Strach z neznáma (4)

Ochromovaly mě pohledy ostatních, cítila jsem, jak se mi stahovalo hrdlo, nemohla jsem dýchat.

„Proč? Proč ho chcete zabít? Nic nám neudělá, vždyť je pryč a nikdy se nevrátí! Už není nebezpečný,“ Řekla jsem po chvíli. Snažila jsem se mluvit klidně, ale hlas se mi zlomil.

Podle jejich výrazů jsem usoudila, že nejsem zrovna přesvědčivá, co se alespoň Klause týče, protože se na mě všichni dívali jako na blázna, který neví, o čem mluví.

Nevzdala jsem se, zhluboka jsem se nadechla a dál jsem obhajovala Klausův život. Doufala jsem, že se nerozbrečím. Podceňovala jsem své herecké schopnosti, protože můj hlas zněl překvapivě klidně, i když jsem se třepala.

„S pomstou nesouhlasím, nechci mít na rukou jeho krev, už ne.“

Všichni mlčeli a vyměňovali si mezi sebou vyděšené pohledy. Jako první prolomil hromové a strašlivé ticho Tyler. Jeho hlas byl nečekaně klidný a tichý. Vyděsil mě jeho upřímný pohled, který mi nedovolil se hnout

„Ty ho miluješ, je to tak?“

Mlčela jsem. Co jsem mu měla říct? Tolik mi na něm záleželo, ale teď? Teď se vše změnilo. Mé city se změnily.

Slzy už jsem měla na krajíčku, a když jsem si prohlížela nechápavé tváře všech kolem, stékaly mi volně po tvářích.

„Jak jsem mohl být tak hloupý? Nemůžu uvěřit, že jsem si toho nevšimnul dříve, ty ho miluješ! Ale to přeci nedává smysl. Proč jsi mě celou dobu tahala za nos?! Tohle si nezasloužím. Myslel jsem… byl jsem přesvědčený že… Klause nenávidíš!“

„Je mi to vážně líto, nemám pro to vysvětlení ani omluvu, ale budu Klause bránit, ať to stojí cokoli. Vím, že to slyšíš nerad, ale nedovolím, aby se mu něco stalo. Ne teď, dlužím mu to!“

Tyler se na mě podíval. Byl plný nenávisti a z očí mu stékaly slzy.

„To není možné. Tohle nejsi ty. Klaus mi zničil život, nemáš tušení, co jsme si museli prožít, kolik blízkých jsme kvůli němu ztratili. A teď jsem přišel i o tebe! Mám další důvod, proč se ho zbavit.“

„Jak jsem řekla, Tylere. Nedovolím, aby se mu něco stalo.“

Všichni na mě upřeně zírali. Byli vyděšení a naštvaní, plní pohrdání a nenávisti. Chápala jsem je.

Z rozhovoru nás vytrhl zvonek. Někdo stál u vchodových dveří. Tyler šel otevřít.

„Takže s tvou pomocí počítat nemůžeme, viď?“ Zašeptala Elena.

„Nejspíš ne. Je mi to líto, i pro mě je to těžké, ale nemůžu… nedopustím aby…“

„Chápu to, Caroline.“ Skočila mi do řeči Bonnie. „Ale obávám se, že jsem jediná.“

„Už to neprotahujme,“ Přerušil nás Damon. „Promluvme si o našem plánu. Máme málo času. Caroline. Musím tě požádat, aby ses přemístila do jiného pokoje, když už s tvou asistencí nemůžeme počítat.“

S kývnutím jsem mlčky přešla na chodbu, která vedla do knihovny s krbem. Cestou jsem potkala Tylera, stále v jeho očích plála jiskra zlomeného srdce. Vedle něj kráčela vysoká, mladá holka s tmavými vlasy. Byla krásná, nikdy jsem ji neviděla, ale bylo jasné, že ji Tyler zná. Letmo se na mě podívala. Její oči zazářily zlatavou barvou. „Je vlkodlak! Ale proč je tady!“ Pomyslela jsem si.

O něčem si povídali, ale zaznamenala jsem pouze její jméno. Hayley, tak se jmenovala.

Přešli do pokoje, kde byli i ostatní a zavřeli za sebou dveře.

Došla jsem ke skříni plné knih, chvíli jsem si prohlížela jejich hřbety, pak jsem vzala tu nejtenčí, sedla jsem si do křesla a začala listovat. Nevydržela jsem to moc dlouho. „Tohle může číst opravdu jedině Stefan.“

Vrátila jsem knížku na své místo a sedla jsem si zpátky do křesla.

