Těžká zkouška (22)

Pozn. autora: kapitola je dlouhá jak Stefanův rozparovačský seznam a nevím, mám z ní jakýsi smíšený pocit, psala se mi dobře, ale ten začátek je takový divný a i konec malinko pokulhává. No, posuďte sami. Budu vděčná za jakékoli komentáře.

 

„Ah, ten Dracula byl doopravdy fešák,“ povzdechla si roztouženě Bonnie při běžících závěrečných titulkách, „em, teď samozřejmě nemyslím tu jeho vyschlou fázi,“ dodala urychleně, jakmile uzřela Damonovo obočí letící vzhůru.
Jistě, vždycky jsem mamku tajně podezřívala, že se se mnou na film dívala hlavně kvůli tomu pohlednému herci.

„Cože? Tenhle šašek? Míval jsem o tobě teda lepší mínění, čarodějko. Ale víte co, nakonec si za výdrž až do konce připisuju plus, aspoň jsem si v porovnání s ním mohl připomenout, jak jsem boží,“ oznámil nám upír tak nafoukaně, že nás všechny přešla chuť to komentovat.

Kamarádka se při pokusu zamaskování vypoulených očí a nevábně ohrnutého spodního rtu raději ujala sklízení nádobí.

„Lidi, nezdá se vám, že tu něco smrdí?“ zeptala jsem se, sedíc nejblíže ke kuchyni jsem zhluboka nasála vzduch a snažila se onen zápach identifikovat.

„To je Damonovo ego,“ zareagoval okamžitě a poměrně vtipně Matt, čímž si vysloužil jeden obzvlášť ultra vražedný pohled.

„Do hajzlu, zapomněl jsem vypnout troubu!“ zakřičel bratr znenadání, vyskočil na nohy a hnal se do vedlejší místnosti.

„Kruci, Jeremy, to nemůžeš dát pozor?! Modli se, aby to neaktivovalo požární hlásič,“ houkla jsem za ním, přehodila levou nohu kolem Damonovy hlavy, přes boční opěrku jsem se vyškrábala ven z křesla a rozeběhla se do haly zkontrolovat alarm.

Hasiči byli ta poslední návštěva, kterou bych potřebovala.

I když… jak by řekla Bonnie, chlapi s hadicemi jsou sexy.

Kontrolky na přístroji svítily naštěstí zeleně, přesně tak jak měly.

Zaklapla jsem umělohmotný kryt a šourala se zpět do obýváku, vtom jsem spatřila toho pyromana s čímsi ohořelým v ruce.

„Zase taková elita nejsi, když jsi necítil, že se nám vzplanuvší chňapka chystala z baráku udělat táborák,“ rýpl si do Damona odvážně, přičemž mu zmíněným předmětem zamával před obličejem.

„Od toho máte tyhle vymoženosti, ne?“ zavrčel mu v odpověď.

„Dej to sem,“ vydala jsem se zachránit situaci, vytrhla nebohou kuchyňskou pomůcku z Jeremyho spárů, kvapně ji mrskla do odpadkového koše a otevřela okna dokořán.

Kupodivu jsem na lince nezaznamenala žádné škody, co jsem však nepřehlédla, byla hora nádobí tyčící se ze dřezu jako mohyla.

Ano, i tak se dokázala rozrůst pouhá miska na popcorn, nyní ji doplňovaly hrníčky od kávy, skleničky a talířky od mražené pizzy, kterou si dal Jeremy rozpéct, předtím si na ni ale naházel některé scházející suroviny, jejichž přípravou se mu podařilo vytahat snad polovinu vercajku ze skříněk.

S tlumeným zaúpěním jsem se chopila houbičky a pustila se do toho.

Prostorný obývací pokoj s jídelnou nebyl propojený dveřmi, byl průchozí, tudíž ke mně doléhaly útržky vět přátel rozebírajících večerní akci.

Šudlala jsem již několikátý talíř, boky si pohupovala v rytmu znělého hlasu Celeste Buckingham linoucího se z rádia a nebádajícího k úprku, když se rozvibroval telefon ležící na stole.

„Jeremy, mobil!“ zahulákala jsem přes rameno.

Přiřítil se téměř ihned.

