The Vampire Life (14)

Otevřela jsem oči a ihned jsem je zase bolestně zavřela a potlačila výkřik. V hlavě mi bušilo, jako kdyby si tam někdo přitáhl kladivo a nemilosrdně s ním bušil do mých spánků. Chtěla jsem se opatrně dotknout své hlavy a zjistit, jak velkou bouli tam mám, ale nemohla jsem rukou pohnout. Znovu jsem otevřela oči a zjistila, že sedím v křesle a ruce i nohy mám k němu připoutané koženými přezkami.

Vyděšeně jsem sebou začala házet, až jsem si ruce dost slušně pohmoždila.

„Hej!“ zavolala jsem. Byla jsem v jakési místnosti, kde nic nebylo, stěny měly bílou barvu a nábytek někdo odstěhoval. Židle byla otočená tak, abych viděla na dřevěné dveře, které rušily vzhled pokoje.

„Hej, je tu někdo!?“ zavolala jsem znovu, ale nikdo nepřicházel. Naštvaně jsem zavrčela. Byla jsem hloupá, proč jsem do toho baráku jen lezla!

Zaklonila jsem hlavu a zjistila, že ani v zadní části místnosti nic není, jen jedno jediné veliké okno. Dalo se jím dívat ven a měla jsem rozhled na rozlehlý les a nějaké ty domy ve městě.

„Užíváš si výhledu?“ řekl někdo a já okamžitě vrátila hlavu do původní pozice. Nepřekvapilo mě, že přede mnou stojí Klaus a věnuje mi svůj dotěrně líbezný úsměv.

„Proč?“ zeptala jsem se, no spíš jsem to rozčíleně zavrčela.

„Mohl bych se tě zeptat na to samé.“ usmál se a přistoupil ke mně.

„Proč jsi sem lezla?“

„Byla jsem zvědavá.“ uhnula jsem pohledem.

„Byl to hodně špatný nápad.“ řekl a začal mě pomalu obcházet. „Ale, musím ti poděkovat, ušetřila jsi mi práci. Nemusel jsem tě honit po celém městě, a nejspíš bych ti taky ublížil.“ Jeho hlas zněl výsměšně. Ironicky jsem se ušklíbla.

„Ale to neznamená, že ti neublížím.“ řekl mi najednou u ucha a mě úšklebek zmrzl na tváři. Znovu se dal do chůze, až si stoupl přede mě a poklekl, abychom měli obličeje ve stejné výšce. Usmál se na mě a odněkud vytáhl nožík, takový ten skalpel, který se používá při operacích. Vystrašeně jsem polkla a můj mozek vymýšlel rychlostí světla, jak se mám z téhle situace dostat.

„Tohle by se Caroline nelíbilo, co?“ řekla jsem výsměšně první věc, která mě napadla. Jeho úsměv najednou zmizel a nahradilo ho překvapení, smutek (on dokázal být smutný?) a pak hněv.

„To máš pravdu. Ale Caroline tu není.“ usmál se znovu. Pozvedl zase ten svůj skalpel a pomalu se s ním blížil ke mně.

„Takhle si její srdce ale nikdy nezískáš.“ vykoktala jsem a jeho ruka se zase stáhla, on se postavil a unaveně si promnul oči. V tu chvíli mi ho bylo líto. Miloval Caroline, ale neustále dělal věci, kterými si ji od sebe spíš odháněl. Přesně jako Damon a já. Ale my jsme teď přátelé, nebo možná… Ne! Tím jsem se nemohla zabývat v takovéto situaci.

„Tak mi poraď, co mám udělat.“ řekl unaveně a mě tím naprosto překvapil. Klaus se mě ptá, jak má získat Caroline? To je vtip?

„Tak, mohl bys začít tím, že se změníš, nemusel bys být takový kretén (ano, vážně jsem to řekla Původnímu do očí), a mohl bys mě pustit.“ řekla jsem. Podíval se na mě a já v jeho očích na sekundu uviděla smutek, ale pak ho vystřídal chlad a vážnost.

„Tak to teda ne, ty tu hezky zůstaneš, aspoň mi budeš dávat další rady a taky něco jiného.“ věnoval mi temný úsměv a odešel.

