The Vampire Life (15 – 16)

The Vampire Life (15)

Poznámka autora: Prosím komentujte, třeba i negativně, hlavně, když tam něco napíšete. Minulý díl jste nekomentovali, takže mám takový pocit, jako byste ho ani nečetli :(. Tenhle díl je trošičku kratší.

Takže si užijte díl a KOMENTUJTE!!!

 

Zdál se mi sen. Věděla jsem to, protože jsem se cítila bezstarostně a nic jsem neřešila.

Seděla jsem na dřevěné lavičce a přede mnou stála mramorová fontána ve tvaru dívky, vztahující ruce k nebi. Z otevřených úst se jí valila vody a z rukou stříkala pár metrů nad ní, kde ji gravitace donutila spadnout zpátky pod nohy vytesané dívky. Bylo to fascinující! Sice jsem nevěděla, kdo tuhle krásu mohl vyrobit, ale byl to génius a vážně umělec.

Rozhlédla jsem se okolo sebe, ale viděla jsem jen zelené louky s barevnými květinami a jen tak sto metrů ode mě po levici se do dáli rozprostíral jehličnatý les.

Nadšeně jsem vdechla čistý vzduch a automaticky jsem se usmála. Stoupla jsem si a rozhlédla se ještě jednou okolo sebe. Bylo tu krásně, takový malý kousíček nádhery v přírodě. Bylo to sice divné, že dal někdo tu fontánu doprostřed ničeho, ale vlastně to bylo i pěkné.

Chtěla jsem začít radostně tancovat, až tak na mě to místo působilo, ale v tu chvíli se z lesa ozvalo vlčí zavytí. Otočila jsem se směrem k lesu a tázavě jsem se na něho podívala. Něco se v něm mihlo. Trvalo to jen krátce, ale přece jen. A znovu. A znovu. A znovu.

„Co to je?“ zeptala jsem se sama sebe nahlas. Najednou se z lesa vynořilo pár světlých teček. Přimhouřila jsem oči, abych lépe viděla, ale pořád jsem nemohla rozpoznat, co to je, ale jedno bylo jasné, běželo to ke mně. A dost rychle. V tu chvíli jsem propadla panice a srdce mi začalo rychle bušit. Když byly padesát metrů ode mě, poznala jsem, co jsou ty tečky zač. Byli to vlci. No jasně!!! Mělo mi to dojít, už jen z toho vlčího zavytí, ale já byla tak hloupá, že mi to nedošlo.

„Pomoc.“ zašeptala jsem, bylo mi jasné, že tu nikdo nebyl, ale mě to bylo jedno, prostě jsem začala volat o pomoc jak největší idiot. I když jsem věděla, že to není skutečné, hrozně jsem se bála. Věděla jsem, že mě ti vlci sežerou. Byla jsem připravená na konec, ale v poslední chvíli se mi v hlavě ozvalo něco, jako uskoč, tak jsem uskočila a ocitla se na dřevěné lavičce, na které jsem před chvílí seděla. V tu chvíli se okolo mě prohnala smečka šedých vlků. Nevrhli se na mě, jen okolo proběhli a nechali mě být. Když byli všichni pryč, oddychla jsem si a slezla z lavičky.

Přemýšlela jsem, jak moc jsem byla blízko smrti, i když nepravdivé. Ale teď už jsem byla v pořádku a nic mi nehrozilo. Nějak mi ale unikal význam toho snu. Každý sen má nějakou pointu. Dokonce, i když se mi zdálo o tom, jak jsem uprostřed pouště, našla jsem pointu toho snu. Dozvěděla jsem se, že nemám trpělivost. Ale teď jsem prostě nechápala, co jsem v tom snu dělala. Možná to mělo být o strachu, o tom, že jsem se měla leknout. Něco mi ale říkalo, že tím to nebude.

Jak jsem tak přemítala, ucítila jsem na zádech jemný závan větru. Ztuhla jsem a pomalu se otočila. Málem jsem se zbláznila, když jsem před sebou spatřila sněhově bílého vlka, který se na mě zvláštně díval. Měl hluboké modré oči. Zavrčel.