„Haló? Zdravím, pane vedoucí,“ zahlaholil po přijetí hovoru.

Malou chvíli byl ticho, zaujatě poslouchal muže na druhém konci. Mezitím se mu za zády zjevila Bonnie v závěsu s Mattem, oba mi mávali na rozloučenou.
Zřejmě ještě taky neměli vypočítané ty poblázněné matematické rovnice.

„Ne, jsem doma…. Dobře… Jo, to by bylo fajn. Zatím nashle,“ zavěsil a zasunul si přístroj do kapsy.

„Šéf se ptal, jestli bych mohl dneska pracovat. Řekl jsem, že můžu,“ oznámil mi po krátkém otálení.

Nechala jsem těch pár zbylých neumytých kousků volně plavat v napuštěné vodě a s rukama založenýma v pase jsem se na něho otočila.

„Zbláznil ses? Už jsi zapomněl, co jsem ti vyprávěla o Klausovi a Everettovi?“

„No tak Eleno, nabídl mi dvojnásobek hodinové mzdy, má málo lidí, barmani mu ubývají jak obyvatelé v Midsomeru a-“
„A já nechci, abys byl jeden z nich!“

„… a každá kačka se nám hodí,“ vedl si dál tvrdohlavě svou.

Sakra, tímhle argumentem uhodil hřebíček na hlavičku. Nedala jsem na sobě nic znát a pokračovala v očním souboji.

„Nemohl jsem to přeslechnout, máte problémy s penězi?“ vyzvídal Damon, rozkročmo usedl na povystrčenou židli, lokty umístil na dřevěné opěradlo a zatnutými pěstmi si podepřel bradu.

Upřela jsem na něho zrak, tvářil se starostlivě.

„Ne, určitě se nejedná o nic vážného. Svěřenecký fond se nejspíš jen opozdil s platbou, Alaric se to prý pokusí zařídit,“ odvětila jsem již klidněji.

Přikývl na srozuměnou.

„Kdyby něco, víš, že rád pomůžu.“

Vřele jsem se usmála. Uměl to se mnou, hoch jeden. Prohlížel si mě těmi svými studánkami, s hlavou mírně stočenou ke straně a já najednou úplně ztratila nit. Dokonce jsem nenavázala na spílání Jeremymu.

Vychytralý mladý Gilbert toho využil a nevídaně svižně zmizel ze scény.

„No nic, taky se zdejchnu, musím si ještě pojistit, aby Rebeku náhodou nenapadlo dopřát si odpočinkový večer u televize,“ rytmicky zabubnoval dlaněmi do vlastních stehen a vstal.

„Jak to máš v plánu provést?“

„Jednoduše, povím jí, že po domě běhá myš, co myš, obrovská krysa,“ vycenil na mě zuby, malinko se nahrbil, pokrčil ruce a kmitáním pokroucených prstů mi naznačil drápky jmenovaného hlodavce.

„Nechci tě nijak odrazovat, ale je na světě asi tak od dob dinosaurů, pochybuju, že se bojí takovýhle havěti,“ konstatovala jsem skepticky a máchla po něm paží, aby mě přestal děsit.

„Uznávám, že nějakou tu tisícovku let na kontě má. Opomínáš ale jeden, hlavní fakt – je to holka,“ uculil se, „přinejhorším mám v záloze náhradní řešení,“ informoval mě o své připravenosti.

„A to?“

„Vyhodím pojistky,“ vybalil svůj triumf doprovázený sebevědomým kukučem.

Zdviženým palcem jsem mu s naoko ohromeným výrazem ukázala, že je jednička. Přistoupil na mou hru, předvedl výstižné pukrle s úklonou, zašklebil se a přes vytrčenou ruku mi přehodil utěrku, kterou měl nadosah. Nato se otočil na patě, zamumlal ´měj se´ a odkráčel.

Co to? Počkat! Žádná pusa?!

Nebyla jsem hloupá, nepočítala jsem s voděním se za ručičky, zamilovaným oslovováním, cukrováním, romanticky lechtivými textovkami s přáním na dobrou noc, prostě s projevy, na které jsem byla zvyklá u Stefana. Ačkoli…

Polibek na tvář by ho nezabil! Grr!

Náhle mě trklo, že Caroline a její spoluvýletník o návštěvě Klause ještě nevědí. To si žádalo o nápravu.