„Ne!“ zařvala jsem a znovu se pokusila dostat z té židle. Navíc jsem dostávala hlad a to mě ještě víc rozzuřilo.

Po hodině jsem to vzdala a jen se svěšenou hlavou plakala. Klaus přišel znovu za dvě hodiny, teda myslela jsem, že to tak je, hodinky jsem nenosila a z výhledu oknem ven se toho taky moc zjistit nedalo, leda jen to, že začíná vycházet slunce.

„Tak, jak ses měla?“ zeptal se na oko mile. Pozvedla jsem hlavu a cítila, jak mi tečou slzy po tváři.

„Bylo mi i líp.“ zašeptala jsem.

„Tak já ti tu náladu trochu zlepším, chceš?“ Nic jsem neřekla. Zasmál se.

„Mám pro tebe dvě dobré a jednu špatnou zprávu, tak kterou mám začít?“ Zavrtěla jsem hlavou, nechtěla jsem slyšet žádnou, ale když zopakoval otázku s trochu naštvaným podtónem, navrhla jsem, ať řekne dřív tu špatnou.

„Ale ale, proč tak smutně, máš se tu snad špatně?“ zeptal se. Zvedla jsem hlavu úplně a ignoroval lechtání způsobené sklouznutím slzy po mém krku.

„Ne, ale něco mi říká, že se to za chvíli změní.“ oplatila jsem mu úsměv, ale dala jsem do něj spoustu sarkasmu. Souhlasně přikývl.

„To máš pravdu, ale budiž, ať je po tvém, ta špatná zpráva je, že mám velkou chuť tě mučit a taky ti odeberu krev, abych zjistil, jestli je možné vytvářet s ní hybridy.“ řekl mile, jako by tím říkal, že mě pouští na svobodu, ale že zakopnu o práh a nabodnu se na dřevěný kolík.

„A když to nepůjde?“

„Tak tě budu mučit tak dlouho, dokud tě nezabiju.“ No, to je skvělé.

„Ale teď ty dvě dobré.“ řekl a odněkud vyndal dva pytlíky s krví. Ihned jsem se napřímila a znovu se pokusila vyprostit z toho hnusného křesla. Hrdlo mě pálilo a při pohledu na krev se to ještě umocnilo.

„Za každou dobrou radu dostaneš jeden.“ řekl a já sebou přestala šít.

Klaus si odněkud vyndal židli a sedl si přede mě. Pozvedl jeden pytlík a provokativně mi s ním mával před obličejem.

„No?“

„Caroline má ráda dárky.“ začala jsem ze sebe chrlit a on se na mě jen usmál „Když řekne, že žádný nechce, většinou to znamená, že chce něčím překvapit.“

„Co je tak její oblíbený dárek?“

„Šperky, šaty, všechno co se leskne.“ shrnula jsem to.

„Skvělé.“ řekl a otevřel jeden pytlík a pak mi ho přidržel u úst, abych mohla pít. Bylo to skvělé, plameny v mém krku se uhasily a já slastně vzdychla. Pytlík jsem dopila stejně rychle, jako jsem začala, ale pořád jsem mohla mít další.

Podívala jsem se na něj a snažila se mu očima naznačit, že tohle všechno dělat nemusí, ale on mi pohled jen tvrdě oplácel.

„Dál!“ vyštěkl a já se v křesle trochu otřásla.

„Někam ji pozvi.“ řekla jsem a věděla, že jestli tohle někdy zjistí Caroline, zabije mě. Do háje.

„Řekne ti, že je to hloupost a začne se vykrucovat, ale ty musíš přitvrdit.“ Zablesklo se mu v očích a já hned poznala, že to pochopil špatně.

„Nemyslím výhružky, nebo násilí, ale prostě ji zkoušej pozvat znovu, a něco ji slibuj.“

„A pokud ani to nezabere?“ zeptal se a provokativně mi zamával pytlíkem před očima. Polkla jsem.

„Pokud ani to nezabere, pros ji, aby ti dala aspoň jednu šanci.“

„Nejsem ten tip člověka, který by někoho o něco prosil.“ řekl a zlomyslně se usmál.

„Věřím, že pro Caroline bys to udělal.“ odvětila jsem s úsměvem.

