Těžká zkouška (21)

„Eleno, lásko, neměl jsem ani zdání, že vypadáš po ránu tak roztomile. Za to si smíš vybrat příchuť jako první, dáš si oříškové nebo raději vanilkové cappuccino?“

Z odpočívadla schodů v Salvatorovic penzionu jsem, stále v dlaních pevně drže oba konce opasku županu, shlížela na úlisný úšklebek Klause, jež se s tácem plným plastových kelímků a hnědou papírovou taškou v ruce ležérně opíral o rám mohutných vchodových dveří.

S překvapením otevřenými ústy jsem se, přimrzlá na místě, podívala na Damona, jenž se po zaslechnutí mého jména ohlédl daným směrem, čehož využil obávaný hybrid, futry se prosmýkl kolem něho a samozvaně vstoupil do haly.

No jistě, díky mé prodělané smrti trvající nanejvýš hodinu a následnému návratu mezi živé při rituálu na zrušení kletby slunce a měsíce mohl vejít a dle libosti se promenádovat stavením, aniž bych ho musela pozvat. Povolávací právo majitele se tím zrušilo.

„Vytušil jsem správně, že jsi tady, když ve vašem domečku bylo pusto a prázdno. Jenom jsem se, koukám, jaksi zmýlil v bratrovi, čekal jsem spíš více oblečeného Stefana. Nic proti tobě,“ omrkl Damona oděného pouze v džínách, ten ho na oplátku obdařil jedním ze svých typických šklebů s nakrčeným nosem, „musím přiznat, že jsem ti i docela fandil. Na honbě za tvým mladším bratrem, na které jsi mě doprovázel, jsi vypadal jako štěňátko násilně odtržené od maminky,“ dokončil větu Klaus se zrakem upřeným opět na mě.

Nervózně jsem se ošila, načež jsem si v defenzivním postoji poněkud křečovitě zkřížila ruce na prsou.

„Čemu vděčíme za tvůj velkolepý návrat a hlavně za tuhle časnou nedělní návštěvu?“ Zeptal se Damon s nepřeslechnutelnou nuceností se do napodobeniny přátelského tónu, pozvolna nezvaného hosta obešel a postavil se do úpatí schodiště, aby Klausovi zabránil se ke mně přiblížit byť o jediný krůček.

Loktem levé ruky se zapřel o zábradlí, zatímco pravačku lenivě natáhl pro kelímek s kouřícím nápojem a po naznačeném zafoukání si doušek usrkl, jako by ho ani v nejmenším netrápilo, že by během pouhé vteřinky mohl skončit s vytrženým srdcem pohozeným na podlaze.

Původní upír si také vzal šálek, poté podal zbytek Alaricovi stojícímu v pozoru a obezřetně přihlížejícímu vývoji situace.

„Pořád jsi nám nesdělil, co máš vlastně za lubem, Klausi,“ konstatoval můj i Jeremyho opatrovník.

„Dobrá, zanechme zdvořilého tlachání a přejděme rovnou k věci, jež se má tak, že jsem zůstal absolutně bez hybridů, tudíž potřebuji Eleninu krev, abych mohl zkusit štěstí s jinou smečkou. Je to prosté, že?“

A bylo to tu znovu… úloha krevního pytlíčku.

Prsty rukou jsem sevřela látku županu tak silně, až kloubky dočista ztratily svou původní barvu, přičemž jsem se veškerou svou vůlí snažila zabránit třesu v ramenou.

„Co se stalo s tou starou?“Otázal se Damon věcně.

„Ale, dostala se do potyčky se skupinou upírů, v New Jersey totiž nenávidí vlkodlaky, dokonce proti nim vytvářejí odboje, natož pak takovou nadřazenou rasu. Moje chyba, příště musím zvolit příhodnější lokalitu.“

Zachvátilo mě neuvěřitelné nutkání se rozeběhnout, vytnout Klausovi pořádný políček a zařvat na něho, že nejsme v nějaké jeho virtuální hře, kde by si mohl vyrábět nové postavy a ty nevyhovující z rozmaru likvidovat.

Nezmohla jsem se však ani na jedno.

„Víš, že Hitlera neměl skoro nikdo v oblibě…?“ Připomněl mu dějepisář směle.