 

S pokrčenýma nohama v kolenou jsem si zády opřená o zeď lebedila na oblíbeném místečku mého pokoje, tedy na malém kanapíčku u okna. Mezi ukazováčkem a prostředníčkem jsem svírala propisku a zírala na prázdnou stránku deníčku v zelených deskách.

Ač jsem rozpoznávala vlastní písmo, měla jsem zvláštní pocit, jako by předchozí zápisky ani nepatřily mně. Od toho posledního se toho událo tolik nezapsaného, že jsem neměla ponětí, jak začít.

Možná Damonovým znovunavrácením a milováním s ním či policií nalezenými mrtvolami, neznámým zájemcem o mou krev, fiaskem u starostky nebo snad staronovým hybridím žadatelem o mé vysátí?

Každopádně jsem neměla nouzi o seznam možností.

Toužila jsem se vypsat z nejistoty týkající se mého vztahu s Damonem, protože jsem si o tom nemohla s nikým promluvit..

Jenže… byl to vůbec vztah?

Jak nás dva mám bránit před případnými odrazujícími připomínkami ostatních, když mi nedá najevo, zda to se mnou myslí vážně?!

Prsty levé ruky jsem umístila zbloudilý pramen vlasů za ucho, zatímco pravačkou jsem na běloskvoucí list načmárala jedinou větu: SEŠ SAMOLIBEJ NECITELNEJ ZMETEK, DAMONE SALVATORE!

Znovu a znovu jsem ta písmena obtahovala a bylo mi šumák, že se prodřela i na další desítku stran. Nebýt rozléhajícího se řinčení zvonku, zřejmě bych s tou „smysluplnou“ činností jen tak nepřestala.

„Stefane?“ vykoktala jsem překvapeně, jakmile jsem otevřela vchodové dveře.

Dotírající nutkavý pocit rozutíkat se a zamknout v bezpečí mé ložnice jsem ukorigovala na neznatelné nervózní přešlápnutí.

„Eleno, já… Chápu, pokud se mnou odmítneš mluvit, ale musel jsem se prostě přesvědčit, že jsi v pořádku. Damon volal okamžik po tom, co jsi Caroline poslala zprávu a vylíčil mi to s Klausem,“ vysvětlil po zachycení mého nechápavého pohledu.

Dobrou minutu jsme tam nečinně stáli a ostýchavě po sobě pokukovali.

Nenacházela jsem slova, proto jsem se vpila do jeho smaragdových kukadel, ve kterých se zračil strach o mou maličkost, jemnost i pro něho typická laskavost.

„Půjdeš na chvíli dál?“ optala jsem se jaksi automaticky.

Věnoval mi střídmý úsměv, překročil práh a následoval mě do kuchyně, kde jsme usedli ke stolu. Úmyslně jsem zvolila pozici proti němu, s masivním kusem nábytku mezi námi jsem si připadala jakž takž chráněná.

„Co krk?“ hlesl sotva slyšitelně, přestože odpověď byla díky vlasům staženým v culíku viditelná.

„Uhm, Damon mi dal svou krev,“ přiznala jsem, snažíc se o běžný tón.

„Aha.“

Bezmyšlenkovitě jsem si mezi prsty počala drtit kloubky levé ruky.
Připadala jsem si jako na pracovním pohovoru; snažíte se vypadat přirozeně, vyrovnaně, přitom je vám na zvracení a uvnitř zápasíte se sesypáním.
Řekni něco! Vždyť jsi nedávno byla celá žhavá to s ním prodiskutovat, útočila jsem v duchu sama na sebe.

To ano, měla jsem však v úmyslu to nejprve naplánovat! Odsekla jsem svému provokujícímu já dotčeně.

„A ty… jak se cítíš?“ otázala jsem se snad po půl století obezřetně.

Teprve nyní jsem si všimla jeho roztěkanosti. Zorničky měl nezvykle roztažené, notně se potil a očima rejdil všude možně, na žádné místo se nevydržel dívat delší dobu, mému obličeji se vyhýbal obzvlášť nápadně.

„Dáš si něco k pití?“

Polil mě ledový mráz, jakmile na mně po té otázce zakotvil svým pohledem.