„To máš pravdu.“ Roztrhl i druhý pytlík a nechal mě ho vypít. Bylo mi čím dál lépe, ale taky jsem si pomalu začala uvědomovat, že až dopiju ten třetí pytlík, Klaus mě začne mučit.

„Nečekal jsem, že mi budeš pomáhat.“ zašeptal a naklonil hlavu ke straně. Nic jsem mu na to neřekla, protože jsem měla příšernou žízeň. Uhnula jsem pohledem a zaklonila hlavu, abych znovu mohla vidět z okna.

Venku vládl až nenormální klid, okolo nejelo ani jedno auto. Neřešila jsem to. Myslela jsem na to, jaký byl můj život, než do města přišel Stefan. Takový život už mít nikdy nebudu. Nikdy. Ale zase jsem si uvědomila, že můj život by byl stejně hrozně nudný a krátký, ale teď jako upír budu žít hodně dlouho. No vlastně ani ne, uvědomila jsem si, když jsem vrátila hlavu do normální polohy a podívala se na Klause.

„Chtěla bys pryč?“ zeptal se mě. Nadechla jsem se k odpovědi, ale pak jsem si uvědomila, že by mě stejně nepustil a k ničemu by to nevedlo.

„Caroline je zvláštní bytost.“ začala jsem vykládat svou další radu, aniž bych mu odpověděla.

„Když ji vezmeš do restaurace, mezi lidi, budeš mít jistotu, že se na tebe nerozeřve, když něco pokazíš, ale ten vztek v sobě bude držet hodně dlouho. Ale když ji vezmeš někam za město, je jedno jestli ve dne, nebo v noci, bude se chovat tak, jak by se chovala normálně, bude svá.“

Klaus na mě vrhl zamyšlený pohled. Nejspíš přemýšlel, kam by ji měl vzít. Ale s tim už jsem mu poradit nemohla. Po chvíli mi roztrhl i ten poslední pytlík a já ho vypila až do dna. Aspoň už jsem neměla žízeň.

Stoupl si a vyrazil ke dveřím, ale těsně před nimi se otočil.

„Proč mi pomáháš, a nevykládej mi, že je to proto, že ti vyhrožuju.“ zeptal se mě a já chvíli nevěděla, jak odpovědět, ale nakonec jsem mu řekla pravdu.

„Protože si ty a Caroline zasloužíte aspoň jednu šanci, jako…“ Nedopověděla jsem to. Nemohla jsem, ale Klaus mě měl přečtenou.

„Jako ty a Damon.“ usmál se a otočil se. Měl pravdu. Já a Damon jsme si zasloužili aspoň jednu šanci, ale já pořád nechtěla pustit Stefana. Jenže poslední dobou se to všechno zkazilo.

Klaus tiše prošel dveřmi a nechal mě tam znovu samotnou. Uvědomila jsem si, že mi neřekl tu druhou dobrou zprávu a ani mě nemučil, ale byla jsem si jistá, že se toho dočkám.

Když Klaus přišel znovu do pokoje, už byla zase tma a já zrovna spala. Neprobudil mě moc šetrně, vlastně naopak. Ucítila jsem tlak na svém rameni, a když jsem se probudila, měla jsem v něm řeznou ránu. Klaus zrovna nabíral krev do nějaké průhledné lahvičky a nedočkavě se při tom smál. Zvedl se mi žaludek. Pootočila jsem hlavu, a zjistila, že v pokoji nejsme sami. U dveří stála dívka, které mohlo být tak patnáct a vystrašeně valila oči na moji krev.

Nadechla jsem se a okamžitě mě do nosu praštil jakýsi zápach, který neměl moc daleko k hnijícím odpadkům. Ta dívka byla vlkodlak. To mi ukazoval ten zápach.

„Dobře, zlato, pojď sem.“ řekl mile Klaus a ukázal na tu holku. Vypadala, že by nejraději utekla, stejně jako já, ale neměla šanci. Klaus by ji dostal. Pomalu udělala jeden krok k původnímu a pak střelila pohledem ke mně. Jako by po mě chtěla pomoc, jenže já jí pomoct nemohla.

