The Vampire Life (13)

Poznámka autora: Tak tahle kapitolka je celkem delší, než ty ostatní, protože jsem vás nechtěla trápit a v tom nejlepším vám to useknout, to ale neznamená, že jsem to neusekla v tom nejnapínavějším.

No, stejně se to dozvíte, takže čtěte a hlavně pište komentáře. :D

 

Podívala jsem se nevěřícně na Damona, ale jeho pohled mi prozradil, že mluví pravdu. Giuseppe Salvatore. To jméno jsem už párkrát slyšela a taky vím, že ho zabil můj bývalý kluk. Slyšela jsem jeho jméno mockrát, ale nikdy jsem se nedozvěděla, jak vypadal.

Měl hnědé vlasy, krátce zastřižené. Oči tvrdé a zelené. Celý obličej působil pyšně a tvrdě. Takového člověka bych se nezeptala ani, jestli nemá kapesník. Všimla jsem si, že v něm vidím některé věci, které měl Stefan. Ty vlasy, oči, vážný výraz, to všechno měl Stefan taky, ale ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, neviděla jsem tam žádnou podobnost s Damonem. Zvláštní. Giuseppe propaloval Damona tvrdým a naštvaným pohledem a jeho syn mu ten pohled vracel.

Jemně jsem do Damona strčila a on odtrhl pohled od svého otce a podíval se na mě. Očima jsem mu naznačovala, ať jde za ním, ale on si jen povzdechl a pak ukázal očima na naše spojené ruce. Pochopila jsem. Jestli půjde on, musím jít i já.

Společně jsme se vydali k jeho otci. Když jsme k němu došli, mile a váhavě jsem se na něj usmála.

„Ty se na mě moc nesměj, Katherine.“ řekl chladně a můj úsměv okamžitě zmizel.

„Ona není Katherine!“ hájil mě okamžitě Damon a tón jeho hlasu mě překvapil. Byl lhostejný.

„Vypadá jako ona, takže to bude ona.“ odpověděl jeho otec s mávnutím ruky. Damon si jen povzdechl.

„Vždy jsi byl tvrdohlavý a mé názory ti byly jedno.“ zavrčel Damon.

„Jak to se mnou mluvíš?“

„Tak, jak jsem s tebou měl mluvit vždycky.“

„Ty jsi- jsi démon.“ vykoktal ze sebe Giuseppe. Damon se jen usmál.

„Asi proto mi dala matka tohle jméno.“

Sledovala jsem Giuseppeho výraz a poznala jsem, že se snaží uklidnit.

„Dávej si na ni pozor, něco mi říká, že tahle žena tě dovede do těžkých chvil.“ řekl a najednou byl pryč.

Nebyla jsem schopná slova. Jen jsem tam tak zírala do místa, kde ještě před chvílí stál. Damon mi jemně stiskl ruku.

„Tím se netrap.“ zašeptal. Otočil se a šťastně se usmál.

„Ricku!“ zavolal a rozeběhl se. Pořád mě držel a já jsem musela klopýtat za ním. Pokusil se Alarica obejmout, ale ruka mu prošla skrz Alaricovu hlavu.

„Ou, promiň.“ řekl a ruku zase stáhl. Alaric vypadal naštvaně a já se lekla, že ho smrt změnila a on teď Damona nenávidí, ale když se najednou usmál a jeho výraz zněžněl, poznala jsem, že to jen hrál. Je to pořád starý dobrý Alaric. No, až na to, že je mrtvý.

„Chyběl jsi mi, kámo.“ řekl a v tu chvíli vypadal vážně šťastně.

„Ty jsi skoro brečel nad tím mým hrobem.“ řekl a já se užasle podívala na Damona. Věděl, že se na něj dívám, ale schválně se vyhýbal mému pohledu. Skvělé.

„Jenno.“ řekla jsem usměvavě a ona mi úsměv ihned oplatila.

„Proč…? Jak…?“ vykoktala jsem. Ničemu jsem nerozuměla. Věděla jsem jen, že tihle všichni jsou mrtví, ale já je vidím. Vlastně i Damon, ale ten taky jen kvůli mně.

„Zavolal jsi nás, pamatuješ?“ zeptala se, ale já jen nechápavě nadzvedla obočí.

