Heavy Cross

It’s a cruel cruel world, to face on your own…

Jeremy seděl u stolu a znuděně hleděl před sebe. Litoval, že se vůbec nechal Elenou vytáhnout ven – nyní, když mu do uší ječela nesnesitelná diskotéková písnička a musel naslouchat štěbetání sestřiných otravných kamarádek, nejraději by odsud utekl, co by mu nohy stačily a šel…
Zarazil se. Kam by vlastně šel?
Znenadání na sobě ucítil něčí upřený pohled. Přišlo mu to divné – byl zvyklý, že jej lidé povětšinou ignorovali a pokud jej náhodou výjimečně kdokoliv vzal na vědomí, nebral ho jinak nežli toho Elenina samotářského divného bratra.
„Hej, Jere, bavíš se?“ oslovila jej Elena zničehonic. No ne, podivil se Jeremy v duchu ironicky, že by si všimla, že jsem tu taky? Jak nečekané!
„Jasně,“ zamumlal nepřesvědčivě. „Jen myslím, že si ještě dám drink.“
„Och, klidně běž,“ zamrkala Elena a znovu se otočila, aby mohla dál klevetit se svou kamarádkou.
Jeremy se s úlevou zvedl ze židle a zaplul k baru, kde se s jistými potížemi posadil na vysokou stoličku.
„Co to bude?“ oslovil jej barman.
„To samý co předtím,“ odpověděl Jeremy a promnul si čelo. V tu chvíli se to stalo znovu – opět měl velmi výrazný pocit, jako by jej někdo sledoval.
Bůhví proč mu přejel mráz po zádech. Kdo to byl? A především – proč si všiml zrovna jeho?

A heavy cross, to carry along
The lights are on, but everyone’s gone
And it’s cruel

Kdosi se ladně usadil na stoličku vedle něho. Jeremy se neotočil – beztak to byl jen další z Eleniných kamarádíčků.
„Vida, Elenin bratr,“ promluvil ten někdo. Jeremy si odfrkl a znovu se napil, stále zarytě zíral dopředu.
„A sám. Ve večer jako tento by nikdo neměl být sám.“
Konečně mu došla trpělivost a prudce se obrátil. Chtěl se ohradit, ale slova mu zmrzla na jazyku, když spatřil toho, kdo jej oslovil.
Úzká ústa sevřená v pobaveném úšklebku, jemně vymodelovaný nos, tmavé rovné vlasy splývající kolem obličeje a především černé, neproniknutelné oči, které si jej s podivně nezaujatou zvědavostí prohlížely.
„Kdo jsi?“ zeptal se Jeremy a zapomněl i na skleničku s nápojem, kterou stále svíral v pravé ruce a která se nyní začala povážlivě naklánět na stranu.
Studená dlaň přistála na jeho zápěstí dřív, než se stačila veškerá tekutina vylít, rychleji, než prakticky bylo možné. Škoda však již byla udělána.
„Sakra,“ zaklel otráveně Jeremy, když si všiml loužičky pomalu se tvořící na pultu. „Nemáš nějaký kapesník?“ zeptal se neznámého po svém boku.
„Ne. Koupím ti nové pití,“ pronesl nevzrušeně cizinec a mávl na barmana. „Mimochodem,“ pohlédl znovu vážně do Jeremyho očí, „jmenuji se Damon Salvatore.“

It’s a funny way, to make ends meet
when the lights are out on every street
It feels alright, but never complete
without joy

„Já jsem…“ začal se Jeremy představovat váhavě.
„Jeremy Gilbert,“ Damonova ústa se zformovala do lehce pokřiveného úsměvu, když vyslovil Jeremyho příjmení. „Já vím. Informoval jsem se na tebe.“
„Proč?“ Jeremyho tělem projela vlna obav. Z jeho nového známého sálal podivný chlad ještě umocněný zpytavým pohledem tmavých očí.
Ale tento dojem se náhle zlomil, když se Damon rozesmál a pozvedl ke rtům sklenici. Jeremy si ani nestačil všimnout, že si také něco objednal.
„Byl jsem zvědavý,“ pronesl a napil se. „Na zdraví.“
Jeremy neodpověděl a také se napil. Nějak nevěděl, o čem by se s tím očividně starším cizincem měl bavit.
Damon s tím však pravděpodobně problém neměl. „Takže, Jeremy, kolik je ti let?“ optal se, ale nedíval se na něj.
„Bude mi 16,“ pronesl Jeremy tiše. V tu chvíli se téměř styděl za svůj věk – v porovnání s Damonem musel působit velmi nedospěle, dětsky – a uvědomoval si to.
„Krásný věk,“ poznamenal Damon. „Také mi tolik bylo – kdysi dávno.“
Poprvé za celý večer se Jeremy zasmál. „Děláš, jako by ti bylo alespoň šedesát. Kolik ti vlastně je?“
„24.“ Zaváhal Damon na okamžik, než odpověděl. Jeremymu to navzdory jeho lehce opitému vědomí neušlo, ale rozhodl se to nekomentovat.
Chvíli mlčeli. Nebylo to však ono trapné mlčení, na jaké byl Jeremy zvyklý mezi ním a Elenou, spolužáky… a v podstatě všemi lidmi. Skoro to vypadalo jako by tento člověk, který byl téměř o deset let starší, mu rozuměl více nežli všichni ostatní, které za celý svůj dosavadní život potkal.
Snad s výjimkou jeho rodičů.
Na mysli mu vězela neodbytná otázka, ale stále váhal, zdali ji má Damonovi položit. Odhodlal se teprve za pár minut. „Proč jsi na mě byl zvědavý? Ačkoliv to nerad přiznávám, oproti tobě jsem…“
„Velmi mladý,“ dokončil za něj větu již podruhé Damon. „Prakticky ještě dítě.“ Doplnil a přisunul se stoličkou blíž k Jeremymu, takže se jejich nohy téměř dotýkaly. „Vadí ti to? Přeješ si, abych odešel?“
Jeremy o tom musel na chvíli přemýšlet. Chtěl, aby Damon odešel? Vypařil se, zmizel ještě předtím, než Jeremy zjistí, co je to za podivný pocit, který jej k němu vázal?
Odpověď byla nasnadě.
„Ne,“ odvětil. „Poslyš – nechtěl bys odsud vypadnout? Jít někam jinam?“
Na okamžik si myslel, že Damon nic neřekne – zvedne se, znechuceně zavrtí hlavou a odejde.
Mýlil se. Damon položil skleničku a olízl si rty.
„Souhlasím. Kam chceš jít?“

Zaslala: Fay