Klaus pozvedl ruku ke svým ústům a lehce si prokousl zápěstí. Oči mu přitom zrudly a ta holka ucouvla o krok zpátky. Jenže to už zjevně Klaus ztratil trpělivost a v mžiku byl u ní a své zápěstí ji tiskl k ústům. Ta holka se začala kroutit a tlumeně křičet, ale k ničemu jí to nebylo. Po chvíli ji Klaus pustil a mile se na ni usmál.

Holka si utřela krev ze rtů a začala plakat. Bylo mi jí líto, ale jak už jsem se zmiňovala, nemohla jsem jí pomoct. Klaus si vzal její hlavu do dlaní a mile se na ni usmál. Věděla jsem, co přijde a tak jsem se odvrátila a pevně přitiskla oční víčka k sobě. Dívka vykřikla a mně ten zvuk trhal ušní bubínky, jenže pak ho přerušilo hlasité zapraskání a pak rána, jak ta holka spadla mrtvá k zemi.

Z oka mi vyklouzla jedna kapka a já ji nechala téct. Smutek se ale po vteřině změnil na vztek a já oči otevřela. Záměrně jsem se ale nedívala na zem, i když periferním viděním jsem tělo zahlédla. Chtělo se mi zvracet, ale říkala jsem si, že musím být silná.

„Vrahu!“ vykřikla jsem na Klause a ten jako by si právě všiml, že jsem se probudila.

„Ty hnusnej odpornej-“ Nedořekla jsem to, protože mě Klaus chytil za krk a začal mě dusit. Lapala jsem po dechu, který se mi nedostával, brečela jsem a mlátila do něj pěstí, dokud mě konečně nepustil a já se sípavě nenadechla. Pálilo to a mně se okamžitě oči zalily bolestnými slzami.

„Tohle už nikdy neříkej!“ vykřikl na mě a já raději uhnula pohledem.

„Stejně se probudí.“ řekl a jako důkaz se ta dívka najednou napřímila a hlasitě se nadechla. Docela mě překvapilo, že se probudila tak rychle, ale nechtěla jsem vědět, proč.

„Vítej zpět.“ zasmál se Klaus a pomohl té holce na nohy.

„Já žiju?“ zeptala se zmateně.

„To zaleží tady na Eleně, nebo spíš na její krvi.“ usmál se a pak té dívce podal lahvičku s mojí krví. Vzala ji opatrně do ruky, ale vypadala, jako by ji nechtěla vypít.

„Vypij to, pokud to nevypiješ, umřeš.“

Dívka si přiložila lahvičku k ústům a pak do sebe moji krev hodila tak rychle, jako by to byl panák. Připomněla mi Damona.

„Ale taky to zabrat nemusí.“ informoval ji Klaus a ona najednou strnula. Zahodila lahvičku a vylekaně se na něj podívala. Klaus její pohled ignoroval, místo toho zavolal jednoho ze svých hybridů a když přišel, nařídil mu, aby tu holku hlídal a pokud zemře, aby ho ihned informoval.

Když hybrid tu holku odvedl, Klaus se otočil na mě a vrhl na mě svůj nejhnusnější úsměv, který jsem u něj kdy viděla.

„Budeme si hrát.“ řekl a vyndal skalpel. Pořád na jeho ostří byla moje krev a mně se při pohledu na ní rozbušilo srdce. Klaus ke mně pomalu přišel, a aniž by ze mě spustil oči, řízl mě do ruky. Trochu jsem sebou škubla, ale jinak jsem bolest nedala nijak najevo.

„Věděl jsem, že tě to nebude bolet, tak jsem si s sebou přinesl i tohle.“ řekl a vytáhl jakýsi rozprašovač. Nechápala jsem, co tím myslí, ale když do mě znovu řízl a stříkl mi tu tekutinu do rány dřív, než se stačila zahojit, vykřikla jsem bolestí. Byl to železník. Klaus se šťastně zasmál a znovu mě řízl a nastříkal na ránu železník. Tohle opakoval asi desetkrát a já pořád křičela. Železník nepřestával pálit a rány se nehojily. Chtěla jsem umřít. Myslela jsem, že už to být horší nemůže, ale v tu chvíli přišel do místnosti hybrid.

„Je mrtvá.“ řekl a čekal na Klausovu reakci.

