Strach z neznáma (5 – 6)

Strach z neznáma (5)

 

Dům byl ohromný. Podlahy se leskly od paprsků světla, jenž procházely obřími okny. Ty zdobily dlouhé závěsy z drahých, vzácných látek. Na stěnách visely obrazy a vše bylo sladěno v luxusním stylu.

 

„Než se vydáš na cestu, chci ti něco ukázat,“ pobídla mě Rebecca a zamířila po schodech k dlouhé chodbě. Následovala jsem ji a přitom obdivovala krásu domu.

Zastavily jsme se u mohutných dveří.

 

„Tohle je Klausův pokoj,“ chytla za kliku a vešla. Šla jsem za ní bez jediného slůvka.

Stála jsem v obrovském pokoji. Všude byly obrazy, fotografie, mohutné svícny, velký psací stůl a nechyběl ani krb.

 

Rebecca mě chytla za ruku a přešla ke stolu. Nevěděla jsem, proč mě sem zavedla. Najednou   jsem spatřila hromady obrazů a náčrtků. Byly po celém stole. Začala jsem si obrázky prohlížet. Obdivovala jsem Klausův talent. Když už jsem si myslela, že jsem si prohlédla vše, všimla jsem si menší kresby, která byla schovaná pod větším obrazem nějakého vrabce. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Pod papírem se nacházela má podobizna.  Ten obrázek byl překrásný. V očích jsem měla malé odlesky od slunce, na tváři úsměv a s vlasy si pohrával vítr.

 

„Kdyby tu teď byl, objala bych ho,“ pomyslela jsem si.

 

Z obdivu mě vytrhl zvonek u vchodových dveří.

„Kdo to může být?“  vylekala jsem se.

 

„Nevím, ale půjdeme to zjistit. Mimochodem, Caroline, tady je ta adresa,“ Rebecca mi podala papírek. Hned jsem si ho strčila do kapsy, ale to už jsme byly u vchodových dveří. Zatajila jsem dech když Rebecca otevírala.

 

U dveří nestál nikdo jiný než Tyler. Avšak nebyl sám. Byla s ním i ta malá mrcha Hayley a parta chlapíků, co stáli za nimi.

 

„Jaké nemilé překvapení,“ začala Rebecca.

 

Tyler se jen pousmál a koukl na mě. Snaží se mě vyprovokovat, uvědomila jsem si.

 

„Tak co chceš?“ zeptala se Rebecca trochu tvrdším hlasem.

 

„Ji,“ ukázala na mě Hayley. Mráz mi přejel po zádech. Koukla jsem na Rebeccu plná zoufalství, ale ta byla tvrdá jako kámen. Nenechala na sobě nic znát. Nevěděla jsem, co udělá. Po chvíli promluvila : „Jděte k čertu i s tou svou smečkou psíků,“ zabouchla dveře.

 

„Máme problém, Caroline. V zadním dvoře máš své auto. Jeď co nejrychleji a neohlížej se. Postarám se o ně. Nesmí tě chytit.“

 

Kývla jsem. Byla jsem u zadního východu, když jsem uslyšela zvuk dveří, co se rozlétly na kusy. Nevydržely nápor vlkodlaků.

 

„Teď je to na Rebecce.“ Byla jsem přesvědčená, že proti ní nemá ta smečka šanci, přesto v mé mysli vířily obavy.

 

Rozeběhla jsem se ke svému autu. Svaly jsem měla napjaté, krví mi proudil strach.

 

Vytahovala jsem z kapsy klíčky, ale něco mě zarazilo. V odrazu skla se něco mihlo. Otočila jsem se. Byla jsem příliš pomalá. Někdo mě srazil na zem. Neležela jsem dlouho. Okamžitě jsem se zvedla a postavila jsem se do bojového postoje.

 

Přede mnou stál samotný Tyler. Nevypadal zrovna kamarádsky.

 

„Nech mě jít, Tylere. Nemůžeš mě zastavit. Nikdo mě nezastaví.“

 

„Mýlíš se Caroline. Nedopustím, abys Klause varovala. Pokud zůstaneš tady, nic se ti nestane. Ale pokud ne,…“

 

„Tak co?!“ vyjekla jsem. „Co mi uděláš? Zabiješ mě?“ byla jsem plná vzteku. Měla jsem sto chutí Tylera praštit.

 

„Je mi to líto, ale nedáváš mi na výběr.“

 

Nevěděla jsem, co chce udělat. Pak mi to bylo jasné.

Tyler se ke mně rozběhl. Nemohla jsem se ubránit, byl silnější než já. Vše bylo tak rychlé. Chytil mé ruce do pevného sevření. Instinkt mi napovídal ho kopnout, ale byla jsem příliš pomalá. Přiblížil se k mému krku a kousl mě do něj. Do těla mi vjela krutá bolest. Vyprostila jsem se ze sevření a vrazila Tylerovi pěstí. Dopadl na štěrk a svíjel se v bolesti.

