Fear Changes Us – You Can Trust Me (11)

11. Kapitola – „You Can Trust Me“

(„Můžeš mi věřit“)

Mystic Falls, 17. červenec 2011

(Psáno z Elenina pohledu)

 

Ve vlasech barvy havraních peří mu stále pobývalo pár kapek deště a černé tričko zvýrazňující jeho vypracovanou hruď zase zdobily kapky mých slz. Když jsem se mu zadívala do očí, byly plné neutuchající jiskry. Už tam nebyla touha po krvi, byla tam touha jiných rozměrů. Možná by se to dalo nazvat i láskou. V životě jsem se necítila v něčím objetí tak bezpečně, dokonce ani ve Stefanově ne. Možná je to tím, že největší nebezpečí, které mi za poslední minuty hrozilo, byl právě ten člověk – pardon, upír – jehož paže mě teď obepínaly v nepropustném sevření.

 

„Eleno…já…bože…je mi to tak líto,“ šeptal mi Damon do ucha a nepřestával mě hladit po vlasech a zádech. Být teď jiná situace, nejspíše jsem už v jednom ohni a v žaludku by mi skotačilo hejno motýlků. Místo toho jsem se soustředila jenom na uklidnění svých vzlyků. V ruce jsem stále držela onen kolik, který jsem chtěla použít na svou obranu. Kdybych jenom věděla, že vlastně není vůbec třeba, paradoxně bych mu ho hned zapíchla mezi oči.

 

„Nevěděl jsem, že to bereš tak vážně, myslel jsem, že si se mnou děláš srandu, vždyť jsi na mě i volala…necítil jsem z tebe žádný strach,“ brblal mi Damon do vlasů. Popotáhla jsem do sebe vzlyky a odtáhla obličej z jeho promáčeného trička, hledíc mu do očí.

 

„Do poslední chvíle jsem prostě nevěděla, jestli si ze mě utahuješ nebo si ze mě utahuje Klaus. Jenže potom, když jsem viděla tvůj výraz, tak se to ve mně…zlomilo…“ S posledním slovem jsem upustila na zem kolík a už ho jen plně objímala, což jsem také před pár sekundami započala na svou ochranu. Damon okamžitě zareagoval a začal mě utěšovat. Nevím, jestli se o to postarala Damonova přítomnost nebo uvolnění nahromaděného adrenalinu, ale z mého těla odcházelo všechno napětí z posledních dnů.

 

„Už nikdy bych ti neublížil, Eleno. Už nikdy, přísahám, ani když mě o to budeš sama žádat,“ sliboval mi šeptem do vlasů. Uvolnil jednu ruku z mého pasu a přesunul ji pod mou bradu. Lehkým tlakem mě přinutil pohlédnout mu do tváře.

 

„Věříš mi?“ Zamžourala jsem očky snažíc se odehnat zbytkové slzy, přitom jsem přesunula jednu svou ruku a položila ji na tu Damonovu. Očima jsem konečně pohlédla do těch jeho. Bylo v nich tolik něhy, lásky, ale i neuhasitelné touhy.

 

„Vždycky jsem ti věřila,“ odpověděla jsem mu, vyprostila z objetí i svou druhou ruku a pohladila ho po tváři. Damon se usmál, a aniž bych si to nějak extra uvědomovala, začal mě lehce přisunovat k sobě. Nebránila jsem se tomu, naopak. Hleděla jsem mu oddaně do očí a nechala sebou manipulovat, jak se mu zlíbilo. Když už byly naše obličeje jenom pár centimetrů od sebe, můj pohled sklouzl na jeho rty.

 

Čekala jsem cokoliv. Vypuknutí třetí světové, atomový výbuch nebo přestřelku FBI přímo uprostřed mého pokoje. Co jsem opravdu nečekala, byl Stefanův příchod. Damon mě odstrčil od sebe a v rychlosti zmizel oknem. Byla jsem ještě zmatenější novým sledem událostí, když mě Stefan držel v náručí podobně, jako před pár vteřinami Damon. Jediné, co tomu chybělo, byla jeho přítomnost. Stefan mi pomohl uklidit předsíň i porovnat pokoj. Návštěvu Damona jsem mu nepřiznala, místo toho jsem se vymluvila na strach z bouřky a špatně zavřené vchodové dveře.

 

„Ale ty blázínku, proč jsi mi nezavolala? Přijel bych za tebou,“ divil se Stefan sedíc u jídelního stolu v kuchyni osvícené svíčkami. Jestli uvěří jakékoliv odpovědi, jakou mu teď podám, měla bych dostat metál. Poslepu jsem v kuchyňské skříňce vyhmátla dvě skleničky a napustila je vodou.

 

„Promiň, ale nic lepšího ti teď bez elektrického proudu nenabídnu,“ vybruslila jsem z načatého tématu, podala Stefanovi skleničku a sedla si naproti něj. Ten se jenom usmál a spolkl pár doušků vody. Výborně, sežral to.