„Samozřejmě, jako pouhopouhá lidská bytost s takovýmhle záměrem nemohl nijak jinak dopadnout.“

A to jsem si myslela, že ješitnější stvoření, než je Damon, nemám šanci do konce života potkat!

„Je vám doufám jasné, že jsem sem nepřišel vyjednávat. Navíc jsem zakoupil tu skvostnou vilku se záhony orchidejí… Neočekáváte snad, že si opatřím úklid i stěhování sám, že ne?“ Přistoupil k výhružnému tónu hybrid.

„Jo, všichni to chápeme. S opravdu obrovským sebezapřením tě musím zklamat, ale nastal jeden podstatnej zádrhel, momentálně v sobě má Elena moji krev. Měli jsme tu včera drobnou nehod-“

Svou myšlenku Damon nestihl doříct, protože se během zlomku okamžiku ocitl zády rozpláclý na protější stěně a v tu samou chvíli se útočník objevil těsně přede mnou. Polekaně jsem vypískla a instinktivně si přitiskla dlaň na pusu. Klaus natočil hlavu mírně na bok a přeměřil si mě rozvernýma očima.

„Není to jenom krev, co? Inu, zítra je přece taky den,“ zašeptal a spiklenecky na mě mrkl, což mi způsobilo nebezpečné zajíknutí.

Ví, že jsem s Damonem spala. K čertu se zesílenýma upíro-vlkodlačíma smyslama!

Než jsem stačila srovnat pokulhávající dýchání s infarktově splašeným tepem, byl pryč.

„Jsi v pořádku?“

„J-jo, nejspíš. Potřebuju si sednout,“ odpověděla jsem Alaricovi značně zařezaně.

Přesvědčila jsem klepající se nohy k opatrnému sestoupení do přízemí a následně do obýváku, kde jsem se apokalypticky zřítila na gauč. Damon si mezitím narovnal polámané kosti a nalil nám poctivé dávky z broušené karafy.

Nemluvili jsme, každý se tiše toulal ve vlastních černých myšlenkách s obavou je vyslovit nahlas.

„Heleďte, pojďme si to shrnout,“ ozval se téměř po věčnosti upírův odhodlaný hlas.

„Na jedné straně původní upír, napůl vlkodlak,“ vytáhl z dopité skleničky kostku ledu a položil ji na stolek, „kterýho nevíme, jak zabít. Na druhé straně vlkodlak jedoucí bůh ví na čem,“ vyndal další a umístil ji proti té první, „ke všemu se taky nezdá tak lehce zamordovatelný. Nakonec to je vcelku jednoduchý, máme prázdný ring, jen postavit každého do volného rohu a bang,“ pěstí roztříštil obě kostky naráz, až jsem úlekem nadskočila, „nechat zaznít gong a přihlížet, jak se sami vyřadí ze hry. Pak může Elena žít šťastně až do smrti. Jen to musíme nějak vhodně zaonačit…“

Po jeho namáhavé řeči se rozlilo ještě hrobovější ticho.

Fascinovaně jsem zírala na kousíčky zmrzlé vody, které pomalu roztávaly a vpíjely se do dřevěné plochy.

„Nerad to říkám, ale seš génius,“ přiznal Alaric uznale.

„Já vím. Dá si někdo koblihu?“

 

 

Zamlouval se mi uspokojivý pocit z vědomí, že jedu domů, těšila jsem se na Jeremyho, jež by měl s ostatními zanedlouho dorazit. Věděla jsem, že budu klidnější, když ho budu mít na očích.
Hověla jsem si na sedadle spolujezdce, sledovala ubíhající cestu a přemítala nad plánem, o kterém jsme debatovali dobré dvě hodiny.

Náhle jsem pozvedla hlavu, otočila ji a zpytavě pohlédla na Damona, jenž se věnoval řízení a v rytmu hudby prsty bubnoval do volantu.

„Vážně ses odmítl s Rebekou vyspat?“ Zeptala jsem se po menším zaváhání malinko pochybovačně.

Nepodíval se na mě, naopak stočil zrak k bočnímu zrcátku a trochu agresivnějším trhnutím přejel do příslušného pruhu.

