Fear Changes Us – I’ll Take That As a Yes (13)

13. Kapitola – “ I’ll Take That As a Yes“

(„Budu to brát jako souhlas“)

Pozn.: Přináším extra dlouhý díl, tak si ho prosím dostatečně važte! :D

Mystic Falls, 20. červenec 2011

(Psáno z Elenina pohledu)

 

Poslední dny stojí za nic. Ano, Stefan je na mě neuvěřitelně hodný. Ano, Alarick mě konečně nechal na pokoji, co se „starých kolejí týče“, ale ne, stále nevím, jak to je s Damonem a ne, stále nevím, kdo se mi hrabal v deníku. K tomu všemu se tu potuluje ten idiot David a bůh ví, jestli tady už dávno nepochoduje i Klaus. Tleskejme mojí naivitě – že jsem se Stefanem absolutně nezmění to, jaké jsou okolnosti mého života.

 

Třeba teď sedím na kraji vany a přemýšlím, zda si mám zkusit do ní vlézt, aby Damon konečně přišel. Nebo mám zkusit sprchu? Nebo to prostě sabotuji, vždyť přijde tak jako tak. Slíbil to.

 

Po chvíli čekání jsem si tu donesla deník a sedla si s ním – oblečená – do vany – prázdné. Prsty jsem lehce přejela po vroubkách, které zbyly po vytrhnutých listech. Mám pocit, že ten někdo vytrhl prázdné stránky, protože si vážně nepamatuji, co jsem tam napsala. Bylo to strašidelné, ale zároveň mě to přivedlo na jednu důležitou stopu – Damon, mistr v ovlivňování. Vlastně mě na tu stopu přivedl Jeremy, hned po tom, co mi musel na kolenou přísahat, že se mého deníku ani nedotkl.

 

Přivedla jsem propisku do chodu a krátce zapisovala důvod, proč teď ležím oblečená v prázdné vaně…

°°°

„Nazdárek Elenko,“ zašeptal mi mužský hlas do vlasů. Prudce jsem se otočila a spatřila hystericky smějícího se Davida.

 

„Co ty tady děláš?!“ křikla jsem na něj. Přestal se smát a naklonil se ke mně.

 

„Zlatíčko, to tě nemusí zajímat,“ znovu šeptal. Naše mini debata se odehrávala přímo uprostřed Mystic Grillu, kde jsem se zastavila vyzvednout Jeremyho. Lidé posedávající kolem si nás už začali všímat.

 

„Hej, potřebuješ pomoct, Eleno?“ Na mou obranu se tu přiřítil Matt. Pohledem výhružně propaloval Davida. Ten se na něj zašklebil a rezignovaně odpochodoval k baru. Poděkovala jsem svému blond zachránci a odešla na druhý konec baru, než seděl David.

 

„Čekáš na Stefana?“ zeptal se mě po chvíli Matt a připravoval u toho pro někoho latté.

 

„Vlastně tu mám vyzvednout Jeremyho. Nemůžeš pro něj zajít?“

 

„Jeremy? Ten už tady hodinu není. Odešel s Bonnie. Nedal ti to vědět, co? Znáš ho, to je celý on.“ Matt se snažil zmírnit Jeremyho průšvih a přidal k tomu svůj sladký úsměv na obměkčenou.

 

„Jo, jo, už bych si na to asi měla zvyknout.“ Obměkčení mu zabralo. „A Damon tady náhodou nebyl?“ Matt na mě vrhnul tázavý pohled. „Nebo Stefan?“ dodala jsem, aby to nebylo tak podivné.

 

„Damon tady byl. Nechal tu toho skřečka a potom odešel. Pročpak? Něco se děje?“ Při zmínce o Davidovi jsem pohlédla jeho směrem. Propichoval mě pohledem, až jsem z toho dostala husí kůži.

 

„No, popravdě se nic neděje, jenom s ním potřebuji něco pořešit.“ Nakonec není tak špatné přiznat barvu. Matt na to nereagoval nijak zle, jenom přikývl a dál připravoval objednané nápoje.

 

„A copak by to mělo být? Jsem jedno velké ucho,“ řekl Damon a posadil se na barovou židličku vedle mě. Měl na sobě džíny a…není to náhodou ta košile, co jsem v ní spala u Salvatorů? Všiml si mého zkoumajícího pohledu a upravil si límeček. Zatřásla jsem lehce hlavou a mrkla na Matta, aby se vzdálil.

