Fear Changes Us – I Can´t Say It (9)

9. Kapitola – „I Can´t Say It“

(„Nedokážu to říct“)

Pozn.: Po téhle kapitole mě zřejmě budete nenávidět, ale prosím, nepřestávejte věřit! :D

Mystic Falls, 7. červenec 2011

(Psáno z Elenina pohledu)

Zdá se mi to, nebo je život tím víc těžší, čím více se ho snažíte žít? Jenže přesně pro tohle jsem se rozhodla. Žít. A to bude mít zřejmě za následek dokonalou záhubu mého starého života.

 

Vystoupila jsem z auta do sychravého počasí a nejistě kráčela k honosně rozlehlému domu. Jediné, co se dalo široko daleko slyšet, bylo mé bušící srdce doprovázené zrychleným dýcháním. Když jsem konečně došla k hlavním dveřím onoho domu, měla jsem strašlivou chuť utéct pryč. Kamkoliv a s kýmkoliv. Natolik jsem se nadchla pro tenhle plán, až jsem si dovolila v kapse bundy nahmatat klíčky od auta. Ve chvíli, kdy jsem chtěla zahájit ústup, stál najednou přede mnou a koukal se na mě stejně sladkým pohledem, jako když jsem ho potkala poprvé. Můj starý život.

 

Nikdy jsem nebyla materialistický typ člověka. Život jsem se snažila vyměřovat v zážitcích. Ale taky mě nikdy nenapadlo, že si budu poslední uplynulý rok vybavovat pouze v podobě Stefana. Jenže tajemný hlas uvnitř mě mi stále našeptává, že mám za starým životem udělat jednu velkou a definitivní tečku. Ale kde na to teď mám vzít odvahu, sílu a dodat si i pádný důvod?

 

„Ahoj, nečekal jsem tě tak brzy,“ pozdravil mě Stefan a pokynul mi, abych šla za ním dovnitř. Čekala jsem, že si bude žádat polibek na přivítanou nebo očekávat, že mu skočím kolem krku, ale jeho úsměv mu nezmizel z tváře, ani když jsem kolem něj jenom prošla bez jakékoliv reakce.

 

Posadila jsem se na gauč v hlavní hale, neboli obýváku, nebo jak rád říkává Damon, ve starožitnictví. Stefan nejdříve chvíli postával, zřejmě se rozhodoval, jestli si sedne ke mně nebo na gauč u vyhaslého krbu. Nakonec se rozhodl pro místo vedle mě.

 

„Co bys chtěla dneska dělat?“ Musela jsem se na něj usmát. Byl tak milý. Celá ta situace byla tak mile normální. Ale něco mi v ní chybělo. Mé nitro bylo při téhle scéně vyprahlé. Žaludek pracoval naprosto normálně, srdce předlo jako při odpočinku.

 

„No, byla jsem teď s Jeremym v domku u jezera, takže bych volila něco více oddychového.“ Stefan se pousmál a přikývl. Zřejmě by k tomu i něco řekl, kdyby se do rozhovoru nepřidal někdo třetí.

 

„Hele Stefíku, nepřeháníš to už s tou hladovkou?“ Damonův hlas se vinul zpoza rohu. Neslyšela jsem kroky, jenom jeho hlas. Když dokončil otázku, nechápavě jsem na Stefana pohlédla.

 

„Stefane, ty jsi nebyl na lovu?“

 

„No, Eleno, vlastně nebyl. Plánoval jsem to napravit teď ráno, než přijedeš, ale překvapila jsi mě. Neboj se, to nějak zvládnu,“ odvětil mi s klidem Stefan.

 

„Jasně a rozpáráš jí krk přímo uprostřed nejlepšího.“ Damon si ze svého úkrytu neodpustil pořvávat na Stefana své tradiční sarkastické poznámky. Co se to tu snaží hrát? I přes to, že byl slyšet jenom jeho hlas, krev v žilách mi začala lehce vřít.