„Ou…“ řekla jsem tiše, a zvedla obranářsky ruce, ale vlk nevypadal, že by se na mě chtěl vrhnout, vypadal, vystrašeně.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho. On v tu chvíli otočil hlavu dozadu a díval se na něco v dáli. Podívala jsem se tam taky, nejdřív jsem nic neviděla, ale po chvíli se mi zrak trochu zostřil, takže jsem uviděla obrys dívky daleko ode mě. Běžela podél lesa a pořád se otáčela na les. Nevěděla jsem, kdo to je. Najednou se v lese něco mihlo a já viděla, jak něco malého letí rychle k té dívce, zabodává se jí to do hrudi a ona padá mrtvá k zemi. V lese se mihl další obrys člověka a sen najednou skončil.

 

Vymrštila jsem se na posteli a na těle jsem cítila studený pot.

„Co je?“ ozval se Stefanův hlas od dveří a já se lekla ještě víc.

„Nic, jen zlej sen.“ zamumlala jsem a rukou si otřela z čela pot.

„Co tu vlastně děláš?“ zeptala jsem se a snažila se v hlase nedat najevo svůj strach. Něco se s ním dělo, to bylo jisté, do něčeho se zapletl. S Klausem.

„Přišel jsem si s tebou promluvit.“ odpověděl mile a sedl si vedle mě na postel. Trochu jsem ucukla, ale jinak jsem se snažila být nenápadná.

„Vím, že je toho na tebe teď hodně a já tu s tebou vůbec nebyl, ale něco jsem vyřizoval.“

Už, už jsem málem vyštěkla něco jako: „Vyřizoval něco pro Klause?“, ale naštěstí jsem se udržela.

„Chtěl bych ti to trochu vynahradit, co takhle uspořádat večírek?“ vyhrkl a já se na něj tázavě podívala.

„Pozvali bychom Bonnie, Caroline, Matta, Jeremyho-“

„Jasně, chápu, ale nemyslím si, že je to dobrý nápad. Klaus mě chtěl zabít, nemyslím, že je tohle ta pravá chvíle na párty.“ Všimla jsem si, jak trochu zbledl, ale ihned byl zase milý a usměvavý, skoro jako ten starý Stefan.

„Bylo by to skvělé odreagování, nechali bychom realitu na chvíli stranou a užívali bychom si.“ Trochu mě pohladil na dlani a já nervózně polkla. Věděla jsem, že bych to neměla dělat, ale něco mi říkalo, že na té oslavě se všechno vyjasní, a tak jsem přikývla.

„Skvělý, děkuju!“ políbil mě a já celá ztuhla. Chtěla jsem od něj odskočit, ale neudělala jsem to, musela jsem být normální.

Potom se rozloučil a zmizel. Oddechla jsem si, že už je to za mnou a pak jsem dostala hrozný hlad. Sundala jsem ze sebe peřinu a zvedla se, jenže v tu chvíli jsem dostala křeč do nohou, vykřikla jsem a spadla na zem. Deset centimetrů od země mě někdo chytil.

„Co zas blbneš?“ zasmál se Damon a opatrně mě zvedl na nohy.

„Neblbnu.“

„Dobře, jak myslíš.“ Chvíli se na mě zkoumavě díval, až jsem celá zrudla, jako rajče. Super.

„Někdo za tebou přišel.“ informoval mě a já jen nechápavě naklonila hlavu.

„Caroline a Bonnie.“

„Cože?“ napřímila jsem se, ale všechno mě bolelo. Ještě jsem se úplně nezotavila. Hrozně mi chyběli, obě, ale určitě nepřišli jen tak.

„Pomůžu ti dolů.“ řekl. Vděčně jsem se o něj opřela. Šli jsme pomalu.

„Co ti chtěl.“ zavrčel naštvaně. Nemusel ani říkat jméno, věděla jsem koho myslí.

„Chce uspořádat mejdan.“

„Co?!“ vykřikl a zastavil se. Pořád jsem o něj byla opřená.

„Klid. Říkal, že se musíme odreagovat, uklidnit se, užívat si. Je si jistý, že se nám tam nic nestane.“

„A ty mu věříš?“ zeptal se naštvaně.

