Fear Changes Us – Flashlight (10)

10. Kapitola – „Flashlight“

(„Baterka“)

Mystic Falls, 17. červenec 2011

(Psáno z Elenina pohledu)

„Buď si s tím, koho miluješ.“ Jednoduchá fráze, která mi posledních deset dní nedala pokoj. Ozvala se kdykoliv se na mě podíval Stefan, ozvala se kdykoliv jsem se bavila s Bonnie nebo Caroline o mém vztahu se Stefanem, ozvala se kdykoliv jsem pomyslela na Damona. Tahle věta se stala krutým vládcem mého života. Ale jak to tak s krutými vládci bývá, umí lépe trýznit, než dokazovat slova své vlády.

Seděla jsem na posteli ve svém pokoji a zkoumala před sebou položený deník. Brzy to bude měsíc, co jsem do něj nic nenapsala. Dokonce jsem se do něj ani nekoukla. Přemýšlela jsem, zda se mám zkusit vypsat ze svého utlačovaného já. Místo toho jsem se vyhoupla na nohy a přešla k oknu. Ulice byla úplně prázdná, zahalená do tmy přicházející noci. Listy stromů šustěly ve větru a na obloze nebyla vidět žádná hvězda. Po chvíli ulici osvětlil široký blesk a o pár sekund později ho doprovodil i hrom. První letní bouřka a já jsem sama doma. Paráda.

V kapse domácích kalhot jsem nahmatala mobil a zaváhala, jestli nemám zavolat Stefanovi, aby přijel, ale po chvíli jsem to zamítla. Náš vztah nijak negradoval. Zůstal ve stejném bodě, kde znovu začal – tedy pokud nepočítám těch pár polibků na dobrou noc. Co mě na tom překvapovalo, bylo, že to ani tak nepramenilo z mé strany, ale ze Stefanovy. Když jsem s ním o tom mluvila, jenom mi řekl, že na mě nechce tlačit a že není důvod někam spěchat. Ale čím více nespěchal, tím více jsem začínala pochybovat, jestli vůbec o nějaký ten spěch budu ještě někdy stát. Připadám si, jako bych doufala, že jakmile nahodíme náš vztah do starých kolejí, už nebudu mít potřebu začínat „nový život“. Za těch pár dní jsem taky zjistila, že pod novým životem si představuji Damona.

Můj nový život se mi ale úspěšně vyhýbal. Měl pocit, že mi toho řekl dost, čímž chce dát najevo, že je teď řada na mě. Ale já nemůžu udělat žádný krok vpřed, dokud si nebudu jistá, že ho Damon udělá se mnou. Chce po mně, abych potvrzovala něco, co mi on už dávno nedokazuje. Jak si tím pomůže? To mi hlava vážně nebere. Posledních pět dní ani není v Mystic Falls. Prý něco odjel zařídit pro Klause, což předstihovala vášnivá hádka se Stefanem. Chtěla jsem se do toho taky vnořit, ale jakmile jsem vešla do Damonova pokoje, nasupeně odešel s taškou přes rameno a odjel pryč.

Při těchhle myšlenkách se mi strachem o něj zvedl žaludek. Na okno, u kterého jsem stála, začaly bubnovat kapky deště. Tohle počasí vrcholně podporovalo mou chmurnou náladu.

Rozhodla jsem se zalézt do postele a zkusit něco načmárat do deníku. Aspoň mě to myšlenkami odtrhne od té sloty, co se odehrávala venku. Otevřela jsem deník na posledních stránkách a začala psát. Po chvíli jsem si všimla, že spojnice listů je porušená, jakoby z ní někdo vytrhával stránky. Když jsem ale zkontrolovala poslední zápis, všechno mi sedělo. Možná jsem za tu dobu nevědomky vytrhla nějaký pokus o zápisek.

Z nenadání světla v pokoji párkrát zablikala, a když se nad domem ozvala rána jako z děla, celý pokoj se ponořil do tmy. Báječné, to budou pojistky. Vytáhla jsem z kapsy mobil a vydala se do kuchyně, najít nějakou baterku nebo aspoň svíčku. Jednu jsem našla, ale byla poměrně malá, takže jsem jí zapálila a chtěla použít pro lepší hledání baterky. Po prohledání všech zásuvek v kuchyni jsem se přesunula do předsíně a hledala baterku tam. Najednou jsem uslyšela vrzání schodů. Rychle jsem se otočila, ale díky malému dosahu světla ze svíčky jsem nic neviděla. Po pár vteřinách jsem to mžourání do tmy vzdala a přesunula své hledání do obývacího pokoje. Tam jsem pro změnu slyšela, jak bouchají domovní dveře. Vrátila jsem se tedy zpátky do předsíně a ujistila se, že dveře jsou správně dovřené. Ve stejné chvíli, co jsem si oddychla, že dveře jsou zamknuté na dva západy, mi něco nebo někdo poklepal na rameno. Se zástavou srdce jsem se otočila a začala vřískat. Pár centimetrů od mého obličeje se na mě zubil Damon zespodu osvícený jasným světlem baterky. Vyrvala jsem mu baterku z ruky a praštila ho s ní po hlavě. Nebránil se, ani sebou necuknul, pouze naklonil hlavu na jednu stranu a propichoval mě pohledem.

