Fear Changes Us – I Love You Even You Want to Kill Me (5)

5. Kapitola – “I Love You Even You Want to Kill Me“

(“Miluji tě, i když mě chceš zabít“)

 

Poblíž Mystic Falls, 30. červen až 1. červenec 2011

(Psáno z Elenina pohledu)

Autem jsem bloudila po čtvrtích pro mě cizího univerzitního městečka. Kromě pár kavárniček u hlavní cesty a podivných barů v bočních ulicích, tu vlastně nebylo nic zajímavého. Ani se nedivím, že jsem tady ještě nikdy nebyla. Po třetí okružní jízdě po městečku jsem se rozhodla stočit to směrem k místní vysoké škole. Dívka, zřejmá Damonova oběť, sice nebyla nalezena přímo v univerzitním komplexu, ale kousek od něj, v ulici, kde sídlilo mnoho vysokoškolských spolků. Vzpomínám si, že Damon o holkách z těchhle spolků často žertoval, většinou na úkor Stefanovi zvířecí diety. Tyhle jeho ironické poznámky jsem doslova nesnášela. Stefan se celý život snaží bojovat s tím, co je nebo byl a Damon ho jen zbytečně provokoval.

Ale asi mi těmihle svými řečmi ušetřil spoustu pátrání, protože jsem už parkovala u domu nějakého dívčího spolku. Vzala jsem to chytře, vybrala jsem ten nejhonosnější a největší dům ze všech a navíc, v tomhle vybraném se konala párty, což znamená spousta lidí a to se rovná spousta bezpečí, kdyby náhodou nastaly potíže. Vstoupila jsem do víru dunící hudby, žhavých tanců a ječících dívek. Nějaká blondýnka mě uvítala na párty, předala mi pití a taky si neodpustila pár trapných poznámek na účet mého oblečení. Udiveně jsem na ní civěla. Odcházela směrem do zadní části domu, kde se tančilo. Svůj příchod do místnosti oznámila zvednutím levé paže a jásáním směrem k DJ-ovi. V tom mě to trklo do očí. Její zvednutou paži zdobil otisk zubů. Nejsem si jistá, zda jsem viděla i nějaké ranky, protože se jí na místu po stisku už začala tvořit modřina.

Usrkla jsem si z podstrčeného kelímku s pivem. Mé bušící srdce to sice moc neuklidnilo, ale hlavě to trochu pomohlo. Chtěla jsem následovat onu bloncku, ale v tom jsem si uvědomila, že jsem fakt strašně oblečená na to, abych šla doprostřed největší koncentrace lidí v tomhle baráku. Kdyby mě tak viděla Caroline, pomyslela jsem si. Nad touhle myšlenkou jsem se musela nahlas zasmát. Asi to bylo až moc nahlas.

„Ahoj krásko, copak je ti tu tak k smíchu?“ Otočila jsem se za mužským hlasem. Moje srdce na okamžik poskočilo při pomyšlení na to, že by to mohl být Damon. Ale to by musel prodělat operaci hrtanu. Tenhle hlas byl jemný, příjemný, připomínal mi Jeremyho. Otočila jsem se za hlasem neznámého a spatřila kluka ve věku kolem dvaceti let. Byl poměrně vysoký, hnědé vlasy zdobil lehký blonďatý melír, možná že přírodní. Na sobě měl netradiční párty oblečení. Spíše byl laděn do společenského, akorát měl místo kalhot tmavé džíny a chyběla mu kravata. Překvapilo mě to, ale nedala jsem to znát ve svém výrazu.

„Ehm, jen jsem si na něco vzpomněla. Prosím tě, tohle je jediný večírek tady v okolí?“ Usmála jsem se na něj a vyčkávala odpověď.

