Co dokáže jedna sklenička, a co jich dokáže deset

Elena se snažila pozorovat hru. Byla plně soustředěná. Bohužel se ale dokázala soustředit pouze na to soustředění a smysl hry jí stále poněkud unikal.
„Fajn, myslím, že na chvilku zajdu do Grillu,“ prohlásila nakonec po urputném boji se svou vlastní snahou. Zvedla se z dřevěné stadionové lavičky a odevzdaně vykročila k východu. Fotbal prostě nikdy nebyla její parketa. Bonnie, tmavá dívka vedle ní, pohodila roztržitě hlavou, jako by teprve teď začala pořádně vnímat děj kolem ní.
„Hm? Cože? … Jdeš do Grillu? … Fajn, jdu taky,“ vybreptla poněkud zmateně a už byla Eleně v patách. Té bylo samozřejmě hned jasné, že Bonnie říká fotbal asi tak to samé jako jí.
= Nic.
Když vycházela ze stadionu, ještě se naposled podívala na hřiště a kývla na Stefana. Byl to jeden z červeně oděných hráčů, útočník, a Elena by ho mezi změtí všech ostatních, úplně stejných hráčů normálně ani nepoznala, ale byl jediný, kdo se v zápalu a rychlém sledu hry ještě stíhal dívat jejím směrem a sledovat její pohyb.
No jo, upír toho holt zvládá víc najednou než jen obyčejný člověk.
Když na něj Elena kývla, kývl nazpátek. Za tu dobu, co už s ním Elena chodila, se už naučila dávat si se Stefanem jakási znamení, aby ten druhý vždy věděl, jestli má mít obavy nebo ne.
Hned jak dorazili do Grillu, usedla Elena k baru a objednala dva panáky, pro ní i pro Bonnie.
Zábava ale moc dlouho nevydržela, protože asi tak u čtvrté skleničky měla Bonnie důležitý hovor z domova, načež se omluvila, že už musí jít, a nechala podnapitou Elenu samotnou na pospas jejímu vlastnímu osudu.
Elena na chvilku přemýšlela, že se půjde podívat zpátky na zápas. Třeba na tom už bude jejich tým o něco líp. Nevěděla proč, ale jejich současný trenér si usmyslel, že nejlepšího hráče týmu, Stefana, nechá hrát až od druhé poloviny. To byla podle Eleny opravdu silně morálně chybná taktika. Nakonec se ale stejně nikam neodhodlala. Dřív sice dělala roztleskávačku, ale jinak jí fotbal nikdy moc nebral, a i toho roztleskávání už nechala. Vlastně se na ten zápas šla podívat jedině kvůli Stefanovi. A tomu její nepřítomnost zase tak vadit nebude, pokud bude vědět, že je v bezpečí.
Právě když už se podruhé téměř zvedala, že by se přeci jenom měla na ten stadion alespoň ještě na chvilku zajít podívat, se před ní z čista jasna odněkud zhmotnil Damon i se svým samolibým rozčilujícím úsměvem.
Fajn, takže ta bezpečnost je v háji, pomyslela si Elena, nicméně znovu dosedla na židli a sáhla pro dalšího panáka. I Damon lepší než nic – tedy než fotbal. „Pf,“ odevzdaně si lokla ze skleničky.
„Co tak sklesle?“
Elena s na Damona zahleděla svým nejlepším podnapile sarkastickým pohledem a utrousila,“Znuděně, chtěls říct.“
Jen se uculil,“Člověk by řekl, že po tolika alkoholu bude nuda tak trochu zážitek.“
„To si myslíš?,“ Eleně už se na tvářích rozléval úsměv, který rozhodně neměl co dělat s veselou náladou a tak trochu si byla vědoma mírně roztržitého a nesmyslného chování, způsobeného nadbytkem alkoholu v její krvi, protože jinak opravdu nevěděla, proč by se zavěšela za Damona a říkala,“Fajn, tak to se mnou půjdeš otestovat,“ a už do sebe lila další sklenici.
