Dost už bylo gest (2) – Křik, pláč a zlámané vazy

Ohlušující zahvízdání pneumatik způsobené neúměrnou rychlostí při průjezdu levotočivou zatáčkou na okamžik přerušilo z rádia se linoucí kvílení Celine Dion, jež procítěně pěla o srdci bijícím stále dál a o jakémsi doteku lásky, která přetrvá až na věky věků.

Očima zúženýma do úzké štěrbiny vrhl na přístroj zlostný pohled, z úst mu vyšel bolestně posměšný úšklebek, načež po přehrávači chňapl, vytrhl ho ze středového panelu a nelítostně jím i s vyvrženými vnitřnostmi v podobě různobarevných kabelů mrštil za sebe.

Díky stažené střeše vozu se ona krabička po střetu s vozovkou v mžiku proměnila na hromádku šroubků, drátků a dalších miniaturních udělátek.

Tohle se nemělo stát, tohle se prostě nikdy nemělo stát! Křičel v duchu, zatímco se veškerou svou vůlí snažil zabránit pevnějšímu sevření volantu, tím pádem i jeho zdemolování, při divoké jízdě, během níž se baráky za okny jevily jen jako letmé šmouhy.

Tímto tempem dorazil k cíli za rekordních dvanáct minut, jenže ani zdaleka nebyl sám.

Před vilou Mikaelsonových již stálo nepřeberné množství aut drahých či ještě dražších značek.

S nějakým parkovacím místem se nestresoval, bez okolků vjel na pečlivě upravovaný trávník, kde smykem zabrzdil a vystoupil ze svého modrého Chevroletu.

Cestou k hlavnímu vchodu ze země jedním tahem vydoloval poštovní schránku s umně vyvedeným jménem rodiny.

Na chlup stejná písmena zdobila i zvonek, do něhož neurvale třískl pěstí.

Několik vteřin na to se dveře otevřely a na jejich prahu se objevil muž oděný do obleku majordoma.

„Vítejte u Mikaelsonů. Smím vidět vaši pozvánku?“ Odříkal chlapík pokorně naučenou frázi.

„Ale jistě,“ odpověděl Damon, šátraje volnou rukou v kapsách tmavých džínů, „někde tu musí být… Nebo víte co? Nemám ji, ale za to mám na takovej problém řešení.“

S hrůzu nahánějícím zavrčením přiskočil ke služebnému, zarazil mu pravačku až po zápěstí do břicha a s hlasitým křupnutím mu vyrval celou páteř i s hrudním košem. Nehezky zohavené tělo se upírovi sesypalo k nohám jako podťaté, ten ho netečně překročil a vydal se za zvukem taneční hudby pro mladistvé.

„Aaaa, vražda!“ Vypískla dívka scházející po točitých schodech s podnosem plným vybraných pochoutek v ruce. Damon si jí však nevšímal, olizuje si zakrvácené prsty, pokračoval do útrob domu.

„Co se to tady- Ou, ty žiješ. Jaké šťastné zjištění… Právě oslavujeme nově nastolený svět bez věčně ufňukané, všemi milované Eleny, přidáš se?“ Zeptala se vesele Rebeka vyloupnuvší se z davu.

„Vlastně jsem se zastavil z trochu odlišnýho důvodu. Co mě ale nepřekvapilo, jsou lidi ovlivněný do režimu přátelé. Ubohý, jak si vy původní opatřujete společnost,“ vrátil jí to Damon s ironií sobě vlastní, když zrakem přejel po typicky mlhou zastřených zorničkách a lehce připitoměných výrazech zúčastněných.

„Urážíš hostitele a jsi neomalenější než obvykle, ale vzhledem ke ztrátě, jakou jsi utrpěl, ti to odpouštím. Vsadím se, že musí být zdrcující, vědět, že se konečně rozhodla a vybrala si Stefana, čímž zároveň nevědomky zvolila smrt v jezeře, z jehož spárů už jednou unikla,“ odpověděla blondýna s dramaticky ztišeným hlasem.

Služebně o tisícovky let mladší upír popadl od hlíny špinavý hrot druhého konce dřevěného kůlu, na kterém byla naražena boudička, do níž se strkaly dopisy a o nastavené koleno ho přelomil vpůli. Nepotřebnou část odhodil stranou a zaujal výchozí bojovou pozici.

„Kdo nechce přijít k úrazu, měl by odsud okamžitě vypadnout! Mám totiž kus schránky a neváhám ho použít!“ Vyštěkl zlověstně.

„Dobře, ať je tedy po tvém, budeme se prát,“ prohlásila znuděně původní a pouhým ´Běžte!´ doplněným mávnutím ruky odehnala přihlížející hosty.

Damon nečekal na vhodnou příležitost, poháněn vztekem vyrazil s napřaženým dřívkem bezhlavě vpřed. Rebeka se jeho útoku ladně vyhnula, chytila ho zezadu za krk a vloženou silou ho poslala čelem proti zdi.

