The Vampire Life (12)

Celá jsem se chvěla. Zírala jsem na něj a doufala, že se mi to jen zdá.

„Říkal jsem si, že bys mohla být tady.“ usmál se, ale já důvod k úsměvu rozhodně neměla.

„Víš, když jsi nebyla doma, myslel jsem si, že bys-“

„Ty jsi byl u mě doma?“ zeptal jsem se vystrašeně. Poznal, že z něj mám strach a vítězoslavně se na mě usmál.

„Tvůj milý bratříček mi pověděl, že nejsi doma a…“

„Co jsi mu udělal?“ vyjekla jsem na něj. Jen se na mě usmál.

„Tak mluv!“

„Klid, Eleno. Tvému malému bráškovi jsem nic neudělal, byl na tolik chytrý, že celou dobu zůstal v domě.“

Spadl mi kámen ze srdce.

„Co po mně chceš?“

„Ale neboj, nejsem tu, abych ti kazil život.“ řekl vesele. Jo, to sotva.

„Jen jsem se tě chtěl zeptat, kde je tvůj kluk, nějak ho nemůžu najít.“

V tu chvíli se semnou zatočil celý svět. Myslela jsem, že Stefan odešel zpět domů.

„Jak to myslíš, že ho nemůžeš najít.“ zamračila jsem se. Myslela jsem, že se na mě zase jen usměje, ale on mi místo toho věnoval naštvaný pohled.

„Takže ty nevíš, kde je?“

Na co to chtěl tak vědět? Doufala jsem, že Stefan se zase nepřidal ke Klausovi, protože to by vysvětlovalo Stefanovu náladu od doby, co se ze mě stal upír. Do mysli se mi drala myšlenka, že Stefan možná slíbil Klausovi moji krev, ale jakmile se dozvěděl pravdu, uvědomil si, že nesplní úkol.

„Proč ho tak hledáš?“

„Ale, to není nic pro tebe, lásko.“ usmál se znovu.

Měla jsem chuť mu ten jeho úsměv smazat ze rtů, a bylo mi jedno, jak bych to udělala. Jenže pak jsem si vzpomněla, že jsem někoho zabila. Vina a bolest byly zpět. Věděla jsem, že Stefan by mi na to řekl něco jako, že to všechno bude dobré a tak dále, ale on tu teď nebyl!

„Ok, takže tady nejspíš Stefana nenajdu, ale přece jen tu pro tebe něco mám.“ řekl a odněkud vyndal prázdný krevní sáček. Moje myšlenka o Stefanově úkolu se začínala zdát pravděpodobná. Klaus mi opět věnoval jeden ze svých zlých úsměvů.

„No, tak tohle už asi nepůjde.“

„Proč ne?“

„Protože už nejsem člověk.“ odpověděla jsem mu vítězoslavně. Jeho úsměv najednou zmizel, jako by tam snad ani nikdy nebyl. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu.

„To není možné.“ řekl pomalu a výhružně.

„Ale je.“ ozvala se za mnou Bonnie a propalovala Klause pohledem. Vypadala, že je připravená použít jedno ze svých kouzel a zabít Klause na místě.

„Nevadí, nevadí, však ty mi ještě budeš užitečná.“ usmál se a najednou byl pryč. Srdce se mi rozbušilo strachy. Věděla jsem, že to byla výhružka. Bonnie se za mnou dívala do místa, kde ještě před chvílí Původní stál, jako by snad čekala, že se ještě vrátí.

„Nic si z toho nedělej, bude to v pohodě.“ řekla ale ne moc přesvědčivě. Zabouchla jsem dveře a znovu se posadila do křesla.

„To mi tak ještě chybělo!“ zaúpěla jsem.

„Myslíš, že ti něco udělá?“ zeptala se mě Bonnie a sedla si naproti mně. Pokrčila jsem rameny a pak si dlaní promnula oči. Myslela jsem, že se mi chce někdo pomstít. Rozeštvala jsem Klause, Stefan se semnou rozešel a ještě jsem někoho zabila! Tenhle den se mi snad jen zdál. Najednou jsem vykulila oči a chytila Bonnie za ramena.

„Co jsi mi to předtím říkala?“ zeptala jsem se nedočkavě. Bonnie chvíli vypadala, jako by se mě bála, ale nakonec nasadila výraz naprostého přemýšlení.