 

Ve chvíli, kdy jsem si začala v duchu gratulovat k dosaženému metálu, ozvalo se zaklepání na domovní dveře. Nereagovala jsem, jelikož Stefan se už pohotově zvedl a kráčel ke dveřím. Místo toho jsem šla vylít vodu ze skleniček do dřezu. Já žízeň neměla a Stefan by si zřejmě dal tekutinu poněkud jiné barvy.

„Damone, co tu děláš?“ ptal se Stefan vyděšeně. Cože? Damon? Proč přišel?! Otočila jsem se a pomalým krokem postupovala k předsíni, abych mohla lépe slyšet jejich rozhovor.

 

„Nechci nijak narušit vaši intimní chvilku při svíčkách, ale musím s tebou něco pořešit,“ odpověděl Damon lehce ironickým hlasem. Došla jsem až na vzdálenost, kdy jsem viděla Damonovi boty. Očekávala jsem, že se během chvilky vynoří zpoza rohu a na tváři bude mít jeden z těch svých typických úšklebků. Místo toho jsem jen uslyšela kroky a prásknutí dveří. Stefan jeho směrem hodil nechápavý úšklebek a otočil se na mě.

 

„Zase to udělal,“ utrousila jsem si pod nosem. Zřejmě to nebylo dost tiché na to, aby to Stefan neslyšel. Zadíval se na mě podobným stylem, jako před chvílí na Damona. „Ani mě nepozdravil. Přišel, utrousil jednu ze svých ironických poznámek, k tomu oznámil, že máme zřejmě nějaký nedočkavý problém k řešení a odešel ve víře, že za ním poletíme jako ovečky.“ S každým slovem jsem cítila, jak se mi do tváří nahání krev od vzteku. S čím jsem nepočítala bylo, že Damon nás poslouchá. V sekundě se objevil přede mnou a nasadil vážnou tvář.

 

„Nazdárek Elenko, já si tady vypůjčím tvého starého a ty si zatím můžeš jít najít nějakou baterku, aby se ti od těch svíček nepodpálil barák.“ Popadl Stefana za rameno a násilím ho vytlačil ven ze dveří. Ten se zmohl jenom na pár nadávek na Damonův účet a zamávání na rozloučenou směrem ke mně. Zakroutila jsem hlavou nad tímhle sledem událostí a vydala se pozhasínat svíčky do kuchyně. Jednu jsem si vzala s sebou do pokoje, abych si mohla posvítit na hledání té slavné Damonovy baterky. Nikde nic. Kam ji sakra mohl dát?

 

Z dumání mě vyrušilo zapípání mého mobilního telefonu. Pohlédla jsem na displej – sms od Damona: „Koukla ses už do koupelny?“ To si ze mě dělá srandu! On se schovával v koupelně?! Nasupeně jsem popadla svíčku a šla se kouknout po baterce. Byla ukrytá ve skříňce mezi léky. Popadla jsem mobil a začala psát odpověď pro Damona: „Ano a to bylo naposledy, co ses tam koukl ty. Pozdrav Stefana.“ S úšklebkem jsem zmáčkla odeslat. V té chvíli se rozsvítil celý můj pokoj. Koukla jsem na hodiny na mobilu a zjistila, že už bude půlnoc. Na čase jít spát.

 

Než jsem se odebrala do sprchy, ještě mi volal Stefan. Zněl zvláštně, jakoby ho něco trápilo, ale slíbil mi, že to není nic vážného a že mi to určitě poví zítra. Chvíli jsem rozmýšlela, že bych ho pozvala k sobě na noc, aspoň by mi řekl, co se událo, ale nakonec jsem se s ním pouze rozloučila. Prakticky jsme se od nového začátku našeho vztahu nedostali fyzicky nikam dál, než k polibkům. Původně jsem si myslela, že to nebude takový problém, protože i Stefan bude potřebovat nějaký čas na to, aby se vzpamatoval ze své role rozparovače. Ale překvapivě se problémovým členem našeho vztahu stala pouze má maličkost.

 

Takhle jsem přemýšlela celý pobyt ve sprše, až mě z té doby v ní strávené začaly bolet nohy. Radši jsem si měla napustit vanu, ta by byla po tomhle večeru mnohem příjemnější. Vzpomínka na dnešní večer mi samozřejmě připomněla Damona. Opravdu jsme se dnes málem políbili? Co by se stalo, kdyby Stefan nepřišel?

 

S těmihle otázkami, které mě tolik svrběli na jazyku, jsem ulehla do postele a po dlouhých týdnech zase otevřela svůj deník. Dnes mám opravdu hlavu plnou mísících se myšlenek a je třeba si od nich ulevit. Nalistovala jsem poslední popsanou stránku. Počkat. Kdy jsem z deníku něco vytrhávala?

 

Zaslala: Charliess