The Vampire Life – Black Diamond (1)

Zvedla jsem ruku… zhluboka se nadechla a ukázala na… nikoho.

Uvědomila jsem si, že kvůli mně jsou vždycky všichni v ohrožení a nemohla jsem riskovat život ani jednoho z nich. To prostě nešlo. Bonnie je mrtvá, něco uvnitř mě mi říkalo, že i já svůj výlet nejspíš nepřežiju a nehodlala jsem s sebou vzít Stefana nebo Damona jen proto, aby zemřeli taky.

Otočila jsem se a šla jsem do svého pokoje. Nikdo nic neříkal, až na Stefana.

„Eleno! To snad nemyslíš vážně! Nemůžeš jet sama!“

„Už to tak bude.“ řekla jsem a vešla do pokoje. Otevřela jsem skříň a vyndala jsem z ní velký černý batoh.

„Zešílela jsi?“ vykřikl. Nic jsem neřekla. Ano, možná jsem zešílela, možná nejsem tak úplně normální, ale už jsem se rozhodla, a nikdo mé rozhodnutí nezmění. Do batohu jsem narvala pár kousků oblečení, nemyslela jsem, že by bylo důležité vypadat dobře, když se snažím zachránit život své nejlepší kamarádky.

Vyšla jsem z pokoje a sešla dolů do sklepa. Letmo jsem zahlédla, jak si v obýváku všichni něco šeptají, ale nechtěla jsem je poslouchat. Stefan běžel za mnou. Ve sklepě jsem si do batohu dala strašně moc krevních pytlíků, až se batoh nedal skoro zavřít. Už jsem chtěla ze sklepa odejít, když v tom mě můj bývalý přítel chytil za paži a prudce mě k sobě otočil. Batoh mi vypadl z ruky.

„Eleno, probuď se! Tohle sama nezvládneš! Vezmi mě s sebou.“

„Ne! Nevezmu, už jsem se rozhodla, pojedu sama, nechci riskovat, že o vás přijdu.“

„O vás? Tím myslíš i Damona?“

„Ano.“ přiznala jsem a uhnula pohledem.

„Strašně ses změnila, od té doby, co jsi s ním začala trávit víc času.“

„Já že jsem se změnila?! To ty ses změnil! Jsi ke mně hrubý, pořád se snažíš prosadit svoje věci a na můj názor se ani neptáš!“

„Eleno!“

„Nech mě být!“ vykřikla jsem, vykroutila se mu, sebrala batoh a vyběhla ze sklepa. Na tváři jsem cítila horké slzy. Vešla jsem do obýváku a objala Caroline.

„Už musím jít, držte se tady.“ řekla jsem a pustila ji. Viděla jsem, jak mi chce něco říct, snad ať si to rozmyslím, ale ona věděla, že mě nepřemluví a tak se raději jen usmála. Pak jsem objala Matta. Nakonec jsem si klekla k Bonnie a chytila ji za ruku. Byla strašně studená.

„Zachráním tě.“ řekla jsem a zvedla se. Poslední pohled jsem věnovala Damonovi. Nesnažil se mě zastavit, nic neříkal. Prostě tam jen stál a díval se na mě.

Otočila jsem se a vyšla ze dveří. Hlavou mi proletěla myšlenka, že už to tu možná nikdy neuvidím, nevrátím se sem.

„Eleno!“ vykřikl naposledy Stefan a já za sebou zabouchla dveře. Došla jsem ke svému autu a na zadní sedadlo jsem položila batoh s věcmi. Nasedla jsem do auta a naposled se podívala na dům. Otočila jsem klíčkem a vyjela na silnici. Něco mi pořád říkalo, že se mám otočit, ale já to neudělala. Rozbrečela jsem se. Možná jsem udělala strašnou chybu, že jsem nevzala ani jednoho z nich sebou, ale aspoň jsem viděla, jak by se ke mně Stefan choval. Bylo dobře, že jsem ho nevzala.

Slzy mi tekly po tváři a ruce se mi klepaly. Docela jsem riskovala, když jsem v takovém stavu řídila, ale já jsem chtěla ten šutr najít co nejdřív. Bez Bonnie jsem si nedokázala představit život.

Bezcílně jsem jela po silnici a ani jsem nevěděla, jestli je to ta správná. Měla jsem si vzít mapu.

„Tak, co teď?“ ozvalo se vedle mě a já málem omdlela hned za volantem. Měla jsem co dělat, abych udržela volant, ale naštěstí se mi podařilo zastavit.

„Nechtěl jsem tě vyděsit.“

„Stalo se, co tu vlastně děláš?“

„Hmm… řekl bych, že sedím a povídám si s tebou.“ zasmál se.

„Damone, to není vtipný! Řekla jsem, že se mnou nepojedete ani jeden, takže si laskavě vystup a nech mě jet.“

„Jo, no to bych mohl udělat, ale neudělám, protože vím, že kdybych nejel, tak bys zemřela, nic proti tobě.“

„Ale já nechci, abys jel, protože bys mohl taky umřít.“

„Pokud umřu vedle tebe při záchraně Bonnie, tak mi to ani vadit nebude.“ řekl a usmál se. Naprosto mě tím vyvedl z rovnováhy. Nic jsem neřekla. Nakonec jsem se taky usmála.

„Skvěle, tak a teď mě nech řídit, takhle by to fakt nešlo.“

Vyměnili jsme se a já se opřela o sedadlo spolujezdce. Damon řídil, sem tam se na mě letmo podíval. Nakonec mi řekl, ať se trochu prospím, poslechla jsem ho a usnula. A tak jsme se vydali vstříc New Yorku.

 Zaslala: Caroline