„Jediný a nejlepší! Já jsem David a dovol mi, abych tě tu provedl.“ Usmála jsem se na něj, vypadal mile. Nedovolil mi ani souhlasit, popadl mě za rameno a začal mě vláčet po přízemí. Všimla jsem si, že je v kolektivu celkem populární. Hodně dívek se za ním otáčelo. Za chvíli jsme skončili s prohlídkou, zakotvil mě u sudu s pivem a doplnil mi kelímek. Z tváře mu za celou prohlídku nezmizel úsměv. Více než často ho věnovával mě. Ale já jsem tu nepřišla prohazovat si flirtující pohledy, místo toho jsem začala po místnosti hledat onu blondýnu, co mě uvítala na večírku. Tancovala přímo na středu místnosti, točila se kolem nějakého kluka. David se snažil získat si mou pozornost, takže kolem mě začal taky tancovat. Nasadil vyzývavý pohled a naznačoval mi, abych se k němu přidala. Brala jsem to jako super příležitost, jak se dostat co nejblíže k pokousané bloncce. Odložila jsem kelímek na sud a David mě popadl za ruku. V tomhle oblečení jsem se na parketu cítila hrozně. Ještě že jsem měla upravené vlasy ze školy – i když po tom zběsilém tancování po celé místnosti se z mých rovných vlasů pomalu stávala rozcuchaná lví hříva. Můj plán s blondýnou se nedařil. David mě pořád tahal spíše dál od středu. Začal hrát ploužák. Moje příležitost. Po očku jsem zkontrolovala blondýnu – stále na svém známém místě. Popadla jsem Davida a začali jsme tancovat směrem ke středu. David můj krok vzal svým způsobem a začal mě roztáčet do rytmu písničky. Když už jsme se dostali na střed, všimla jsem si, že je bloncka přímo za mými zády. Napadlo mě, že bych do ní mohla nenápadně vrazit a tak bychom se mohli dát do řeči. Naznačila jsem Davidovi, že chci otočku.

Otočka by vyšla, dokonce jsme se trefili do přesného místa, kde bloncka před malou chvílí stála. Ale osoba, se kterou jsem se čelně srazila, neboli spíše které jsem vpadla do náruče, nebyla pokousaná bloncka, nýbrž pravděpodobný stvořitel jejího hryzance.

Hleděla jsem do Damonových hlubokých očí. Nezměnily se. Ani trochu. Výraz v jeho tváři byl úměrný výrazu dítěte, které právě spatřilo ducha. Přesto se neubránil svému typickému úšklebku. Najednou odvrátil pohled na Davida. Tímhle gestem mi daroval pár vteřin na nahození celého mého vnitřního i vnějšího systému. I když mi pozice v jeho bezprostřední blízkosti nebyla moc nepříjemná, o krok jsem odstoupila. On stále visel pohledem na udiveném Davidovi. Jakmile jsem se už chystala k němu promluvit, zachytil mě za zápěstí, prudce si mě přivinul k sobě a poslal Davidovi profesionální úšklebek. Ten se jenom zasmál a mávnul rukou směrem ke mně.

„Co má tohle znamenat, Da…,“ nenechal mě dokončit otázku, na ústa mi přiložil prst a koukl zpátky na Davida. Ten začal tančit s blonckou pár metrů od nás.

„Dam…,“ znovu mě přerušil, tentokrát celou dlaní. Zadíval se mi hluboko do vystrašených očí.

„Tady na mě nemluv. Neboj, nic se ti nestane.“ Celou tuhle situaci jsem nechápala. Měla jsem chuť utéct okamžitě ven. A k chuti mi přidala i bloncka. Z ničeho nic se objevila za Damonovými zády a rukama se mu pověsila kolem krku.

„S Davidem se nudím. Nechceš si dát svačinku? Mám chuť na tvůj styl obchodu.“ Svou nabídku potvrdila polibkem na jeho krk. No spíše přicucnutím se na Damonův krk. Tohle už jsem nesnesla. Vytrhla jsem se mu ze sevření a rychlým krokem vypochodovala ven. Za sebou jsem slyšela něčí kroky, ale neotáčela jsem se. Myslela jsem, že patří Damonovi, ale hlas za mými zády patřil Davidovi.

„Co se ti stalo, krásná cizinko? Měl jsem pocit, že se oba dobře bavíme.“ Mrkl na mě. Trochu jsem si oddychla, ale z navaleného stresu mě popadla lehká malátnost. Sedla jsem si na obrubník chodníku a koukala nepřítomně před sebe. Stále jsem čekala, že z domu vyběhne Damon, ale ono nic. David si přisedl ke mně.

„Je ti špatně?“ zeptal se a věnoval mi asi už sedmdesátý sedmý úsměv za večer.

„Ne, to je dobrý, jenom jsem potřebovala na vzduch.“ Částečně jsem zalhala a po očku sledovala východ z domu, stále čekajíc, kdy Damon vyleze.

„Aha, to asi ten taneček s panem dokonalým. Ale dneska má smůlu, to já jsem si tě ulovil…jak že se to vlastně jmenuješ?“ Zase úsměv a tázavý výraz v obličeji. Asi jsem to s ním trochu přehnala, bude mě potom mrzet dát mu košem.