K pití?! Co to melu! Jako bych se nabízela…

„Promiň, natočím ti vodu,“ zbrkle jsem vystřelila na nohy a rychle před upíra postavila sklenici s průhlednou tekutinou, nato jsem se vrátila na svůj bezpečný flek.

„Eleno, strašně moc se omlouvám za to, co jsem ti provedl. Přísahám, že už se to nebude opakovat! Dostanu to opět pod kontrolu, ať to stojí cokoli! Jen mi dej, prosím, ještě šanci a neztrácej ve mě důvěru,“ vyhrkl zajisté předem několikrát nacvičovanou frázi a zničehonic mě čapl za zápěstí.

Lekla jsem se.

„Stefane, já… věřím, že to dokážeš, neznám nikoho s takovou vůlí,“ odpověděla jsem upřímně, přičemž jsem se k němu nepatrně naklonila.

„Proto jsi s Caroline odjel z města?“

Se schlíple skloněnou hlavou přikývl.

„Pokoušel jsem se v tamních lesích přejít na zvířecí dietu, ale nezvládnu v sobě jejich krev udržet,“ svěřil se mi se zoufalstvím v hlase.

Vypadal vskutku nešťastně. Měla jsem sto chutí ho obejmout, spokojila jsem se s pouhým sevřením jeho dlaně ve své.

„Nejspíš na to jdeš moc zhurta, nezakazuj si lidskou krev nadobro, pij zatím z krevních sáčků, pak si do ní postupně přidávej tu zvířecí a uvidíš, jak to půjde,“ navrhla jsem mnou vymyšlený experiment.

Zčistajasna se mu rozzářily oči a hleděl na mě jako na svatý obrázek.

„Eleno, ty jsi úžasná. V hloubi duše jsem věřil, že mě neodepíšeš. Děkuju ti!“ Vztyčil se tak vehementně, až převrátil židli.

„Kam to běžíš?“ volala jsem za ním.

„Přece to prubnout!“ ozvalo se z chodby, ozvěna jeho pokřiku zanikla v hlasitém přibouchnutí dveří.

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou.

 

Dřepěla jsem v tureckém sedu na kachlové podlaze kuchyně, kolem sebe rozprostřená všemožná lejstra zdobená soudním razítkem, a vyvíjela jsem nadlidské úsilí při pročítání té právnické hatlamatilky, jíž bylo sepsáno rozhodnutí o našem opatrovníkovi, které jsem svírala v ruce.
Alaric se dle usnesení mohl starat o rodinné finance i majetek, nýbrž v dodatku stálo, že nám svěřenecký fond bude každý měsíc zasílat omezené množství peněz, čili rentu.

S úšklebkem jsem dokument se škrobenými sáhodlouhými souvětími odložila, dál se rozzuřeně přehrabovala v papírech a pokračovala v hledání toho správného, když jsem zaregistrovala, jak se kolem průchodu do místností někdo plíží.
Vyhoupla jsem se na chodidla a šla to prozkoumat.

„Jeremy?“ oslovila jsem tu u polootevřených dveří krčící se postavu.

„Kam si myslíš, že jdeš?“

S povzdechem se narovnal, načež se ke mně obrátil čelem.

„Do práce?“

Nahněvaně jsem zkřížila ruce na prsou a afektovaně si podupávala nožkou, když jsem si jak zásahem z nebe uvědomila, že se můj autoritativní postoj až příliš podobá tomu mamky a částečně i tety Jenny.

V mžiku jsem se stáhla. Neměla jsem právo hrát si na rodiče nezdárného dítěte, kterým jsem ani v nejmenším nebyla.

„Jedu s tebou,“ prohlásila jsem místo všech těch varovných keců, co mě svrběly na jazyku, „jen se převléknu.“

„Cože? Neříkal ti Damon, aby ses raději držela doma?“

Zamrzla jsem s nakročenou nohou v polovině schodiště, ohlédla se na bratra a vyslala jeho směrem zaksichtění typu já taky ustoupila.

„Dobře, počkám v autě.“

 

Nechali jsme našeho malého minicoopera postávat u chodníku v dlouhé řadě zaparkovaných aut a mířili si to k hlavnímu vchodu. Již při vystupování jsme zaslechli útržky jakési rockové písničky doprovázené drnčením skel v oknech baru.