„Podle tvýho tónu se dá krásně poznat, jak moc mi věříš. A víš ty co, je mi to jedno,“ vyprskl naštvaně.

„Ale já ti důvěřuju, jen jsem chtěla-“

„Možná by ses měla znovu připlazit ke Stefanovi, když je opět ve městě. Sice tě občas kousne, určitě by ti však nikdy nezalhal,“ přerušil mě těmihle krutými slovy zostra.

Vyšlo mu to, ranil mě dostatečně.

Zalitovala jsem, že jsem o tom vůbec začala.

Nemohla jsem si pomoct, myslí se mi proháněly scény stovek způsobů, jak svůdně vyšňořená Rebeka vábí Damona do postele.

No vidíš, teď jsi ho urazila, ty žárlivko jedna! Počastovala jsem sama sebe.

S nyní úzkostně sevřeným žaludkem jsem obrátila pozornost k okénku a ke krajnici za ním, protože můj spolujezdec provokativně zesílil rádio na hranici ohluchnutí.

*FLASHBACK*

„Není vyloučeno, že to nevyjde, ale za pokus by to každopádně stálo,“ prohlásil Alaric po vyslechnutí detailů Damonovy brilantní taktiky.

„Ačkoli furt trvám na tom, že bychom nejdřív o Everettovi měli zjistit více,“ pokračoval drbaje se při tom zadumaně v dvoudenním strništi.

„Souhlasím. A první cenu nejlepšího informátora o tom Lockwoodovic zprzněnci vyhrává…“ upír se dramaticky odmlčel, jal se šacovat kapsy kalhot, nato vytáhl jakousi fotku a hlasitě s ní pleskl doprostřed stolu, „Rebeka!“

Na černobílém snímku byl zachycený Everett a šťastně se usmívající původní.

„Ona se s ním zná! Kde jsi k tomu přišel?“ Vyhrkla jsem spontánně.

„Díky patří Stefanovi, zapůjčil si to z jejich rodinného archivu. Mimochodem, taky vás tolik znepokojuje to jeho rozmáhající se rebelství?“

Beze slov jsem protočila oči v sloup a vzala fotografii do ruky, abych ji mohla řádně prostudovat.

„Takže hledáme dobrovolníka, kterému se jí podaří vetřít do přízně a při té příležitosti z ní vydolovat informace…“ Promlouval Alaric rozvážně, zatímco s vítězným úšklebkem hleděl na Damona, ten pro změnu vyslal nadějný kukuč ke mně.

Když jsem si to uvědomila, rázně jsem zavrtěla hlavou.

„Já nepřicházím v úvahu. Zapomněli jste, že jsem jí s falešným přátelským úsměvem zadýkovala těsně před plesem, na který se těšila asi jako Cher na další plastickou operaci?“

„Hm, to je pravda. Proč se na mě pořád tak přiblble culíš? Já to taky bejt nemůžu, je na mě kvůli jistý záležitosti trochu nakrknutá,“ obořil se Damon na pokyvujícího učitele.

„Co se stalo? Myslel jsem, že spolu jakž takž vycházíte, když tady bydlí,“ dožadoval se vysvětlení Alaric.

„Jo, vycházeli jsme, pak jednou přišla v noci dost v náladě, byla hodně družná; chápeš, kam tím směřuju, a já ji poslal někam,“ zasvětil nás v krátkosti do problematiky s ne právě chtěnou spolubydlící.

Přistihla jsem se, že ho propichuji očima, nervózně poklepávám nohou a drtím zuby o sebe.

Přepadla mě touha si ihned nafackovat.

„Cože? Chtěla se s tebou svolně vyspat a tys jí řekl ne? Co se s tebou děje, předtím jsi s něčím takovým neměl problém, pokud vím,“ nechápal tohle totálně nedamonovské chování Alaric.

Momentálně bych stokrát radši vylískala jeho.

„Taje mýho sexuálního života můžeme řešit později. Teď je důležité to, že mám kandidáta na tuhle zapeklitost. Matta. Slyšel jsem jejich telefonát, snažila se ho popostrčit, aby ji na ten ples pozval.“

Rebeka, že se zajímala o Matta? Proč jsem si toho nevšimla?

S vervou sobě vlastní jsem se dala do argumentování a pokusu o záchranu života mého prvního přítele.