„No to mě moc nepotěšilo.“ řekl, a pak mu pokynul, ať odejde. Věděla jsem, co to znamená. Zabije mě. Moje krev je bezcenná a já tím pádem taky. Klaus se na mě znovu usmál a začal mě řezat. Vyhrnul mi rukávy, aby mě mohl řezat do rukou a dokonce ze mě serval džíny a řezal do mích nohou. Cítila jsem se zahanbeně, křičela jsem, ale v jednu chvíli se ve mně něco zlomilo a já už si bolest přestávala uvědomovat. Nejspíš to bylo kvůli tomu, že jsem ztrácela čím dál tím víc krve, ale už mi to bylo jedno. Cítila jsem se, jako bych se vznášela, jako by moje duše a tělo už nepatřili k sobě, ale pořád mě něco tížilo. Byla to naděje. Naděje, že ještě uvidím své přátele a kvůli nim jsem to nevzdávala.

„Vlastně jsem ti ještě neřekl tu druhou dobrou zprávu, chceš?“ zeptal se a při těch slovech si do kapsy zastrčil skalpel a pak ještě někam uklidil ten rozprašovač. S vypětím všech sil jsem přikývla a snažila se ignorovat příšernou bolest, kterou ten pohyb vyvolal.

„Damon se vrátil.“ řekl. Mé tělo ztuhlo a to samozřejmě napnulo moje svaly a vyvolalo ještě větší bolest. Vykřikla jsem a z očí mi začaly znovu téct slzy. Informace o Damonově návratu mě překvapila, byl moje jediná naděje, ale ani on se nemůže dostat do domu původního a zase ven. Zemřu, věděla jsem to. Zemřu jako ubohá holka, která se nemohla rozloučit se svými přáteli.

„Věděl jsem, že tě to nadchne.“ zasmál se a pak mě nečekaně popadl za vlasy a zatáhl, takže jsem musela zvednout s křikem svůj pohled k němu. Už se nesmál, místo toho mě druhou rukou řízl do krku. Znovu jsem vykřikla.

„Nezabiju tě, ale jen proto, že jsi mi dala ty rady ohledně Caroline. Místo toho tě tu nechám, ať vykrvácíš.“ usmál se na mě, pustil mě a pak mě tam nechal celou rozřezanou na pospas smrti. Cítila jsem každou kapičku, které mi tekly z ran. Hrdlo mě pálilo a cítila jsem se doslova na umření.

Uplynulo nehorázně moc času, nikdo už do pokoje nevstoupil, rány se nezavíraly, pořád krvácely a já pomalu a jistě cítila, jak se blíží konec.

Když už jsem cítila, jak pomalu ztrácím vědomí, ozvalo se tiché zalapání po dechu. Myslela jsem, že je to jen přelud, ale pak se ozvaly i kroky a já věděla, že to nebude jen výplod mé fantazie. Moc ráda bych se podívala, kdo to ke mně jde, ale neměla jsem dost sil. Ucítila jsem, jak něco rozřízlo pouta a uvolnilo tlak na moje ruce a nohy. Hlasitě jsem se nadechla, ale noc to bolelo, tak jsem toho raději nechala.

„Panebože, Eleno.“ řekl ten někdo a já, kdybych se mohla hýbat, bych se narovnala a začala bych se radovat. Taky jsem se ale cítila už znovu zahanbeně, protože jsem na sobě neměla rifle, jenže jak mě ten někdo chytil do náruče, ucítila jsem, že na svých nohách cítím nějakou látku. Někdo mi ty rifle musel nasadit, ale já si na to nepamatovala, což znamenalo, že jsem za tu dobu musela aspoň jednou ztratit vědomí.

Když jsem se ocitla v Damonově náručí, měla jsem pocit, že to přece jen skončí dobře. Ano, vážně to byl Damon. Věděla jsem to jistě, i když jsem nemohla otevřít oči. Cítila jsem, jak mě někam nese a každý pohyb jeho těla se dotkl nějaké z mých ran, takže jsem prožívala neskutečnou bolest, ale on o tom nevěděl.

„Eleno, jsi při vědomí?“ zeptal se mě. Všechny svoje síly jsem dala do toho, abych otevřela oči a oslovila ho.

