Don’t trust me, ‚cause even I don’t trust myself (2)

Když jsem se ráno probudila, málem jsem si na včerejší události nevzpomněla. Připomnělo mi to až prudké sluneční světlo, které mi mimochodem taky napovědělo, že už je nejmíň poledne, jež mi připomnělo oheň, který mně zas přivedl k zamyšlení nad chudinkou Claudií a mým včerejším čtenářským večerem, odkud už nebylo daleko rovnou k Damonovi.
Při té vzpomínce jsem si hlavu musela samou hanbou schovat pod peřinu, jako to dělají pubertální holky, kterým se ještě nechce vstávat. Jaká holka zapomene svému klukovi říct , kdy má narozeniny?
No nic, zřejmě to budu muset překousnout a Stefan ostatně taky. Nenechám si zkazit další tak nádherný den v tak nádherném domě. Odhodlání mi vytsačilo natolik, abych se zvedla z postele a oblékla se. Samozřejmě jsem byla po včerejším ponocování mírně mešuge, I když jsem se to snažila ignorovat. A to dokonce s takovou vervou, že jsem si chvilku ani neuvědomila, že si navlékám každou ponožku jinou. Jak jsem se snažila hřebenem alespoň trochu urovnat to vrabčí hnízdo, které se přes noc vytvořilo z mých dlouhých hnědých pačesů, přemýšlela jsem, co dnes podniknu. Suchou pravdou je, že včera jsem se k tomu průzkumu domu, na který jsem se tolik těšila, zrovna moc nedostala. Vlastně jediné, co jsem tak ještě “prozkoumala”, byl Damonův pokoj. Musela jsem se sama pro sebe ještě jednou začervenat a umínila jsem si, že dnes vezmu dům přímým útokem a neskončím, dokud to tu nebudu mít všechno pod palcem.
A tak kolem a oukolem jsem už asi tak o dvacet minut později vystupovala po tmavých dřevěných schodech až do nejvyššího patra, kde jsem přepojila na mírně zašlé točité schodiště na půdu.
Na první pohled bylo vidět, že ho nikdo moc nepoužívá, ale já jsem prostě zvědavec toho nejhoršího druhu a tak nějak zvráceně mně lákala představa, co všechno by se dalo nalézt právě na půdě. A jakože tahle půda naprosto splňovala moje podmínky pro titul půda.
Nebyla to ani tak velká místnost, ale zase ani ne úplně malá. Vsadila bych se, že celý můj pokoj by se sem s přehledem vešel tak dvakrát, ovšem opticky vypadal spíš dvakrát menší. Stručně – správná půda. Bylo tu tolik různých krabic, starého nábytku a skříněk a dalšího harampádí, že se mezi nimi nedalo ani pořádně procházet. S mírným napětím jsem přeskákala několik krabic a s obrovským vírem prachu jsem se dostala až k malé knihovně na severní straně pokoje. Stejně jako všechny ostatní knihovny v tomhle domě, byla nacpaná knihami od dola až po vrch, I když na rozdíl od těch ostatních, tyhle knihy kryl silný povrch prachu. Dokonce tak silný, že jsem ani nemohla pořádně přečíst titulky. Hned vedle jsem pak objevila jakousi menší krabici plnou všemožných psacích potřeb z minulého století(nejmíň) a jen o kousek dál jsem ve skříňce nalezla spoustu starého oblečení, které jsem ale díky množství prachu na něm usazeném radši nechala být. V malé škvíře mezi podlahou a dnem skříňky jsem pak nalezla jakési staré záznamy, které vyhlížely dost důležitě a oficiálně, ale naneštěstí byly všechny v italštině, takže jsem z nich nepřeluštila ani slůvko. Přímo vedle skříňky se pak povalovala hromada krabic, ve kterých nebylo nic jiného než – knihy. Tedy alespoň původně jsem si myslela, že jsou to knihy, teprv pak jsem si všimla na hřbetě jedné z nich malého zlatého nápisu Stefan Salvatore a pak jsem si teprv uvědomila, že to nejsou knížky ale deníky. Docela solidně mi to vyrazilo dech. Jak jsem tak přebírala jednu knížečku po druhé, všechny měly nadpis Stefan Salvatore akorát s tím rozdílem, že se od sebe navzájem lišili v datu. Stefan byl zřejmě ve svých zápiscích opravdu pylný. Jak jsem si všimla, každá knížěčka mu vydržela tak maximálně na dva roky a dohromady toho byly čtyři krabice.