Damon se znovu samolibě uculil,“Víš, že opít upíra je mnohokrát složitější než člověka.“
„No tak se budu snažit,“ a znělo to mnohem optimističtěji, než se Elena ve skutečnosti cítila. I ve své míře otupělosti jí bylo dost jasné, že opít upíra je opravdu těžký úkol. „A začni s tímhle,“ začala sebevědomě, ačkoli vůbec nevěděla, kde se v ní to seběvědomí vzalo, a podala Damonovi jakousi sklenici s blíže neurčitelným obsahem. Z jeho očí zářilo čiré pobavení.
„Víš, co to je?,“ zeptal se a vzal si od ní podávannou sklenici.
„Nemám sebemenší ponětí,“ pokrčila lhostejně rameny a vzala si taky jednu. Napili se oba naráz.
První začal prskat Damon. Rozkašlal se a musel se opřít o pult, aby se nezhroutil na zem. „Hnus,“prskal a odkládal sklenici daleko od sebe, aby se mu snad ani nepřipomínala.
„A pak že zabít upíra je těžký,“ zakřenila se Elena, se kterou pití nic neudělalo. „Otrávím tě dřív, než tě stihnu opít.“
Podíval se na ní s úšklebkem na rtech. „No tak mě budeš asi muset zkusit opít něčím jiným.“ Elena se zasmála a odkudsi vylovila další dvě sklenice s jakousi čirou tekutinou.
„Na zdraví,“ křenila se Elena a chrstla do sebe nápoj na jeden zátah.
Damon udělal to samé a znechuceně se zašklebil.
„Ne…?“ Elena si roztržitě povzdychla. „Jak tě mám opít, když ani nevím čím?“ Ten jeho škleb jí přiváděl k šílenství. Rozhlédla se kolem, jakoby hledala nápady zavěšené ve vzduchu, pak se najednou samolibě ušklíbla a kývla na barmana, ať jí přinese ode všeho trochu.
„Tak to budu zkoušet,“ prohlásila odhodlaně a přisunula k Damonovi první sklenici z podnosu, který barman přinesl. Damon to poslušně vypil, načež znechuceně prohlásil, že tomu chybí asi tak dvě molekuly do tekutého cukru – a to Elenino podnapilé já samozřejmě muselo taky vyzkoušet, závěrem čehož byla nucena s Damonem souhlasit a přejít k dalšímu potenciálnímu opíjedlu. To bylo ovšem zase moc hořké, to další zas slabé a další bez chuti.
Když už se Eleně docela solidně točila hlava a měla takové zvrácené nutkání smát se všemu, co jí jen přilétlo pod nos, měli vybrané asi tak tři/čtyři finalisty, nad kterými se Damon nešklebil jako dítě nad tuřínem. Od té doby to šlo k Elenině radosti už poněkud rychleji. Alespoň tedy do té doby, než Damon prohlásil, že už mu ani to nechutná a budou se asi zase muset vrátit k výběru.
„A já si myslím, že si vymýšlíš,“ Eleně už se sice trochu motal jazyk, ale nakonec to přeci jen říct svedla.
„To si ale myslí jenom tvůj mozek nasáklej alkoholem,“ zaculil se na ní Damon a trochu jí podepřel, aby neupadla na podlahu, když se na něj snažila trochu zaostřit svůj rozmlžený zrak.
„Můj alkoholem násáklej mozek rozhodně neví, co by chtěl ten tvůj,“ odpověděla Elena zatvrzele.
„Jo ten by chtěl věcí,“ mávl rukou Damon a Elena mu přitom málem zase spadla na podlahu.
„Ups,“zaševelila Elena mírně pomateně a nakonec zaostřila na Damona a sebejistě prohlásila,“A víš, co by chtěl ten můj?“
„Nemám sebemenší ponětí,“ odvětil popravdě Damon.
„Ne?,“ zeptala se trochu zklamaně Elena a působila tak poněkud sklesle.
„Skutálet se na zem při každém dalším kroku?,“ zkusil to Damon, jak jí musel znovu podepřít, aby neupadla.