 

„Jedna taková věc. Týká se to mého deníku.“ Všimla jsem si, jak okamžitě sklopil pohled a začal si mnout ruce. Takhle nervózního jsem ho snad ještě nezažila. Tudíž o vytrhnutých stránkách v mém deníku musí něco vědět. Po chvíli neprolomeného ticha k němu pomalu putovala má ruka. Měla jsem pocit, že potřebuje utěšit. Z nenadání na mě pohlédl a já tedy svižným pohybem stáhla ruku zpátky na barový stůl.

 

„Nechápu, o čem to mluvíš, Eleno,“ odsekl mi. Typický Damon – nejlepší obrana je útok, tak se samozřejmě začne chovat tak, abych se naštvala a odešla. Já se ale nehodlám vzdát tak rychle.

 

„Myslím, že moc dobře víš, o jakém předmětu tady mluvím. Nedávno se mi z něj vytratilo pár stránek.“ Opět sklopil zrak, ale už nedával tolik znát své rozrušení.

 

„Zeptej se Jeremyho, já s tebou nebydlím,“ odsekl.

 

„To sice nebydlíš, ale vídám tě u nás dost často. Nejen v koupelně…“ trošku jsem se začervenala, ale vytrvávala jsem v protiúderu.

 

„Popravdě, tam jsme se ještě nepotkali. Nechceš to dneska večer napravit?“ zeptal se a přidal ten svůj profesionální úsměv.

 

Snažila jsem se zamaskovat, jak se opět červenám a zároveň si představuji možnou vzniklou situaci s Damonem v koupelně, ale on si toho asi taky představil trochu více, než jen společné skládání ručníků. „Uhýbáš od tématu,“ ukončila jsem tak naši šrotující fantazii.

 

„Neříkej, že by se ti to nelíbilo.“ A fantazie opět utíká na dlouhou cestu do nitra prvního rozepnutého knoflíčku na Damonově košili a druhý, třetí…

 

„Damone!“ Spíše než výhružku bych tenhle svůj pokus uvést konverzaci do normálu brala jako prosbu o ukončení muk.

 

„Ano?“

 

Tak dobře. Zkusím zahrát na city. „Říkal jsi, že ti můžu věřit, ne?“

 

„Ano, to jsem říkal. Takže věř mi, že dneska večer přijdu. Teď bys měla jít, David jde sem. Jo a né, že si zalezeš do vany a celá se schováš pod pěnu!“

°°°

Dopsala jsem poslední větu, opřela si hlavu o rám vany a zavřela oči. Ticho rozkládající se po prázdném domě pro mě bylo jako balzám na duši. Ale dům nebyl tak prázdný, jak jsem si myslela. Z rozjímání mě vyrušilo pár studených kapek dopadnuvší na můj obličej. Jen co jsem otevřela oči, z kapiček vody se stala přímo sprcha.

 

„Panebože přestaň! Cožpak ses zbláznil?!“ Ječela jsem na Damona a snažila se vyškrábat z vany dříve, než budu kompletně mokrá. Mistr hastrman mezitím upustil nástavec sprchy a vypnul přívod vody. Úlevně jsem si oddechla.

 

„Ještě jsme si ani nedali pořádnou pusu a už mě nazýváš bohem,“ podotkl a nabídl mi jeden ručník, který sebral z blízké poličky. Nasupeně jsem odešla z koupelny pod úmyslem dojít pro hadr a vytřít tu spoušť, kterou způsobil mistr hastrman. Jakmile jsem brala za kliku u dveří mého pokoje, v pohybu mě zastavil ručník dopadnuvší na mou hlavu. Když jsem jej chtěla strhnout ze svého obličeje, rukama jsem se setkala s těmi Damonovými. Pod úlekem jsem své ruce stáhla do klasické polohy podél těla. Damon mi ručník posunul na ramena a pokusil se mě do něj zabalit. Připadala jsem si jako malé dítě, které po koupeli maminka balí do měkké osušky – taková ta klasická scéna z rodinných filmů.

 

Nějak jsem se nezmohla na slova, svým způsobem mi tahle scéna připadala dokonalá. Vznikal při ní ve mně pocit, že o mě někdo pečuje, že mě někdo zahrnuje láskou a něhou. Něco takového nejvíce cítím, když mě obejme Stefan. Pocit čisté lásky – mateřské lásky. Pocit, který mi tak moc chybí.

 

„Copak?“ vyrušil mě z dumání Damon. Nasadil starostlivý výraz a povolil utáhnutí mé osušky. Já jsem se konečně vzpamatovala a začala se trochu sušit, ačkoliv jeden ručník na promočené oblečení nepomůže.