„Ehm…Elena,“ odpověděla jsem s úsměvem. Davidova reakce mě trochu zaskočila. Vytřeštil na mě oči. Po pár vteřinách se vzpamatoval, uchechtl se a podal mi ruku. Tímhle jeho gestem jsem byla přinucena podívat se mu do očí. A to jsem neměla dělat.

„Tak Eleno, teď jsi moje. Po celý večer budeš plnit mé rozkazy, ať už půjde o cokoliv.“ Jen co to dořekl, začal se zhluboka smát a postavil se. Zmateně jsem se zvedla z obrubníku a začala hypnotizovat vchod do párty domečku. Sakra Damone, kde jsi?!

„Čekáš na pana dokonalého? Musím tě zklamat, asi má uvnitř dost práce. Obdivuji jeho herecké schopnosti, jak směrem ke mně, tak k tobě. Vážně bravo! Co kdybychom ho trochu potrápili?!“ Jedním okem na mě mrkl a znovu se zasmál, tentokrát mi ale jeho smích nepřipadal nijak milý. Začala jsem před ním couvat směrem do ulice, tedy ke svému autu. I když jsem si plně uvědomovala, že stačí, když řekne slovo, abych se zastavila, a já to budu muset kvůli ovlivnění udělat. Ale pud sebezáchovy je silnější než to, co vám říká rozum. David si všiml mé vzrůstající paniky, ale nepřestával se smát. Naopak, jeho smích se stával naprosto hysterickým. Nechápala jsem, co mu připadá tak k smíchu. Otočila jsem se směrem do ulice. Další věc, kterou jsem neměla dělat.

„Zdravím tě, moje sladká dvojnice. Copak, přišla ses trochu pobavit?“ Byl to Klaus. Ale nebyl sám. Za rameno držel Damona, který vypadal jako duchem nepřítomný. Silně mi tím připomínal svoje staré já, když před rokem přijel do Mystic Falls. Klaus mu něco pošeptal a Damon stál najednou u mě, hrubě mě popadl za rameno a vlekl mě směrem do temné ulice. Klaus s Davidem nás následovali.

„Co má tohle znamenat? Konečně nám najdu řádnou zábavu a ty mu jí takhle milosrdně vydáš! Chystáš jim obstarat i líbánky?!“ Davidův hlas už nebyl pobavený, z hněvu mu přeskakoval.

„Jak vidím, nic ses za tu dobu nepřiučil.“ Klausův hlas byl jako vždy chladný, bez náznaku jakýchkoliv emocí. David se zase začal hystericky smát. Asi mu něco došlo.

„Ty jsi ho ovlivnil?“ Najednou jejich hlasy i kroky ztichli. Damon mě mezitím dovlekl do nedalekého univerzitního parčíku. Tam mě pustil. Nic jsem nechápala, a proto jsem začala panikařit. Damonův výraz ve tváři byl až moc chladný, oči jakoby ztmavli, měřil si mě pohledem jako svou kořist. Rozhlédla jsem se po parku – nikdo nikde. Dokonce i Klaus s Davidem se vytratili. Pud sebezáchovy začal pracovat na plánu útěku. Rozběhla jsem se podél aleje stromů směrem k druhému výstupu z parku, zrovna tam procházela parta lidí. Když mě od vysněného cíle dělilo jenom pár metrů, srdce mi začalo radostí poskakovat. Ale ne moc na dlouho. Cestu mi zatarasil Klaus.

„Ahoj Eleno! Dovol, abych tě uvedl do pravidel naší malé hry, kterou jsem vymyslel za účelem vyškolení mého historicky prvního hybrida. Pravidla jsou stručné. Ty jsi kořist, Damon lovec. Když se dostaneš ven z parku, Damonovo ovlivnění zabít tě zmizí a můžete oba odejít.“ S těmihle slovy mě odvedl zpátky k Damonovi. Tomu se zadíval do očí a řekl: „Hra začíná.“

Když zmizel, podívala jsem se na Damona. Taky zmizel. Najednou jsem mezi stromy uslyšela výkřiky mého jména. Byl to Damonův hlas. „Eleno, utíkej…no tak, přece nebudeš kazit zábavu! Já se neuspokojím tak rychle jako můj bratr.“

Tohle byla jeho poslední slova, než jsem se rozeběhla po známé trase směrem k ulici. Nebylo to ani tak ze strachu, jako z hněvu. Jedinou větou mi dokázal připomenout, proč jsem ho kdysi nenáviděla, kolik zla napáchal.