„Damone.“ zašeptala jsem, a když jsem otevřela oči, uviděla jsem jeho ustaranou tvář, na které se na chvíli objevil úsměv.

„Díky bohu.“ zašeptal a pak mě jemně pohladil po obličeji. Byl to tak něžný dotyk.

Damon šel potichu a pomalu a já každou chvíli čekala, až odněkud vyskočí Klaus a oba nás zabije, ale my jsme prošly celým domem, aniž bychom někoho potkaly. Damonovi se nějak podařilo otevřít vchodové dveře, projít ven a pak je zase zavřít.

Venku trochu zrychlil, což znovu vyvolalo neskutečnou bolest v mém těle, a když jsem bolestně zasyčela, Damon zpomalil. Podívala jsem se za sebe na Klausův dům a v tu chvíli bych přísahala, že jsem v okně uviděla postavu, která mi mívala. Chtěla jsem to Damonovi říct, ale hlas mě zradil.

Znovu se mi začaly objevovat černé tečky před očima a šly na mě mdloby. Samy od sebe se mi zavřely oči a v tu chvíli jsem ucítila, jak se mnou Damon trochu zatřásl.

„Ne! Eleno, neusínej! Otevři ty oči!“ vykřikl a mě se nakonec podařilo oči znovu otevřít. Jenže jsem cítila, jak moje tělo ochabuje, a já usínám. Damon zrychlil na upíří běh, což nehorázně bolelo, ale udržovalo mě to při vědomí.

Po chvilce jsme byly u něho doma a já ležela na své posteli. Pořád mi bylo hrozně. Damon někam odběhl a mně se zdálo, že to byla hrozná doba, než se vrátil. V ruce nesl pytlíky s krví, které jsem kvůli své malátnosti nedokázala spočítat. Když se mi ale krev dostávala do úst a já začala pít, malátnost mě pomalu opouštěla a dokázala jsem už bez problémů otevřít oči. Po posledním pytlíku už jsem se dokázala hýbat.

Damon nakonec odnesl prázdné pytlíky a znovu mě tam nechal, a když se vrátil, lehl si vedle mě a pozoroval mě. Cítila jsem, jak jsem zrudla a schválně jsem uhýbala pohledem.

„Jsem šťastný, že jsi v pořádku.“ řekl a pohladil mě po ruce. I přes rukáv to bolelo, protože se Damon trefil přesně do jedné řezné rány. Vykřikla jsem a z očí mi tekly slzy proudem. Už zase. Damon se vylekaně posadil a nechápal co se děje, když bolest ustoupila, řekla jsem mu, ať mi opatrně vyhrne rukáv. Když tak udělal, vyděšeně zalapal po dechu. Věděla jsem, co vidí. Naprosto rozřezanou ruku. Potom se zatvářil smrtelně vážně.

„Za to, co právě udělám, mě budeš moct zabít až později.“ řekl a pak k mému údivu ze mě sundal svetr, tričko a džíny. Chtěla jsem ho zastavit, protože jsem nechápala, co se děje, ale nemohla jsem, každý pohyb mě bolel.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se, ale odpověď jsem nedostala. Místo toho Damon zase někam odešel a já uslyšela téct vodu. Potom se pro mě vrátil a vzal mě opatrně do náruče a odnesl mě do koupelny. Všimla jsem si, že vana byla naplněná, ale dřív než jsem se dokázala zeptat proč, mě do té vody položil a já si oddechla. Voda byla příjemně teplá a já doslova cítila, jak mi vyplavuje sporýš z ran, ale ne úplně.

V tu chvíli se nade mě naklonil Damon a jakýmsi hadříkem mi začal čistit rány. Nevynechal ani jednu a byl nanejvýš něžný. Připadala jsem si ale hrozně trapně, protože jsem před ním ležela jen ve spodním prádle, což se mu muselo nanejvýš líbit. Ani jednou jsem ale neucítila nějaký letmý dotek někde jinde, než v mých ranách.