„Ty a Jeremy ve tvém pokoji, oplakávali jste Alarica a ty jsi řekla: Dala bych všechno za to, abych je všechny mohla aspoň ještě jednou vidět.“

V tom jsem si vzpomněla. No jasně! Vždyť já to řekla, když jsem se kvůli mému drahému učiteli dějepisu rozbrečela společně s bratrem. Zavolala jsem je. Ale jak jsem mohla vidět, že se to vážně stane? Ale když už se to stalo, chtěla jsem hlavně vidět dva lidi, kteří mi chyběli nejvíc.

„Nejsou tu, zlato.“ řekla Jenna a mě v tu chvíli vyschlo v krku.

„Nechtěli, abyste s Jeremym byli znovu tak smutní z jejich odchodu, když už jste se přes to skoro přenesli.“ Chtělo se mi ječet, řvát, plakat a prosit, ať přijdou. Klidně bych si lehla na zem a zarývala nehty do země, až by mi tekla krev a pořád bych plakala. Nevnímala bych okolí. Všechno by mi bylo jedno. Ale já věděla, že to udělat nemůžu.

Damon to ze mě nějak vycítil a stiskl mi lehce ruku. Podívala jsem se na něj a zachytila jeho starostlivý pohled. Usmála jsem se.

„Takže vy teď…“ naznačil Rick a já v tu chvíli cítila, jak mi rudnou tváře.

„Ne.“ řekli jsme s Damonem naráz.

„Aha.“ vypadal rozpačitě. Damon mu mávnutím ruky naznačil, ať to neřeší. Všimla jsem si dalšího pohledu, který se na nás zvláštně díval. Sheila. její pohled byl tvrdý, výhružný. Celá jsem se zachvěla.

„Ahoj, Eleno.“ řekla. Chtěla jsem jí říct jen ,Dobrý den´, ale ona mě zarazila pozvednutím ruky.

„Přeskočíme všechnu tu zdvořilost a půjdeme rovnou k věci.“ Čekala jsem, že mi začne vykládat o tom, jak se jí příklad JÁ+DAMON vážně nelíbí, ale ona místo toho nasadila obličej plný strachu.

„Dávej na Bonnie pozor. Cítím, že se jí něco stane a bude to mít něco společného s tebou.“ Se mnou? Proč sakra se mnou.

„Ona si nezaslouží nic zlého, je hodná.“

„Ale co se stane a jak tomu mám zabránit?“ zeptala jsem se.

„Ani na jednu z těch otázek neznám odpověď, ale vím, kdo to udělá, je to-“ najednou se jakoby vypnul zvuk. Rty pořád mluvily, ale nevydávali žádné zvuky. Bonniina babička se začala chvět a najednou zmizela.  Lekla jsem se. Nechápala jsem, co se dělo.

„Už musíme jít, Eleno. Naše možnost být tu je u konce.“ řekla Jenna. Cítila jsem, jak se mi z očí derou slzy.

„Ne, už ne.“ zašeptala jsem, ale Jenna mi jen věnovala smutný pohled.

„Sbohem, Eleno, máme tě rádi.“ řekl Alaric a pak se podíval na Damona.

„Nepřestávej to vzdávat.“ řekl a najednou byli všichni pryč. Dívala jsem se před sebe a nepohnula ani prstem. Nic jsem nechápala. Proč Bonnie? Proč je to znovu kvůli mně? Zdá se mi to, nebo je to vždycky jen kvůli mně? Cítila jsem, jak mi slzy stékají po tvářích a já je nechala. Všichni přišli a zase odešli. Jako by tu snad ani nikdy nebyli. Nechtěli, abych znovu trpěla tím, že odejdou, tak proč sem chodili!?

Z úst mi utekl tichý vzlyk a přesně v tu chvíli se na mě Damon podíval, a když viděl slzy tekoucí z mých očí, objal mě. V tu chvíli mi bylo jedno, jestli je to Damon, nebo Stefan, prostě jsem zvedla ruce a taky ho objala. Zabořila jsem mu tvář do černé kožené bundy a plakala. Damon mi celou tu dobu řekl, že to všechno bude zase dobré. Já věděla, že bude, ale teď v tuhle chvíli jsem byla hrozně smutná.