„Už to nevidím tak jasně, ale byly to siluety, lidské siluety! Oni jdou k tobě!“ napřímila se najednou. V krku mi vyschlo a ať jsem se snažila promluvit sebe víc, neměla jsem šanci. Tahle Bonniina věštba zněla vážně děsivě. Siluety? A jdou za mnou? To už je na mě trochu moc! Pak mě ale něco napadlo.

„Možná Klaus vyšle své hybridy, aby mě dostal!“ Znělo to celkem přesvědčivě a reálně, ale Bonnie mě vrátila do pravé reality.

„Eleno, tyhle postavy jsou mrtvé! Hybridi jsou sice taky více méně mrtví, ale z těchto postav cítím smrt!“ zavrtěla hlavou a mě v tu chvíli zalila vlna zoufalství a strachu.

„A navíc jdou za tebou, protože jsi je zavolala.“ zamračila se a dívala se na mě tázavým pohledem. Snad čekala, že jí budu schopná říct, o koho se jedná, ale já jsem neměla nejmenší tušení. Byla jsem unavená. Všechno mi lezlo do hlavy a vyvolávalo to miliony otázek, na které jsem bohužel neměla odpovědi. Měla jsem chuť se rozbrečet jako malé dítě, protože zoufalství bylo tak silné, že jsem cítila, jak nade mnou začíná mít kontrolu. Někde hluboko v sobě jsem věděla, že bych se tomu měla postavit, ale nevěděla jsem jak.

„Jsem hrozně unavená.“ zašeptala jsem a jako důkaz jsem zívla. Uvědomila jsem, že jsem vůbec nespala! Vracení vzpomínek mě hrozně vyčerpalo!

„Promiň, ale tady zůstat nemůžeš, budu se snažit tomu kouzlu“ kývla na mističku, ve které se spojoval vzkaz z mého náhrdelníku „aspoň trochu pomoct, aby bylo dřív hotové. Na to musím mít klid.“ Chápala jsem ji, nejspíš by se na to nemohla pořádně soustředit, kdybych jí tu chrápala. Jenže zoufalství mě pohltilo ještě víc. Nevěděla jsem, kam mám jít. Bála jsem se jít domů, protože by na mě mohl někde čekat Klaus, nebo jeho hybrid.

„Nevím, co mám dělat!“ zamumlala jsem zoufale.

„Třeba pomůžu já.“ ozval se za mnou hlas a já jsem málem přestala dýchat. Bonnie se postavila a s naštvaným pohledem se dívala někam za mě. Otočila jsem se a uviděla Damonův ironický úsměv.

„Můžeš zůstat u nás.“ řekl, ale už bez úsměvu.

„Damone…“ zavrčela Bonnie a já jsem doslova cítila hněv v jejím hlase.

„Ale prosím tě. Snad si nemyslíš, že bych jí něco udělal.“ řekl Damon klidným hlasem s očima upřenýma na můj obličej. Začala jsem z toho být nesvá. Postavila jsem se a věnovala své kamarádce omluvný úsměv. Potom jsem se otočila zpět na Damona a přikývla jsem. Damon se nepatrně usmál a pak šel ke dveřím.

„Buď opatrná, Eleno.“ varovala mě Bonnie. Vzdychla jsem.

„Neboj, nemyslím si, že by mi Damon něco udělal.“

„Nemyslela jsem Damona, pozor na mrtvé lidi.“ řekla vážně a pak se otočila a odešla do vedlejší místnosti. Cítila jsem, jak mi přejel mráz po zádech, a na chvíli jsem zavřela oči.

Když jsme s Damonem přijeli k nim domů a já vystoupila z auta, cítila jsem, jak mi buší ve spáncích. Málem jsem mu usnula už v autě, ale měla jsem tak trochu divný pocit z toho, jak by mě Damon dostal do domu.

Stefan v domě samozřejmě nebyl a ani Damon nevěděl, kde se jeho bratr nachází. Doprovodil mě do Stefanova pokoje, který jsem důvěrně znala, a když jsem si lehala do postele, stál ve dveřích a mě jen napadalo, co se mu asi honí v hlavě.

„Až se vzbudíš, budeš tu mít nějaké své věci, vypadá to, že tu asi chvíli zůstaneš.“ řekl a já jsem jen přikývla a pak znovu zívla. Pobaveně se usmál.

„Dobrou noc.“ řekl a pak už byly dveře zavřené a on byl pryč. Popadl mě slabý pocit samoty, ale než jsem nad tím stihla nějak přemýšlet, obklopila mě tma a já se dostala do velmi příjemného spánku.