 

„Co jsi mi to udělal?!“ zasténala jsem.

 

„Když tu zůstaneš, nic se ti nestane. Máme jeho krev.“

 

„Jdi k čertu Tylere. Jsi ubohý!“

 

Než stačil něco říct, seděla jsem v autě. Nastartovala jsem, oči plné slz. Naposledy jsem se podívala na toho ubožáka a šlápla na plyn.

 

Strach z neznáma (6)

 

Přestala jsem brečet, když jsem vyjela z města Mystic Falls. Pořád jsem přemýšlela nad tou strašlivou událostí. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se stalo. V rychlosti jsem poslala smsku mámě, že se o mě nemusí bát a že se vrátím co nejdříve domů. V tuto chvíli jí to musí stačit.

 

Pocítila jsem náhlou únavu. To se mi jed dostával hlouběji do těla. Šlápla jsem na plyn ještě víc. Cítila jsem střídavě teplo a zimu. Začala jsem se třást.

 

„Nemůžu jet svým autem. Co když mě budou sledovat?“ zastavila jsem u nejbližší benzínky a zavolala si taxi.

 

Po 15 minutách přijelo. Můj stav se za tu dobu zhoršil. Čelo jsem měla orosené od potu. Místo kousnutí pálilo.

 

Nasedla jsem. Pán se mě zeptal, kam chci svést. Podala jsem mu papírek, nezmohla jsem se na slova. Auto jsem nechala u benzínky. Bylo mi jedno, že ho zabaví.  Lehla jsem si na zadní sedadlo, mikinu jsem si zapnula až ke krku, aby rána nebyla vidět.

 

„Jeďte co nejrychleji,“  špitla jsem. Řidič přikývl. Víčka byla strašně těžká, ale snažila jsem se neusnout. Končetiny znecitlivěly. Začala jsem litovat svého činu. Pak jsem si ale vzpomněla na něj. Na jeho tvář, oči a úsměv. Hlavně na ten úsměv.

 

Ruce jsem si schovala do rukávů. Hlava se mi točila a já pomalu ztrácela vědomí. Snažila jsem se být silná.

 

Po několik hodinách dlouhé jízdy auto zastavilo. Už byla noc.

 

„Jsme tu,“ otočil se ke mně taxikář.

Rozhlédla jsem se kolem. Zastavili jsme u nějakého hotelu. Zaplatila jsem a vystoupila z auta.

Sotva jsem se držela na nohou.

 

Otevřela jsem dveře od hotelu. Uvnitř bylo příjemné teplo. Nezdržovala jsem se na recepci, věděla jsem, který pokoj je Klausův, bylo to na lístku.

 

Zastavila jsem u pokoje 46.. Opřela jsem se o stěnu, protože se mi podlomily kolena. Sebrala jsem všechnu svou odvahu a zaklepala jsem. Slyšela jsem pomalé kroky. Dveře se otevřely.

 

Zatajila jsem dech. Stál tam, vypadal ještě překvapeněji než já. Oči se mi zalily slzami.

 

„Caroline..!“

 

Chtěla jsem něco říct, ale nešlo to. Hlava se mi zatočila a já omdlela bolestí a vyčerpáním.

Chytil mě, musel mě chytit, protože jsem necítila bolest dopadu.

 

„Caroline!“ volal, ale já jsem nemohla odpovědět. Myslela jsem jen na to, že nesmím zavřít oči. Najednou mi tělem přejela ostrá bolest. Jako by mi do srdce vnikl nůž. Dotkl se mé rány. Cítila jsem chlad. Neměla jsem na sobě mikinu. Sundal mi ji.

 

„Caroline, kdo ti to mohl udělat?“ špitl. Pohladil mě po vlasech. Přes tu krutou bolest jsem byla šťastná. „Já ho našla.“

 

Ucítila jsem pod sebou měkkou látku. Přenesl mě na postel. Držel mě v pevném objetí. Cítila jsem jeho vůni, která mi tak chyběla, a jeho teplo, ve kterém jsem se ztrácela. Přiložil mi svou ruku ke rtům. Třásl se. Měl strach.

 

„Caroline, prosím!“  neměla jsem sílu kousnout. Udělal to za mě. Po ruce mu stékala krev. Přiložil ji k mým rtům. Krev stékala do mých úst. Polkla jsem. Byla sladká. Cítila jsem teplo, co se mi dostávalo do těla. Polkla jsem znovu a znovu a znovu. Začala jsem sát. Klaus se usmál. Hlas se mu ale stále třásl.

 

„Kdo ti to mohl udělat?“  objal mě ještě víc, políbil mě a odhrnul mi pramen vlasů, co se mi dostal přes tvář.

 

Zavřela jsem oči. Už jsem se nemusela bát, že se neprobudím, byla jsem v bezpečí jeho náruče.

 

„Má malá Caroline,“ pošeptal mi. „Nikdo ti už neublíží. Nikdy.“

 

Usnula jsem.

  (…)

 

 Zaslala: Clear