Venku, blíže k nám, v kroužku postávala skupinka návštěvníků posílajících si mezi sebou jointa, jehož vůně mě při jejich míjení zaštípala v nose.

Už už jsem měla ruku na klice, vtom jsem si po druhé straně dveří všimla stepující kamarádky.

„Caroline, proč tu přecházíš jak mlsný lev v kleci?“ upoutala jsem její pozornost.

„Eleno! Co tady děláš? Doufala jsem, že alespoň z tohohle se jim podaří tě vyšachovat,“ odvětila rozmrzele.

V lesklém stříbrném topu bez zad, středně krátké černé vlnité sukénce, silonkách stejné barvy s děrovaným vzorem a vysokých kozačkách jí to nesmírně slušelo.

Pohodila jsem vlasy, které jsem si při cestě rozpustila a tahy hřebenem nahradila jedinou věcí vždy při sobě – vlastními prsty.

„Znáš mě, nedokážu dřepět v ústraní, když někdo jiný nasazuje krk. Koho to pořád vyhlížíš?“ kompromitovala jsem ji, jakmile začala skenovat prostor za mým ramenem.

„Tylera. Měli jsme se sejít, chtěla jsem se ho zeptat na nějaké informace o Everettovi, ale má zpoždění. Víš co, pojď dovnitř, je mi zima.“ Nato mě čapla za ruku, protáhla kolem vstupu a vedla dál do útrob Grillu. Byla jsem jí vděčná, protože v podniku panovalo poměrně šero a… Bože, nepamatovala jsem, že by kdy bylo takhle natřískáno. Hosté se skládali z vesměs mladých lidí, postavila jsem se na špičky, abych dohlédla na malé provizorní pódium zřízené nalevo od výčepu. K mému údivu jsem zjistila, že ona živá hudba je kapela tvořená partou z naší školy.

Bylo mi známo, že dva kluci z mého ročníku a další tři z nižšího se scházejí v garáži jednoho z nich a po večerech si tak třískají do všeho možného, ale tohle…

Nebýt takového rachotu, uznale bych hvízdla.

„Všude je plno, budeme muset stát,“ oznámila jsem jejím zádům normálním hlasem. První výhoda upírského doprovodu, věděla jsem, že mě slyší. Na to konstatování pouze zavrtěla hlavou.
Došly jsme zhruba doprostřed ke kulatému stolečku pro dva, který byl nyní obklopený čtyřmi obsazenými židlemi, z čehož na jedné z nich seděl mladičký pár.

Sebevědomě se vetřela mezi ně, předklonila se a zapřela se dlaněmi o stehna, čímž s každým navázala oční kontakt. Na kratičkou chvilku jsem mohla spatřit jejich zastřený zrak, potom se poslušně zvedli a beze slova nám přenechali místa.

Druhá výhoda, nemusela jsem si dávat rezervačku.

„Dojdu pro pití, barmani kontrolují občanky,“ zahulákala na mě po dosednutí, spiklenecky zamrkala a už se prodírala k baru. Já si zatím svlékla džínovou bundu i úpletový svetr.

Poděkovala jsem jí a po přiťuknutí usrkla ze svého extravagantně barevného drinku. S extra panákem vodky navíc. Nečekala jsem to, tak jsem Caroline věnovala ochromený škleb.

Výhoda číslo tři, s upírem může být plnoleté i dvouleté děcko.

„Takže, jaký je přesný plán?“ optala se při kvedlání brčkem ve své sklence.

„No… veškerá tíha leží na Mattovi, který bude tak nějak improvizovat. Damon s Alaricem mají být nenápadní a dohlédnout, aby se nic nezvrtlo,“ prozradila jsem jí ten složitý postup.

„Když už jsme u té nerozlučné dvojky, kde vlastně jsou?“

Ledabyle jsem očima přelétla tváře přítomných a zjistila, že většina dochází na Mystic Fallskou střední, ačkoli tu byli i studenti z jiných škol a ani dospělí nechyběli.

„Pche, nenápadní? Nepřekvapuje mě, že se Damon naparuje jako přešlechtěný kohout, ale Alaric? Za tebou, kulečníkový stůl,“ prskla na vysvětlenou.