Zlato, budeme tu pořád s tebou, ozval se hlas v mé hlavě. Byl to mámin hlas. Sice jsem ho dost dlouhou dobu neslyšela, ale přesně jsem věděla, že je to on. Mámin hlas.

Buď šťastná. To byl zase tátův hlas a já bych dala všechna za to, že jsem v tu chvíli ucítila, jak mě někdo jemně pohladil po vlasech. Byl to takový motýlí dotek, jemný, něžný a studený.

Máme tě rádi. S tou větou zmizel dotyk ve vlasech a já jsem se přinutila k lehkému úsměvu.

V tu chvíli jsem se jakoby probudila. Uvědomila jsem si, že jsem nalepená na Damonovi, ale nic jsem neudělala. Vlastně jsem ani nemusela, Damon ode mě v tu chvíli odskočil a očima mi naznačoval, ať se podívám za sebe. Otočila jsem se a uviděla, jak někdo otvírá dveře. Byl to Stefan. Naštěstí vypadal, jako že nás neviděl, místo toho si nás oba změřil naštvaným pohledem.

„Co tu děláte?“ zeptal se. Chtěla jsem mu odpovědět, ale Damon mě předběhl.

„Neměli bychom se spíš ptát my tebe?“ zavrčel na něj a Stefan se celý napřímil.

„Co ti je do toho?“ ohradil se.

„A co tobě je do toho?“ zavrčel Damon.

„A dost!“ zařvala jsem na ně a vysloužila si tak dva překvapené pohledy.

„Nehádejte se pořád!“ pokračovala jsem. Oba sklopily pohledy. Obrátila jsem se na Stefana a věnovala mu stejně naštvaný pohled, jako on předtím mě.

„Proč jsi tu?“ zeptala jsem se ledově. Probodával mě pohledem, ale mě to v tu chvíli bylo jedno.

„Bonnie ti vzkazuje, že kouzlo je hotové.“ řekl a pak se na mě podíval, jako by čekal, že mu to vysvětlím. Vyvalila jsem oči. Tak brzo? To musela celý den pomáhat, aby bylo to kouzlo rychleji hotové. Podívala jsem se střídavě na oba bratry. Oba se na mě zmateně dívali.

„Musím jít.“ řekla jsem a rozběhla se k Bonnie domů. Běžela jsem jen chvíli. I když byla noc, viděla jsem skvěle. Když jsem doběhla k Bonnie domů, ani jsem nemusela klepat, už stála ve dveřích a zvala mě dovnitř.

„Neboj, nečetla jsem to.“ ujistila mě a pak došla k malé skřínce poblíž dřezu. Vytáhla odtamtud malou dřevěnou krabičku a z té vytáhla papírek. No, vlastně se tomu papírek asi říkat nemohlo. Byl to list papíru. Bonnie mi ho podala a já jsem ucítila někde hluboko v sobě, že tohle bude velké a tak jsem si radši sedla a rozložila vzkaz. Písmo bylo napsané úhledně, ale ne tak starodávně, jako píše Stefan, tohle bylo moderní tiskací písmo. Nadechla jsem se a začala si sama pro sebe číst.

 

Ahoj, Eleno.

Pokud tohle teď právě čteš, mohly se stát dvě věci: Buďto tě Stefan proměnil v upíra, nebo se něco fakt šeredně pokazilo a ty ses přeměnila v upíra. No, ať je to jedna, nebo druhá možnost, určitě z toho nejsi nadšená, že?

Vím, že se ti vrátily vzpomínky, takže víš o všem, co jsem ti kdy vymazal z paměti. Viděla jsi i to, jak jsem ti do tvého náhrdelníku strkal tento papírek. Nejspíš nechápeš, proč jsi ho nenašla už před tím. Vysvětlím ti to. Jedna čarodějka, kterou pro její vlastní bezpečí nebudu v tomto vzkazu jmenovat, mi pomohla s jedním kouzlem, které zajišťovalo, že jsi mohla tento vzkaz najít až poté, co se z tebe stal upír. Já vím, je to divné, ale chtěl jsem to udělat za každou cenu. Jen prosím tě z toho neobviňuj chudinku Bonnie, ona není ta čarodějka.

