výmluvu, protože mi došlo, že na to staré známé NIC to dnes asi neuhraju,”jsem dělala úkol z dějepisu a… nestíhám, takže…. nad tím teďka trochu přemýšlím…” udělala jsem takový ten samozřejmý pohled, který naznačoval, že jinak to mám pevně ve svých rukou.
“Vážně? A na jaké téma?,” chtěl vědět Stefan s upřímným zájmem.
“Eh… no vlastně… přelom devatenáctého a dvacátého století.”
Stefan chtěl už už něco říct, když do hovoru vpadl Damon,”Tak to bychom ti snad mohli pomoct, ne?,” otočil se nevině na Stefana,”abys věděla, tohle období máme se Stefanem tak trochu pod palcem, hmm?,” znovu se provokativně otočil na bratra.”Taková hezká přátelská diskuze o historii…., co?” Přidal ještě další ze svých šibalských úsměvů a já znovu trnula nad jeho manipulačními schopnostmi. Musel moc dobře vědět, že to poslední, o co bych teď stála, by bylo mít je oba pohromadě v jedné jediné místnosti a diskutovat o historii.
Nicméně, jestli to nebyl jen nějaký předsudkový klam nebo něco takového, zdálo se mi, že od té doby se Stefan na Damona díval poněkud podezřívavě a na můj vkus až trochu moc hloubavě.
Tím to však ještě nekončilo, když už jsem si pomalu myslela, že budu co nevidět propuštěna z těchto zlověstných spárů společnosti, usmyslel si Jeremy, že zapřede hovor o svém novém playstationu a nějaké super cool hře, kterou tuhle sehnal a k mé smůle se mu kdovíjak povedlo přimět Stefana aby si s ním zahrál. Načeš teta Jenna prohlásila, že využije situace a půjde umýt nádobí a sklidit ze stolu. O de mě se samozřejmě čekalo, že jí pomůžu a nesmíte mě chápat špatně, mě by to za normálních okolností taky nevadilo, ale jakmile se nabídl I Damon, že nám s Jennou pomůže, měla jsem z toho trošičku upřímný děs.
Samosebou jsem si všimla, že na mě Stefan hází ustarané a ostražité pohledy, jak jsem se stak motala I s Jennou a Damonem v kuchyni. Po nějaké chvilce klidu, kdy se Damon vlastně o nic podezřelého ani nepokusil, se však znovu ponořil do děje hry. Což bylo možná dobře, protože právě jen několik minut na to se na mě Jenna zkoumavě zahleděla a pronesla,” To jsou vážně moc pěkné náušnice, Eleno, ty jsem na tobě ještě neviděla.”

Poplašně a možná trochu zbrkle jsem střelila pohledem po Damonovi, který se však jen nenápadně culil sám pro sebe, jak výmluvně skládal příbory do šuplíku.
Ve stejném okamžiku jsem si také uvědomila, že ať řeknu cokoli, uslyší to I Stefan – a jakože jsem si byla jistá, že má uši pěkně nastražené.
“To…to byl dárek,” vykoktala jsem tak nějak neurčitě a když jsem si uvědomila, že je to asi moc strohé, překousla jsem všechen svůj zbytek sebezáchovy a hrdosti a dodala,” jsou vážně nádherné, že jo? Mě se taky strašně líbí, úplně jsem si je zamilovala, už je asi nesundám.” Snažila jsem se, aby to přinejmenším pro Jennu a pro Stefana znělo, jakože je mám třeba od Bonnie, a přitom se snažila moc nevnímat Damonův samolibý úšklebek. Vlastně jsem ani moc nelhala, opravdu jsem si začala tak nějak uvědomovat, že mi ty náušnice za tu krátkou dobu už nějakým zvláštním způsobem přirostly k srdci.
“Jo, opravdu jsou moc hezké… a sluší ti, fakt,” přitakala Jenna a zřejmě dost uspokojená se jala znovu drhnout talíře. Málem jsem se neudržela a úlevně si vydechla, místo toho jsem se však spokojila jenom s úlevným protočením očí a natáhla se, abych mohla zastrčit servírovací lžíci, kam patří. Nejsem si tak úplně jistá, jestli to byla opravdu jenom náhoda, nebo si to Damon naplánoval, ale zrovna v té chvíli se zase on natáhl pro utěrku, takže jsme nakonec skončili tak nějak zakleslí do sebe v alarmující vzdálenosti. Jenco mi to došlo, udělala jsem hned první chybu jakou jsem udělat mohla, a to že jsem roztěkaně vzhlédla přímo k jeho šedým očím. To jsem si asi poprvé uvědomila, že tady opravdu jde o něco vážnějšího a ne jenom jak si myslel Stefan, a doufám ještě myslí, o nějakou klasickou lumpárnu a pitomost prostě jen v Damonově stylu. Nevím, asi mi to napověděl jeho výraz, který se tak lišil od toho jeho rošťáckého normálu, až mě to upřímě vylekalo.