„Ne,“ dupla si slabě, ale svéhlavě Elena a na důraz ještě zavrtěla hlavou, což jí znovu zbavilo rovnováhy a ona se opět málem sesula k zemi. Tentokrát ji Damon ani nemusel pomáhat. Sama se chytla jeho zápěstí, zasmála se, roztřeseně se postavila a jala se ho vést motavým krokem kamsi do pryč. „Pojď se mnou,“ zavelela.
*
Elena sama vlastně ani nevěděla, co teď hodlá dělat. Prostě ho jen poblouzněně táhla za zápěstí někam blíže neurčitým směrem a co pak, to se vymyslí až pak. A Damon se nebránil, klidně a se zjevným pobavením jí nechal, ať ho vede do tmy a vůdcovství nechával zcela jen a jen na jejím opilém orientačním smyslu.
Když ho pak protlačila školními vstupními dveřmi a táhla ho po setmělé chodbě, už to očividně nevydržel a zeptal se,“Co tady se mnou hodláš dělat? Tedy tam, kam mě táhneš,“dodal pak ještě, když ho svéřepě táhla pořád dál.
„Nemám sebemenší ponětí,“ smála se Elena a vtáhla ho do jakési učebny. Damon se zjevně nemohl udržet a nesmát se jejímu zmatenému roztržení. A Elena byla moc mimo na to, aby jí to urazilo nebo aby tomu třeba jen věnovala pozornost.
„Co tu děláme?,“ pokusil se znovu Damon, ale v odpověď mu opět přišel jen Elenin poťouchlý smích a všeříkající „Nevím.“ Pak Elena znovu škobrtla o vlastní nohy a Damon jí musel znovu chytit, aby si nenatloukla na tvrdé podlaze. Tentokrát tu však nikde po ruce nebyla žádná barová židle, na kterou by jí mohl složit, takže jí musel prostě jen opřít o chladnou zeď a pevně ji přidržovat jak jen to šlo. A jakože to moc nešlo, protože Elena každou chvíli cítila jak klouže po stěně dolů, i když to její mozek momentálně bral na dost lehkou váhu.
„Ups,“ utrousila znovu a roztržitě se zahihňala.
Tomu se musel zasmát i Damon, i když přitom měl plné ruce práce s Eleninou rovnováhou. Byla více méně totálně mimo. Spíše více než méně.
To už se Eleně dlouho nestalo, obvykle měla totiž nějakou záhadnou schopnost velice rychle vystřízlivět a i tu měla možnost využít jen zřídka.
„Proč jsi mě, pro Krista, zatáhla zrovna sem?,“ chtěl vědět Damon, kterému ani jeho upíří síla nebyla nic platná v boji proti Elenině vláčnosti a zemské přitažlivosti.
Elena se trochu zmateně, ale s úsměvem rozhlédla kolem sebe. Ani kdyby jí rozkrájeli, by nedokázala říct, kde to teď zrovna je. „Nemám sebemenší ponětí,“ vydechla nakonec popravdě a vykouzlila tím znovu na Damonově tváři pobavený úšklebek.
„Ty jsi vážně totálně namol, že jo?,“ povzdechl si a přitiskl ji trochu těsněji k sobě, aby mu nevyklouzla a nerozplácla se jak žába na podlaze.
„Jo,“ přisvědčila bez okolků Elena a obmotala mu ruce kolem krku, čímž mu přinejmenším ulehčila v jeho boji s jejím ustavičným klouzání k zemi. „Totááálně namol,“ opakovala a vlepila mu obrovskou pusu na tvář.
„To vidím,“ zašklebil se Damon a svíral jí v objetí pokud možno tak, aby neměla ani šanci znovu se sesout k podlaze. „Když už jseš schopná dát pusu i mě .“
Elena se trochu zamračila. „Ale já chci,“ trvala na svém.
„No nepovídej,“ protočil oči v sloup Damon a v jeho tónu zaznívala zřetelná ironie, která Elenu nesmírně štvala. Nikdo nebude odporovat jejím nesmyslným opileckým názorům!
„Ale já vážně chci,“ opakovala ještě jednou Elena a teď už se nepokrytě mračila.