Nakonec mě z vody vyndal a postavil mě na nohy. Bylo mi skvěle! Už jsem se mohla klidně hýbat. Cítila jsem se osvěžená, volná a čistá, ale taky unavená. Chtělo se mi hrozně spát. Damon mi přinesl čisté oblečení a pak mě nechal v koupelně samotnou, ať te převléknu. Potom mi pomohl dojít až k posteli, protože se mi podlamovala kolena. Lehla jsem si a on mě přikryl peřinou. Začínala jsem si pomalu uvědomovat, co se vlastně stalo. Vždyť já jsem málem umřela. Klaus mě chtěl zabít, jen proto, že už jsem mu k ničemu nebyla. Ale když mě Damon vynášel z domu, vypadalo to, jako by nás nechával jít. Jako by chtěl, abychom odešli. Zvláštní.

Damon si znovu lehl vedle mě a tentokrát jsem se na něj taky podívala.

„Víš, že za tohle by sis zasloužil velkou pusu?“ řekla jsem s úsměvem.

„Za co, za to, že jsem tě svlékl skoro až do naha?“

„Ne. Za to, že jsi mě zachránil.“

„A nebylo těch pus už moc?“ zeptal se mě s úšklebkem.

„Tuhle by sis ale vážně zasloužil.“

„Tak já si ji nechám na později, ano?“ zeptal se mě a pohladil mě po tváři.

„Ano.“

Chvíli bylo ticho, dívaly jsme se na sebe, a ač jsem se snažila odtrhnout pohled, jak jsem chtěla, nešlo to.

„Co se vlastně stalo?“ zeptal se zamračeně a já se odvrátila.

„Jak jsi mě tu nechal, hrozně jsem se nudila, a tak jsem se rozhodla, že půjdu ven, no a nějak jsem se dostala ke Klausovu domu.“ Věděla jsem, že si teď o mě říká, že jsem hrozně hloupá, ale já s tím nemohla nic dělat.

„A pak jsem uviděla nějaké dva lidi v okně a tak jsem vešla do domu-“

„Panebože! Eleno! Co tě to napadlo?“

„Zvědavost.“

Damon protočil oči a pak mi poťukal na čelo ukazováčkem a mračil se.

„Tohle už nikdy neuděláš! Jen proto, že se můžeš dostat do jakéhokoli domu bez pozvání, neznamená, že do nich můžeš lézt.“ zavrčel na mě a já trochu ucukla. Když si všiml, že mě vyděsil, natáhl ke mně ruku a pohladil mě po vlasech.

„Promiň.“ zašeptal.

„To nic.“ řekla jsem, ale pořád jsem se klepala. Znovu jsem se zarazila očima v těch jeho a nějak jsem si uvědomila, že se ke mně Damon blíží. Když už byl jen kousek ode mě, zarazil se. Taky jsem to uslyšela, těžké kroky, které mířily vzhůru po schodech. Damon v mžiku stál vedle dveří s útočným postojem a mě bušilo srdce strachy.

Dveře se otevřely a dovnitř vběhl… Stefan? Vypadal vystrašeně, ale jak mě uviděl, uklidnil se, přišel ke mně a políbil mě. Byla jsem maximálně překvapená.

„Ach děkuju.“ řekl, ale já pořád nechápala.

„Díky bohu, že už jsi od Klause pryč.“ řekl a znovu mě políbil. Celá jsem se napjala.

„Promiň, musím odejít.“ řekl po chvíli a nechal mě tam překvapenou a ztuhlou v pokoji s Damonem. Oba jsme se na sebe podívaly, vážnost v očích a já měla nepravidelný dech. Nevěděla jsem, jestli si to Damon uvědomil, jestli to poznal, ale já byla na hrozně vyděšená.

„Ty jsi někomu řekl, že jsem u Klause?“ zeptala jsem se Damona. Zavrtěl hlavou. Polkla jsem a znovu se mi chtělo omdlít. Teď už jsem věděla, že něco není v pořádku a Damon o tom ví také. Honila se nám hlavou stejná myšlenka.

Jak mohl Stefan vědět o tom, že jsem byla u Klause?

 

V příštím díle: Stefan a Elena se pokusí udobřit, promluví si spolu, aniž by Elena naznačila nějakou podezřelost vůči němu. Objeví se Bonnie a Caroline, která se Eleně svěří o jejích pocitech ke Klausovi.

 

Zaslala: Caroline