„Ne. Mám ale pocit, že se tam všechno vyřeší.“

Díval se na mě, zhluboka dýchal a snažil se uklidnit. Potom se netrpělivě usmál a doprovodil mě až k holkám. Dívaly se na mě dost divně, jak jsem tak byla zavěšená na Damona.

„Dobrý, teď už to zvládnu sama.“ řekla jsem mu a usmála se. Úsměv mi oplatil a odešel. Jen co zahnul za roh, jsem byla zavalena vlnou otázek.

„Co se ti stalo?“

„Kdo ti to udělal?“

„Byl to Damon?“

„Mám ho zabít?“

„A stop!“ zařvala jsem, až se mě obě lekly. Hlava mě z nich bolela a ještě jsem byla napůl v tom divném snu. „Všechno vám to vysvětlím.“ Při pohledu na Bonnie, jsem si vzpomněla na Sheilu a její upozornění. Naopak při pohledu na Caroline, jsem si vybavila Klause a jeho skalpel.

„Tak mluv.“ vybídla mě moje upíří kamarádka.

„No dobře.“ A tak jsem jim to všechno řekla, jak jsem se dostala k domu původních, jak mě tam Klaus chytil a jak mě mučil, vynechala jsem jen ten malý detail, jak jsem Klausovi radila s Caroline. Když jsem skončila, Bonnie vypadala naštvaně a Caroline brečela.

„Co je?“ zeptala jsem se jí.

„No, jen, že…On se mě včera zeptal, jestli bych s ním nešla na rande. Já mu řekla ne, ale on pořád doléhal, až jsem řekla jo.“

„Caroline!“ vyhrkla Bonnie.

„Já vím, ale znáš mě, prostě jsem…“ a pak se zase rozbrečela.

Povzdychla jsem si.

„Omlouvám se, Eleno, ale já ho mám ráda, teda vlastně měla jsem.“

„Vím, jaký to je.“ Mluvila jsem pravdu, vždyť to musel mezi mnou a Damonem vidět snad každý.

„Takže ty a Damon teď…“ naznačila Bonnie a tvářila se při tom fakt zlostně.

„Ne.“

„Ale, Eleno, všichni to vidíme.“

„Už jsem řekla, že ne.“

„Dobře, tak se hned tak nerozčiluj.“

„Omlouvám se, ale je toho na mě poslední dobou hrozně moc.“ vzdychla jsem unaveně. Potřebovala jsem se ještě prospat.

„My víme.“ řekly obě naráz a začali se smát. Aspoň nějaké odreagování. Zase jsem se aspoň na chvíli cítila, jako ta stará dobrá Elena. Bezstarostná. Ale ihned to na mě zase padlo.

„Jo, mimochodem, Stefan chce uspořádat večírek, doufám, že přijdete.“

„Ehm… Není to divný, uspořádat teď večírek?“ namítla Caroline a divně se na mě podívala.

„Jo, jo je, ale aspoň se všichni odreagujeme.“ namítla jsem. Nevím proč, ale něco mi prostě říkalo, že bychom si to neměli nechat ujít.

„Dobře, přijdeme, ale musí tam být pití, to bude teprve odreagování.“ zasmála se Bonnie a naprosto tím uvolnila atmosféru. Potom jsme si už jen povídaly a povídaly. Když už nebylo o čem mluvit, odešly a já šla spát. Další dva dny se vůbec nic nedělo, ale potom přišel den D. Den, kdy měl být večírek. Den, kdy se mělo všechno změnit.

 

V příštím díle: Večírek se bude zdát normální, klidný, prostě skvělý. Dokud se nestane něco, co tenhle příběh naprosto změní.

 

The Vampire Life (16)

 

Poznámka autora: Tak tenhle díl bude konec první série. Možná byla trochu nudná, ale odteď se to všechno rozjede. Druhá série se bude jmenovat The Vampire Life – Black Diamond. Důvod názvu se dozvíte už v tomto díle, takže, těšte se.

KOMENTUJTE!!!

 

Všude zněla hudba. Byla neuvěřitelně hlasitá, ale to už se tak nějak dá při párty očekávat. Trochu jsem se bála sejít ty schody a jít mezi všechny ty obyčejné lidi, kteří se dnes přišli bavit. Něco se mi na tom přece jen nezdálo. Kdybych tak jen v tu chvíli vykřikla „Všichni vypadněte!“, bylo by všechno teď v pořádku. Nebo možná ne. Osud je nevyzpytatelný, nezvratný. Moment, není to náhodou horor, Nezvratný osud? No co, bylo to jedno.

