Fear Changes Us – I Like Your Body (12)

12. Kapitola – „I Like Your Body“

(„Mám rád tvé tělo“)

Pozn.: Tahle kapitola se mi psala celkem zvláštně, měla jsem v hlavě pár nápadů a za boha jsem se nemohla rozhodnout, kterým směrem se má povídka vydat. Bohužel to jde celkem znát, tohle je úplný “miš maš“ a zřejmě se budete při čtení občas ztrácet v informacích. Potřebovala jsem jednu takovou kapitolku, abych uvedla všechny věci tak trošku do pohybu a mohla je rozvádět v příštích kapitolách :-) Dík za pochopení!

Mystic Falls, 18. červenec 2011

(Psáno z Elenina pohledu)

 

Do prosluněného rána mě vzbudil šramot z vedlejšího pokoje. Původce rámusu byl Jeremy, který se uráčil dorazit domů. Hodiny na mém nočním stolku ukazovaly něco kolem deváté ráno, s čímž jsem se spokojila a odpochodovala do koupelny. Na skříňce byl přilepený papírek se vzkazem: „Stefan přijímá tvůj pozdrav a vzkazuje, že máš baterku dávat na jiné místo. PS: Pěkný zadeček.“ To myslí vážně?! Bože, nebyl tady větší klid, když se potuloval někde s Klausem?

 

S kroucením hlavy jsem vyhodila papírek do koše ve svém pokoji a připravila se na návštěvu penzionu. Dneska mám v plánu hned několik věcí, a čím dříve s nimi začnu, tím lépe. Zaprvé tady je nějaká nová hrozba, o které mi má povědět Stefan. Hned jakmile to udělá a bude to snesitelné tak, jak mi při včerejším telefonátu tvrdil, chci si s ním popovídat o našem vztahu. Už takhle nemůžu dál, beru ho jako svou povinnost a to mě zevnitř maximálně sžírá. Třetí bod dopoledního programu bude zfackovat Damona. Pokud se to se Stefanem nějak zvrtne, aspoň mi to zlepší náladu. Na závěr přijde něco, na co jsem upřímně nejzvědavější – vypátrat důvod vytrhnutých stránek v mém deníku. Hned po snídani jsem tedy jela k penzionu.

 

Dveře byly otevřené, což se mi zdálo divné. Vešla jsem tedy dovnitř a hnala si to do obýváku, zjistit původce debatujících hlasů. Dva z nich jsem znala – Stefan a Damon – ale ten třetí byl pro mě mírnou záhadou. Podobal se hlasu Jeremyho…

„Eleno! Jak rád tě vidím! Už se ti zahojily hryzance od Damona?“ Původce třetího hlasu byl David. Zůstala jsem stát jako opařená a očima těkala z jedné tváře na druhou, i třetí.

„No tak, Eleno, bylo by zdvořilé aspoň pozdravit,“ utrousil na můj účet a zvedl se ze sedačky, na které spolu s Damonem seděli. Stefan stál opřený o římsu vyhaslého krbu. Damon zareagoval na Davidův pohyb svým způsobem a srazil ho rukou zpátky na pohovku.

„Řekli jsme si, že budeme slušní a nebudeme provokovat, jinak skončíme ve zverimexu jako potrava potkanům,“ připomenul mu Damon a věnoval mi pohled ve stylu „v klidu baby, to já jsem tu boss“.

„Co se to tu děje? To je ta vaše neodkladná věc k vyřizování?“ tázala jsem se mých dvou upírů. Stefan se odmrštil od krbové římsy a šel za mnou. „Pojď, všechno ti vysvětlím.“ Vzal mě za ruku a odtáhl do svého pokoje. Ještě jsem z obýváku uslyšela Davidovu poznámku na náš odchod: „Poslouchat muchlovačku doufám můžu, že jo?“ Následoval hlasitý a bolestivý výkřik, zřejmě způsoben jednou výchovnou od Davidova „bossa“.

„Eleno, jak jsem ti včera říkal, není to nic vážného. Tedy aspoň tak mě v tom utvrzuje Damon,“ chlácholil mě Stefan a posadil se na proti mně na svou postel.

„O co tedy jde? Proč je tu David? Stefane, já tomu nerozumím!“ Jako vždycky zdržuje, protože pořádně neví, co mi může říct a co ne…

„David je tu pod Damonovým velením. Ta Damonova cesta pro Klause byla za účelem najít Davida. Ztratil se mu a Klaus se bál, že k němu nějakým způsobem přetrhává pouto. Takže teď bude David tady, než si pro něj dorazí Klaus,“ zakončil Stefan své vysvětlování.

„Cože?! Klaus přijede sem?“ Šokovaně jsem na něj hleděla.

„Damon to chce vyřešit tak, že mu Davida někde předá, ale i kdyby dorazil sem, tobě nic nehrozí, nemůže ti ublížit kvůli tvé krvi. Ví, že tě potřebuje živou.“

Přikývla jsem a sklopila hlavu. Fajn, Stefanova část úkolu je za mnou, s tím se vypořádám později. Jak teď ale navázat na náš vztah?

