The Vampire Life (11)

Poznámka autora: Ahoj, doufám, že se vám má povídka líbí. Moc děkuju všem, co mi píší komentáře :) No, rozhodla jsem se, že aby mé kapitolky vždy nekončily na mrtvých bodech, budu vám vždy na konec psát, na co se můžete těšit příště. Nijak to nebude odhalovat úplné detaily děje, bude to jen pár vět o tom, co v kapitolce bude. Doufám, že vám tento můj nápad nevadí, a když ano, napište mi to do komentáře. No, a tady vám ještě napíšu, na co se můžete těšit v této kapitole.

Elena se bude chtít od všech držet dál, bude mít hlad, což znamená, že někoho napadne, Bonnie se dostane do takového malého transu a bude Elenu před něčím varovat a nakonec, někdo přijde na návštěvu.

Užijte si kapitolku :)

Caroline.

 

Oba jsme od sebe rychle odskočili a lapali po dechu. V uších jsem slyšela bušení svého srdce a ruce i nohy se mi chvěly. Dívala jsem se nevěřícně před sebe a do očí se mi pomalu, ale jistě vlévaly slzy. Mrkala jsem, snažila jsem se je zahnat, ale ony pořád přicházely.

„Stefane, já…“ koktala jsem, ale hlas mě zradil.

Stefan se na mě díval a v tom pohledu byl smutek, vztek, lítost, zrada a lhostejnost.

„Eleno, strašně jsi mě zklamala.“ řekl tiše. „Když miluješ Damona, měla jsi mi to říct, neměl jsem se to dozvědět takhle.“

Cože? Když miluju Damona? To není pravda!

„Já ho nemiluju!“

„Tak proč jsi se s ním líbala hmm…?“ zavrčel vztekle. Na to jsem odpověď neměla.

„A co se týká tebe,“ zavrčel na Damona „jsi fakt hajzl!“ vykřikl a pak se otočil a vyšel z mého pokoje.

Dívala jsem se za ním do dveří a slzy mi tekly z očí jako vodopády. Tohle jsem opravdu nechtěla. Mělo mi dojít, že se s Damonem nemám líbat, že se stane něco hrozného, že tím někomu ublížím, ale já jsem byla zaslepená vášní. Chtěla jsem utéct, utéct daleko, daleko pryč od všech a někde na druhém konci světa začít nový život, ale to byla samozřejmě hloupost, na to jsem Stefana moc milovala. No a Damona možná taky.

„Panebože…“ dostala jsem ze sebe. Střelila jsem pohledem k Damonovi a čekala, že uvidím lhostejnost, jako u Stefana, ale místo toho jsem uviděla omluvný výraz. Oči se mu zvláštně třpytily, jako když se mu slzy také vlévají do očí, jako mně.

Zachytil můj pohled a jemně přikývl.

„Můžeš jít.“ řekl a já s těmi slovy vyběhla ze svého pokoje. Až potom mi došlo, že jsem se tím pohledem Damona ptala, jestli můžu jít. Co se to děje!?

„Stefane!“

„Nech mě být, Eleno!“ zamumlal suše a mně se na chvíli zastavilo srdce. Upíří rychlostí jsem k němu doběhla a stoupla si před něj, takže se nemohl hnout. Objala jsem ho, ale on mě od sebe hrubě odstrčil. Z úst se mi vydral tichý vzlyk. Ne, tohle mi nemohl dělat, nemohl mě nenávidět.

„Omlouvám se, Stefane.“ zašeptala jsem.

„Trochu pozdě, nemyslíš?“ vyštěkl. Celý zrudl vzteky. To jsem nechtěla.

„Miluju tě, Stefane!“ vychrlila jsem ze sebe a doufala, že mi odpustí. Tak to jsem si vážně věřila.

„A to mi jako vyjadřuješ tím, že líbáš mého bratra?“

„Ne!“

„Tak proč ses s ním líbala?“ zařval na celý dům, až jsem celá nadskočila.

A právě v tu chvíli jsem se naštvala jako nikdy dříve. Cítila jsem, jak se mi každičký sval v těle napjal, jak se všechny smysly napnuly na maximum a byly připravené k použití. Cítila jsem, jak se mi oči podlévají krví a špičáky se zostřují. Uvědomila jsem si, jaká je pravda.

