Dost už bylo gest (3) – Za pomocnou ruku, tesáky v krku

„Mmm… aaau.“

Dívka uložená na pohodlném gauči pomalounku zvedla ruku a s dalším bolestivým zasyknutím vyvolaným pootočením hlavou si ji přiložila na hrdlo.

„Vítej mezi mrtvými živými, sestřičko. Za to zakroucení krkem se omlouvám, nechal jsem se unést.“

Přiměla těžká víčka ke spolupráci, aby mohla pohlédnout do obličeje neproniknutelně se tvářícího Tylera s osobností jejího bratra. Příšerná to kombinace! Seděl na malém taburetku naproti pohovce, lokty měl zapřené o kolena a propletené prsty obou rukou tvořily podložku jeho bradě, zatímco blondýnku pozoroval s hlavou mírně sklopenou, jako by se snad styděl.

„Niku…“

S oskarově hraným zaúpěním se vyškrábala do sedu a zručným tahem dlaní překontrolovala účes.

„Ty jsi tu čekal celou dobu, než se probudím?“ zeptala se dojatě.

„Ano. Zdá se, že jsem se ve své reakci na smrt jediné existující dvojnice unáhlil. Vlastně už mi ani k ničemu nebyla. Poklad, který v sobě skrývala, přetrvá i bez tělesné schránky. Tak buď hodná, drahoušku, a řekni mi, kam jsi dala její krev,“ přikázal medovým tónem protkaným slyšitelnou ironií.

Rebeka se pouze uchechtla, nohu ladně přehodila přes druhou a přehnaně dlouhou chvíli si prohlížela vlastnoručně upravované nehty.

„Eleninu krev bys rád? Tak tu jsem vylila do záchodu, nestála mi ani za tu námahu ji vypít,“ odpověděla asi s takovým zájmem, jako by mu právě oznamovala, že jim došlo mléko.

„Co, že jsi udělala?!“ procedil skrz zuby mrazivě, načež se nad ní vztyčil v celé své hrozivé kráse.

„Nehodlám ti to opakovat! A teď jdi, oslavuju,“ odvětila netrpělivě, na důkaz svých slov si došla doplnit sklenku a neohroženě ji do sebe kopla.

Nestačila ani řádně polknout, když se jí za zády zavlnil vzduch ohlašující útok. Hbitě se sehnula, čímž se vyhnula letící pěsti, stejně mrštně se otočila na podpatku, chytila Tylera-Klause za zápěstí a během dalšího obratu mu stihla vykloubit rameno i zkroutit paži za zády.

„Já se tě nebojím, Niku. Nejspíš bys neměl zapomínat, v jakém těle ses to ocitl,“ udělila mu shovívavou sesterskou radu, než ho od sebe prudkým úderem odstrčila.

Během pouhého mrknutí se jí však dokázal ztratit před očima, urychleně tedy odskočila ke zdi, aby ji nemohl napadnout zezadu a pečlivě se rozhlédla po místnosti. Zčistajasna se jí s předmětem s nevábně vyhlížejícím ostrým hrotem zjevil na levoboku. Zvednutou rukou odrazila jeho výpad a kolenem ho nakopla do žaludku. V předkloněné pozici ji nečekaně uchopil za kotník, podkopnutím upírce podrazil nohu a při pádu se mu podařilo ji chňapnout pod krkem. Nelítostně Rebece praštil hlavou o zeď, až se na podlahu sesypalo značné množství omítky, tudíž zůstala část stěny obnažená na cihly. Nepolevujícím sevřením hrdla jí zamezil přístup vzduchu, zatímco pravačku s děsivě dlouhými drápy dívce zabořil pod hrudní koš, kde se smrtícím stiskem zmocnil sestřina srdce.

Bezmocná blondýna kolem sebe přestala zuřivě mlátit a jen bolestivě zachrčela.