Ozvala se rána hodná demoliční kouli, také díra ve stěně jí odpovídala, to už byl však starší Salvatore znovu v pohybu a s úlomky omítky ve vlasech uchopil dívku za hrdlo, odrazil její nic dobrého nevěstící pěst a chvatně jí zapíchl ostrou hranu mezi žebra. Bohužel minul srdce o pár milimetrů. Byl si vědom, že ji to nedokáže zabít, ale v danou chvíli by se spokojil i s půldenním komatem.

Měl na tuhle blonďatou namyšlenou mrchu nehoráznou pifku, bylo mu však jasné, že dokud na sto procent nezjistí, z čí pokrevní linie pocházejí, sáhnutí po kolíku z bílého dubu, kterým Alaric zabil Klause, prozatímně uloženého v kastlíku jeho auta, by byla ta poslední hloupost, jakou by v životě vykonal.

Po takto odvážném zákroku si kromě rozhněvaného zasténání upírky vysloužil i pecku do spánku následovanou prohozením dveřmi do vstupní haly.

Z polohy na zádech viděl, jak se s nepřátelsky zkřivenou tváří blíží, vyšvihl se proto hbitě na nohy a po screeningu dostupných předmětů ukopl jednu šprycly vyřezávaného zábradlí.

Průběhem bitky celkem rozladěná hostitelka ze sebe bez mrknutí oka vyjmula provizorní kolík a téměř nepostřehnutelným máchnutím ho vyslala přímo Damonovi na srdce. Ten jen tak tak uskočil stranou, jako ve zrychleném filmu se mihl místností a uskutečnil další pokus. Rebeka jeho výpad zablokovala, zlomila mu ruku, kterou pak zvrátila nazpět a špička oné zbraně Damonovi projela ramenem.

„Už tě mám tak akorát plný zuby!“ Zvolala, umístila mu dlaně na hlavu a dokonale provedeným škubnutím přelomila vaz.

Táhlým nadechnutím a vydechnutím vypustila páru, přičemž si oprášila ruce, jako kdyby zrovna dodělala nějakou nanejvýš svinskou práci.

„Tos ho neuměla zlikvidovat, aniž by sis u toho neumazala tričko?“ Doneslo se k Rebece z venku sarkasticky.

„Co ty tu chceš, zablešenče?!“ Opáčila, jakmile pozvedla bradu a spatřila Tylera opírajícího se o futro dokořán otevřených dveří.

„Tohle je stejně tak můj dům jako tvůj, drahá,“ konstatoval vlkodlak s pro něho necharakteristicky nakrčeným nosem.

„Niklausi?“

S potěšeným úsměvem přikývl, založil si ruce v bok a ležérně prošel po třískami pokryté podlaze, neopomněl při tom uštědřit vyřazenému Damonovi poctivou kopačku do beder.

„Shodou náhod jsem získat tenhle převlek, díky kterému se můžu snadněji dostat k Eleně, sebrat ji a za doprovodu fanfár zmizet za kopec.“

„Nerada ti kazím tvoje z-Eleniny-krve-vytvořím-náhradní-poslušnější-hybrirodinu vyhlídky, ale dvojnice je na dně jezera, a tak trochu mrtvá,“ prozradila mu sestra tónem, jakým by se běžně bavila o důsledkem inflace zvýšených cenách na trhu.

„Co jsi to říkala?!“

„Že jsem se postarala o to, aby ten její světskej ksichtík rozežrali žraloci, kdyby ovšem v týhle Mystic Fallský kaluži nějací byli.“

Rebeka pyšná sama na sebe pohodila afektovaně vlasy a s úmyslem nalít si drink se ke Klausovi v Tylerově těle otočila zády, což se jí rázem vymstilo, neboť se k ní bleskem přikradl a naprosto nezaujatě jí zakroutil krkem.

 

 

Místností vzbuzující již tak dost depresivní náladu se nesl zoufalý pláč neživé dívky procházející transformací.

„Já nechci být upír, Stefane… nemůžu se jím stát,“ zaštkala Elena žalostně a složila od slz zmáčené tváře do třesoucích se dlaní.

„Já vím. Ještě není vše ztraceno, Bonnie mi do telefonu slíbila, že pokud někde existuje kouzlo na zvrácení přeměny, ona ho najde. Jeremy jí vyrazil na pomoc, ve dvou jejich šance na nalezení protikouzla podstatně rostou,“ neustával jí vemlouvat slova útěchy.

„Co když žádné není?“

„Takhle nepřemýšlej. Zatím máme čas a naděje je vysoká, musíš věřit.“

Poznala, že tohle své utvrzování o dobrém konci viděl mnohem pochybněji, než byl vůbec ochoten dát najevo, přesto souhlasně přikývla.

Pozvedla hlavu, konečky prstů přiložila na spánky a pomalými krouživými pohyby si je začala masírovat. Cítila v nich takové bušení, jako by se uvnitř pořádala předváděčka stovek nejvýkonnějších zbíječek.