Prohrabávala jsem se vším tím haraburdím ještě dvě hodiny – tedy skoro. Už jsem se zvedala že půjdu, když jsem za onou skříňkou zahlédla jakési desky a moje zvědavost mi samozřejmě nedala,abych se do nich nepodívala. Vytáhla jsem je jak nejopatrněji jsem jen mohla, protože na pohled vypadaly už dost sešle a křehce. Byl to zhruba tak formát A3 a nijak moc objemné taky nebyly a celý obvod byl převázán stuhou, aby se jentak neotevřely. Samozřejmě že jakmile jsem se vypořádala se šňůrkou a desky otevřela, vyvalil se ne mě obrovský oblak prachu. Když jsem konečně dokašlala, konečně se mi povedlo pořádně zaostřit na obsah desek.

Byly to skicy. Samé skicy a kresby. Jak jsem tak opatrně listovala jednotlivými listy, prohlížela jsem každý obrázek krajiny nebo budovy nebo dokonce I lidí s krajním obdivem. Bylo to krásné. A nemusela jsem se ani moc namáhat, abych poznala, že všechny tyto budovy jsou zachyceny na původním panství rodiny Salvatorových. Když jsem se přenesla přes krátkou serii náčrtů zahrady, došla jsem ke kresbám postav. Všechno to byli lidé oblečení v staromódních šatech a mě bylo hned jasné, že jsou to výjevy zhruba z té doby, co byli na panství ještě dva bratři Salvatorovi jako nerozlučná dvojka bez upírů a podobných záležitostí. Domyslela jsem si, že ten starý pán s bradkou, který se na kresbách objevoval velice často, bude zřejmě pan Salvator. Pak se občas na nějakém tom obrázku objevil jistý pán se sklíčkem u oka a dobromyslným pohledem, o kterém jsem ale nic nevěděla, takže jsem ho nemohla identifikovat a v neposlední řadě se tu občas objevil I obrázek služebnictva. Jak jsem tak listovala dál, pomalu jsem začala narážet na kresby z pozdějších dob, protože jsem si na některých z nich všimla I nenápadné změny ve výrazech obličejů a nakonec jsem se dobrala k jedné kresbě, na které jsem zcela určitě dokázala identifikovat přinejmenším jednu postavu – Katherine. Vypadala tam stejně jako já až na ty dlouhé široké šaty a dámský klobouk vhodný to té doby. A za ní, malá a nenápadná, se krčila Emily Bennett, všichni seděli nebo stáli u venkovního stolku a vypadali zapředení do nějaké rozmluvy mezi sebou, jen Katherine, jakoby tušila, že jí někdo kreslí, byla otočená čelem k pozorovateli a usmívala se, jako by pózovala pro profesionálního malíře. A to byla poslední kresba v deskách. Víc už nic. Marně jsem se snažila na rubu desek nebo na nějakém z výkresů odhalit nějaký podpis nebo alespoň nápovědu, která by mi pomohla určit, kdo je autorem těchto skic. Ale nebylo tu nic. Ani známka po nějakém jméně nebo třeba jen iniciálech. Jen papíry a kresby. Po několika minutách urputného hledání, kdy jsem stihla prošmejdit I celý zbylý zaprášený prostor za skříňkou, kde jsem desky našla, jestli tam třeba nebude ještě nějaký zatoulaný obrázek nebo tak něco, jsem to vzdala.