Loket jsem si položila na opěradlo židle a natočila vrchní část těla potřebným směrem. Mezerou mezi postavami jsem zahlédla našeho opatrovníka, jak se s tágem nahýbá k plátnu a volí příhodný úhel odpalu, když…

„To je madam Claudeová, ta francouzštinářka, co mu sahá na zadek?!“ odtažitě jsem se zaklonila a zděšeně zkrabatila čelo.

Dle všeho to z míry vyvedlo i samotného střelce, neboť dal moc prudkou ránu a celá oranžová šestnáctka byla vyslána na vyhlídkový let. Naštěstí ji kdosi zachytil a vrátil na hrací plochu, než stačila na okolních stolkách napáchat nějaké škody.

Někdo s pěkným zadkem. A hele, Damon.

Měl na sobě černé rifle a tmavě modré tričko s nápisem, jež jsem z takové dálky nedokázala přečíst.

S panákem whisky v ruce obešel stůl, takže ke mně stál čelem, tágo však nedržel, volnou pravačkou ukázal na jakousi kouli. Znenadání k němu s tím nástrojem přicupitala dívka, nacpala se před upíra, vyzývavě se zlomila v pase, div sebou neplácla přímo na desku, a předstírala míření. Zalapala jsem po dechu, jakmile se Damon sklonil nad ní. Zatímco jí upravoval úchop na tyči, ta mrcha se mu pozadím otírala o klín.

„Tiffany Brooksová!“ zavrčela jsem v duchu.

Znala jsem ji z týmu roztleskávaček, kde působila jako náhradnice, což jí nestačilo, a Bůh ví proč se dožadovala mého místa, které jsem jí po smrti rodičů ochotně uvolnila. Její táta údajně vlastnil vrtné plošiny v Mexiku, tudíž se dceruška cítila všemocná.

Stáhla jsem oči do úzké štěrbiny, přesto mi ze škvírky mezi víčky sršely hromy, blesky, a pevně jsem stiskla čelisti, takže mé rty vytvořily pouze úzkou čárku. Nasupeně jsem zaujala původní pozici proti Caroline.

„Kdybych pominula Alaricův handicap učitele takového nudného předmětu, nebyl by vůbec k zahození. Myslíš, že bych to měla s kluky stejného věku zabalit?“ polemizovala nad svým milostným životem blondýnka.

„Co je? Tváříš se, jakoby tě bolely zuby.“

„Přemýšlím o Stefanovi,“ zalhala jsem.

To bylo spolehlivé téma pro převedení hovoru od něčeho choulostivého, i když tahle změna se za nijak příjemnou považovat nedala. Nicméně nám debatění o upírovi mladším zabralo hodný čas a novou rundu.

Během kamarádčiny nepřítomnosti jsem zkontrolovala situaci, k mému úžasu se Matt na samém konci baru opíral o pult a klábosil s Rebekou hovící si na stoličce. O pár míst dál seděl Damon s Tiffany za prdelí a právě cosi pokřikoval na Jeremyho, Alarica jsem neviděla.

Podrobila jsem ji hodnotícímu pohledu, světle plavé vlasy se jí bujně vlnily kolem hlavy, oděná byla do černé kožené minisukně, černého tílka se zipem mezi ňadry z na chlup identického materiálu a vše doplňovaly boty na deseticentimetrovém podpatku.

V sepraných, místy děravých riflích, které jsem ve spěchu vyměnila za domácí legíny, delším, pohodlně volnějším fialovém tílku se sportovním výstřihem a plátěných teniskách jsem si připadala silně neatraktivně.

Caroline mě zastihla zabořenou v židličce s nafouknutými tvářemi.

Už otevírala pusu k dotazu, když se jí rozsvítil telefon položený vedle pití. S výrazem plným hrůzy a odporu na přístroj okamžik civěla, načež mi ho podala. Jednalo se o zprávu od Tylera: Za nevydařené rande poděkuj Eleně. Kdyby mi poskytla svou krev, mohl jsem použít hybridy a nemusel mi ložnici vymalovat Tyler. Přeji pěkný večer, Klaus.

Nasucho jsem polkla, jaksi jsem nenacházela výstižná slova.