Nejspíš už bych měl přestat chodit okolo horké kaše a oznámit ti hlavní myšlenku tohoto vzkazu. Odjíždím, Eleno. Nemusíš to chápat, ale je to tak a pokud jsem to ještě neudělal, tak mi věř, že to udělám. Je mi totiž jasné, že mi dva spolu nikdy nebudeme, protože tvoje láska ke Stefanovi je jak jsem viděl nehynoucí a s tím já nic neudělám. Nechci vás tu pořád provokovat a tak radši odjedu někam hodně daleko. Nesnaž se mě najít.

Ještě poslední věc, miluju tě. Miluju tě hrozně moc a není to taková láska, jako u Katherine. Miluju tě hrozně moc a věř mi, že každá chvíle kdy jsem s tebou, je k zbláznění. Chtěl bych tě obejmout a políbit a už nikdy tě nepustit, ale nemůžu. Je to hrozné. Ale nemůžu s tím nic dělat.

Tak už víš důvod existence tohoto vzkazu.

Sbohem.

Miluju tě, Eleno.

 

Přestala jsem číst a zjistila jsem, že mi zase slzí oči. Bonnie se na mě smutně dívala, ale nic neříkala. Nemohl odjet! Nemohl mě tu nechat! Ale vlastně jsem mu rozuměla. Kazím mu život. Kdyby mě neznal, byl by šťastný. Jenže já jsem se musela narodit a on mě musel poznat.

„Musím ihned za ním!“ vyskočila jsem, ale Bonnie se najednou sípavě nadechla a oči se jí protočily dozadu. Nechápala jsem co se děje, ale stejně rychle, jak to začalo to i skončilo a Bonnie se vyděšeně postavila.

„Co se děje?“ Jako odpověď mi vytrhla vzkaz z ruky a položila ho přesně do středu stolu. Položila nad něj obě ruce, zavřela oči a začala mumlat tu svojí hatmatilku.

Nechápala jsem ani za mák, co se děje. Vyděšeně jsem se dívala na Bonnie a čekala, co se stane. Bonnie začala pomalu zvedat ruce a papír se zvedal spolu s nimi. Potom se přetočil na nepopsanou stranu a spadl opět na stůl.

„Bonnie…“ začala jsem, ale v tu chvíli se na papíře začínalo objevovat písmo. Pomalu a ladně se na něm začala objevovat písmena, která poté tvořila slova a ty potom věty. Byl to krátký vzkaz, napsaný úhledným písmem.

Bonnie se nadechla a její ruce se trochu otřásly. Podívala jsem se jí do očí a zjistila, že se na vzkaz záhadně dívá.

„Bonnie.“ oslovila jsem ji a ona se na mě ihned podívala.

„Vysvětlím ti to.“ řekla a pak ruce sklopila. Sedla si opět do křesla a rukou mi pokynula, ať si sednu k ní. Byla jsem z toho zmatená. V jednu chvíli málem strachy umřu a v druhou jako by se nic nestalo.

Sedla jsem si naproti ní a vzala papírek do rukou.

„Když ses postavila, ucítila jsem ze vzkazu zvláštní energii. Ihned jsem si domyslela, že je začarovaný a použila jsem na něj kouzlo k odhalení. Ukázalo se, že je tam ještě jeden vzkaz.“ ukázala na papírek.

Písmo jsem nepoznávala. Bylo napsané černě a u každé slovo tvořila zakroucená a trochu šikmá písmena. Nemusela jsem být génius, abych pochopila, že je to ženské písmo. Pomalu jsem sklopila zrak a začala číst.

 

Drahá Eleno,

já jsem ta čarodějka, o které se jistě zmínil Damon ve svém vzkazu. Nebudu vám, stejně jako on říkat, jak se jmenuji, nebo kde mě najdete, vlastně to ani není důležité.

Nedávno jsem se dostala, do jakéhosi transu, při kterém jsem neustále slyšela dvě slova. Pochopila jsem, že nepatřila mě, ale někomu jinému, jenže jsem nebyla schopná rozpoznat jméno, které jsem slyšela také, až když jednoho dne ke mně zavítal Damon, jsem poznala, že byla určena právě vám.

Lžou ti. Tak zněla ta dvě slova. Nemohu vám říct, kdo, nebo jak vám lžou, ale dávejte si pozor.

 

To bylo všechno. Nechápavě jsem se dívala na onen vzkaz a pořád se snažila pochopit, kdo mi lže.