„Tak takovýhle přivítání se mi teda vůbec nelíbí,“ procedil mezi zuby, vyrval mi baterku z ruky a ještě zašeptal, „teď bys měla utíkat.“ Tohle jeho chování se mi vůbec nelíbilo.

Rozhodla jsem se běžet přes obývák do zadní chodby, tam jsem vyběhla po schodech nahoru. Samozřejmě jsem při navaleném adrenalinu nezapomněla párkrát zakopnout. Až v patře jsem přešla do chůze a směřovala si to do mého pokoje a potom do koupelny, když v tom jsem zaslechla bouchnout domovní dveře. Položila jsem svíčku na stoleček v chodbě a naklonila se přes zábradlí, jestli neuvidím Damona. Mé pocity byly zmatené. Netušila jsem, jestli to je nějaká jeho další pitomá hra nebo je to další Klausova hra. Vzpomněla jsem si, že Alaric má u Jeremyho v pokoji schováno pár kolíků, tak jsem se tam rozběhla a jeden si vzala k sobě. Naštěstí jsem přesně věděla, kde jsou, jinak bych se v té tmě zřejmě přizabila. Domem se prolínalo nebezpečné ticho. Znovu jsem vykoukla zpoza zábradlí a uviděla, že domovní dveře jsou otevřené dokořán a bouchají o stěnu.

„Da-da-damone? Damone?! Kvůli tobě budeme muset nově vymalovat celou předsíň!“ Zařvala jsem do tmy v domnění, že mi odpoví nebo se aspoň objeví. Po pár minutách hypnotizování dohasínající svíčky a poslouchání dopadajících kapek skrz otevřené domovní dveře jsem se rozhodla, že sejdu dolů. Šla jsem pomalu, kolík jsem si dala do kalhot, abych náhodou nebodla Damona, kdyby se rozhodl mě cestou vystrašit. Nic se nedělo, poklidně jsem došla až ke dveřím, kde už byla od deště louže o průměru jednoho metru.

„Tohle si budeš vytírat sám!“ Hodnotila jsem louži a díky odrazu v ní jsem si všimla Damona stojícího ve dveřích.

„Řekl jsem, utíkej!“ Vzhlédla jsem k jeho obličeji. Byl vážný, vražedně stejný jako onu noc, kdy měl přikázáno mě zabít. Teď už ve mně zbyl jenom strach. Při otočce jsem uklouzla na louži dešťové vody a smáčela se tak v ní. Rychle jsem vzhlédla zpátky k Damonovi, ale už tam nebyl. Vyškrábala jsem se na nohy a s kolíkem v ruce běžela do svého pokoje.

Díky průvanu v chodbě se mi nedařilo otevřít dveře. Po chvíli povolili a já s lehkou úlevou vpadla dovnitř. I když se v pokoji udělala neprohlédnutelná tma, rozhodla jsem se zabarikádovat se. Dotáhla jsem ke dveřím stůl a hned na něj jsem položila křesílko. Potom mě napadlo zajistit i okno, ale když jsem k němu došla, zjistila jsem původce onoho průvanu. Bylo otevřené. Marně jsem vzpomínala, jestli jsem ho předtím dovřela a nakonec jsem se rozhodla, že ho přesto zabarikáduji. Ale problém s barikádováním nastal už u kličky od okna. Nešla přetočit, jako by jí někdo zkroutil. Pak mi to došlo. Do očí mi začalo svítit zářivě modré světlo baterky.

„Nechceš na to posvítit?“ Zeptal se chladně Damon a spočinul svým vražedným pohledem v mých očích. Zadusila jsem v sobě výkřik a začala couvat ke stěně, kde býval stůl. Damon přesunul baterku z mého obličeje na můj výstřih, čímž osvětlil i můj krk. Chvíli si ho prohlížel a potom ke mně pomalým krokem přistupoval. V ruce jsem zmáčkla kolík, ale zůstala jsem stát opřená o stěnu a doufala, že Damon co chvíli přestane, nebo ho přiběhne zastavit Klaus. Nic z toho se ale nestalo a Damon už stál v bezprostřední blízkosti mé zběsile pulzující tepny na krku. Stála jsem jako v transu a dívala se na jeho oči, které jiskřily v záři baterky. Ať už Damon udělá cokoliv, dnes večer to už nenechám dojít tak daleko, jako naposledy. Hlavou mi proletěla poslední myšlenka, než jsem udělala něco, co Damon nečekal.

Zaslala: Charliess