A pak samozřejmě přišlo místo na druhou chybu, a to, že jsem se až moc provinile a až moc narychlo podívala směrem Stefan, abych snad zjistila, jestli se dívá nebo ne. Nedíval se, takže jsem mohla v klidu přejít k chybě číslo tři. Ve své zbrklosti a provinilosti, jsem užuž otvírala pusu, že své chování ospravedlním nějakou z palce vycucanou výmluvou, kterou Damon stejnak nebude brát vážně, když mě najednou zarazil jeho prst na mých rtech, který mi rázně udusil slova užuž se z nich řinoucí. Hlavou mírně ucuknul k obýváku, a mě došlo, že mě právě zachránil před vybreptnutím něčeho, co bych nechtěla, aby se Stefan dozvěděl a to jakkoli, na to aby si to musel vyslechnout náhodou z mého a Damonova rozhovoru.
A pak se na Damonově tváři znovu objevil ten jeho samolibý úsměv a bylo to zase jeho staré známé škodolibé já, a to bylo možná dobře, protože jinak si nejsem vůbec jistá, jestli bych v té chvíli neudělala nějakou výsostnou hloupost, které bych pak zajisté litovala nejmíň do konce života. Naštěstí se stihl otočit a vzdálit dřív, než jsem to stihla pořádně vstřebat, takže jsem nakonec ten večer nepřišla k zas tak k velkému úrazu, k jakému bych mohla. I když k nějakému samozřejmě došlo.
Bylo to až pozdě večer, když už jsem se prakticky loučili, Damon už byl nějakou tu dobu pryč, omluvil se, že musí ještě něco zařídit a nebudu předstírat, že jsem si nevšimla nevinného pohledu tety Jenny, který Damona při jeho odchodu doprovázel. Stáli jsme u dveří a Stefan zrovna děkoval za krásný večer, když Jenně uniklo přání, že se snad na další moje narozeniny ještě uvidíme. K mému štěstí si Jenna ve své roztržitosti asi nevšimla Stefanova zamračeného výrazu, takže jsem měla dost času zapudit Jennu zpátky do domu a odtáhnout Stefana kousek dál po cestě jakože ho jdu vyprovodit. Asi tak o dva domy dál, si mě rázně otočil čelem k sobě a zadíval se na mě tím svým zpytavým pohledem, který ze mě skoro vysával duši. Naštěstí pro mě jsem dnes zřejmě už vyšerpala denní dávku nerozhodného koktání, takže jsem se odhodlala alespoň trochu zachránit situaci.
“Hele, Stefane, já ti to vysvětlím.”

“No to by chtělo. Proč jsi mi neřekla, že máš narozeniny?,”zase ten jeho ublížený zpytavý pohled.
“Já…já jsem si vážně nemyslela, že…,” tentokrát jsem se snažila koktat co nejusedavěji a pokud možno přesvědčivě.”Víš, já…myslím, že jsem se přesto ještě nedostala,” dobře, není to hezké, ale když už nic jiného, tohle mě z maléru dostat dokáže.”Každým…každým rokem mi to bude připomínat, že jsem se dostala zas o jeden rok dál a…,” vyloudila jsem jeden žalostný pohled k zemi a jakoby se zajíkla.
“Mluvíš o svých rodičích, že ano?,” perfektně uhádl, na co jsem předstírala myslet. Bez jediného pohledu na něj jsem jen zakývala hlavou a v příštím okamžiku už cítila jeho utěšující objetí. Já vím, nebylo to hezké, ale já se v tu chvíli cítila opravdu bídně. I když ne kvůli rodičům. Tedy ne tak úplně. Trápilo mě, že si se Stefanem takhle hraju. Dokonce se mi na tvářích objevilo I pár opravdických slz.
Ale, kdybych mu měla vysvětlovat celou tu záležitost, ještě s tím háčkem v podobě Damona a náušnic, ublížilo by mu to mnohem víc. To bylo mou útěchou…. a taky dalším předmětem k zoufalosti.
Damon.
Proč, sakra, se do toho musí takhle složitě míchat? Co mám teď asi dělat?