Sebrala jsem se a sestoupila zpátky po točitém shodišti dolů. Byla jsem tak zaprášená, že jsem si musela ihned dát sprchu. Ještě jak jsem si posléze sušila vlasy fénem v koupelně, jsem přemýšlela, kdo mohl být autorem těch nádherných náčrtů. Dokonce jsem se přitom tak trochu zapomněla, takže jsem si vlasy musela pěknou chvilku sčesávat do svislé polohy, protože působením fénu jsem si na hlavě vytvořila cosi jako nafoukanou a rozlétanou paruku. Když už jsem byla se svými vlasy konečně spokojená, rozhodla jsem se jít do kuchyně třeba si něco uvařit, protože teprv teď mi žaludek začal hlasitě připomínat, jak je prázdný.
Šla jsem úplně normálně chodbou v druhém patře, když jsem si všimla, že jedny dveře jsou maličko pootevřené. Už jsem je chtěla prostě bezmyšlenkově zavřít, když jsem si uvědomila, kde že se to nacházím a že to jsou vlastně dveře do Damonova pokoje. Přemýšlela jsem, že jsem je asi minulou noc samou únavou nedovřela a už jsem zase sahala po klice, že je zavřu, když jsem si náhle vzpomněla na onu malou bílou krabičku na stolku u knihovny. Zajímalo mě, jestli se mi to třeba jen nezdálo a jestli tam ta krabička opravdu je. Ostýchavě jsem dvěře otevřela dokořán a nasměrovala pohled přímo k tomu stolku.
Byla tam, malá, bílá a nesmírně lákavá. Byla jsem strašně zvědavá, co bych našla, kdybych krabičku otevřela. A přece, vždyť se nic nestane když se jen mrknu, co v ní je. To nikdo nezjistí, jen se podívám, abych ukojila svoji zvědavost.
Asi tak, jako se plíží zloděj do domu, který se chystá vyloupit, jsem cupitavým krokem došla až ke stolku a přitom se stále roztěkaně rozhlížela kolem, jestli tu snad někdo není – což byla samozřejmě naprostá blbost, protože tu nikdo ani být nemohl. Prostě paranoia.
Jak jsem si tak krabičku prohlížela z větší blízkosti a za světla, nevypadala vůbec tajemně. Nebylo na ní nic zakázaného – tedy až na ten fakt, že byla I s tím uvnitř od Damona, ale to byl detail. A já nejsem detailista . Alespoň v tu chvíli jsem nebyla. Napjatě jsem vzala krabičku do dlaně. Nebyla těžká, nevážila skoro nic. Téměř se zatajeným dechem jsem pomalu odkryla víčko.

Na zlatnickém polstrování na dně krabičky se leskly dva stříbrné kruhy. Náušnice. Nebyly zrovna nejmenší, jak jsem se na to tak dívala, natáčela jsem krabičku ze strany na stranu a sledovala zářivé odlesky, které stříbro kruhů házelo. A pak jsem si s mírným zamračením všimla, že na stříbro jsou to odlesky opravdu prapodivné, až moc barevné a tříštěné. Nemohla jsem si pomoct a sáhla do krabičky a následně si kruhy přidržela blíž k očím a na světle, abych si je mohla lépe prohlédnout. Už na omak jsem věděla, co to zvláštní světlo způsobilo. Celý obvod kruhů byl posázen maličkatými kamínky poskládanými těsně vedle sebe a odleskujícími světlo až neskutečně pronikavě a nádherně. Hned mi bylo jasné, že to nejsou žádná bižuterní sklíčka na ozdobu laciného kovu. Tohle bylo stříbro a diamanty. Opravdické broušené diamanty zasázené jeden vedle druhého ve stříbrné kružnici. Věděla jsem, že bych neměla, ale musela jsem náušnice v mých rukou obdivovat. A úplně nejvíc se mi líbilo to světlo, které se v broušených krystalech diamantu tříštilo do milionu barev a pronikavě se odráželo všude na stěnách I nábytku. Nic takového jsem ještě nikdy v ruce neměla.