 

Když jsem se před dvěma dny rozhodla přijmout Stefanovu nabídku se slovy „Dobře, zkusíme to.“, čekala jsem, že k tomu Damon nebude přistupovat tak chladně. Ba co víc, čekala jsem ho celý týden. Marně jsem nechávala otevřené okno do svého pokoje a stejně marně jsem se každé ráno budila v pokoji sama. Nevěděla jsem, co mám nadále dělat se svým životem a proto jsem si potřebovala promluvit s Damonem. Je pro mě jako otevřená kapitola, která se musí dopsat, jinak nemůže knížka pokračovat dál. Nemůžu být se Stefanem, dokud mám v hlavě stále svítící jméno “Damon“.

 

Z dumání mě vyrušil Stefanův odchod z haly. Asi si to šel vyřídit s Damonem, což se mi potvrdilo, když jsem o pár sekund později slyšela útržky z jejich hádky. Rozhodla jsem se to nevnímat a začala jsem bloudit po hale. Zastavila jsem se u nových lahví Bourbonu v Damonově sbírce alkoholu.

 

Lahve různého stáří, barvy i tvaru byly seřazeny do řady ve vyšší vitrínce kousek od krbu. Upoutala mě jedna flaška, podobná na láhev od vína, ale byla tmavě červená. Neměla žádnou etiketu, zdobil jí jen bílý špunt. Otevřela jsem dvířka vitrínky a vzala láhev do rukou. Z vitrínky vypadl svazek nějakých papírů, na kterých předtím zřejmě stála ona flaška. Sehnula jsem se pro papíry v záměru si je prohlédnout, ale uslyšela jsem kroky blížící se do haly, takže jsem dala vše zpátky na své místo a vykročila k pohovce, kde jsem předtím seděla.

 

„Mám nápad, Eleno. Já bych si šel na hodinu zalovit a ty bys tu na mě počkala. Co ty na to? Pak bychom něco podnikli.“ Stefan se ani neobtěžoval čekat na mou odpověď a už si oblékal svou bundu. Nevěděla jsem, co tady budu dělat, ale nakonec mě napadlo, že to můžu využít pro uzavření kapitoly s názvem Damon. Tahle myšlenka mě natolik uchvátila, že jsem se na Stefana pouze usmála a v hlavě jsem už začala šrotit plán na své osvobození.

 

Jakmile bouchly domovní dveře, vydala jsem se hledat Damona. Jednala jsem natolik spontánně, že jsem se vůbec neobtěžovala kouknout se nejdříve do místností, jako je kuchyň, nebo podobně. Po překonání schodů a dlouhé chodby jsem stála před Damonovým pokojem. Na chvíli jsem se zaposlouchala do zvuků, abych zjistila, co dělá, ale nic jsem neslyšela. Místo toho jsem na zádech ucítila něčí dech.

 

„Jen co jí starej odejde z baráku, hned si utíká pro náhradu,“ zašeptal mi Damon do vlasů. Cítila jsem jeho bezprostřední blízkost, jeho dech mi ovanoval kůži a jeho vůně mě štípala v nose. Těžce jsem podléhala jeho kouzlu, zapomínala jsem na důvod své návštěvy. Avšak jakmile jsem si v hlavě znovu přehrála jeho poznámku, vzpomínka na „mého starého“ mi vrátila myšlenky do správného oddílu mozku. Prudkou otočkou a ústupem o dva kroky dozadu jsem přetrhla vábivou sílu jeho bezprostřední blízkosti.

 

„Potřebuji si s tebou promluvit.“ Očima jsem se snažila těkat všude možně, jen abych nenarazila na ty Damonovy.

 

Damon také o krok ustoupil a opřel se naproti mně o protější stěnu. Něco zabručel a čekal, co ze mě dál vypadne.

„Asi sis všiml, že jsme se Stefanem znovu spolu.“ Mluvila jsem spíše šeptem, jako bych to brala za něco hanebného. Damon se napřímil, sklopil hlavu k zemi a hypnotizoval tak pohledem dřevenou podlahu.

 

„A? Co s tím mám společného já?“ odpověděl mi povrchním tónem a ani se na mě při tom nepodíval. Za to já jsem mu teď prudce hleděla do obličeje, studujíc jeho reakce. Vypadal klidně, ale zdálo se mi, že v sobě něco dusí.

