Fear Changes Us – Day of The Intimate Moments in The Kitchen (7)

7.      Kapitola – “Day of The Intimate Moments in The Kitchen“

(“Den intimních chvilek v kuchyni“)

Pozn.: Nebojte se, všechny „skryté“ informace, čili všechna Damonova tajemstvíčka, se brzy a postupně odkryjí…

Mystic Falls, 1. červenec 2011

(Psáno z Elenina pohledu)

„ Ty jsi mě co?“ Ječela jsem na Damona ode dveří.

„Klaus tě chtěl navštívit, ale mě napadlo, že bych za tebou mohl někdy tajně přijít já, ty bys mi dala krev a já bych ti to vymazal z paměti, aby ses za mnou nerozběhla na konec světa.“ Zase ta jeho stará ironie.

„A udělal jsi to?“ Tentokrát ječel nikdo jiný, než Stefan. Já.

„Samozřejmě. Mám svůj vlastní rozparovačský styl, dívkám srdce nelámu.“ Damon zřejmě skončil, zadíval se mi hluboko do očí. Chvíli jsem se v těch jeho ztrácela, potom jsem se odtrhla, otočila na patě a zmateně odpochodovala do kuchyně. Cestou jsem si všimla, že na sobě nemám to stejné oblečení, co včera. Divné. Počkat! Damon mě odnesl k sobě do pokoje. Stefan ještě spal. Tudíž převléknout mě musel Damon. Rychle jsem si sáhla pod vršek náhradního pyžama, což byla pravděpodobně nějaká Damonova starší, tmavě šedá košile. Uf, podprsenka na svém místě. Spodek byl taky ok, akorát ty hnědé tepláky se mi nezdály vybrané zrovna v dívčí velikosti. Počkat! Když já byla v Damonově pokoji, kde byl on? Šel se osprchovat, převléknout…ve svém pokoji. Před mým spícím tělem. A počkat – snad už poslední – on mě ovlivnil? Dělá si srandu?! Kolikrát mě navštívil za tu dobu, co tady oficiálně nebyl?

Při tomhle dumání jsem si stihla něco ukuchtit k jídlu. Kuchyň byla v tomhle starším domě v přízemí, postavená na jižní straně, takže tu teď byl krásně vidět východ slunce. Celá místnost byla laděná do bíla, včetně převážně dřevěného interiéru. Od skleněné výplně skříněk se odrážely první sluneční paprsky. I když tento dům patřil upírům, lednička byla vždycky napěchovaná různými pochutinami – asi má Damon často mlsnou, pomyslela jsem si. Mně stačil k zaplnění břicha jeden obyčejný sendvič a na žízeň sklenka pomerančového džusu. Sedla jsem si na barovou židličku u kuchyňského pultu a koukala na východ slunce. Tahle scéna mi připadala tak běžná, tak normální, tak milá. Pomohlo mi to dostat se do vyrovnanější nálady a urovnat momentální zmatek v hlavě.

„Eleno? Jsi v pořádku?“ Otočila jsem se na barové stoličce za hlasem vycházejícím ode dveří. V té chvíli se mi zatajil dech. Damon se opíral o futra a propichoval mě pohledem. Sluneční paprsky mu poskakovaly po tváři, jako by ho chtěly spálit, což by se pravděpodobně stalo, kdyby na sobě neměl svůj prsten. Jeho modré oči se v té záři třpytily jako moře. Byl to naprosto neobvyklý pohled. Vždycky jsem si Damona představovala zahaleného ve tmě. Takového, jaká je jeho osobnost. Ale tahle momentální scéna ukazovala Damonovu skrytou stránku, jeho duši, jeho dobrou část. Vždycky jsem věřila, že v jeho nitru se určitě něco takového skrývá. Díky včerejší noci se ukázalo, že tam tahle část opravdu je. Damon si zřejmě všiml mého zadumaného pohledu a vydal se pomalým krokem směrem za kuchyňský pult. Teď byl za mými zády a uklízel nepořádek po mé brzké snídani.

„Eleno, víš…ten včerejšek…“ Dívat se teď na něj, asi bych zase nedokázala nic říct, natož udělat. Ale když jsem k němu seděla zády, bylo to snazší, takže jsem mu po chvíli rozmýšlení odpověděla na původní otázku.

„Jsem v pořádku…jenom mám trošku zmatek v hlavě.“ Vydechla jsem trošku přiškrceným hlasem do prostoru.

„No, vlastně ses včera pořádně bouchla do hlavy, takže až uvidíš Sněhurku a sedm trpaslíků, tak se nediv.“ On vážně neumí vést tyhle rozhovory bez toho, aby tam přidal ten svůj druh sarkasmu. Pomalu jsem se otočila na barové židličce a pohlédla mu do usmívající se tváře. Na tohle by sbalil i Klause. Zamyslela jsem se nad včerejškem.