„No jasně,“ přitakal znovu ironicky Damon a chtěl zřejmě ještě něco dodat, když už to ale Elenu opravdicky dopálilo a ucpala mu tu jeho sarkastickou pusu svými rty. Damona tím očividně dost překvapila, takže to nevypadalo, že by snad jejímu přesvědčení ještě hodlal odporovat, ale Elenino opilé já se chtělo ještě pojistit, a tak do hry zapojilo radši i jazyk, aby už Damon nemohl nic popírat. Elenu vlastně ani nenapadlo, že by jí mělo napadnout, že dělá něco, co by neměla. Na to teď nemyslela. A navíc se jí to docela líbilo. No dobře, hodně se jí to líbilo. Přitiskla se k Damonovi blíž a nechala jeho dlaně sklouznout na její boky.
Pak se od ní Damon nečekaně odtáhl.
*
„Hmm,“ protestovala s nelibostí Elena a málem se znovu sesula k zemi. Viděla, jak se Damon rozhlíží kolem, ostražitě a zároveň nerozhodně, ale zrovna když se chtěla rozhlédnout taky, shledala, že jí Damon táhne pryč ze třídy, ze školy, školních pozemků a vůbec kamsi pryč. Začínala pociťovat, že alkohol v jejím krevním oběhu už poněkud vyprchává.
Chtěla protestovat, ale jeho paže byly moc silné. Nakonec se spokojila alespoň s tím, že na něj naštvaně štěkla,“Kam mě to vedeš?!“
Damon se zarazil a pohlédl na ní s výrazem, který Elena sice nedokázala idetifikovat, ale docela slušně jí děsil. „V tomhle stavu za Stefanem rozhodně nemůžeš,“sdělil jí nečekaně a znovu se dal do chůze.
„Za Stefanem?,“ nechápala Elena. „A v jakém stavu?“ upírala na Damona pomatený pohled.
Protočil oči v sloup. „Ve stavu, ve kterém líbáš jeho vlastního bratra,“ vysvětlil s takovým tím trpělivým výrazem, jako když něco říkáte dvouletému dítěti.
Elena chvilku škobrtala za ním, pak se jí ale najednou podlomila nestabilní kolena a nebýt Damonových silných paží, byla by tentokrát skutečně upadla. Zavrtala se do Damonovy náruče a bylo jí úplně fuk, že je to Damon, prostě byla unavená.
„Chce se mi spát,“ vzdychla a opřela se o něj celou svou vahou, která by ho bývala nepochybně skolila k zemi, kdyby nebylo jeho obrovské upíří síly. Odmítala jít dál třeba jen ještě pár centimetrů, složila hlavu na jeho hrudi a znovu mu omotala ruce kolem krku. Byla by schopná na místě usnout. „A klidně bych tě políbila ještě jednou,“ zašeptala, ani nevěděla proč, jak tam tak postávala v jeho sevření. A pak najednou zjistila, že se vznáší v Damonově náruči dobrých pár stop nad zemí, a pak už se jí zdálo, že to netrvalo ani patnáct minut a už se nacházela ve svém vlastním neuklizeném pokoji, kde ji Damon opatrně složil na neustlanou postel. Pak přešel ještě o kousek dál, sesul se na křeslo vedle postele a unaveně si začal mnout čelo.
„Páni, tobě se asi vážně podařilo mě opít,“ prohlásil nevěřícně po chvíli.
Elena se vztyčila na posteli. „Vážně?,“zaculila se nadšeně a jen pozorovala, jak se na ni Damon mírně užasle dívá.
„Odkud ta energie?“
Elena rozjařeně pokrčila rameny a svalila se zpět do nadýchaných peřin. „Mě už se ale vůůůbec nechce spát,“ prohlásila a šťastně se při tom usmívala, i když už se zdaleka necítila tak mimo jako předtím.
„A jakpak to?,“ zasmál se pobaveně Damon a hleděl s úsměvem na Elenu rozplácnutou v peřinách.
„Střízlivím,“ zaculila se na něj opět zpoza hromady polštářů. Chvíli tam tak tiše, šťastně ležela a pak v náhlém rozpomenutí natáhla ruce k Damonovi a prohlásila,“A teď tu pusu!,“ asi tak, jako když chce dítě lízátko.