*
Každopádně, ohledně situace Damon Stefan jsem neudělala nic. Měla jsem školu. A to je docela silný faktor. Celé dva dny jsem vlastně nedělala nic jiného než koukala do učebnic a snažila se vypozorovat informace z únavou se míhajícího textu. Třetí den už jsem se na to pěkně naštvala a řekla si, že asi potřebuju pauzu, a to bez Damona a I bez Stefana, teď byla přesně ta chvíle, kdy se hodí nej kámoška a nadupaná karta. Samozřejmě ani Caroline ani Bonnie neměly nic proti tomu vyrazit si zase jednou do obchodu. Řeknu vám, že pokud si chcete vyčistit hlavu, jsou nákupy s Caroline rozhodně tím pravým. Nic zbytečně nepytvá a to způsobuje, že časem na své vnitřní problémy dočista zapomenete. Naneštěstí Bonnie taková není. Právě když jsme čekali před kabinkou až se nám Caroline předvede v jedněch šatech, které tu někde splašila, si Bonnie všimla mé nové ozdoby.
“Hej, to musely být opravdu drahé náušnice,” poznamenala a se zájmem se naklonila trochu blíž, aby si je mohla prohlédnout. “Ty jsou nové, že? Dostalas je k narozeninám?” No jo Bonnie je přes tohle machr, aby taky ne, jsme nejlepší kamarádky. Ostatně dárek od ní mám zrovna teď taky na sobě. Upřímě řečeno, nikdy bych nenašla pásek, který by se k těm náušnicím hodil líp.
“Ehm…jo,” nevěděla jsem co říct. Bonnie sice byla moje nej kámoška, ale nijak zvlášť se mi nechtělo jí vysvětlovat celou tu zapeklitou záležitost s Damonem, Stefanem, narozeninami a náušnicemi. Tak nějak jsem doufala, že si je prostě prohlédne a nechá to plavat. Ale to by nebyla Bonnie.
“Ty jsou vážně úžasné, ani se nedivím, žes je ani nesundala,” poznamenala až skoro nalepená u mého ucha, samozřejmě si moc dobře všimla, že už skoro týden nosím pořád ty samé náušnice.”Hele, poslyš…,” zarazila se na chvilku,”ale ty musely být opravdu drahé. Víš, že máš na uších diamantový důl? Kdo ti tohle dal?” Zpříma se na mě zadívala svýma čokoládovýma očima a povytáhla obočí.
“Ne…totiž jo… Sakra jo, vím to,” vzdala jsem to, prostě jí to asi budu muset vyklopit. Na druhé straně mi třeba pomůže.”Je to složitý…víš, tohle by se asi Stefan neměl dozvědět.” Viděla jsem jí na očích, že mě pochopila. “Totiž, ono… já jsem mu původně zapoměla říct I o tom, že mám narozeniny, prostě jsem na to zapomněla a…. no…-”
“Jsou od Damona, viď?,” bylo to spíš konstatování než otázka.
“Jep,” přisvědčila jsem a nakonec jsem jí musela všechno hezky vypovědět. Stihla jsem to akorát na čas než se na nás sesypala lavina v podobě Caroline a další náruče šatů. Po zbytek dne jsme pak neměly zrovna šanci si vklidu promluvit, až teprv když už jsme s Bonnie kráčeli procházkou k jejímu domu, který jsem měla po cestě, jsme se dostaly znovu k tématu.
Bonnie si mě k sobě důležitě otočila a udělala čestný skautský gesto na podpoření slibu.
“Tak hele, vím, že je to pro tebe důležité a I když se mě to netýká, jsme nejlepší kámošky, takže chci abys věděla, že se mnou můžeš vždycky počítat. Nikomu to neřeknu.”
Málem jsem jí vděčností umačkala ve svém objetí. Myslím, je fajn mít kamarádku, která je ochotná sdílet s vámi I takovéhle pubertální problémy, které nejsou v pravém smyslu pubertální.

Jenco jsem přišla domů, připadala jsem si tak nějak čistější, nevím proč, možná mi bylo líp, protože jsem měla někoho, komu jsem si mohla bez obav vylít svoje pubertální srdíčko. Tedy Bonnie.
Můj dobrý pocit však neměl trvat dlouho, vlastně jen do té chvíle, něž jsem vešla do mého pokoje a na posteli našla usazeného Stefana, který tu zjevně čekal už nějakou dobu, protože v ruce držel jakousi knihu, kterou asi ještě před chvilkou pozorně četl. Jak jsem vešla do místnosti, vzhlédl, odložil knihu a rázem byl u mě.
“Huh,”docela mě zaskočil,”netušila jsem, že tě tu najdu. Něco se stalo?” Vlastně jsem se ani nemusela ptát. Tak nějak jsem vytušila, že se něco děje.