„Omlouvám se,“ vydolovala jsem ze sebe nakonec.

„Co? Nebuď směšná, Eleno! Za nic z toho nemůžeš, ať tě ani nenapadne tomu hajzlovi ustoupit! A vůbec, sedíme tady jak páreček starých pannen. Jdeme tancovat, tuhle mám ráda!“ poručila, drapla mě za paži a vlekla na zaplněný miniparket.

Ač jsme se s Caroline v oblasti vkusu v máločem shodly, dobře, až na chlapy, nezbývalo mi, než souhlasit, že převzatá písnička od Red hot chilli peppers burácející Mystic Grillem a podaná medovým hlasem spolužáka Jimmyho Barchetta stála za účast.

I said now, I’ll take it,
It’s better for you.
Somehow we’ll make it,
‚Cause that’s what we do.

Tichounce jsem si prozpěvovala, vlnila se v rytmu a bylo mi naprosto jedno, jestli jsem oháknutá jako somrák, jestli mě Klaus zítra unese, nebo zda se v dohledné době budu zase cítit takhle volná.

Something out there,
Where love is your only friend and
We are the ones,
That will make you feel better and
Someone to spare,
When love is the only end and
We are the ones,
That will make you feel better.
Oh yeah!

Chytila jsem kamarádku za ruku a spolu s mou ji zvedla do výše, pak jsem lehce zatáhla a nechala Caroline protočit se pod sepjatými pažemi dokolečka. Hlasitě se zasmála, a posléze udělala to samé.

Netrvalo dlouho a bylo po skladbě, dál následoval ploužák, takže jsem se zdekovala, zatímco blondýnka zůstala.

Vydala jsem se na záchodky, cestou jsem na sobě zaznamenala Damonův propalující pohled, vlastní hrdost mi však zakázala mu ho opětovat.

Když jsem se vrátila do centra dění, on už tam nebyl. Vydala jsem se k Mattovi, jež nedaleko ode mne sklízel nádobí ze stolku.

„Jak to šlo s Rebekou?“ vyzvídala jsem.

„Moc dobře ne, tragicky by to asi vystihlo líp. Zpočátku mě nechala kecat o blbostech, a potom mi prostě řekla: ´Seš až podezřele milý, Matte. Opravdu se mi líbíš, ale pokud se proti mně ještě někdy spolčíš se Salvatory, zabiju tě,´“ napodobil výhružný dialekt původní upírky.

„Promiň, to mě docela odradilo od nových pokusů,“ oznámil mi a s plnýma rukama odpochodoval za bar.

Neměla jsem mu to za zlé.

Hrcla jsem si na první volné místo a přemítala, co podniknout. Najednou jsem uviděla Damona, k uchu si tlačil mobil a rázoval si to ke své stoličce, kde popadl bundu, něco pověděl volající osobě, přičemž objal Tiffany kolem ramen a odváděl ji ven. Sledovala jsem ho s polootevřenou pusou.

„Doufám, že nebudeš brečet, ty chudinko. Spíš s ním, co?“ ten jízlivý tón přisednuvší si blondýny nešel ignorovat. Soptila jsem vzteky jako Etna v aktivním období a Rebečiny řeči ještě přilévaly olej do ohně.

„Elena, ctnost sama, podlehla kouzlu záletného Damona Salvatora, to ti ubere na oblibě,“ s úsměvem pokračovala v rýpání.

„Starej se o sebe! Mimochodem, já to tu zabrala první!“

„A co jako?“

„Vypadni!“

„Donuť mě.“

Klídek. Uvědom si, s kým mluvíš. Nenech se vyprovokovat nebo hůř, zabít.

„Pověz mi o Everettovi,“ zaútočila jsem přímo, nato jsem se lokty opřela o hranu stolu, sepjala prsty obou rukou a položila si na ně bradu. Vyčkávala jsem.

Přihlížela jsem, jak jí koutky úst pomaloučku klesaly, zorničky se rozostřily a celé tělo měla náhle podivně strnulé. Sázela jsem na Rebečinu ješitnost, že jí nedovolí odejít s prohrou.

„Chm, není toho moc k vyprávění, velká lovestory s nezdařeným koncem. Klaus mě o něho připravil, tak jako o všechno ostatní v mém životě,“ odpověděla se solidní dávkou sarkasmu.