„A ty bys mě neměla podceňovat, lásko, i kdybych byl uvězněný v těle churavé roztleskávačky. Třeba tě můžu ve vteřině na místě zabít; nýbrž té lákavé představě odolám. Mnohem zábavnější pomsta bude se dívat, jak ti do srdce zabodávají kolík z bílého dubu bratři Salvátorovi za to, co jsi provedla jejich zbožňované Eleně.  Příště možná nevyvázneš tak snadno, jako se ti to povedlo dnes, a já tomu budu přihlížet.“

Po vyřčeném rozsudku zmizel tatam, zanechal po sobě pouze otlaky prstů na Rebečině šíji, neutuchající potřebu kašlání a nasávání chybějících doušků kyslíku.

Díky takovému návalu životadárného prostředku se jí zamotala hlava a zavrávorala, proto se raději posadila na zem, přímo do všeho toho prachu.

Takže Salvátorovic hoši disponují s tím zatraceným klackem z onoho zpropadeného bílého stromu a Niklaus blafoval. Jistě se neodváží prozradit své převtělení, dokud mají ojedinělou zbraň na původní v držení naši nepřátelé. To znamená, že mi pro přežití nezbývá nic jiného, než si zahrát na původní matinku a přesvědčit je, že počátek jejich krevní linie začíná u mě, přemítala blondýnka nad východiskem z dané situace.

„Ještě bych nad sebou hůl nelámala, bratře.“

 

 

Zlatavě hnědá tekutina s vysokým obsahem alkoholu dopadla na dno prázdného panáka a i v husté tmě ho bez sebemenšího ucvrknutí naplnila téměř po okraj. Upír sedící v křesle stočeném k oknu pozvedl ruku, přimhouřeným pohledem uznale zhodnotil svou práci, a pak do sebe tu poctivou dávku oklopil.

Přes únavu způsobenou vývojem událostí posledních dní nemohl spát, mozek mu šrotoval na plné obrátky a do toho všeho mu drásalo nervy Elenino pochodování po Stefanově pokoji doprovázené nepravidelným až sípavým dýcháním, jež doléhalo k jeho citlivému sluchu. Nejraději by vyskočil, vyběhl do patra, násilím jí otevřel ústa a nalil do nich byť jen několik kapek lidské krve, aby už nemusela trpět. Nenáviděl svého bratra za to, že ji nechává prožívat taková dobrovolná muka.

Náhle se interval dívčina pochodu změnil, nahoře vrzly dveře, a potom pod jejími lehkými kroky nepatrně zaskřípěly schody. Zakrátko zaslechl bosá chodidla pleskat o parkety obývacího pokoje, načež si pod dopadem té křehké postavy gauč mírně oddychl.

Zaznamenal, jak nasucho polkla a zadržela deroucí se vzlyk.

K čertu s tím!

Postavil se, neboť nehodlal dál nečinně přihlížet.

„Ty se mnou nesouhlasíš, viď?“ Otázka vyslovená ochraptělým hlasem ho zarazila v úmyslu přejít místnost, popadnout z věšáku bundu a klíčky od auta a vydat se věci trochu popostrčit.

„Ne.“

Zírajíc do stropu hlasitě vzdychla.

„Ráda bych ti důvody mého rozhodnutí vysvětli-“

„Nemám zájem, nenamáhej se. Spíš bys je měla objasnit sama sobě, protože já nejsem ten, kdo tady nad sebou brečí,“ utnul přicházející lavinu a nelítostně si Elenu měřil.

„Já nemůžu být upír, byla jsem připravená zemřít, smířila jsem se s tím. Tohle se nemělo stát.“

„Tak sis před tím svým nesmyslným obětováním asi měla nejdřív zjistit, jestli ti náhodou někdo nepodstrčil upíří krev,“ vypálil na ni chladně.

Hřbetem ruky si setřela slzy z tváří a namáhavě se posadila. Dlaně umístila podél stehen na okraj otomanu, takže vypadala sklesleji než obvykle.

„Proč seš tak zlej?! Chápu, že se zlobíš, ale sám jsi chtěl, abych si už vybrala!“ odpověděla vytočeně.

