Angel of My Heart (4 – 6)

4. kapitola – Jdeme hrát?

13. března 2010

Elena uklidila deník pod polštář. S povzdychem zůstala ležet na posteli. Nevěděla si rady se svými vlastními city, což je dost špatné.

„Damone…“ zašeptala si pro sebe. „Kéž bys mohl vědět pravdu.“

Byla si ale stoprocentně jistá, že mu pravdu říct nemůže. Tohle by nemohlo dopadnout jinak, než špatně. Určitě to nemůže dopadnout jinak. Ale shledala, že ho musí mít u sebe. Proboha, už se chová jako malá, poblázněná holka. Samozřejmě, že takhle mu to neřekne. Něco si vymyslí. Ale Damon musí být tady. Musí být s ní.
Vzala mobil a vytočila číslo Damona Salvatora. Jeho hlas zněl v tom telefonu až příliš… starostlivě.

„Eleno?“ zeptal se. „Je všechno v pořádku?“

„Samozřejmě!“ odpověděla. „Jen… mohl bys prosím tě přijít? Asi… opravdu budu ráda za tvoji návštěvu.“

„Jistě, Eleno. Jsem tam za… no, za chvíli. Zatím.“

V telefonu klaplo. Neuběhla ani minuta, když se ozval řinčivý zvonek u domovních dveří. Když mu otevřela, vrhla se mu jako proti své vůli kolem krku.

„Ale no tak, Eleno,“ zasmál se Damon, „to jsem ti opravdu tolik chyběl?“

„I kdyby, tak co?“ zeptala se, když se odtáhla, aby se na něj podívala.

Pohlédl na ni a pousmál se.

„V tom případě budu jenom rád, slečno Gilbertová,“ řekl a naklonil se k ní.

Věděla, co má v plánu. A věděla, že by ještě stihla uhnout a dát mu facku. Ale nedokázala se ani pohnout. A potom se jejich rty spojily v jedny. Svým dotěrným a neústupným jazykem si probojoval cestu do jejích úst a špičkou svého jazyka něžně dráždil ten její. Pohladil ji vzadu na krku, tisknul ji k sobě, jejich jazyky se dráždily a dotýkaly. A potom se odtáhl, aby ji mohl políbit na krk. Rychle se odtáhla.

„Damone,“ řekla, čímž ho úspěšně zarazila. „Poslyš… Nemůžu.“

„Ale můžeš. Není tady jediný důvod, který ti v tom brání,“ řekl a znovu se lačně přisál na její rty.

Odstrčila ho.

„Na to nejsem dostatečně opilá. Tohle nechci, Damone. Nechci, slyšíš?“ Neodpověděl.

Vypadal zamyšleně.

„Kdys naposledy hrála flašku, Eleno?“ zeptal se.

„Cože?“ Podívala se na něj.

„Flašku. Kdys naposledy hrála flašku, Eleno?“

„Asi v osmi letech.“

„Fajn, Eleno, mám pro tebe návrh. Zahraješ si se mnou flašku – samozřejmě na fanty – a já tě už nikdy nepolíbím proti tvé vůli.“

„Přísaháš?“ zeptala se a nedůvěřivě na něj pohlédla.

„Ano.“

„Tak dobře.“

„Jsi na řadě,“ řekla Elena Damonovi.

Jako by mu to musela říkat. Stejně už točil. Je nutné točit, když hrají dva lidé? Stejně se jenom střídají…

„Mám pro tebe krásný úkol,“ usmál se.

„Neříkej,“ odpověděla. „Chceš políbit?“

„Možná… Chci, abys mi svlékla košili a políbila mě na břicho,“ usmál se.

„Zbláznil ses?“ zamračila se.

„Vůbec ne. Tak co bude?“ usmál se.

Vtip je v tom, že nemohla odmítnout, protože by si musela svléknout buď podprsenku, nebo kalhotky. Ani do jednoho se jí moc nechtělo. Za to Damon měl ještě pořád košili i džíny. S povzdechem se k němu natáhla a sundala mu košili. Jako proti své vůli si se zaujetím prohlížela jeho vypracovanou hruď a potom ho neohrabaně políbila na břicho. Na nic nečekal. Povalil ji na koberec a uvěznil její nohy pod svými, chytil ji za zápěstí a vášnivě ji políbil. Nemohla se bránit, ale udělala alespoň jednu věc – polibky mu neoplácela. Zamračil se, ale chtěl ji. Chtěl ji právě teď. Teď, když mu nemůže utéct. Teď, když je jen ve spodním prádle a nemá v sobě žádný alkohol. Chtěl ji právě teď. A dostane ji.

„Nech mě na pokoji, Damone!“ rozčílila se. „Okamžitě ze mě slez!“

„Proč bych to měl dělat?“ zeptal se škádlivě a políbil ji na krk.