 

„Co by mělo být? Tedy kromě toho, že jsem kvůli tobě celá mokrá!“ Damonův výraz rapidně pohasl, asi očekával další intimní chvilku.

 

„Promiň, ale prostě jsem neodolal. A vidíš to, aspoň nemusíš se sprchou čekat, než odejdu. Tedy, pokud bych ti nevadil jako divák, klidně se…“ Damon byl přerušen dobře mířeným žďuchancem do ramene. Jo, tenhle se mi povedl. Sebrala jsem nějaké věci ze skříně naproti postele a šla se převléci do koupelny. Dveře jsem samozřejmě nezapomněla zamknout. Po chvíli bylo slyšet tiché ťukání na dveře.

 

„Co je?! Potřebuji se převléct! Zatím si připravuj alibi!“ křikla jsem na Damona.

 

„No já jen tak, že jakožto divák bych teď měl být uvnitř a ne za dveřmi.“ Naprosto jsem cítila, dokonce i přes dveře, jak se teď směje od ucha k uchu. Ignorujíc jeho poznámku jsem přešla k vaně a ručníkem utřela těch pár kaluží kolem. Na dně vany byl stále můj deník, bohužel schytal pár kapiček vody, ale nic vážného to nebylo. Při pohledu na rozmazaný inkoust mě napadl způsob, jak zjistit od Damona pravdu.

 

„Mám nápad, Damone…obchoduješ rád, viď?“ pokřikovala jsem na něj přes stále zavřené dveře. Na druhé straně nebyl slyšet znatelný zájem o nový směr naší debaty a Damon ho potvrdil lehkým zabručením.

 

„Budu to brát jako souhlas…takže, co mi povíš o mém deníku, když ti za to slíbím, že tě pustím dovnitř? A PS, ještě nejsem oblečená.“ Samozřejmě jsem mu lhala. Oblečená jsem byla už od chvíle, kdy jsem přišla na tenhle nápad. Ale proč nevyloudit pravdu trošku podlým způsobem? Jen pro jednou.

 

„Kdybych tam za tebou opravdu chtěl tak moc, zamčené dveře by mi v tom nebránili, Eleno. A co ti povím o deníku? Taková ta hranatá věcička, každý den si do ní zapisuješ, co měl Stefan zrovna na sobě, když jste si vyměňovali své roztoužené pohledy.“ Odpověděl na mou hru a výhružně vzal za kliku dveří.

 

„Jsi tak akorát k smíchu.“ Rezignovaně jsem si sedla na kachličky v koupelně a pročítala si názvy různých kosmetických značek šampónů, které byly vzorně vyskládány na horní poličce vedle umyvadla. Doufala jsem, že to zabere a aspoň něco z Damona dostanu. Takhle akorát vím, že za tím má prsty, ale proč nebo co udělal s těmi vytrhnutými stránky mého deníku, to se asi jen tak jednoduše nedovím.

 

Uběhlo pár minut a já si myslela, že Damon už odešel. Chystala jsem se odejít z koupelny, ale zarazilo mě tiché klepání. Hned vzápětí byl slyšet Damonův přiškrcený hlas: „Promiň, ale nemůžu ti to říct. Teď odcházím, tak už můžeš vylézt.“

 

„Počkej!,“ křikla jsem v rychlosti, „Když už to tedy nemůžu vědět, řekni mi aspoň, jaký je důvod.“ Za dveřmi nebyla slyšet žádná odezva na mou prosbu. Beztak už odešel, pomyslela jsem si. Došla jsem ke dveřím, odemkla a pomalu otevřela v naději, že tam Damon stále bude.

 

„Damone?“ hlesla jsem do přítmí svého pokojíčku. Najednou se tam zjevil, na tváři pokřivený úsměv. Jestli je zase ovlivněný nebo si na to opět bude hrát, už mu vážně ten kolík zapíchnu mezi oči!

 

Pomalým krokem došel až ke mně. „Řeknu ti důvod, ale…obchoduješ ráda, viď?“ Teď už ten jeho úsměv plně chápu. Očima jsem již podruhé v jednom dni sklouzla na knoflíčky od jeho košile. Jak fascinující pohled.

 

„Budu to brát jako souhlas. Takže k našemu obchodu,“ řekl a tváří se ke mně nahnul. Místností se rozlehla ozvěna mého hlasitého polknutí. Už asi vím, jaký bude jeho obchod… „Políbíš mě. Stačí jednou, ale bude to polibek, ne pusa.“

 

I přes mé očekávání této verze obchodu jsem nasadila nechápající tvář a pohledem tentokrát sklouzla na jeho rty.

 

Zaslala: Charliess