Don’t trust me, ‚cause even I don’t trust myself (3)

Měla jsem zvláštní sen. Nebo spíš takový neklidný. Co se mi zdálo nevím, ale tak nějak vím, že jsem měla opravdu podivuhodný pocit. Takový prazvláštní – něco jako kdybych v pokoji nebyla sama. Nebo spíš v tom snu, že? Jakoby tu nebo tam byl někdo se mnou a bylo to tak nějak nezvyklé. Ale ne nepříjemné. Prazvláštní, to ano, ale nijak mi to neubližovalo ani nevadilo.
A pak najednou BUCH – a já byla vzhůru. Najednou jsem seděla na posteli, oči dokořán a zděšeně hleděla do tmy před sebou.
A když říkám do tmy, tak do tmy. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem si viděla tak akorát na špičku nosu, protože jsem si na ní neviděla. Cosi tu foukalo, tedy spíš fučelo. Znělo to skoro jako limuzína v komíně a zvenku jsem slyšela déšť. Vlastně pořádný slejvák.
Pak se najednou zablesklo a já asi na setinu vteřiny viděla celý pokoj jako při rozsvíceném světle. Ještě jsem stihla zaregistrovat otevřené okno a vlající záclony, když se najednou ohromě zaburácelo a já bych klidně přísahala, že jsem nadskočila tak půl metru nad postel, jak jsem se vylekala.
Pak byla najednou zase jen tma a hukot bouřky a menšího monzunu venku. Matně jsem si uvědomila, že okno je ještě stále otevřené a že bych ho měla zavřít.
Ale to se lépe řekne než udělá. Byla jsem naprosto zkoprnělá z předešlého úleku, z mého vrozeného děsu ze tmy a bouřek a teď se po mě ještě chtělo, abych šla zavřít okno, ze kterého na mě může vyskočit bůh ví co? Tak to tedy ne, nikam mě nehne, otevřené okno přece není zas taková katastrofa.
To jsem si myslela nejdřív, ale pak jsem si uvědomila, že je mi tak nějak nepříjemně navlhlo a asi tak po další minutě zmateného přemýšlení mi došlo, že na mě krápou dešťové kapky, které se odrážejí od okeního parapetu. Jo, tak to už byl mírný problém.
Dobře, dobře, rozsvítím si, rychle tam přeběhnu, nebudu myslet, co všechno na mě skočí až poběžím zpátky a to mizerný okno zavřu. Natáhla jsem se k lampičce na nočním stolku a stiskla zapínač.
Nic. A sakra. Vypadl proud, samozřejmě. Bouřka. Klasika.
To už byl poněkud větší problém, jak to tu mám proboha vydržet v bouřce, v obrovském starodávném a děsivém domě, bez světla, s otevřeným oknem a naprosto sama? Nemluvě o tom, že si tedy vůbec nevzpomínám, že bych nechávala třeba jen nedovřené okno.
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. No nevyděsilo by vás to? Ale nedá se nic dělat, jestli ho nezavřu, budu za chvilku mokrá jak slepice a jakože už teď jsem se cítila poněkud jako po dvou bazénech.
Asi ještě tak dvě minuty se mnou bojovala moje zbabělá polovička o to, že to se zaťatými zuby v mokru vydržím, ale pak bitvu vyhrála ta druhá věčně marodící polovina, která se nechtěla nachladnout, takže jsem sebrala mou chabou zásobu odvahy a přelezla na kraj postele.