„Tak jsem to udělala, zvolila jsem Stefana, protože…“

„Jo, já vím, vždycky to bude Stefan. Nepotřebuju to omílat pořád dokola,“ mávl nad celou záležitostí rukou a odebral se k odchodu.

„Stůj! Neotáčej se ke mně zády, sakra, když s tebou mluvím!“ zaječela na paty vyskočivší Elena, popadla první předmět, který měla v dosahu a vztekle jím po Damonovi mrštila. Ten jenom naklonil hlavu ke straně, takže ho svištící plastiková soška modlícího se budhy o pár centimetrů minula, a posléze se v hale roztříštila o dřevěné zábradlí.

„Buď tak laskavá a nič si při těch svých výlevech Stefanovy cennosti. Tohle byl vzácný artefakt z dynastie Ming,“ řekl rozmrzele zastavivší Salvátore, aniž by se ohlédl na prudce oddechující, zajíkající se dvojnici propadající hysterii.

„Co tu, krucinál, tak řvete uprostřed noci?!“ houkl na ně Stefan, jež se oděný ve spacích teplákách vřítil do místnosti stále utopené ve tmě.

„Dali jsme si kvíz a trochu jsme diskutovali. Dělejte, co uznáte vy dva za vhodný, ale já zastávám názor, že lepší žádnej upír než ufňukaná sebelítostivá troska přežívající na zvířecí krvi,“ sdělil přimražené dvojici přes rameno, následně se dal opět do kroku a s bradou hrdě vztyčenou je tam zanechal s ústy údivem otevřenými dokořán.

Ač z proběhlé slovní potyčky vyšel jako vítěz, uspokojující pocit se nedostavil. Chvěl se zlobou ještě v okamžiku, kdy veškerou svou vůlí mírnil rány dopadající na dveře Bonniina domu. Po dalších třech pokusech se konečně rozlétly a na prahu se vyloupla rozespalá čarodějka s jakýmsi zaříkadlem od spánku na knize obtisknutým na líci.

„Co chceš?“

„Děláš si ze mě prdel?! Tvý nejlepší kamarádce dochází čas a ty si ve chvíli, kdy tě nejvíc potřebuje, poklidně chrápeš?!“ Rozhodil Damon naštvaně rukama, kalich jeho trpělivosti už dávno přetekl.

„Koukej uvést ty svý čáry máry do pohybu! Aktivuj spouštěč krvácení z nosu, aby se duchové jaksepatří snažili, nebo ti s tím pomůžu!“ zavrčel, popadl tmavovlásku za flígr trička a silou ji vyvlekl před zápraží. Ostrá bolest v pravém mozkovém laloku mu napověděla, že tohle nebyl zrovna nejrozumnější tah. Urychleně Bonnie pustil a chytl se za spánky.

„Hele, přestaň dorážet! Děláme s Jeremym, co můžeme. Až něco budu mít, zavolám,“ oznámila příkře, načež mu zabouchla před nosem.

Nevybíravě zaklel a už už měl v plánu založit protiútok, když ho znenadání osvítil nápad, jak se vypořádat s městkou radou.

Skočil tedy znovu do vozu a zanedlouho již třískal na jiné dveře. Tentokrát se osoba vytažená z postele objevila o dost dříve.

„Ty? Jdeš mě zabít?“

„Potřebujeme psychiatra!“

„No, trvalo ti, než sis to přiznal. Ale proč to musí být právě v… v půl páté ráno?“ otázala se Meredith ohlédnuvší se za sebe na hodiny.

„Fakt vtipný. Něco na sebe hoď a jedem!“

„Kam?“

„Přece ke cvokařoj. Znáš ňákýho, ne? Seš doktorka,“ vybafl na ni danou informaci, jako by to o sobě snad nevěděla.

„Jistě, ale je až ve Washingtonu a… Dobře, dobře, hned budu venku,“ rezignovala nad jeho zaklesnutým pohledem metajícím výhružky.