„Děje se něco, Eleno?“ Cítila jsem na sobě jeho pohled. Jak mu říct, že ho beru za moc velkou samozřejmost?

„Víš, Stefane, jde o to, že…“ Mé slova přerušilo rozražení dveří. Stál v nich Damon držící v ruce zvonící telefon.

„Zvoní ti telefon, Stefane,“ oznámil suše. Na mě se přitom ani nepodíval. Už zase!

„To bude Alaric, mám s ním schůzku v Grillu, abych mu řekl ohledně Davida. Budu muset jít. Eleno, mám přijít večer k tobě?“

Zatraceně, tak tohle je podpásovka! „Ehm…no…dneska přijde Caroline, máme v plánu takový dívčí večer,“ odpověděla jsem a opět sklopila hlavu, ve snaze zakrýt svou nepřipravenou lež. O pár sekund později jsem na tváři ucítila lehký polibek a potom už bylo slyšet jenom prudké bouchnutí domovních dveří.

„Zdá se mi to, nebo Stefanovi už začíná nějak chybět tvůj pokoj a výhody s ním spojené?“ Samozřejmě mistr boss tam stále byl. Nadzvedla jsem hlavu a zjistila, že zavřel dveře a začal si prohlížet Stefanovy staré deníky.

„Za to tady pán se tam promenáduje, kdy se mu zachce,“ začala jsem navazovat úvod pro hru „fackovací panák“.

„Já jsem ti říkal, aby sis dávala pozor na to, koho si zveš do baráku.“ To už mi pro úvod stačilo. Vymrštila jsem se z postele a kráčela přímo k němu. Dala jsem si dobrý pozor na vzdálenost mezi námi, aby byla přesně taková, která mě neuvádí do opačných stavů, než jsem zrovna potřebovala. Damon se otočil ke mně a nasadil svůj úsměv. Zřejmě čekal něco jiného.

„Au, Eleno, co to do tebe vjelo?“ reagoval Damon na žďuchanec do ramene, který jsem se nakonec rozhodla použít místo facky, jelikož při něm nedocházelo tolik k intimním dotykům.

„Že se sám pozveš do mého domu, k smrti mě vyděsíš a ještě způsobíš v předsíni spoušť jako při potopách, to jsem ještě rozdýchala. Ale proplížit se do mojí koupelny, když spím? To jsi přehnal!“

„A jak víš, že jsi už spala? Ty sis nevšimla posledního řádku mého vzkazu?“ Přistoupil ke mně o krok blíže a opět nahodil svůj zářivý úsměv. Tak teď už to bude facka.

„Eleno, to bych nedělal…,“ všiml si mé zvedající ruky, „…co ti na tom připadá zlé? Že jsem jiný než Stefan? Že mám slabost pro tvé tělo? Pro tebe?“ S posledními dvěma otázkami nebezpečně zkrátil vzdálenost mezi námi dvěma. Jak říkám, nebezpečně. Jeho oči plály vášní a touhou. Naše obličeje se k sobě opět blížily, ale byly vyrušeny dokonce dříve, než při posledním pokusu o vzájemné sblížení.

„Damone, dělej, mám hlad!“ pořvával na chodbě David. Damona to zjevně vytočilo, rychle mě obešel a kráčel ke dveřím.

„Damone?“ zavolala jsem na něj, když už bral za kliku od dveří. Otočil se na mě. V očích mu ještě stále doznívaly jiskřičky. „Hm?“ zabručel.

„Stále ti můžu věřit?“ Damon nejdříve nechápal, na co narážím, ale po chvíli se přesunul blíže ke mně. David jako by neexistoval.

„Samozřejmě. Vždy. Pročpak? Bojíš se Davida?“ optal se a přitom mě lehce pohladil po tváři. Projel mnou příjemný elektrický šok. V téhle chvíli jsem ohromně litovala, že se před pár sekundami naše rty opravdu nespojily.

„Ne. Já…bojím se o tebe. Pokud přijde Klaus…“ Damon mě umlčel přiložením svého prstu na má ústa. Pod jeho dotykem jsem se lehce zachvěla.

„Už tě nikdy znovu neopustím. Nikdy,“ řekl, pohladil mě znovu po tváři a rychlým tempem odešel z místnosti. Zmohla jsem se jenom na další sklopení hlavy.

Báječné, tohle už je třetí intimní chvilka s Damonem a v pořadí druhá chvilka, kdy jsme se málem políbili. I když by mě to správně mělo znepokojovat, ještě i vzhledem k tomu, že jsem splnila pouze jeden jediný bod mého dnešního programu, cestu domů jsem si užívala. Přes novou, nejistou hrozbu v podobě Davida a nečekaného návratu Klause, mi dával život po čase smysl. Měla jsem novou chuť ho žít.

 

Zaslala: Charliess