The Vampire Life – Black Diamond (2)

Otevřela jsem oči, pozvolna, aby mě do nich neudeřila síla slunečních paprsků. Motor auta tlumeně hučel v jakémsi uklidňujícím rytmu. Už se mi nechtělo spát, byla jsem vyspalá jako nikdy.

„Jak se ti spalo?“ zeptal se mě Damon z vedlejšího sedadla.

„Dobře, už jsme v New Yorku?“

„Ne.“ odpověděl mi s takovým zaraženým hlasem. Nechápala jsem to, jeli jsme dost rychle, a New York nebyl zas tak daleko, takže jsme tam mohly tak za tři hodiny být.

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se a protáhla se.

„Víc jak čtyři hodiny určitě, nevím nepočítal jsem to.“

Za tu dobu už bychom tam měli být, tak proč tam ještě sakra nejsme? Byla jsem naštvaná, protože jsem chtěla Bonnie zachránit co nejdřív, nikdy jsem nebyla moc trpělivá. Jenže něco mi říkalo, že to nebude zas tak jednoduché, jak jsem si myslela.

Zachytila jsem nápis cedule, která oznamovala konec města. V duchu jsem si projela cestu z Mystic Falls a uvědomila si, že tímhle městem bychom vůbec neměli projíždět, tak proč?

„Damone,“ oslovila jsem ho „Jedeš blbě.“

„Já vím.“

„Tímhle městem bychom vůbec neměli jet, tak mi vysvětli, proč tu plýtváme drahocenným časem!“ Moje naštvanost stále získávala na intenzitě a jeho naprosto lhostejný výraz mě ještě víc dobíjel.

„Moc rád bych jel po normální trase, Eleno, ale nemůžu, důvod je prostý, otoč se a podívej se za nás na silnici.“ Nechápala jsem proč, ale i tak jsem se otočila, jak nejvíc mi to bezpečností pás dovolil, a uviděla jsem auto. Normální černé auto s černými skly, jaké by si mohla dovolit každá rodina. Otočila jsem se zpátky a nechápavě povytáhla obočí.

„Tohle auto nás sleduje už od té doby, co jsme vyjeli od domu, nevím jak tobě, ale mě to přijde podezřelé.“

Jakmile vyslovil slovo „sleduje“, pochopila jsem, že nejsme jediní, kdo ten diamant chce.

„Musíme je setřást.“ řekl a na chvilku se zadíval do zpětného zrcátka.

„Jak?“

„To nech na mě.“ řekl, věnoval mi jeden nevinný úsměv a pak trhnul volantem prudce doleva. Díky bohu za pás, který jsem měla na sobě, jinak už bych lítala v autě jak hadr.

Auto vjelo do úzké uličky s mnoha krámky. Jeli jsme dost rychle, až jsem si myslela, že mě sedačka doslova pohltí, ale potom jsme se vynořili na další normální silnici, málem jsme nabourali a pak už musel Damon zpomalit.

„No, no, snad se tolik nestalo.“ zamumlal Damon po dalším naštvaném výkřiku řidiče, do jehož auta jsme málem najeli. Chvíli jsem se snažila po té zběsilé jízdě uklidnit a pak jsem se podívala do zpětného zrcátka. Nikde žádné černé auto s černými skly. Spadl mi kámen ze srdce.

Damon ještě chvilku kličkoval, aby najel na tu správnou silnici a poté následoval mého příkladu a taky se podíval do zpětného zrcátka.

„Nejspíš jsem se zmýlil a to auto nás vůbec nepronásledovalo.“ řekl a omluvně se na mě usmál.

„Nejspíš.“ přikývla jsem.

Podíval se ještě jednou do zpětného zrcátka, snad aby se ujistil, že za námi auto vážně nejede, a začal se mračit.

„Nebo možná ne?“ zavrčel tu otázku, až jsem se ho lekla. Věděla jsem, co to znamená, ještě dřív, než jsem se taky otočila. Asi dvacet metrů za námi byla vedlejší silnice a z té se najednou vynořilo, hádejte jaké auto. Polkla jsem. Moc dobře jsem znala ty filmy, ve kterých hrdiny někdo sledoval, a na konci filmu, když našli to, co hledali, jim to pronásledovatelé ukradli. Ne, že bychom byli nějací hrdinové, ale i tak jsem pochopila, že pokud je nesetřeseme, stane se přesně to, co ve filmech. A to jsem nechtěla. Nemohla jsem dopustit, aby mi někdo sebral poslední šanci na záchranu mé nejlepší kamarádky.