Podívala jsem se na Bonnie. Měla nasazený ten milý úsměv, který mě vždy dokázal uklidnit, až do teď.

Vstala jsem, poděkovala jí a vyběhla z domu jako střela. Věděla jsem, že jediné co mě v tu chvíli dokázala uklidnit, bylo zjištění, že Damon je pořád ve městě. Běžela jsem do jeho domu a vletěla jsem do obývacího pokoje.

„Damone!“ zavolala jsem, ale nikdo se neozýval. Jeho pokoj! Rozběhla jsem se, jenže ani v jeho pokoji nikdo nebyl. Když jsem spatřila kufry vedle jeho postele, málem jsem umřela smutkem, ale taky radostí. Znamenalo to, že se chystá odjet, ale ještě to neudělal, přišla jsem včas.

Napadlo mě, že tam na něj počkám a mezi tím mu vybalím věci. Přešla jsem ke kufrům a otevřela je. Nic v nich ale nebylo. Zamračeně jsem si prohlížela vnitřek kufru. Co když už odjel a nic si s sebou nevzal! Otevřela jsem jednu jeho skříň a zjistila jsem, že všechny černé košile jsou na svém místě. Oddychla jsem si. Bez nich by nikdy neodjel.

Chtěla jsem skříň zase zavřít, ale pak jsem si všimla nějakého papíru, který vyčuhoval zpod jedné košile. Opatrně jsem ho vytáhla a zalapala po dechu. Byla to fotka, ale fotka mě a Damona jak tancujeme na slavnosti Miss Mystic Falls.

Zírala jsem na ni, jako kdyby to byl nějaký zázrak. Byla jsem naprosto šokovaná. Proč měl Damon u sebe fotku, na které oba tančíme? V hlavě se mi přesně zobrazily vzpomínky z té akce. Nevyhrála jsem, ale ani mi to moc nevadilo. Přála jsem to Caroline a věřila jsem, že to vyhraje.  Ten den jí to moc slušelo. No, vlastně já jsem taky nebyla k zahození, ale co se dá dělat.

Pamatovala jsem si tu trapnou chvíli, kdy jsem scházela ze schodů a vyhlížela Stefana, který tou dobou někde běhal a z jedné účastnice Miss Mystic Falls si udělal běhající nádobu na krev. Potom si tam stoupl Damon a tím mě zachránil. Nepřítomně jsem se usmála a pak fotku otočila. Přesně jak jsem čekala, bylo tam něco napsané a ještě k tomu latinsky.

Něco, něco, te amo.

Na latinu jsem nikdy nechodila, ale i já jsem věděla, co znamená te amo. Nemohla jsem tomu uvěřit. On napsal na tu fotku „miluji tě“. V tu chvíli jsem cítila, jak červenám. Chtěla jsem tu fotku položit zpět na jeho košile, ale v tu chvíli jsem si všimla dalšího papíru. Ještě jednoho!

Opatrně jsem za něj vzala a tentokrát jsem nemohla ani zalapat po dechu, protože se mi nedostávalo vzduchu. Tentokrát to nebyla fotka, ale hodně dobrá kresba obyčejnou šedou tužkou. Znovu jsem na ní byla já a Damon, ale tentokrát jsem byla opřená o betonový sloupek v motelu a líbala jsem se s Damonem.  Živě jsem si na tu chvíli vzpomněla a ještě teď jsem cítila Damonovy rty na těch svých. Nebo to možná bylo kvůli tomu líbání v mém pokoji, které se stalo nedávno.

Nejprve mi z oka vyklouzla dojemná slza a pak až jsem si uvědomila, že tu chvíli jsem mohla vidět jen já, Damon a… Jeremy. V tu chvíli jsem si nedokázala představit Damona, jak přemlouvá Jeremyho, aby mu tuhle chvíli nakreslil. Řekla jsem si, že se ho potom budu muset zeptat, jak to vlastně bylo.

Znovu jsem obrázek otočila a zjistila, že je na něm zase něco napsané jsem jen bezmocně máchla pažemi a pak si nápis přečetla. Ale tentokrát to bylo italsky, ale stejně jsem to nedokázala přeložit.