“Promiň, nechtěl jsem tě vylekat, ale mám něco důležitého,” ta slova mě trochu děsila, I když mluvil naprosto klidným a pohodovým tónem.”Nejde o nic zas tak vážného, jenom… potřebuju na chvíli odjet. Ne na dlouho. Bude to jen chvilka. Pár mých starých známých se rozhodlo, že by mě přijeli navštívit, jenže… trochu se bojím, co by tady mohli natropit… víš… oni nejsou…no…. to je jedno, prostě jsem si řekl, že bude lepší, když pojedu já za nimi. Opravdu nemám v plánu tam zůstávat dlouho, tak den, možná dva, když to bude nutné,” věnoval mi jeden z jeho uklidňujících pohledů a pohladil mě po tváři.”Když vyrazím hned dnes, budu zpátky někdy během pozítří.”
“Tak…se teda měj. Co se dá dělat, počkám na tebe,” řekla jsem inteligentně a on se tomu jenom usmál.”Počkej! A co Damon,” napadlo mě náhle – to by mě tady nechal jen tak, Damonovi na pospas?
Povzdechl si.”Damon se ztratil. Už jsem ho dobrých pár dní neviděl.” Když viděl jak se mračím, ještě dodal,”to je prostě celý Damon, někam se na nějakou dobu vypaří a pak se v ten nejnevhodnější okamžik zase někde objeví, nic se mu nestalo, dokáže se o sebe postarat.” Všimla jsem si trochu hořkého tónu v jeho hlase a chtěla jsem to odčinit, takže jsem se jala umlčet jeho slova v polibcích. Raději jsem se snažila nemyslet na to, že mě zase na dobu opustí a já tu budu sama samotinká. Moje zvrácené já si ještě neodpustilo poznámku, “dokonce I bez Damona,” což jsem také raději ignorovala.
A bylo to, Stefan se ještě toho večera vydal na túru za svými známými a já zůstala doma sama. A hned ráno mě čekalo další překvapení. Když jsem sešla dolů do kuchyně, na lístečku přilepeném na ledničce jsem objevila Jennin vzkaz, který hlásal, že má služební cestu a vrátí se až zítra odpoledne.
Perfektní.
Takže teď jsem doma úplně sama. Přemýšlela jsem, že si třeba přizvu Bonnie, ale pak mě teklo, že ta zřejmě bude přes víkend někde za druhou půlkou její rodiny a Caroline rozhodně nepřicházela v úvahu, už jenom kvůli tomu, že jsem dnes prostě neměla náladu ani nervy na její věčné povídání.
Takže budu muset zřejmě věnovat osamělý den něčemu užitečnému a dodělat dějepisný esej. Ach jo. To jsem to tedy dopadla. I když jak jsem se tak dívala z okna, byla jsem vcelku ráda, že nikam nemusím, bylo zataženo a na obloze pluly obrovské šedé mraky, které věštily tak leda pořádnou bouřku.
No bezva. Nemusím doufám připomínat, že mám z bouřek upřímný děs.
Povzdychla jsem si nad svou smůlou a raději se hned odebrala zase nahoru do pokoje vytvářet už konečně ten zatrolený esej, než si to ještě rozmyslím a půjdu se dívat na nějaký romantický depresivní film.
Nicméně jsem to vydržela a tomu nutkání odolala, takže jsem se začala mořit se svou prací, kterou už jsem měla co nevidět odevzdávat. Psala jsem s nosem doslova zabořeným do knihy, když se asi kolem páté odpoledne spustil strašlivý liják a od té doby to šlo s mou soustředěností pomalu skopce.
Já prostě nevím proč, ale déšť na mě vždy přenese takovou zvláštní únavu a ospalost. Ke všemu jsem si uvědomila, že mám mít na literaturu referát o Williamu Shakespearovi a jeho Othellovi, jež jsem vlastně ani ještě nevzala do ruky.
No fajn.
Takže když si pospíším, esej budu mít hotový dnes večer, a když už přečtu nějakých pár stránek dneska, zítra Othella dočíst stihnu. Radši už jsem nemyslela na to, že se budu muset ještě naučit všechno o samotném Shakespearovi, abych z referátu prospěla.
A tak jsem tedy pokračovala dál ve svém leštění stránek nosem. Když už jsem se dostala až k závěru práce a chybělo mi asi tak pár vět, už jsem téměř usínala, když se náhle totálně zhaslo. Najednou byla slyšet jenom extrémní fujavice za okny a hlasité bubnování deště.

Zaslala: Aprille