Když jsem se později vzbudila, vedle postele ležela taška a po menší pátrací akci jsem zjistila, že uvnitř jsou moje věci. Uvědomila jsem si, že když už teď se Stefanem nechodím, je dost nevhodné nastěhovat se do jeho pokoje, tak jsem vzala tašku a vyšla z pokoje. Celý ten dům měl moc pokojů a tak jsem vlezla do jednoho z nich. Uvnitř byla jedna postel, noční stolečky a jedna skříň. Obsah své tašky jsem úhledně naskládala do dřevěné skříně a pak jsem dostala fakt hlad. Vyšla jsem z pokoje a zašla do sklepa pro dva pytlíky s krví a v rychlosti vypila jejich obsah.

Vrátila jsem se nahoru a zjistila, že Damon spí na pohovce. Okamžitě se mi vrátila vzpomínka, jak byl v mém pokoji opřený o zeď a měl zavřené oči. Vypadal tak krásně. Musela jsem se usmát a pak jsem uslyšela kroky. Lekla jsem se. Ty kroky přicházely z venku a pak někdo zaklepal a dveře. Nervózně jsem šla otevřít, ale zjistila jsem, že je to jen nějaký malý kluk, který přinesl pozvánku na Haloweenskou párty, kterou uspořádala starostka. Konala se večer toho dne. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že je osm ráno. Ještě byl čas. Pečlivě jsem si letáček přečetla. Převleky a masky byly dobrovolné.

Takže si na sebe nic děsivého nevezmu, prolítlo mi hlavou.

Zavřela jsem potichu dveře a šla si sednout do křesla naproti pohovce, na které spal Damon. Pozvánku jsem odložila na stůl a pozorovala jsem Damona. Vypadal tak klidně, šťastně. Napadlo mě, že bych mohla pustit rádio, ale pochybovala jsem, že v domě nějaké bylo, ale k mému překvapení jedno stálo na stolku vedle krbu. Mělo starobylý dřevěný vzhled, ale na stole vedle mě ležel ovladač na dálkové ovládání. Bylo mi jasné, že je to moderní přístroj, jen udělaný tak, aby se hodil do interiéru domu. Opatrně jsem stiskla tlačítko a z rádia se tiše nesla hudba z mé oblíbené stanice. Ovladač jsem znovu položila na stůl, opřela si hlavu, zavřela oči a poslouchal hudbu.

Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že mě Damon pozoruje. Už nespal. Celá jsem zčervenala a rádio vypnula.

„Klidně to nech zapnuté.“ řekl a znovu rádio zapnul. Tentokrát tam ale mužský hlas hlásil, že bylo nalezeno tělo dívky v kontejneru. Celá jsem ztuhla.

„Hmm… asi se přistěhoval další upír zabiják, budu to muset vyřešit.“ řekl s úsměvem a podíval se na mě, ale já pohled sklopila. Úsměv mu najednou zmizel z tváře. Poznal to.

„To jsi byla ty.“ řekl a já jsem měla znovu pocit, že začnu brečet. A taky že jo.

„To bude dobrý.“ řekl a najednou seděl vedle mě a stíral mi slzy z tváří.

„Já ji zabila!“ vzlykla jsem a slzy se mi valily z očí jako povodeň. Podíval se na pozvánku na stolku a usmál se.

„Potřebuješ se nějak odreagovat.“ řekl a ukázal na pozvánku. Přikývla jsem.

Zbytek dne jsem jen seděla v křesle a poslouchala rádio. Na večer jsem se oblékla do džínů, trička a mikiny. Damon řekl, že půjde se mnou, jako můj bodyguard.

Starostčin dům byl celý polepený pavučinami a takovými těmi dalšími věcmi, které straší malé děti. Vlastně jsem ani nevěděla, proč jsem tam šla. Sedla jsem si uvnitř na pohovku a popíjela nějaké studené pití, které nám všem nabízel nějaký chlápek s maskou vlkodlaka. Necítila jsem z toho žádnou chuť, ale nechtěla jsem vyčnívat z davu. Damon si sedl vedle mě a popíjel své pití. Když už se mě asi po páté zeptal, jestli mi to taky nechutná a já mu neodpověděla, vzal mi pití z ruky a položil ho na stůl. Překvapeně jsem se na něj dívala.

„Řekl jsem, že se musíš odreagovat, ne že tu budeš celou dobu sedět a mlčet.“ řekl, ale já pořád nic nechápala. Kývl na skupinku lidí, kteří poblíž tancovali, a mě to v tu chvíli docvaklo.