Zhluboka jsem se nadechla a sešla schody. Párty se konala v Damonově a Stefanově domě. Přišlo fakt neuvěřitelně moc lidí, až se mi z toho točila hlava. Většinu těch lidí jsem neznala a nikdy jsem je neviděla, ale oni znali mě. Všichni na mě volali „Ahoj, Eleno.“ nebo „Super pařba, Eleno.“, ale mně to bylo jedno. Rozhlížela jsem se po všech okolo a hledala něco, nebo někoho, kdo by sem prostě nepatřil.

V kuchyni jsem uviděla Caroline, která se nekontrolovatelně smála a tancovala do rytmu písně People are people od Dope. Nechala jsem jí se bavit.

„Všechno dobrý?“ ozval se za mnou hlas Bonnie a já sebou celá cukla.

„Tomu se říká špatný svědomí.“ usmála se na mě. „Co jsi udělala, Eleno Gilbertová?“ Měla už taky docela dost vypito, ale mně to nevadilo. Měli jsme se všichni odreagovat, aspoň že někdo se tím řídil. Než jsem jí stačila odpovědět, začala nadávat na písničku, která zrovna začala. Jen jsem se sama pro sebe usmála.

Otočila jsem se a znovu sebou cukla. Přímo přede mnou stál Stefan a usmíval se. Vypadal naprosto klidně. Lhář jeden. Natáhl ke mně ruku a podal mi pití. Bylo to pivo. Alkohol jsem zrovna moc nemusela a na opití jsem nikdy neviděla nic skvělého, ale v tu chvíli jsem si od něj to pivo vzala a hltavě se napila.

„Bavíš se dobře?“ zeptal se a pořád se usmíval.

Ne. „Jo, je to skvělý.“ řekla jsem a oplatila mu úsměv. Musela jsem být nenápadná.

„To je dobře.“ řekl. Něco mi v tom znělo jako výhružka.

„Nechceš si zatancovat?“ zeptal se mě. Napřáhl ke mně ruku.

„Víš, vlastně ani ne, neviděl jsi Damona?“

„Vážně, Eleno? Neviděl jsi Damona? Co s ním furt máš? Copak už jsi zapomněla, co všechno udělal? Jak ti zabil bratra?“

„Stefane, nech toho!“ vydechla jsem. Naprosto mě šokoval ten jedovatý tón jeho hlasu. Chvíli to vypadalo, že se na mě rozeřve ještě víc, ale pak se uklidnil a omluvně se usmál.

„Promiň. Já jsem se neudržel. Jen mi poslední dobou přijde, že věříš spíš jemu, než mně.“

Neměla jsem na vybranou. Kdybych se otočila, dala bych mu najevo pravdu, tak jsem raději odložila pivo na stolek a chytila se jeho ruky.

„Ale jen jeden tanec.“ řekla jsem.

„Jak si přeješ.“ a pak mě zatočil, jako káču, až se mi udělalo špatně. Potom si mě k sobě přitiskl a tancovali jsme ploužák. Najednou jsem uviděla u jedné stěny Damona, jak se na nás dívá a přitom pije pivo. Jeho tvář byla naprosto bezvýrazná. Chtěla jsem se od Stefana odlepit a jít za ním, ale tím bych všechno prozradila. Tak jsem se na něj jen usmála. Chvíli jsem se bála, že se otočí a půjde pryč, ale místo toho se na mě taky usmál a mrkl.

Písnička skončila a já jsem se konečně odtáhla od Stefana.

„Ještě jednu?“ zeptal se.

„Ne, už ne.“ odpověděla jsem a ignorovala jeho naštvaný pohled. Prostě jsem se otočila a šla pryč. Mířila jsem přesně tam, kde ještě před chvílí stál Damon, ale teď tam nebyl. Rozhlížela jsem se do všech stran, ale prostě nikde nebyl.

„Hledáš mě?“ zeptal se mě někdo za mnou a já se rozesmála.