Polkla jsem, abych zahnala slzy, které se mi vedraly do očí při vzpomínce na ni, a začala jsem vymýšlet nějaký plán, jak je setřást. Jenže než jsem stačila, cokoliv vymyslet, Damon přišel se svým nápadem.

„Eleno, vyndej z batohu jeden sáček s krví a podej mi ho!“ Napadlo mě, že teď není nejlepší doba na jídlo, ale udělala jsem, co po mě chtěl.

„Musíš řídit.“ řekl a vážně se na mě podíval.

„Co chceš dělat?“

„Chci to po nich hodit, pokud se trefím na přední sklo a sáček praskne, řidič neuvidí přes krev na cestu a my budeme mít šanci mu ujet.“ vykládal netrpělivě a pořád se natahoval po pytlíku.

„To můžu udělat taky.“

„Ne!“ vykřikl naštvaně. Dost mě to naštvalo.

„Proč?“

„Protože by ses nemusela trefit.“ řekl a vzal mi pytlík z ruky, nahnul se přes okýnko, stoupnul si, napřáhl ruku a pytlíček hodil. Všechno se jakoby zpomalilo. Držela jsem volant, ale i tak jsem se otočila, abych viděla, jestli se trefil, nebo ne. Srdce mi bylo, když jsem viděla pytlík a všechny buňky v mém těle mi říkaly, že se netrefí. Ale trefil. Pytlík se rozprskl na předním okénku přesně v místě, kde sedí řidič a krev mu znemožnila vidět na cestu.

Moje nadšení bylo tak velké, že jsem nevěnovala žádnou pozornost jednomu divnému zvuku, který nahradil výkřik.

Auto se stočilo do protisměru a začalo divně kličkovat. Damon si sedl zpátky do auta a chopil se volantu.

„A teď rychle pryč.“ zamumlal udýchaně a sešlápl plyn ž na doraz. Usmál se na mě, ale já mu úsměv neopětovala. Byla jsem naštvaná. Podcenil mě a hodně. Byla jsem upírka stejně, jako on, ale podle něho, jsem neměla šanci se trefit. To mě naštvalo, tak jsem raději pomyslela na to, že jsme ujeli autu, které nás sledovalo a že se opět můžeme vydat do New Yorku.

 

Když se začalo stmívat, projížděli jsme městečkem, kam by se nezatoulal ani pes. U motelu jsme zastavili a vyndali si věci z auta, Damon zaplatil za jeden pokoj a odnosil všechny věci až do něj.

Po koupeli jsem si chtěla vlézt rovnou do postele, ale Damon mě u dveří chytil za ruku a otočil mě k sobě.

„Proč jsi na mě naštvaná?“ zeptal se mě opatrně. Vyškubla jsem se z jeho sevření a probodla ho naštvaným pohledem.

„Nepamatuješ se?“

„Osvěž mi paměť.“ vybídl mě.

„Nemusel jsi mě tak podceňovat, Damone, co kdybych ten pytlík taky hodila a taky bych se trefila?“ obořila jsem se na něj.

„Ale já tě nepodceňoval.“

„Že ne? Sám jsi mi řekl, že bych se nemusela strefit. Naštvalo mě to, a pokud dovolíš, teď se půjdu vyspat, abych zítra mohla pokračovat v zachraňování Bonnie!“ vychrlila jsem na něj, otočila se a šla směrem k ložnici.

„Měli pistole.“ řekl a já ztuhla.

„Jediný důvod, proč jsem nechtěl, abys házela ten pytlík, byl, že měli pistole a mohly tě trefit.“ říkal to smutně a potichu. Otočila jsem se a podívala se mu do očí. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že ten zvuk, který jsem v autě slyšela, byl výstřel, a ten křik…

„Myslel jsem, že mě netrefí, že se kulkám vyhnu, a i kdyby mě trefily, tak mi nic neudělají, ale mýlil jsem se. Oni neměli obyčejné kulky.“ řekl a já se vážně hodně vyděsila. Přešla jsem k němu a strhla z něho košili. Normálně by se neubránil nějakému opovážlivému komentáři, ale teď ne. To, co jsem našla pod košilí, v místě levých žeber mi vyrazilo dech. Rána od kulky byla hodně hluboká a zanícená, s kontrastem k jeho kůži byla neuvěřitelně rudá a odporná.

„Měli dřevěné kulky,“ řekl a já zvedla zrak k jeho očím a předvídala jeho další slova. Po tváři mi stekla slza.

„Byly napuštěné vlkodlačím jedem.“

 

Zaslala: Caroline