In questo momento non potevo credere che fosse vero. Per me ha significato molto per te nulla. Ehm… cože. Jo, v tom mi pomůže náš drahý strýček Google. Znovu jsem se podívala na fotku a chtěla ji nenápadně strčit do kapsy, když v tom se od dveří ozvalo: „Eleno, co tady děláš?“

Otočila jsem se a uviděla Damona, jak se na mě tázavě dívá, potom přesunul pohled do mojí ruky a překvapení vystřídal hněv.

„Eleno!“ zavrčel a v tu chvíli stál u mě a sebral mi obrázek z ruky.

„To je soukromé!“ zavrčel.

„Já jsem na tom taky, takže se mě to týká, ne?“ oplatila jsem mu ten jeho tón a on se na mě hned podíval a pohled mu zněžněl.

V tu chvíli jsem si to uvědomila. Stál přímo přede mnou! Neodešel!

„Ach, Damone.“ řekla jsem a omotala mu paže okolo krku. Cítila jsem, jak jeho tělo překvapeně ztuhlo. Pustila jsem ho, dala mu jemnou ránu pěstí do břicha a zamračila se. Cítila jsem hněv, jak si jen mohl dovolit mi tohle napsat?! V další vteřině jsem byla z jeho přítomnosti zase nadšená, ale tentokrát jsem mu k jeho rtům přitiskla ty své. Čekala jsem, že mi polibek oplatí, ale on mě od sebe jemně odstrčil. S lehkým úsměvem na rtech se na mě díval.

„Mohla bys mi vysvětlit tu náhlou změnu tvé nálady?“ řekl a já se od něho odtáhla.

„Chtěl jsi odjet.“ zašeptala jsem.

„Cože? To ne…“ začal nechápavě, ale potom zmlkl. Pochopil. Pohled se mu přesunul na můj náhrdelník, který jsem nosila na krku zas od té doby, co Bonnie uskutečňovala to kouzlo na spojení vzkazu.

„Ou.“ dostal ze sebe. „Že jsem to z toho nevyndal.“

„Nechceš doufám odejít.“ řekla jsem a upírala na něho smutný pohled. Jemně mě pohladil po tváři, až jsem se zachvěla.

„Vlastně ano.“ řekl a já jsem se mu hned zase omotala okolo krku.

„V tom případě tě nepustím.“ vychrlila jsem ze sebe a ještě víc jsem se k němu přitiskla. Uslyšela jsem tichý smích, který jsem nechápala, ale stejně jsem ho nepustila.

„Nemusíš se bát.“ řekl a já ucítila, jak omotává své paže okolo mého pasu a oplácí mi obětí. Bylo to příjemné.

„Odjedu jen pro novou zásobu krevních pytlíků, už nám docházejí.“ řekl a mě se v tu chvíli oddechlo. Chtěla jsem ho zase pustit, ale on mě pevně držel.

„Ne, ještě ne.“ zašeptal a objal mě ještě pevněji.

„Pojedu s tebou.“ řekla jsem a on mě v tu chvíli pustil a díval se na mě vážným výrazem.

„Tak to teda ne, nechci, aby se ti něco stalo, kdyby se to pokazilo.“ Věděla jsem, že je neoblomný. Nepřesvědčím ho. I kdybych ho objala znovu a řekla, že dokud nebudu moct jet s ním, tak ho nepustím, by mi řekl, že to klidně vydrží a klidně by hladověl. Pak mě něco napadlo.

„Dobře, nepojedu, ale řekni mi, co znamenají ty nápisy na těch fotkách.“ Čekala jsem, že zas začne vrčet, ale on se místo toho zasmál. Ukázal na fotku, na které tancujeme, a pak ke mně pomalu došel. Nevěděla jsem, co to dělá, ale ani jsem se nehnula.

„Ten den ti to moc slušelo, miluju tě.“ zašeptal mi do ucha a já měla hroznou chuť ho políbit.

„A to druhé?“ zeptala jsem se rozechvěle. Jen se na mě usmál.

„Něco za něco.“ řekl a mě chvíli trvalo, abych pochopila, že to nebyl překlad. Pozvedla jsem obočí. Usmál se a pak ukázal na svoji tvář. Ihned mi to všechno došlo, i jeho tajné plány.

„Damone, nepřiblížím se k tobě s tím, že tě políbím na tvář a ty se v poslední chvíli otočíš a já tě políbím na rty, to je staré.“ usmála jsem se.