Ani nevíte, jakou jsem měla hrůzu z toho, že když se postavím, chňapne mě nějaká nestvůra schovávající se pod postelí za nohy a stáhne mě s sebou. Ale nic se nestalo a já pomalu vykročila k oknu. Kdyby mně teď někdo viděl, jakože v téhle tmě nemohl, myslel by si, že jsem slepá. Neviděla jsem ani ň až asi na dvě chvíle, kdy jsem zase vyděšeně nadskočila a zmateně vykvikla, když se znovu zablesklo a zahřmělo zárověň, takže jsem šla šoupavým krokem s rukama nataženýma před sebou hmataje po každé možné překážce. Pak jsem konečně, díky Bohu, narazila rukou na něco, co se zdálo být zřejmě okenice, což se samo dosvětčilo, když se znovu zablesklo a já jsem se při nadskoku opravdu málem praštila o skutečnou okenici, kterou jsem asi tak na setinu vteřiny byla schopná vidět. Namátkou jsem si z cesty odklidila vlající záclony a zasypávaná sprškou kapek z parapetu jsem konečně přibouchla obě okenice k sobě a zavřela na kličku.
Hukot deště a větru náhle utichl a já jak nejrychleji mohla přeběhla vyděšeně pokud možno stejnou cestou zpátky k posteli, přičemž jsem se snažila do ničeho nevrazit a přitom ze sebe vyvinout tu největší rychlost, jaké jsem byla schopna.
Jakmile jsem se znovu ocitla na posteli, zjistila jsem, že takhle to tedy nepůjde. Ne jen, že jsem já byla zmáčená jak štěně, ale I postel a všechny peřiny byly poněkud nasáklé vodou.
Tak fajn. Co teď?

Se svým vyděšeným mozkem jsem byla vděčná za myšlenku, že bych se měla snad přemístit do jiného pokoje, protože zůstat tady, moje křehké já by určitě využilo možnosti chytnout nějaký super mokrý bacil. A tak jsem se vyklepaná jak rosol a zmáčená na kost vydala alespoň směrem ke koupelně. Jen co jsem se tam skrz tu hromadu tmy dostala, chňapla jsem po ručníku a spěšně se osušila pokud možno dosucha. Fénovat si vlasy bylo beznadějné, protože fén by stejně nešel a tak jsem tedy ještě s navlhlými vlasy vykročila na černou chodbu.
A kam jsem měla teď jít? Přemýšlela jsem a nakonec se vydala s rukou přitisknutou ke stěně a druhou šmátrající do tmy k jedinému pokoji, kvůli kterému bych nemusela chodit ze schodů a o kterém jsem s určitostí věděla, kde je. K Damonovi.
Vlastně to fyzicky nebylo zas tak těžké, stačilo se dostat do posledních dveří na konci chodby a to bylo po rovince a jedním směrem, takže dobrý. Mnohem horší to však bylo po té psychycké stránce. Než jsem se konečně doškrábala do těch zatrolených dveří, málem jsem skápla děsem. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když jsem za sebou přibouchla dveře na chodbu a tryskem vlítla přímo do Damonovy postele. Nevím čím to, ale v posteli a to kterékoli se člověk vždycky cítí tak nějak bezpečněji. A ta Damonova nebyla vyjímkou. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, že tady defakto nemám co dělat a jestli mě tu ráno najde Stefan, tedy v Damonově posteli, a s náušnicemi rovněž od Damona, bude jančit. V tu chvíli byla mou prioritou ta všudypřítomná děsivá tma a na myšlení na cokoli jiného jsem neměla dostatek mozkových buňek.
V mžiku jsem byla pod peřinou a s očima pevně semknutýma k sobě se snažila pokud možno do několika vteřin usnout. Věřte nebo ne, nakonec se mi to povedlo tak do dvou minut.
*
Hned jak jsem se probudila, měla jsem chuť upadnout do mdlob, nebo alespoň spát ještě dalších několik dní, nejlépe se nikdy neprobudit. A ještě nejlíp, probudit se dřív a vymizet z tohohle pokoje než mě tu najde Stefan.
Bohužel se podezřívám, že jsem někde rozsypala sůl nebo rozbila zrcadlo nebo potkala nějakou černou kočku nebo tak něco, protože se mi jednoduše lepí smůla na paty.