„Divím se, že tady vidím tebe.“ Řekla jsem mu a nasadila zlehka smutný obličej. Damon pozvedl obočí, na chvíli se zamyslel a pak mě lehce pohladil po tváři. Pod jeho dotykem jsem se zatřásla. Všiml si toho.

„Ten včerejšek mě tak mrzí. Netušil jsem, že se tam Klaus objeví, ani jsem netušil, že má za lubem ti tak ublížit. Když souhlasil s mým plánem, myslel jsem si, že tě nechá být, protože tě teď potřebuje živou. Ale tohle…“ V jeho očích byla vidět bolest. Do těch mých se pomalu hrnuly slzy.

„Damone…já si myslím, že nechtěl ublížit mě. Myslím si, že chtěl ublížit tobě. Vrátit ti to, i za Stefana. Ale ty jsi to dokázal. Dokázal jsi vyhrát jeho hru. A to je to nejdůležitější. Já bych to nezvládla.“ Přemohla jsem se a lehce se na něj usmála. On mi ale úsměv neopětoval. Jednou rukou mě chytil za tu mou, kterou jsem na kuchyňské lince ledabyle obkreslovala rýhy ve dřevě, a druhou rukou mě hladil po tváři.

„Nic bych nedokázal vyhrát, kdybys ve mně ztratila naději už při prvním pohledu na tvář mého starého já. Vyhrál jsem díky tobě. Jenom díky tobě.“ V jeho očích se bolest proměnila ve smutek. Měla jsem neuvěřitelnou chuť ho obejmout, což bych pravděpodobně udělala, kdyby se Damon najednou neodtáhl a nezačal umývat nádobí ve starém keramickém dřezu.

„Eleno, volal jsem Alarickovi. Za půl hodiny se tu pro sebe staví.“ Původce vyrušení mé chvilky s Damonem byl Stefan.

„Super Stefane, teď jí tak akorát můžeš nadopovat svojí krví, aby přežila Alarickovu rodičovskou domluvu.“ Ozval se Damon od dřezu.

„Když už ses ozval, Damone, jak je to teď s Klausem? Když tady bude Alarick, měli bychom ho seznámit s celou touhle záležitostí.“ Jakmile jsem si byla jistá, že moje oči už nevykazují žádné známky po slzách, otočila jsem se na barové židličce směrem ke Stefanovi a vyčkávala Damonovu odpověď. Stefan mi mezitím věnoval uklidňující úsměv. Uvědomila jsem si, že mě s ním zřejmě čeká jeden dlouhý rozhovor.

„Celý měsíc se bavil s tou blonďatou semetrikou na dvou nalezených vlkodlacích. Když je proměnil, nesloužili mu tak dobře, jak původně předpokládal. Jakmile proměnil Davida, zjistil, že je to jeho vlastní splozenec, poslouchá všechny jeho rozkazy bez nutnosti ovlivňování. No takže teď hledá další takové, aby je mohl proměnit. Co plánuje potom, to netuším, ale jednou si znovu přijde pro Eleninu krev, což znamená, že pověřil mě, abych na ní dával pozor. Na to mě ovlivňovat nepotřeboval.“ Cítila jsem jeho dech na zádech i na odhalené šíji. Nebýt v místnosti Stefan, asi bych měla lehčí problém s artikulací.

„Ale jak to, že tě nevzal s sebou?“ Zeptala jsem se a pozorovala, jak přechází do prostoru mezi Stefanem a mnou.

„Odměna za výhru.“ Mrkl na mě, věnoval Stefanovi dlouhý pohled a odkráčel z místnosti. Zůstala jsem tu sama se Stefanem. Ve vzduchu bylo hned cítit napětí z chystané slovní palby.

„Nechci s tebou řešit to, proč jsi odjela hledat Damona bez toho, aby ses o tom zmínila aspoň někomu. Dokonce s tebou ani nechci řešit, jaký neuvěřitelný šok mnou projel, když jsem tě v Damonově posteli našel celou od krve. Co nechápu je, jakým způsobem jsi na něj reagovala, když ses probudila. Vysvětlíš mi to?“ Popošel až ke mně a zadíval se mi hluboko do očí. Tohle mi probodávalo srdce. Dneska máme v kuchyni “den intimních chvilek“, pomyslela jsem si.

„Klaus Damona ovlivnil, aby mě zabil. A Damon…vypadal a choval se jako kdysi, když sem přijel. Možná hůře. Kousl mě a já už ztrácela naději, že ze mě přestane pít, ale potom…,“ odmlčela jsem se. Nevěděla jsem, jestli jsem schopná to říct nahlas. Před Stefanem, a když nás pravděpodobně Damon poslouchá… „Potom najednou přestal. Jako poslední si pamatuji světlo z pouličních lamp, víc nic.“ Nedokážu si přiznat ten fakt, díky kterému ze mě Damon přestal pít. Prostě to teď nedokážu.

Zaslala: Charliess