„Ne, už ne, už jsem tě našla.“

„Oprava, já jsem tě našel.“

„No dobře.“ vzdychla jsem a otočila se. „Ať je po tvém.“ Potom mě chytil za ruce a dal si je na ramena, pak mi svoje ruce položil na boky a donutil mě tím tancovat.

„Já na tanec nikdy nebyla.“ řekla jsem, když jsem mu už asi po páté šlápla na nohu.

„Každý nemusí umět všechno.“

„Jo, to máš pravdu.“ Potom jsme jen tancovali, ale náhle se ode mě nečekaně odtáhl, chytil mě za ruku a vedl mě někam pryč. Neptala jsem se. Vešli jsme do nějaké místnosti, kde nikdo nebyl. Byla jsem z toho vážně nervózní. Přece jen jsme tam byli sami.

„Tak co?“ zeptal se naprosto vážně.

„Co co?“

„Nepoznala jsi na něm něco divného?“ Díky bohu, bavil se jen o Stefanovi.

„Byl nějaký naštvaný.“

„Jo, to sem si taky všiml. Poslyš, Eleno, něco se mi na tom všem nezdá.“

„Jo, to mně taky ne.“

Chtěla jsem něco dodat, když v tom jsem si něco uvědomila.

„Slyšíš to?“ zeptala jsem se. Trochu se zamračil.

„Co?“

„No tohle.“

„To ticho?“

„Přesně.“ přikývla jsem. Vážně, bylo až moc velké ticho. Žádná hudba nehrála, nikdo se s nikým nebavil. Zkrátka nebylo vůbec nic slyšet.

„Co se to sakra děje?“ zaklel Damon a v tu chvíli se otevřely dveře.

„Hej lidi, co tu děláte?“ ozval se Mattův hlas. Otočila jsem se. Za ním šli ještě Caroline, Bonnie a…

„Klausi.“ zavrčela jsem a oči mi zrudly.

„Ahoj.“ odpověděl. Vypadal naprosto při smyslech, ne jako ostatní, kteří se smáli a štěbetali si o mně a Damonovi.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se naštvaně.

„Přišel jsem se bavit.“ řekl a podíval se přitom na smějící se Caroline.

„Musím ti poděkovat, bez tebe by s tou schůzkou nikdy nesouhlasila. Tvoje rady jsou cennější, než zlato.“ zasmál se a já si všimla pohledů všech okolo.

„Tak to jsi byla ty!“ zašeptala Caroline.

„Omlouvám se, jinak by mě zabil.“ řekla jsem a pohledem prosila svoji kamarádku o odpuštění.

„To nic.“ usmála se nakonec a pak se podívala na Klause. Nic neříkala.

„Co jsi všem těm lidem udělal?“ vykřikla jsem.

„Já? Já nic, ale někdo jiný ano.“ A v tu chvíli vešel do pokoje nějaký muž. Měl rudé oči a vyceněné špičáky. Upír.

„Co jsi jim udělal?“ zavrčel Damon.

„Nic, jen jsem vyčistil hrací plochu, nebudou si nic pamatovat, odešli domů.“ Ulevilo se mi, alespoň jsou všichni v pořádku.

„Co to znamená vyčistit hrací plochu?“ zeptal se Matt.

„To znamená, že jsem musel všechny případné svědky odvést.“ uchechtl se. Pak se najednou rozběhl přímo k Mattovi.

„Ne!!!“ vykřikla jsem, ale upír už byl u něho, jenže v tom do něj někdo narazil obrovskou silou, až upír odlétl a praštil sebou o zeď.

Ten, kdo do něj narazil, byl Stefan. V ruce držel dřevěnou dýku a vypadal vážně nebezpečně.

„Utečte!“ vykřikl. Matt se rozběhl ke dveřím, ale byly zamčené.

Upír si stoupl a vrhl se na Stefana, ale ten uskočil. Potom začali chodit proti sobě v kruhu. Oba čekali, až ten druhý zaútočí, ale ani jeden se k tomu moc neměl.

Uviděla jsem Bonnie, jak běží přímo ke mně a v tu chvíli se mi v hlavě objevily obrazy z dnešního snu.