Damon se znovu zasmál a v příštím okamžiku už byl přímo u ní a lokty se opíral o matraci těsně vedle její hlavy. „Tak vidím, že moc nestřízlivíš,“ oznámil s jemným úšklebkem, což Elenu trochu namíchlo, protože ačkoli měla momentálně trochu víc bujarou a rozjařenou náladu, v rámci čehož by nepochybně dokázala udělat spoustu věcí, na které by normálně neměla odvahu, rozhodně by o sobě už neřekla, že je totálně opilá.
„Nevěříš mi,“ konstatovala téměř seriózně – tedy alespoň tak, jak to v dané situaci šlo.
„Ne,“ potvrdil Damon a dráždivě se uculil.
„Tak to tě asi budu muset přesvědčit,“ přemýšlela nahlas Elena.
„Klidně přesvědčuj, když si myslíš, že ti to k něčemu b-,“ dál už to nedořekl, protože Elena se rozhodla přesvědčit ho hned teď a bez okolků a zarazila ho svými rty pevně přitisknutými na jeho.
„Wow,“ vydechl Damon se zjevným sarkasmem, když se od sebe po chvíli odtrhli.
„Pf,“ Elena nad jeho sarkasmem uraženě nakrčila nos. Nečekaně ho shodila na bok a sama se přehoupla navrch. „Ještě jsem neskončila,“ prohlásila a smazala mu z tváře jeho mírné překvapení záplavou vášnivých polibků.
Když se od něj jen na maličkou chvilku odtrhla, aby nabrala dech ztracený v polibcích, samolibě se pousmál a rázem se ocitla znovu pod ním.
„Pořád si myslím, že seš ještě dost opilá,“ řekl pak zcela vážně a upřeně jí sledoval svýma šedýma očima. Jestli byla Elena opilá předtím, výraz v těch jeho krásných očích jí naprosto probral. Rozhodla se.
„Co mám ještě udělat, aby ti to došlo,“ povzdechla si smutně a zcela střízlivě hleděla do jeho hloubavých očí. Pak pohledem sledovala svoji vlastní ruku, kterou sklouzla z Damonova krku, přes hruď až ke knoflíčkům na jeho košili.
Rázem věděla, že pochopil. Zarazil jí ruku na košili a zvedl jí pohled znovu k jeho očím.
A pak už tu byly zase jenom polibky. Tentokrát se z nich ale naprosto vytratilo to minulé podnapilé škádlení. Elena cítila Damonovy jemné polibky na rtech stejně dobře, jako by cítila probodnutí srdce mečem. Bývala by úplně zapoměla, že se má nadechnout, kdyby pak Damon nesklouzl svými mělkými polibky níže ke krku a ramenům. Nemohla ignorovat ani jeho doteky, které se rozlévaly chladivým šimráním po její rozpálené kůži. Chtěla víc.
Zaměstnala jeho rty těmi svými a sama se jala svými volnými prsty rozepínat vlastní halenku. Ani si nestihla pořádně uvědomit, že už je dole, a už cítila Damonovy chladné hladivé dlaně na svých bocích. Tak nějak se nemohla zbavit pocitu, že to není fér, okamžitě se rozhodla vzít situaci do vlastních rukou a jala se rozepínat i Damonovu košili. Ten se jen zlehka usmál a nechal jí zápasit s košilí, zatímco on přemístil své polibky k Elenině levému oušku. Nakonec se Eleně úspěšně podařilo záludnou košili odstranit z cesty a to brala momentálně jako dostatečný úspěch na to, aby ho mohla oslavit dotyky na Damonově pevné, svalnaté hrudi.
Počínaje tou chvílí si už nebyla jistá vůbec ničím. Ztratila pojem o čase, stejně jako ztratila pojem o poloze i ostatních jejích svršků a nakonec už si nebyla vědoma ani toho, že je položená mezi svými vlastními peřinami, ba dokonce že vůbec leží na posteli ve svém vlastním pokoji. Pravděpodobně by ani s určitostí nedokázala říct, jestli se nachází na Zemi, na Měsíci, nebo na Marzu.

Zaslala: Aprille