„Jestli to provedeme někde na veřejnosti, nic mu nehrozí, Eleno. Dohlédneme na to, neboj se,“ přemlouval mě Alaric.

„Třeba dneska večer, v Grillu má hrát živá kapela. Viděl jsem, jak na to Rebeka posledně přitáhla leták a zase dělala, že nemá nejmenší chuť tam jít,“ nadhodil Damon rázem přijatelnou možnost.

Po mých těžce vypocených námitkách jsme se dohodli, že zavolám Bonnie, ať ukončí pobyt v divočině a přifrčí do rodného Mystic Falls.

Mobil, který jsem našla v kapse kabátu, mi ohlásil šest nepřijatých hovorů a jednu zprávu. Telefonáty byly od Bonnie a Jeremyho, zpráva nesla Carolinino jméno.

„Caroline mi píše, že je Stefan v pořádku a že ho s sebou bere k babičce na venkov. No jo, zapomněla jsem, že se ji chystala navštívit,“ oznámila jsem oběma mužům.

„Co, to jí hráblo? Touží snad Červená karkulka, aby jí zlý vlk sežral babičku, nebo doufá, že ho naláká na zvířátka? Silně pochybuju, že chová veverky,“ rozlítil se starší Salvatore a na Alaricovo vystřelené obočí se pustil do vyprávění příběhu, který dějepisář strávil v limbu.

Ignorovala jsem ho a místo toho vytočila Bonnie. Zvedla to po prvním zazvonění.

Hodných deset minut jsem byla nucena ji utvrzovat, že jsme všichni živí a nezranění a omlouvat se, že jsem neodpovídala na jejich volání. Prý byl Tyler jediný, komu se dovolali, z jeho výkladu ala pátý přes devátý však nijak zvlášť moudří nebyli.

Nicméně přislíbila, že vyrazí co nejdříve.

„Budou tu zhruba za hodinu a půl,“ pověděla jsem rozmlouvající dvojici, načež v podobě táhlého zakručení přitakal i můj žaludek.

„Taky bych si něco dal. Nezajedeme se někam najíst?“ Navrhl Alaric, na to k němu Damon pouze pozvedl sklenku naplněnou tmavě červenou krví a zhluboka se napil.

„Moje šaty nejsou mezi lidi k použití a náhradní hadry tady nemám. Leda bychom si něco objednali…“

Kupodivu se můj nápad uchytil a my jsme se po dlouhých dvaceti minutách ládovali čínou, tedy já a Alaric. Jakživ by mě nenapadlo, že Damon neumí jíst za pomocí hůlek. Pokoušela jsem se ho to naučit, ale má snaha skončila rýží rozsypanou všude kolem, hůlkami vzteky zapíchnutými ve zdi a zbytkem pokrmu vrženým do ohně v krbu.

S plným bříškem jsem si šla nahoru obléct poskvrněné šaty a se stejnou nechutí jsem přes sebe hodila i od krve zamazaný kabát. V něčem jsem se domů dopravit musela a Damonův župan by pravděpodobně nebyl vhodná volba.

Při nástupu do Camara, kam mě Alaric donesl na zádech, protože jsem neměla boty, se od nás oddělil, prý potřeboval ještě opravovat nějaké eseje.

*KONEC FLASHBACKU*

Damon zaparkoval u chodníku, bez jakéhokoli zájmu vystoupil a nechal mě vzdálenost k domovním dveřím přejít bosky. Modlila jsem se, aby se sousedi zrovinka nekoukali na ulici.

Studily mě nohy, ale ani jsem nehlesla.

Odemkla jsem a po vstupu do domu jsem neprodleně zamířila do svého pokoje, jednak se osprchovat a převléknout, jednak se ztratit z jeho blízkosti.

S vlasy staženými do culíku a pohodlnými věcmi jsem zdráhavě vstoupila do obýváku, kde upír rozvalující se na pohovce předstíral sledování poučného pořadu o žralocích.

Chvíli jsem postávala za opěradlem, pak jsem mu nahněvaně vytrhla ovladač z ruky položené na hrudníku a rozhodně televizi vypnula.