„Ty mě nenávidíš.“ řekla jsem a věděla, že je to pravda.

„Ne, Eleno, to není pravda.“

„Ale je!!!“ vyštěkla jsem a udělala jeden krok k němu. „Od té doby, co se ze mě stal upír, mě nenávidíš.“

Jeho pohled trochu změkl a mé svaly se opět uvolnily.

„Jen… jen jsem nechtěl, abys byla jako Katherine.“ zamumlal a vypadal fakt smutně. Objala jsem ho, ale on mi objetí neoplatil.

„Víš, asi bychom si měli dát na chvíli pauzu.“ řekl a já jsem ho okamžitě pustila. Ne, to nemohla být pravda!

„Ne, Stefane prosím…“ zašeptala jsem, ale on se ode mě odvrátil a vyšel z mého domu. Nechala jsem ho. Byla jsem zničená. Svezla jsem se na zem a tam jsem dobrých deset minut brečela. Nechtěla jsem nikoho vidět, ani Stefana, ani Damona, nechtěla jsem vidět nikoho, ale samozřejmě jsem musela Bonnie doručit Damonovu krev, jenže jsem měla pocit, že si vrazím kolík do srdce.

Po těch dlouhých deseti minutách, které mi připadaly, jako věčnost jsem vstala a šla do svého pokoje. Tak napůl jsem čekala, že tam bude Damon čekat, až se vrátím, ale on tam vůbec nebyl. Oddechla jsem si. Nejspíš bych ho vyhodila.

Rozhodla jsem se, že se půjdu osprchovat a pak Bonnie donesu lahvičku s krví, možná si ještě o něčem promluvíme a pak půjdu domů a budu poslouchat rádio do doby, než mi Bonnie řekne, co je na tom papírku napsané.

Když jsem se vykoupala, navlíkla jsem na sebe první věci, které mi přišly pod ruku (což byly tmavě modré džíny, bílé tričko na ramínkách a černo-bílo-šedá košile). Boty jsem si vzala vysoké černé kozačky, protože už přece jen začal být podzim a já tyhle boty vážně milovala. Trochu se mi zlepšila nálada. Samozřejmě jsem si do kapsy vrazila lahvičku s krví, abych na ni nezapomněla, protože bez ní by byl můj výlet na nic. Na oči jsem si nanesla slabé zlatavé stíny a řasy si přejela řasenkou. Konečně jsem zase vypadala, jako normální člověk.

Vyšla jsem ze dveří a sluneční paprsky mě hladily na tváři. Šťastně jsem se podívala na prsten od Bonnie a říkala si, co bych bez ní dělala. Šla jsem pomalu, nikam jsem nespěchala. Poslouchala jsem zpěv ptáků a zdravila každého, koho jsem viděla. Vzala jsem to přes park, kde pár děcek ve stejném věku jako já jezdilo na skateboardech. Svištěly okolo mě a dělaly různé triky, při kterých mi vůbec nelezlo do hlavy, jak je mohly udělat.

Jeden z těch skateboarďáků pár metrů ode mě spadl a dost slušně se při tom poškrábal. V tu chvíli mě slunce, příroda a nějací ptáčci naprosto nezajímali. Nemohla jsem spustit pohled z toho kluka, lépe řečeno z jeho krve. Byla nádherně rudá a já ji cítila až k sobě. Ta vůně se nedala ničím popsat.

Pomalu jsem k mladíkovi vykročila, ale to se k němu najednou nahrnula spousta lidí, a já jsem raději zastavila a silou vůle se otočila. Chtěla jsem tu krev, měla jsem hlad, ale nemohla jsem se jen tak prozradit. Ta vůně mě stále lákala a já se snažila neotočit, tak jsem se raději rozeběhla pryč.

Myslela jsem, že už jsem od všeho pryč, ale asi padesát metrů od Bonniina domu do mě vrazila nějaká holka a strašně se mi smála. Snažila jsem se ji ignorovat, ale ona si na mě pořád ukazovala a házela na mě kamínky. To už jsem nevydržela, otočila se a zakousla se jí do krku. Okamžitě se mi do pusy nalila spousta horké krve a já se cítila nádherně.

Po chvíli se ale tok krve začal zpomalovat, až krev přestal téct úplně. Naštvaně jsem od sebe holku odhodila. Otočila jsem se, ale najednou mi došlo, co jsem udělala. Panebože, já tu holku zabila! Otočila jsem se a klekla si k bezvládnému tělu.