Světla z ulice se přibližovaly. Nohy se mi začaly plést do sebe, ale neubrala jsem na rychlosti ani o píď. Najednou se tam objevil a já spadla. Podstrčil mi nohu do cesty. Ale ani na chladné zemi jsem se nezastavila. Začala jsem se plazit k vytouženému cíli, bez ohledu na to, že tu byl on. Všimla jsem si, že trochu zaváhal, ale potom mě popadl za rameno a zvedl mě na nohy. Že by ovlivnění už přestalo fungovat?

„Elenko, Elenko, nepřijde ti to trošku potupné? Takhle se zbytečně snažit, jako bys byla nějaká chudinka! Ale to přece nejsme, že ne?“ Snažila jsem se mu vyvléct ze sevření. Couvala jsem, ale on si mě přitáhl k sobě a uvěznil mě do železného sevření jeho paží. Chvíli jsem s ním zápasila, ale potom jsem se zadívala do jeho modrých hlubokých očí. Byly pořád stejné, pořád jsem v nich viděla ten hluboko schovaný cit, tu dobře zastíranou lidskost. Rozhodla jsem se použít místo síly fyzické, tu psychickou.

„Damone, prosím, tohle nemusíš dělat. Já vím, že ty to ovlivnění zvládneš potlač…“ Nenechal mě to doříct. Na moment mi zacpal svou dlaní ústa, jako na té párty a potom mě oběma rukama chytil za bradu.

„Ne Eleno, víš moc dobře, že to nechci potlačit. Není důvod, proč bych to chtěl potlačit.“ Prudce jsem zakroutila hlavou a cítila, jak se mi do očí začínají vlévat slzy. Damon mi opět zacpal ústa, tentokrát jen prstem a mě po tváři stekly první slzy.

„Šššš, nic se neděje, to je v pořádku, bude to v pořádku.“ Pohledem sklouzl z mé tváře na můj krk a rukama mi odhrnul vlasy. Prstem mi na krku masíroval místo, kde cítil pulzovat krev. Podívala jsem se mu do očí ve snaze upoutat jeho pozornost. Místo toho jsem viděla, jak se mu do očí vlévá krev a pod očima se mu vybarvují modré žilky. Vzápětí se ve tmě zablýskaly i jeho ostré tesáky. Využila jsem možnosti, že jsem měla volné ruce a prudce jsem mu nadzvedla hlavu, aby se mi musel podívat do očí.

„Damone, já vím, že to je těžké, ale musíš to zkusit. Ne kvůli mně, ale kvůli sobě. Bojuj s tím, prosím, bojuj!“ Neposlouchal mě. V jeho oku jsem zahlédla malou slzu. Mně jich po tváři stékal celý potok. Sklouzl pohledem zpět na můj krk. Začal se přibližovat svými tesáky k hlavní tepně mého těla. Zatajil se mi dech, srdce rozbušilo, panika vystoupala na vrchol. Chtělo se mi křičet, ale nemohla jsem. Chtěla jsem se pohnout, ale on mi to nedovolil. Sevřel mě ještě pevněji, než předtím. Po chvilce jsem ucítila jeho hebké rty na svém krku. Nejdříve mi přejel zuby i jazykem po místě tepny. Zatřásla jsem se. Zmáčkl mě v sevření a zabodl své ostré tesáky do mého krku. Cítila jsem tuhou bolest, ale přes ni se převaloval i jiný pocit. Jakoby mi tím něco předával, něco hřejivého, příjemného. Když jsem tohle ucítila, v hlavě se mi okamžitě ozval hlas, našeptávající mi poslední možnost na záchranu.

„Damone, miluji tě,“ vydechla jsem při jeho dalším pevném stisknutí. Dále už jsem nechtěla vnímat, tak jsem zavřela oči. Z nenadání tuhá bolest ustala, zbyly jen dvě pulzující ranky na mém krku, žár uvnitř těla a podlamující se nohy. Otevřela jsem oči a ocitla se v osvětlené ulici. Důvod, proč jsem ještě neupadla na asfaltovou silnici, bylo Damonovo sevření, které stále nepovolilo.

„Damone?“ hlesla jsem k němu. Jeho modré oči byly zpátky, nepřítomně hleděl směrem za mě. Najednou jsem na ulici stála sama. Poslední věc, jakou jsem slyšela před tvrdým nárazem na zem a následným úpadkem do bezvědomí, bylo Damonovo hrubé zavrčení.

 

Zaslala: Charliess