Soustředila jsem se. Možná to půjde… myslela jsem pouze na jednu jedinou věc.

„Poslouchej.“ Říkala jsem si. Vše se ve mně uklidnilo. Myšlenky ve mně přestaly vířit a smysly se znásobily. Slyšela jsem vše. Bzukot včel, zpívání ptáčků, štěkot psů kvílení větru. Ale hlavně rozhovor v pokoji. Soustředila jsem se pouze na něj, bzukot a kvílení mě nezajímaly.

„To by mohlo vyjít, myslím, že je to dobrý nápad.“ Uslyšela jsem Stefana.

„Ale jak Klause najdeme?“  přerušila ho Elena.

Zpozorněla jsem.

„O to se postarala Hayley.“ Tohle řekl Tyler. „Potkali jsme se poprvé, když jsem se pokoušel zlomit Klausovo pouto, pomohla mi s proměnou, jsem jí vděčný. Když jsem jí vysvětlil, v jaké situaci jsme, nabídla nám svou pomoc. K ní se přidali její přátelé ze smečky. Některé však Klaus proměnil.“

„Přísahala jsem si, že je osvobodím.“ Dodala. Její hlas byl velmi pronikavý.

Tyler pokračoval ve vysvětlování.

„I Hayley chtěl Klaus přeměnit. Jak vidíte, nepovedlo se mu to. Bojovali spolu, a protože byla se svým zbytkem smečky a s čarodějkou za zády v přesile, dokázali se ubránit. Hayley už v té době věděla jak čarodějky hledají nadpřirozené bytosti. Víš, potřebuješ krev dotyčného. Měla ohromné štěstí a s pomocí kouzel a vlků, se jí podařilo pár kapek získat. V té době tomu Klaus nevěnoval pozornost.

Dokázala jsem si představit Elenin výraz plný obdivu a respektu. Hayley musela být velmi silná.

„ A co potom?“ Zeptala se Bonnie.

Máme pro něj malé překvapení.“ Vložil se do rozhovoru Damon. „Rebecca se vrátila do města. Nevíme, co tu dělá, ale použijeme ji jako rukojmí. Snad to zabere, na rodině Klausovi záleží.“

„A taky na Caroline!“ Vzkřikla Hayley. „Proč nepoužít jako rukojmí ji?!“

„To ne!“ Přerušil ji Tyler. „S ní nepočítej.“

„Fajn, jen jsem to zkusila. Kde vlastně je?“

Probrala jsem se z transu. Měla jsem v tom jasno. „Rebecca bude vědět, kde Klaus je. Musím odsud vypadnout. Hned. Musím ji najít, musím najít jeho.“

V mžiku jsem byla u auta. Nasedla jsem. Ve vchodových dveřích se objevil Stefan a něco na mě volal, já mu však nevěnovala pozornost.

U Rebeccy jsem byla za dvacet minut. „Tak velký dům!“ Obdivovala jsem. Vylezla jsem z auta. Rychle jsem doběhla ke dveřím a zazvonila jsem. Ozvala se krásná melodie.

Uslyšela jsem klapání podpatků po schodech. Celá jsem se napjala, srdce mi začalo zběsile tlouct. Měla jsem pocit, že každou chvílí omdlím.

Klika se posunula a otevřely se dveře.

„Caroline! Ty jsi přišla! Jsem překvapená. No, teď zřejmě dlužím Klausovi dvacku, ale co, pojď dál. Klaus ti tu nechal vzkaz. Vsadila jsem se s ním, že nebudeš nikdy hledat, myslela jsem, že na něj doslova kašleš, ale opak je, jak je vidět, pravdou, že?“

„On mi tu nechal vzkaz? Jak mohl vědět, že přijdu?

„Myslím, že to víš sama nejlíp, Caroline.“ Podotkla s úsměvem Rebecca. „A teď pojď dovnitř.“

Vešla jsem. „ Klausi, už jdu.“  Zašeptala jsem si pro sebe.

„Zvláštní, jak se nenávist snadno změní v lásku. Viď?“ Konstatovala Rebecca s úsměvem.

„Tvoje láska si jde pro tebe, Klausi.“ Zašeptala jsem do prázdna.

(…)

Zaslala: Clear