„Ne, ne, jen to ne! Panebože.“ mumlala jsem si pro sebe a bála se jí dotknout. Došlo mi, že její tělo musím někam ukrýt a jelikož se mi vážně nechtělo vláčet mrtvolu přes celé město, vzala jsem ji do náruče a horečnatě se rozhlížela po nějakém kontejneru. Naštěstí byl jeden zrovna poblíž, tak jsem k němu přiběhla a holku do něj hodila.

„Omlouvám se.“ zašeptala jsem a kontejner zavřela. Věděla jsem, že ji někdo najde, ale rozhodně jsem u toho nechtěla být.

Setřela jsem si rychle krev z pusy a rozběhla se k Bonniinu domu. Vpadla jsem do něj a posadila se do jednoho křesla.

„Panebože! Kdo je to?“ zeptal se Bonniin hlas. Neodpověděla jsem, jen jsem se vyděšeně dívala do zdi. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem tu holku zabila, vždyť byla mladší než já, měla život před sebou.

„Bože, Eleno! Tak jsi mě vystrašila! Co tu děláš?“

„Já ji zabila…“ zašeptala jsem. Bonnie na mě vyvalila oči a rozběhla se ke mně. Chytila mě za ruku.

„Koho? Koho jsi zabila, Eleno.“

Polkla jsem, nechtěla jsem se k tomu vracet, ale musela jsem.

„Ně-nějaká holka do mě na ulici vrazila a pak se mi smála a házela po mně kamínky a já…“ rozbrečela jsem se.

„Klid, Eleno, to bude dobré.“

„Já ji nechtěla zabít!“ řekla jsem.

„Já vím, ale už se to nedá vrátit zpátky.“ zašeptala Bonnie.

Uvařila mi nějaký zvláštní čaj, po kterém jsem se uklidnila, ale veškerá vina ze mě nespadla.

„Máš pro mě tu krev?“ zeptala se. Vytáhla jsem lahvičku a podala jsem jí ji. Dychtivě po ní šáhla a prudce se zvedla. Nechápala jsem její náhlý příval energie, ale vstala jsem také, chtěla jsem vidět, co s ní bude dělat.

Odněkud vytáhla můj náhrdelník a celý jeho obsah vysypala do jakési mističky. Potom otevřela skříňku a vyndala z ní prazvláštně vonící bylinky. Vhodila je do mističky a zamumlala pár slov. Celý obsah mističky najednou začal hořet a já se lekla. Bonnie do plamene nalila krev a přitom mumlala jakási slova, kterým jsem vůbec nerozuměla. Plameny zmizely, ale směs najednou začala bublat.

Bonnie se na mě otočila a povzbudivě se usmála.

„Nebude to moc dlouho trvat a bude to hotové.“

„Děkuju.“ Chtěla jsem ji obejmout, ale ona v tu chvíli zalapala po dechu. Pohled měla zostřený a celé tělo ztuhlé.

„Bonnie, co se děje?“ zeptala jsem se váhavě.

„Oni přijdou!“ zaúpěla a křečovitě mě chytila za ruku.

„Přijdou ti, které jsi vyzvala, a nebudou sami. Hranice bude tenká!“

„O čem to mluvíš? Jaká hranice?“ Bonnie se mi najednou podívala přímo do očí a já poznala, že už není v transu.

„Hranice mezi mrtvými a živými.“

Vyvalila jsem na Bonnie oči. Zdaleka jsem nerozuměla ničemu, co řekla. Věděla jsem, že to nebude nic příjemného. Chtěla jsem se jí na to zeptat, ale v tom někdo zaklepal na dveře a obě jsme se na ně podívaly, jako by to byla mina.

Pomalu jsem k nim vykročila a opatrně vzala za kliku. Ohlédla jsem se na Bonnie. Její oči mi říkaly, ať ty dveře neotvírám, ale já musela. Stiskla jsem kliku a pomalu otevřela dveře. Ocitla jsem se tváří v tvář někomu, koho jsem tu vůbec nečekala.

„Ahoj, Eleno.“

„Klausi.“

V příštím díle: Co bude chtít Klaus po Eleně? Starostka uspořádá haloweenskou párty, na které se něco stane.

Zaslala: Caroline