 

„No, nijak na to nereaguješ a to mě trochu děsí,“ odpověděla jsem mu popravdě a čekala, co na to namítne. Najednou se prudce odmrštil od stěny, přešel na vzdálenost jednoho metru ode mě a propichoval mě pohledem.

 

„Jakou by sis žádala reakci? Mám vám koupit přáníčko nebo uspořádat oslavu?“ Zase se snaží měnit vážný rozhovor na dialogovou frašku.

 

„Já nevím, ale asi by to bylo lepší, než když mě ani nedokážeš pozdravit,“ odpověděla jsem mu s povzdechem a oplácela mu propalující pohled. Kdyby se teď mezi námi ocitl list papíru, zřejmě by vzplanul. On mi pohled už neoplatil. Ustoupil zpátky ke stěně a zrakem opět sklouzl na podlahu. Připadal mi smutný, ba co víc, poražený. Při našich diskuzích jsem u něj takový výraz ještě nezažila.

 

„Tobě…ty…no…vadí ti to?“ Tentokrát jsem se od stěny odrazila já a přistoupila k němu o krok blíže. Damon se mi zadíval do očí. Tenhle pohled ve mně nevzbuzoval žádný hřejivý pocit. Tenhle pohled mě sžíral bolestí.

 

„Jestli mi to vadí? A jakou chceš odpověď? Pravdivou, nebo takovou, která bude vyhovovat tobě?“ otázal se mě Damon a také ke mně o krok přistoupil, což mě naštěstí nevyvedlo natolik z míry, abych ustoupila zpět. Naopak, přiblížila jsem se k němu ještě o krok blíže.

 

„A jak víš, jaká odpověď bude mě vyhovovat?“ odpověděla jsem mu posměšným tónem a dala ruce v bok, podporujíc tak svou otázku.

 

„To je předem jasné. Jinak bys tady nebyla a na nic by ses mě neptala.“ Pohlédl na mě a opět zaplul ke stěně, ale tentokrát nasměroval svůj pohled ke schodišti.

 

Jeho poslední odpověď mě dopálila. Tak já mu tady dávám šanci si o všem promluvit a on bude jenom přemýšlet nad tím, co bych si přála slyšet? „A co když se tě ptám upřímně, hm? Co když chci opravdu vědět, co si myslíš, ať už to je cokoliv?“

 

„Pak tedy…,“ obrátil svůj pohled na mně a přistoupil do bezprostřední blízkosti, „…není o čem se bavit. V obou případech by to byla stejná odpověď. Buď si s tím, koho miluješ.“ Při posledních slovech se mi už nedíval do očí. Odstrčil mě z cesty a namířil si to do svého pokoje. Ale já jsem se s touhle jeho poslední větou nedokázala smířit. Zachytila jsem ho za paži a vší silou ho otočila zpátky ke mně. Damon na mě hleděl jako na fata morgánu.

 

„Co je?! Co ještě chceš slyšet?“ Teď už se diskuze proměnila v ječící dialog.

 

„Damone, oba víme, že tohle si nemyslíš!“ Co tímhle chci dokázat? Damonovi to asi šrotovalo lépe, takže ihned opětoval palbu: „Tak mi schválně řekni, co si myslíš ty? Proč se nespokojíš s mou odpovědí?“ Damon se nade mě povýšil, v očích mu byl vidět hněv a zrychleně dýchal.

 

„Protože…já…já…“ Nevím proč, ale nedařilo se mi to vyslovit. Na jazyku mě svrběly ty dvě slovíčka, která už jsem tolikrát vydechla k Stefanovi, ale jenom jednou k Damonovi. Jenom tehdy, kdy jsem cítila v nitru ten hřejivý pocit, a v hlavě se vyrojila jenom ona myšlenka, která mi měla zachránit život.

 

„Protože to nedokážeš říct znovu a ode mě čekáš, že to vyřeším za tebe. Budeš muset přijmout tu odpověď, kterou jsem ti už dal,“ zakončil Damon naší debatu a s bouchnutím dveří od svého pokoje zmizel ze scény. Já se zmohla popojít jenom o pár metrů dál a ukryla se do malé knihovničky, kam jsem utekla po probuzení onoho rána po Klausově hře.

 

Zaslala: Charliess