„Ne!“ vykřikla jsem, ale přesně v tu chvíli, kdy byla Bonnie za neznámým upírem, Stefan po něm mrštil dýku. Upír uskočil a já už se jen bezmocně dívala na scénu, která vypadala skoro stejně, jako můj sen.

Vzduchem proletěla dýka a zabodla se Bonnie přímo do místa, kde má srdce. Krátce vykřikla, zastavila se, oči se jí protočily a pak už se jen její tělo zhroutilo na zem.

„Bonnie!“ vykřikla jsem a chtěla se k ní vrhnout, ale Damon mě chytil. Zmítala jsem sebou, ale k ničemu mi to nebylo.

Stefan se jen krátce podíval na tělo Bonnie, pak skočil na upíra a zlomil mu vaz. Odněkud vytáhl další dýku a zabodl mu ji přímo do srdce. V tu chvíli už mě Damon pustil a já se rozběhla k mrtvému tělu své kamarádky.

„Nééé!!!“ křičela jsem pořád a plakala. Měla jsem zavřené oči a snažila se slzy zadržet, ale nešlo to. Slyšela jsem, jak si vedle mě klekla Caroline a taky plakala. Nikdo nic neříkal. Jen já a Caroline jsme brečely a sem tam jsme řekly, že bude všechno v pořádku.

„Je mi to líto.“ zašeptal Stefan a v tu chvíli mě nějaký pláč naprosto přešel.

„Ty!“ zašeptala jsem a stoupla si. „Ty!“

„Eleno, já za to vážně nemůžu.“

„Ty lháři!“ vykřikla jsem a vrhla se na něj. Kopla jsem ho do břicha, až sebou praštil o stěnu.

„Eleno.“ zašeptal, ale já mu nevěřila, byl to jen hnusný vrah. Vrhla jsem se na něj a nějak se mi podařilo mu zlomit ruku. Vykřikl a odhodil mě od sebe. Spadla jsem na zem, ale hned jsem zase stála a byla jsem připravená se na něj znovu vrhnout, ale Damon mě chytil a zašeptal mi, že on mi za to nestojí. Znovu jsem začala plakat, otočila se a nechala se obejmout Damonem.

„Musíme jí nějak pomoct.“ řekla Caroline.

„Já vím jak.“ řekl ten poslední člověk, od kterého jsem to čekala.

„Jak?“ vykřikla Caroline a vrhla se ke Klausovi.

„Musíte najít černý diamant.“

Ticho, nikdo nic neříkal. Přestala jsem brečet. Poslouchala jsem bušení Damonova srdce.

„Co je to černý diamant?“ zeptala jsem se.

„Pověra, mýtus.“ řekl Damon.

„Ne, ne to není. Jeden je někde v New Yorku.“

„A co to je?“ zvýšila jsem hlas, aby mě slyšel.

„Je to diamant, který vyléčí každou nemoc a dokáže vrátit mrtvé k životu.“

„Jdu pro něj.“ řekla Caroline.

„Jdu s tebou.“ řekla jsem a zvedla hlavu.“

„Ne, nemůžete jít obě, jedna z vás tu musí zůstat.“ řekl Damon. Podívala jsem se na Caroline a všimla jsem si, jak se na chvíli podívala na Klause.

„Zůstanu tady.“ řekla „Ty jdi.“ Přikývla jsem.

„Půjdu s tebou.“ řekli Damon a Stefan najednou.

„Ne, já jdu!“ řekl Stefan.

„Ne, já!“ odvětil Damon.

„Ne já!“ zase Stefan.

„Tak ať si vybere Elena.“ řekl Damon a probodl Stefana pohledem.

Věděla jsem, že jednoho z nich potřebuju s sebou. Sama bych ten diamant nenašla. Musela jsem ho ale najít, pro Bonnie, protože ona si to zaslouží, zaslouží si žít.

Podívala jsem se na Stefana. Hodil by se mi, ale hrozně mi lhal a vlastně Bonnie i zabil. Můj pohled se přesunul k Damonovi. Taky by se mi hodil. Určitě by mi pomohl, ale nebyla jsem si tak úplně jistá, co všechno by se mohlo stát, kdyby se mnou jel.

Zvedla jsem ruku, zhluboka se nadechla a ukázala na…

 

Zaslala: Caroline