Stefan seděl na křesle čelem k posteli a díval se na mě lehce zaujatým pohledem, který naznačoval, že by si opravdu přál slyšet mé vysvětlení.
Měla jsem ještě dost rozumu a duchapřítomnosti na to, abych si sklepala rozcuchané vlasy víc do obličeje a zakryla tím mou z brusunovou blištící se ozdobu. I když je fakt, že pokud už tu nějakou tu dobu seděl, musel už si toho všimnout. Naštěstí pro mně ho však asi mnohem víc zajímalo, proč že mě našel v Damonově pokoji než nějaký nevýznamný šperk.
“Ehm…já……já ti to vysvětlím….” pozdvihl na mě obočí, to mě trochu nakrklo, tohle byla opravdu jen náhoda! Když pominu ty náušnice, ale jak už jsem zmiňovala, nejsem detailista. ”Fajn, totiž…. víš co? Tohle je docela vtipná situace,” vrtěla jsem nad takovou banalitou hlavou. “V noci byla bouřka a …. no …. mě se povedlo nechat asi otevřené okno, nebo nevím, ale jak lilo jak z konve, mírně hodně mě to zmáčelo a celý pokoj taky. Ke všemu vypadl proud, takže jsem si nemohla ani rozsvítit a….. no prostě jsem zalezla do prvního suchého pokoje, na který jsem narazila, to je všechno.” Zakončila jsem svou přednášku o mých strastech a útrapách minulou noc, přičemž jsem se cítila trochu jako blondýna vysvětlující atomovou fyziku (nic proti blondýnám).”Vážně, nic víc v tom není.” Dodala jsem ještě, ale ani jsem nemusela, Stefan se zdál mým sebelítostivým výkladem docela dost přesvědčen. Hned mu zjihl pohled a v další minutě už byl hned vedle mě.
“Promiň, chovám se jak pitomec.” Zašeptal a maličko se pousmál. “Myslím, že jsme si vybrali opravdu tu nejvhodnější chvíli tě tu nechat samotnou.”
“Pf,” odfrkla jsem si a odfoukla tím jeden neposlušný pramínek vlasů z obličeje. ”To mi povídej.”
Usmál se a jemě si mě k sobě přitáhl za bradu. “Zřejmě tu chybu budu muset odčinit, co?” Bylo mu dost fuk, že se svým super ranním lookem vypadám asi tak jako Frankensteinova nevěsta, prostě si mě přitáhl ještě blíž a líbal.
Když jsme se od sebe po chvíli odtrhli, nemohla jsem si ušetřit pokřivený úsměv. “A můžeš začít s úklidem tvého pokoje.” Ne, opravdu, jestli se mi zrovna teď po tak náročné noci, když jsem se vlastně ani pořádně neprobudila, něco nechtělo, tak to bylo uklízení zmáčeného Stefanova pokoje.
Stefan nestihl ani protočit oči v sloup, když se najednou rozlétly dveře a do pokoje vkráčel – nikdo jiný než Damon.

“Uh,“Damon se zatvářil překvapeně, I když všichni přítomní moc dobře věděli, že si nás musel být vědom zatraceně dobře ještě než vstoupil do pokoje.”Abych řekl pravdu, poslední dobou shledávám můj pokoj čím dál tím víc populární.” Něco v jeho škodolibém úsměvu mi říkalo, že tohle byla tak trochu narážka. Musela jsem se mírně provinile přikrčit mezi peřinami a měla jsem akorát tak štěstí, že si toho Stefan samým překvapením z Damonova příchodu nevšiml. Damon, bohužel, ano a věnoval mi jeden z jeho typických škodolibých úšklebků.
Perfektní.
“P-počkej, neměl jsi být zrovna teď někde jinde?” zeptal se Stefan ještě pořád mírně zaskočeně.