Na můj nevěřícný pohled se pouze pohrdavě ušklíbla.

„Co je? Nemysli si, že mě Nik zklamal poprvé, když jsi mi řekla pravdu o smrti naší matky. Vždycky byl vůdcem rodiny a rozhodoval o ní, bratři s ním vycházeli docela v míru, pokud poslouchali, pro mě měl však úplně odlišná měřítka. Litovala jsem proměny v upíra, chtěla jsem být člověk, žít spokojený život, mít děti, umřít… Proto jsem se zamilovala do Everetta, přitahovala mě jeho lidská bezbrannost, Nik o tom ale nechtěl ani slyšet. Nesnášel lidi. Tak jsme spolu utekli do Itálie, jenže nás tam našel, mě přiměl k návratu do států, prý k rodině, a jeho zabil,“ rádoby nezaujatě pokrčila rameny.

Ať se snažila své emoce jakkoli zakrýt, já je byla schopná vidět. A… soucítila jsem s ní. Ve skutečnosti byla citlivá a vnímavá, ale po několikasetletém zrazování, utlačování a kontrolování to potlačovala. Podrobovala se Klausově moci stejně jako já.

„Proti mému bratrovi nemáte šanci, smiř se s tím,“ pronesla bezcitně, zvedla se a chystala se vyklidit pole.

„Everett žije a je ve městě,“ křikla jsem za ní s dobrým úmyslem.

Na vteřinu ztuhla na jednom bodě, pak se náhle upíří rychlostí vyřítila kupředu, sevřela mi hrdlo v nepropustném stisku a rozčílením brunátný obličej přiložila těsně k tomu mému postupně modrajícímu. Skláněla se nade mnou, naše nosy se téměř dotýkaly, přesto tomu nikdo nevěnoval pozornost.

„Cos to řekla?!“ procedila skrz zaťatý chrup.

„Přísahám,“ hlesla jsem.
Nevěřila mi. Zahleděla se do mých čokoládových očí a já jí pod ovlivněním potvrdila pravdivost oněch slov.

Potom mě pustila a vypařila se jako pára nad hrncem.

Bála jsem se, že mi hluboké nádechy a výdechy roztrhnou plíce, upevnila jsem kolena a vyšla ven na čerstvý vzduch, kde jsem se zapřela dlaněmi o chladivou zeď a se skloněnou hlavou rozdýchávala utrpěný šok.

Kapela ohlásila pauzu a já v nastalém tichu zaslechla jakési lomození v parku přes ulici.

„Pomoc! Pomozte mi někdo!“ vyděšený skřek prořízl noční oblohu jako bič vozky.

Paráda, kdosi je ve smrtelném nebezpečí a kolem ani živáčka. Jak jinak…

Neotálela jsem a rozeběhla se za tím zoufalým hlasem. Doslova jsem proskočila nízkými keříky, které travnatou plochu lemovaly. Jakmile mé oči přivykly tmě, spatřila jsem Stefana zuřivě pijícího z Tiffaniny šíje, hlavu měla vyvrácenou v nepřirozeném úhlu a sténala. Periferním viděním jsem si všimla další postavy, jež se držela za břicho a kulhavě se vypotácela zpoza stromu.
„Stefane, dost!“
„Damone!“

„Eleno! Okamžitě běž zpátky dovnitř!“ přikázal.

Prsty jsem si bezradně prohrábla vlasy, začínala jsem propadat hysterii.

„Dělej něco, Damone! On ji zabije!“

„Co se tady děje?“ rozhodil rukama přiběhnuvší Alaric.

„Odveď ji odsud, já se o to postarám,“ řekl spolupijanovi, „Eleno, tohle se tě netýká! Jdi pryč!“ zakřičel na mě, když jsem se bránila.

A tak jsem se slzami v očích poslechla.

 

Dodatek: původně jsem chtěla, aby nám Rebeka o Everettovi prozradila víc, ale bylo by to ještě delší, tak jsem se nakonec rozhodla, že nám svá tajemství okryje on sám, a to už v další kapitole.

Jo, písnička od Redhotů se jmenuje Make you feel better – doporučuju najít na youtube, zvedne náladu. :-)

 

Zaslala: Alalka