„Já jsem taky starý.“ řekl s úsměvem. Taky jsem se usmála.

„Tak co bude?“ zeptal se a já k němu udělala jeden krok a políbila jsem ho na rty, chtěla jsem se zase odtáhnout a vyzvídat překlad toho nápisu, ale on mi začal polibky oplácet a ve mně se něco zlomilo. Přitiskla jsem se k němu a nevědomky mu začala rozepínat košili. Abyste tomu rozuměli, já nejsem taková, že se musím s každým vyspat při každém polibku, ale kdybyste se někdy ocitli poblíž tohohle kluka, působil by na vás stejně jako na mě.

Damon zarazil moji ruku a odklonil se ode mě.

„Tohle nechceš.“ řekl vážně. Nerozuměla jsem tomu.

„Máš Stefana.“ připomenul mi. Překvapil mě. Připomněl mi Stefana, což mi trochu pročistilo hlavu od jeho vlivů, ale nemohla jsem přestat myslet na to, jestli by tohle udělal i Stefan, kdybych s Damonem něco měla. Asi ne.

Damon mě vyrušil z mých úvah. Pohladil mě po tváři a pak mi zastrčil pramen vlasů za ucho.

„Už musím odejít.“ řekl. Jen jsem smutně přikývla.

„Kdy se vrátíš?“

„Asi za tři dny.“ řekl a já se cítila pořád víc osaměle. Nechtělo se mi být v tomhle domě sama. Stefan se tu jen tak neukáže a Damon se vrátí až za tři dny. Co tu budu dělat?

„Neboj, budu hned zpět.“ řekl a pak mi věnoval ještě jeden jemný polibek, který mi spíš připomínal dotek motýlích křídel, a byl pryč. Vzdychla jsem a zajela si rukou do vlasů. Dům na mě začal působit osaměle a tak jsem se oblékla a rozhodla se jít se někam projít. Byla sice už noc a všichni spali, ale já tam nechtěla být sama. Cestou jsem si uvědomovala, co jsem vlastně udělala. Políbila jsem Damona a on mě ani nemusel nijak extra přemlouvat, prostě jsem to udělala. Jestli se to dozví Stefan.

Zabraná do svých myšlenek jsem se dostala až k okraji města, před Klausův dům. Chtěla jsem se vyděšeně otočit a běžet zpět domů, aby mě tu náhodou Klaus nenašel a při mém štěstí ještě nezabil. Jenže já v jednom okně uviděla dvě postavy a vzdáleně jsem slyšela, že se o něčem baví. Popadla mě zvědavost a já se začala pomalu plížit do domu. U dveří jsem napnula uši, ale prostě byli moc daleko. Opatrně jsem vzala za kliku a vstoupila do domu. Byla tam ještě větší tma, než venku. Začal se mi stahovat žaludek a já měla pocit, že tam vůbec nemám být, ale zvědavost byla silnější. Stoupala jsem po schodech vzhůru a pak jsem uslyšela slabě Klausův hlas. Z povzdálí jsem slyšela taky něčí hlas, ale nedokázala jsem rozpoznat, co říká, nebo komu patří.

„Jestli se to pokazí, budeš to muset udělat.“ řekl Klaus a pak se znovu ozval ten další hlas.

„Neboj, odpustí.“ Zadržovala jsem dech.

„Hlavně musí jet ona.“ řekl Klaus a já se v tom snažila najít logiku, ale nerozuměla jsem tomu.

„A když už o ní tak mluvíme, vylez, Eleno.“ řekl najednou Klaus a já zalapala po dechu, otočila jsem se a chystala se rozeběhnout, když v tom se ze tmy vynořila něčí ruka a já ucítila ostrou bolest ve spánku. Než jsem nad tím ale mohla začít uvažovat, omdlela jsem.

 

V příštím díle: Elenu bude ve svém domě věznit Klaus a bude z ní vysávat krev, aby vyzkoušel, jestli se z ní stále dají vytvořit hybridi. Elenu přijde někdo zachránit, a když už si konečně odpočine a bude si myslet, že nic horšího se jí stát nemohlo, pozná, že se mýlila, ale to nejhorší ji teprve ještě čeká.                  

 

 Zaslala: Caroline