„Omlouvám se, dobře? Neměla jsem v úmyslu se tě nějak dotknout. Věřím ti a… áááá,“ zařvala jsem, jakmile mě chytil za zápěstí a zatáhl, takže jsem se ocitla přehnutá přes opěrku gauče, s obličejem sotva patnáct čísel od toho jeho.

„Žárlilas?“

Vlastní oči mě zradily, vpily se do těch nekonečně modrých a nedokázaly se od nich odpoutat.

„Ne,“ odpověděla jsem rozechvěle.

Damon, mou odpovědí viditelně nespokojený, se nadzdvihl na loktech a přiblížil se tak nebezpečně blízko k mým rtům.

„Ano?“ Zkusila jsem to znovu.

Lehce se usmál a letmo mě políbil na žádoucí rty.

Za účelem vášnivějšího polibku jsem se naklonila níž, jenže jsem ztratila rovnováhu a přepadla přímo na něho. Nebyla jsem si jistá, jestli to náhodou neudělal schválně.

Vtom se otevřely hlavní dveře a Jeremyho zvolání: „Jsme zpátky,“ nám nedovolilo pokračovat.

V několika větách jsem příchozím vypověděla sled včerejších událostí, přitom jsem neustále pošilhávala po Jeremym. Nerozloučili jsme se právě v dobrém, což jsem plně chápala. Představa mé a Damonovy společné noci se mu dvakrát nezamlouvala.

Proto jsem byla příjemně překvapená, když mě po tom vyčerpávajícím monologu objal a řekl, že si o mě dělal starosti.

„Hele, co mi ráno vypadlo z peněženky, stará kartička do videopůjčovny. Pamatuješ, jak jsme se s mamkou každou neděli dívali na filmy? Zastavili jsme se tam, obnovil jsem členství a půjčil tvou oblíbenou kazetu. Myslím, že je čas na některý ze starých zvyků,“ konstatoval mladý Gilbert a vtiskl mi do ruky kazetu.

„Dracula?“ Zasmála jsem se, když jsem přelétla obal.

„Máme i popcorn,“ přidal se Matt.

„Fajn, vrazím ho do mikrovlnky,“ zareagovala jsem nadšeně.

Jeremy a Bonnie si šli vybrat místa, na fotbalistu zavolal Damon: „Počkat, pro tebe mám na večer práci, Don Chuane.“

S mísou přetékající voňavým popcornem jsem vešla do místnosti, kde byli všichni kromě Damona již usazení.

„Budeš se s námi dívat?“ Zeptala jsem se ho.

„Blázníš? S partou děcek čumět na Draculu? Ten chlap je jako upír naprosto marnej, a to si ke všemu říká hrabě,“ odsekl příkře, otočil se na podpatku a zakrátko se za ním ozvalo zaklapnutí dveří.

„Ať si jde, užijeme si to bez něho,“ mrkl na mě Matt sedící vedle čarodějky na pohovce. Jeremy usazený v křesle si ode mě vzal misku a stiskl play.

Na mě zbylo křeslo umístěné blíže ke kuchyni.

Běžely úvodní titulky, když jsme opět zaslechli cvaknout dveře.

„Podívejme se, kdo si to rozmyslel a zašel se podívat na biják,“ rýpl si Jeremy, aniž by se na hosta obrátil.

Ten, aniž by cokoli řekl, uchopil opěradlo bratrova křesla a jedním tahem ho z něj vyklopil přímo na koberec, mezitím mu ještě stihl sebrat mísu s popcornem.

Sklidil tak veselý smích všech přítomných.

Damon nedbal Jeremyho brblání, překročil nízký stolek a uvelebil se na zem, nacpal se mezi mé nohy a s mísou v ruce se zády opřel o spodní část křesla.

Tiše jsem se uchichtla a nepozorovaně mu vpletla prsty do vlasů.

Ten samý večer nás ještě čekalo započít s naším plánem, my jsme si však za každých okolností hodlali vychutnat tuto ojediněle pohodovou chvíli.

 

Pozn. autora: Snažila jsem se z toho vykouzlit trochou oddechový díl, snad se povedlo. V tom příštím se dozvíme něco z Rebečiny minulosti a objeví se na scéně i Stefan, který zapříčiní menší potíže.

Zaslala: Alalka