 

„Cítím se kvůli tomu mizerně. Zfalšovat z Alarica psychopatického blázna nebylo správné,“ hlesla doktorka Fellová smutně po hodné hodině a půl mlčení, jakmile projeli kolem cedule vítající řidiče v Mystic Falls.

„Zato podstrkoval pacientům upíří krev a stát se díky nulové úmrtnosti doktorkou roku se ti nepříčí, co? Kde jsi ji vlastně vzala?“

„Em, od tebe. Tenkrát jsem tě uspala sporýšem a odebrala ji, a pak jsem ji mimo jiných píchla i Eleně.“

„Cože, Elena je z mé krve?!“ vyštěkl upír překvapeně. Rozhozeně na spolucestující upřel zrak, čímž nevědomky vybočil z pruhu a tak tak to na poslední chvíli strhl zpět.

„Ano. Je to nějaký problém?“
Damon zavrtěl hlavou, zabraný ve vlastních myšlenkách ji dopravil na požadované místo spíše po paměti.

„Ty nevystupuješ?“ vyzvídala před rozlehlou rezidencí, kde si jmenovanou přála zkontrolovat.

„Mám ještě nějakou práci. A ty taky, tak na ni nezapomeň!“

Sotva Meredith odlepila pozadí ze sedadla spolujezdce, upír sešlápl plyn, zahvízdaly gumy a modré Camaro se hnalo do centra města.

Mladá žena to nechala být a místo toho se rozešla ke klepadlu. Stefan ji bez okolků vpustil dovnitř, zřejmě si s ní chtěl promluvit, vyzvánějící telefon ho však odvolal.

Váhavě se rozhlédla okolo a po kratičkém uvážení vešla do obýváku, kde na sedačce ve zbědovaném stavu odpočívala dívka prodělávající přeměnu. Soudě podle upoceného a jako křída bílého obličeje se její hodinka nezvratně blížila.

„T-ty?“ vydrala ze sebe hlasem stěží vydávaným za šepot. Odkašlala si, aby pročistila dýchací ústrojí.

„Musíš tak dupat? Zní to, jako by mi u uší párek sumo tancoval gangnam style.“

„Promiň. Já… chtěla jsem ti říct, že mě to moc mrzí. Kdybych ti mohla nějak pomoct…“

„Myslím, že jsi toho napáchala dostatečně. Jdi pryč.“

Skleslá Meredith bezradně zavzdychala, když holčina před ní zachrčela.

„Naliji ti sklenici vody.“

Sáhla po džbánu umístěném na stolku, sklenku naplnila raději jen z poloviny, aby se Elena nepolila. Ta jí nádobu vytrhla z ruky, jenže ji zesláblými svaly neudržela, sklouzla ji na zem a hlučně se rozbila.

„To nevadí, nic si z toho nedělej, uklidím to,“ přispěchala doktorka ke kaluži a hromádce střepů.

„Au! Sakra,“ ulevila si v podřepu, když jí jeden ze střípků řízl do ukazováčku.

Náhle se vše změnilo. Elena nasála vůni čerstvé krve a poháněná čímsi neviditelným se svezla z gauče, takže nyní klečela na všech čtyřech a svými temnými dravčími kukadly hypnotizovala krvácející zranění.

„Dýchej, Eleno. Soustřeď se na něco jiného,“ promlouvala k predátorovi Meredith pomalým hlasem, přičemž se snažila skrýt poraněnou paži za zády. Dívka rázem vystřelila postupně rudnoucí oči k jejímu krku. Za nedovřenými rty mohla vidět samovolně se prodlužující tesáky připravené k činnosti.

„Mělas mě nechat umřít,“ zavyla Elena těsně předtím, než ji popadla za ramena a hladově se jí zahryzla do tepny.

„Bonnie našla kouzlo!!“

Stefanovi radostně vyřvávajícímu kdesi v útrobách penzionu nikdo nevěnoval pozornost.

 

Zaslala: Alalka