Náhle mě popadla strašná touha vědět, jak by asi tento nádherný milionový šperk vypadal přímo na mě. Nerozhodně jsem se rozhlédla po pokoji. Měla bych tu nádheru hned zastrčit zpět do krabičky a nechat to ležet. Měla. Ale co se stane, když se jen podívám jak v nich vypadám? Jenom jeden nevinný pohled do zrcadla, jestli by mi taková paráda vůbec slušela. To přeci nikomu neublíží. Znovu jsem se rozhlédla po pokoji a tentokrát očima nalezla hned vedle jedné knihovny staré broušené zrcadlo. Přešla jsem k němu a s patřičnou opatrností a úctou k něčemu tak drahému a nádhernému si je nasadila. Zpříma jsem se na sebe podívala do lesklé plochy zrcadla a uhladila si vlasy tak, aby byly náušnice dobře vidět. I když vlastně to nebylo ani zas tak potřeba, dokázaly tak dobře odleskovat světlo, že byly patrné dokonce I pod závojem mých dlouhých kaštanových vlasů.
Vypadaly nádherně. Dokonale. Natáčela jsem se ještě z jiných úhlů, abych zjistila, jestli je to jenom klam, nebo jestli mi ty náušnice opravdu tak sluší I ze všech ostatních stran. Perfektně mi seděly. Ať jsem se natočila, jak jsem chtěla, vždy si s sebou přinesly I miliony pestrobarevných odlesků, které krásně prohlubovaly rysy mého obličeje a zvýrazňovaly tmavé oči. Dokonce bych ani sama nepoznala, že nejsem nalíčená, taková kouzla se mnou ten nádherný šperk prováděl. Musela jsem si přiznat, že mě Damon odhadnul naprosto dokonale, víc už sednout nemohly.
Když už jsem neměla jak jinak se nastavit, neochotně jsem si sáhla k ušnímu lalůčku, abych si ten skvost sundala, náhle mně však zaplavily pochybnosti.
Vždyť to byl dárek. A dárky se přeci neodmítají. Navíc, mám přece narozeniny, že dostanu nějaký hezký dárek není žádná zvláštnost. Ke všemu to, že chodím se Stefanem, neznamená, že nemůžu dostat dárek I od někoho jiného. Damon mi jen chtěl udělat radost.
A ty náušnic mi tak sluší!
Prostě se jen budu modlit, aby Damonovi nááhodou neuklouzlo, od koho ty náušnice mám a můžu klidně předstírat, že je mám třeba od Jeremyho nebo od Jenny, možná od Caroline nebo Bonnie, to by bylo přece docela dost pravděpodobné.
Fajn, takže si je nechám. Musela jsem se na sebe šťastně zaculit do zrcadla, jak jsem zálibně přejížděla po hrbolkatém povrchu maličkatých diamantů.
*
Celý den jsem pak strávila prolézáním pokojů v tomto domě, jak bylo původně zamýšleno. Člověk by ani nevěřil, jak dokáže něco takového být vyčerpávající. A to I za faktu, že asi nejzajímavější část průzkumu v podobě půdy už jsem měla za sebou. Většina ostatních místností už byla spíš typu neutrálního pokoje s nějakým tím nábytkem, občas I s postelí nebo gaučem, které by mohly sloužit stejně tak dobře jako pokoje pro hosty i jako odkladiště všeho možného. Často tu bývaly další knihovny a dokonce jsem narazila I na pokoj, který se zdál doslova sloužit jako taková obdobná knihovna. Jak jsem si ale všimla, ve většině z těch pokojů taky už dlouhé věky nikdo nebyl. Nakonec to dopadlo tak, že jsem sice už měla celý dům docela dostatečně zmapovaný, ale nutně jsem potřebovala ještě jednu sprchu. A tentokrát jsem byla při používání fénu trochu opatrnější.
Když jsem pak v dost pozdních hodinách zalézala do Stefanovy postele, těšila jsem se, že už zítra ráno ho možná najdu přímo vedle mě čekat, až se probudím. To byla rozhodně povzbuzující myšlenka, takže můžu říct, že se mi usínalo celkem dobře – vlastně tedy až na jednu maličkost. Trochu mě tížila taková zvláštní myšlenka nebo chcete-li pocit, který jsem nedokázala s určitostí rozpoznat a který, nevím proč, se projevoval mírnou zátěží v oblasti mých ušních lalůčků.

Zaslala: Aprille