„Já neumím tancovat.“ řekla jsem a seděla dál.

„Tak tě to naučím.“ odvětil s úsměvem, ale mně se vůbec nechtělo. Nepotřebovala jsem se ztrapnit před celým městem.

„Oh, no tak, Eleno. Aspoň jeden tanec.“ řekl a napřáhl ke mně ruku. Obrátila jsem oči vzhůru, ale chytila jsem se jeho ruky a nechala jsem se dovést ke skupince lidí. Myslela jsem, že budeme tančit na ten hip hop, nebo co to bylo, ale v tu chvíli někdo hudbu změnil na nějaký pomalý ploužák. No, to mi ještě chybělo. Damon se zasmál, a když si všiml mého pohledu, rozesmál se ještě víc. Měl zvláštní smích. Něžný, hebký, prostě krásný.

Chtěla jsem říct něco jako, že jsem na tanec fakt levá, ale on si mě v tu chvíli přitáhl blíž k sobě a já se ocitla nalepená na jeho tělo. Srdce se mi rozbušilo, a zapomněla jsem dýchat. K mému překvapení jsem netancovala zas tak bídně, vlastně jsem se na tanec ani nesoustředila, byla jsem zakleslá pohledem do Damonových očí a nemohla jsem se odtrhnout, ani jsem nechtěla. Naše obličeje byly až moc blízko u sebe. Nevadilo mi to. Měla jsem nutkání se k Damonovi přitisknout ještě víc a nalepit své rty k těm jeho. Když jsem si uvědomila, na co myslím, musela jsem se usmát. Damon mi úsměv opětoval.

„Co?“ zeptal se. Já jsem jen zavrtěla hlavou a tancovala dál.

Tanec skončil moc brzy. Byla jsem naštvaná, že už je konec. Nechtěla jsem si to přiznat, ale bylo skvělé být Damonovi takhle blízko a tancovat s ním. Do dalšího tance se mi už ale nechtělo, protože to byl už zase hip hop a já si uvědomila, že bych nebyla k Damonovi tak blízko, jako předtím.

Začalo mě to tam celkem nudit, tak jsem se rozhodla, že už půjdu domů, lépe řečeno k Salvatorovím. Damon řekl, že půjde se mnou a tak jsme se prodrali mezi všemi těmi lidmi ven. Bylo celkem chladno, ale to mi bylo jedno. Zastavila jsem se na místě a nemohla se vůbec pohnout. Damon si toho nevšiml, takže šel dál a mluvil na mě. Jenže já ho nevnímala. Přestala jsem dýchat a pořád se dívala před sebe. Už jsem chápala Bonniino varování. Mrtvé siluety.

Damon si všiml, že nejdu vedle něj a otočil se na mě. Měl vážný výraz.

„Eleno?“ zeptal se, ale já si ho nevšímala. Dívala jsem se na ně a oni se dívali na mě. Nevěděla jsem, jestli se mám radovat, nebo být vyděšená. Damon se podíval do místa, kam jsem se dívala i já, ale on očividně nikoho neviděl. To bylo hodně divné. Potom ke mně přišel a chytil mě za ramena.

„Co se děje?“ zeptal se a znovu se podíval na to místo, kam jsem se dívala i já. Najednou zalapal po dech a pustil má ramena.

„Co to bylo?“ zeptal se. Podívala jsem se na něj.

„Já je viděl.“ řekl a pak se zamračil. Chytil mě za ruku a znovu zalapal po dechu. Došlo mi, že je vidí jen, když se mě dotýká. To jsem taky nechápala.

„Ahoj, Eleno.“ řekla moje teta a vřele se na mě usmála. Cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí a taky jsem se usmála. Stáli přede mnou snad všichni, které jsem ztratila. Byla tam Jenna, Alaric, John, Isabel, Vicki, Anna, Sheila, Tylerův táta, táta Caroline a ještě nějaký muž, kterého jsem neznala. Tihle všichni se na mě dívali a já se střídavě dívala na každého z nich.

Podívala jsem se na Damona a čekala, že se bude dívat na Alarica, ale on se díval na toho neznámého muže a vypadal, že ho zná.

„Kdo je to?“ zašeptala jsem. Damon se na mě smutně podíval.

„Hoc est meum pater.“ řekl. Nic jsem mu nerozuměla, ale věděla jsem, že to bylo latinsky. Povzdechl si.

„To je můj otec.“

 

V příštím díle: Náhrdelník skrývá zvláštní tajemství, no a ne jenom jedno.

Zaslala: Caroline