K nezvykle úzkostnému svírání žaludku se navíc přidalo totální sucho v ústech, už nějakou dobu se jí v nich nevytvořila ani jediná kapička slin.

„Pojď, odvedu tě odsud na nějaké příjemnější místo.“

Tím příjemnějším místem byl samozřejmě zamýšlen Salvatorovic penzion, u kterého po zakřupání štěrku pod koly zastavili a mlčky vystoupili do tmy.

Uvnitř nikdo nebyl.

Stefan, jenž jí za ruku dovedl do obývacího pokoje, rozsvítil pouze malou lampičku stojící v nejvzdálenějším rohu, aby jí světlo příliš nebilo do citlivých očí.

Elena se zhroutila na měkký gauč, zatímco mladík se usadil na konferenční stolek naproti ní.

„Co jsi vlastně dělala s Mattem na tom mostě?“ Zeptal se jemně.

„Chtěl mě odvézt z města, ale já jsem mu to vymluvila, když jsem se dozvěděla o Klausově smrti. Došlo mi, že se musím rozhodnout, s kým strávím zbývající čas a řekla jsem Mattovi, aby to otočil. Jela jsem za tebou, Stefane.“

Dobrou minutu na ní jen tak hleděl svými něžnými smaragdy, pak si úlevně oddechl, poposedl si blíž a pohladil ji po vlasech.

„Miluju tě, Eleno. A přísahám, že tohle společně zvládneme.“

„Taky tě miluju,“ hlesla a opřela si těžké čelo o to jeho.

 

Jak hodiny plynuly, Eleně bylo stále mizerněji a potřeba napít se krve neodolatelnější.

Seděla na pohovce s nohama skrčenýma pod sebou, opírala se Stefanovi o rameno a vychutnávala si jeho blízkost.

Každý se topil ve vlastních myšlenkách, když se domem rozlehlo prásknutí dveří oznamující Damonův příchod.

„Kde jsi byl?!“ Otázal se znenadání vyskočivší bratr.

„Na oslavě,“ odpověděl procházeje kolem něho k vestavěnému baru, zatímco si zezadu mnul krk a všelijak přitom kroutil hlavou.

„Cože? Děláš si ze mě srandu?“

„Ale vůbec ne. Skoncoval jsem se snahou vyvolat hádku, která by obnášela jakýkoli vtipný postřehy od tvé osoby zhruba v době, kdy ti Lexi vnutila názor, že malá nehoda v podobě utržený některý končetiny při krmení se na oběti je nehorázná zrada na lidstvu,“ odsekl značně podrážděně Damon.

„Tohle sem teď netahej. Elena se proměňuje, nesnáší to právě nejlíp a ty si někde pobíháš,“ osopil se na něho Stefan, aniž by si všiml, že si jmenovaná kvůli jeho zvýšenému hlasu přikryla uši a jala se kolébat dopředu a dozadu.

„To mě mrzí. Možná by o takovej zážitek byla ochuzená, kdybys jí z toho auta zachránil a vykašlal se na mizernýho rozehrávače. Ale že seš to ty, nabídnu ti hned dvě možnosti-“

„My víme, jaké má možnosti. Chceme jen ještě počkat,“ nenechal ho domluvit Stefan.

„Proboha, na co?! Až Michael Jackson vstane z mrtvých a přijde se nabídnout k večeři?“

„Na Bonnie, hledá s Jeremym v knihách nějaké protikouzlo,“ oznámil mu uraženě.

„Aha. V tom případě pro tebe mám dvě zprávy,“ hovořil nyní přímo na Elenu, „ta špatná je, že žádný čáry máry tohle nedokážou a ta dobrá je, že tvoje čekání je limitovaný časem, pak si budeš muset zvolit mezi pozvolným umíráním hladem a upírstvím. Na tvým místě bych si s tím nedělal starosti, rozhodování ti jde přece dobře, ne?“

Než se Elena zmohla na slovo, oba bratři už byli v sobě a nevraživě na sebe vrčeli.

„TAK DOST! DOST! NECHTE UŽ TOHO!“ Zařvala na ně, vylítla z pozice blázna na prvním sezení a rozeběhla se po schodech nahoru.

„Snad, abys za ní šel. Já mám na práci důležitější věci, třeba jako vymyslet způsob, jak se vypořádat s radou, kterou proti nám poslalo milé Alaricovo alter ego,“ poradil bratrovi Damon, kopl do sebe přinejmenším pátého panáka a odkráčel z místnosti.

 

Snad se vám pokráčko líbí. Pro někoho doufám dobrá zpráva – zlého Damona (který se tak chová kvůli Eleninu odmítnutí) si ještě nějakou dobu užijeme, protože se mi strašně dobře píše a doslova se v tom vyžívám (snad mi to i jde).

Zaslala: Alalka