Damon skoro jako by jeho otázku ani nevnímal. Věnoval se přehrabování mezi knihami v jedné z knihoven a když odpověděl, znělo to spíš jako kdyby chtěl Stefana jentak odmávnout a stále ještě se probírající mezi knihami protáhl,”Dejme tomu…. že jsem si trošičku pospíšil.” Načeš z regálu vítězně vytáhl jakýsi svazek čehosi, co jsem nedokázala tak úplně identifikovat a spěšně se na nás otočil jakoby si teprv teď uvědomil, že se má chovat povrchně a uštěpačně jako vždycky.”Ale Eleně tu určitě vadit nebudu, že?” zaculil se na mě tím svým speciálním úsměvem, který měl určený jen pro mne a který mě dokázal vždy tak perfektně srazit na kolena I když jsem seděla na posteli.
…
??? WTF???
Srazit na kolena?! Co to plácám!!! Naštvat. To bylo to, co jsem myslela. Tenhle jeho úsměv mě vždy dokáže tak perfektně naštvat. Začínám být z toho ponocování asi trochu přetažená.
“No nic, s váma se tu asi nic moc nepobavím… takže půjdu těšit svou přítomností někoho jiného,” akorát mi věnoval ještě jeden pokřivený úsměv a s drobným výsměšným zamáváním zmizel bůh ví kam.
Dalo mi to teda hodně práce, abych v sobě dokázala udusit úlevný povzdech.
“Něco chystá,” Stefan se na mě otočil s ustaraným výrazem ve tváři.”Chová se zvláštně, tohle není Damon, něco se děje.”
“Eh, myslíš… jako že má něco za lubem?,” Neřekla jsem to nahlas, ale s touhle záhadou bych mu mohla pomoct. Celé rozřešení se vlastně právě teď houpalo na mých uších. Znovu jsem si sklepala vlasy víc do obličeje. Pokrčil rameny.
“Možná.”
*
Když jsem pak odpoledne stála na verandě u našeho domu a hledala klíče, ještě pořád jsem zvažovala téma Damon a jeho podivné chování. Je zvláštní, že jsem si vlastně původně ani žádných změn v jeho chování nevšímala, přišlo mi naprosto normální, teď však, jakmile mě na tu myšlenku Stefan přivedl, už si začínám něčeho všímat. Problém je v tom, že nevím čeho.
Otevřela jsem dveře a hned na to přistála v náruči tety Jenny.
“Hodně štěstí!!,” volala, když mě nadšeně objímala a já jsem se musela jen pousmát nad jejím rozvášněním.
Jo, to byla celá Jenna. Popravdě je spíš jako moje starší sestra a ani by mě asi nemělo překvapovat, že si na mě na mé narozeniny pořádně počíhá. A taky že ano. Nějak se jí povedlo nakazit I mého bratra Jeremyho a ti dva si mě teď vzali hezky do parády.
Když jsem posléze konečně odcházela do svého pokoje, nesla jsem si asi tři nové knížky od Jenny plus nový zápisník a pár korun na utracení dle vlastního názoru a krásný stříbrný náramek s drobnými lístečky od Jeremyho. Plus od Jeremyho mám takový bonusový dáreček v podobě jeho nepřítomnosti po celý příští týden, kdy jede na nějakou školní exkurzi. Krom toho jsem se mohla těšit na slavnostní večeři, na kterou mi Jenna doslova přikázala pozvat I Stefana s tím, že prý může přijít I Damon.
Ne, Jenna Damona ve skutečnosti nebalí. Vlastně už nějakou tu dobu randí s naším učitelem na dějepis, Alarikem Saltzmanem, mám ale takový zvrácený pocit, že se na Damona ráda dívá. Konec konců, kdo ne?
….
???WTF???
Co to zase melu?… I když, no vlastně tentokrát má moje zvrhlé já asi pravdu. Neubránila jsem se provinilému ucuknutí, jak jsem si knihy skládala do police nad postelí. Nemá cenu si zapírat, že na Damona by se ráda dívala každá a já nejsem vyjímkou. Nebudu si nic nalhávat.

Zaslala: Aprille