Ještě chvíli vzdorovala, chtěla se bránit. Ale potom to nedokázala. Nedokázala zakrýt to, co cítí, že chce a potřebuje. Poddala se mu. Zavřela oči a užívala si dotyky jeho jazyku na svém krku, ramenou… Cítila, jak jí rozepíná podprsenku, ale nevadilo jí to. Teď ho chtěla stejně, jako on ji. Nebránila se mu.
Když jí rukou vklouzl pod kalhotky a chladnou rukou se jí dotýkal tak, jak ani Stefan ne, zalapala po dechu. Otevřela do široka své roztoužené oči a pohlédla do těch jeho. Usmál se a hladově ji políbil na rty, zatímco levou rukou dráždil její nejtajnější místo.
Se stejnou vášní a touhou mu polibek oplatila a rozepla mu džíny. Zatímco je stahovala, on se skrčil a zuby něžně její kalhotky roztrhl. Otřel se o její kůži, ale neublížil jí. Stejně však ztuhla… Strach podporoval její vzrušení. Chtěla ho. Chtěla ho tak moc.

5. kapitola – Šok

 14. března 2010

Odložila pero a uklidila deník. Pohlédla na hodiny. Bylo čtvrt na dvanáct. To je jedno, oběd bude mít později. Teď jsou důležitější jiné věci. Rychle se oblékla a seběhla po schodech ke vstupním dveřím. Otevřela, vyšla ven, zavřela a zamkla za sebou. Nasedla do auta a jela k Damonovi. Zazvonila na dveře. Proč jí přijde, že dlouho nikdo neotvírá? Podupávala nervózně nohou. A když se konečně dveře otevřely, zamrzl jí úsměv na rtech. Nebyl to Damon, kdo otevřel.

„Ahoj, Eleno.“

„Stefane.“

6. kapitola – Sbohem, má lásko

„Vrátil ses,“ řekla jen.

„Vrátil jsem se, Eleno,“ přikývl Stefan. „Vrátil jsem se pro tebe.“

Nevěděla, co mu na to má říct. Koho z bratrů si má vybrat? Milovala Stefana… Miluje Stefana. Ale nyní miluje i Damona a zjišťuje, že ho vlastně milovala vždy, ale až teď si to přiznala. Poslední dobou je k ní Damon opravdu něžný a Stefan… on…

„… Odešels,“ řekla na konec.

Stefan smutně pohlédl do jejích očí a po chvíli váhání se tiše zeptal: „Znamená to ne?“

Chtěla být hrdá. Chovat se tak, jak jí to přijde správné. Pohlédla mu do očí, do těch krásných, smutných očí. A jediné, co mohla říct, byla pravda.

„Znamená to ne, Stefane,“ pravila, ale nahnula se k němu a něžně ho políbila. „Znamená to ne. I když tě miluji. Sbohem.“

Po tomto krátkém, ale přesto procítěném rozhovoru se protáhla kolem Stefana dovnitř, aby našla jeho bratra. Nechala Stefana stát mezi dveřmi. Ani se za ním neohlédla. A třebaže volal její jméno, přesto, že měla slzy v očích, nedokázala mu odpustit. Ne teď. Ne tady a ne takhle. Ne.

Seděl u barového pultu v kuchyni a popíjel whisky. Slyšel to. Slyšel všechno, co jeho bratrovi řekla. Neudělal nic. Jen poslouchal, ale mlčel. Když vešla do místnosti, seděl k ní zády.

„Damone?“ zeptala se, jako by čekala, že to je jeho tělo s jinou osobností. Skoro jako by chtěla dodat: Jsi to ty?

„Jsem tady,“ ušklíbl se.

„Stalo se něco?“ zeptala se ona a přistoupila k němu blíž.

„Stůj, Eleno. Stefan je pořád tady,“ zašeptal hrozivě.

Alespoň viděla, že jeho nálada zdaleka není tak hrozná, jak se jeví. Tak to jí spadl kámen ze srdce. A zastavila se. Zastavila se, protože jí to řekl.
Pozorně naslouchala tomu, co se děje v přízemí. A pak uslyšela klapnutí dveří v zámku. Oba věděli, že je Stefan v domě. Jen se konečně odhodlal zavřít dveře. Jako by čekal, že z těch dveří vyběhne stará Elena, která ho obejme a bude ho líbat a bude šťastná, že se vrátil. Stará Elena, kterou Damon štval, ne fascinoval. Ale od nenávisti je jen malý krůček k lásce.
Vrhl se na ni. Líbal ji. A chtěl ji přímo tady a teď, v kuchyni, u barového pultu, kam může Stefan kdykoli přijít… A přijde tam, jakmile mu dojde, co se tam děje. Vynadá Damonovi a naštve se na Elenu. A pak bude zlomený a smutný, protože tohle všechno… Eleny zrada, Naštvaná Elena, Elena, která odmítá odpustit… To všechno je vina jeho bratra. Damonova vina. Nikoho jiného.

„Damone,“ zašeptala Elena mezi jeho hladovými polibky, „já nechci… ne tady, ne teď… Damone.“

Neposlouchal ji. Věděl, že se mu poddá. Že změní názor stejně jako u ní doma. A že ho nakonec sama bude laskat, uspokojovat. Jenže ona se už nehodlala vzdát.

„Damone! Okamžitě, okamžitě přestaň, Rozumíš mi?!“ Vykroutila se z jeho objetí a dala mu facku. „Řekla jsem, že nechci.“
Ihned se zklidnil. Ani nepomyslel na to, že by ji měl nutit. A snad poprvé se nad sebou zastyděl a měl dost cti na to, aby to přiznal.

„Omlouvám se, Eleno. Nechtěl jsem…“

„Ale chtěl, Damone. Chtěl jsi,“ přerušila ho.

Když viděla jeho zoufalý výraz, neubránila se tomu, aby ho políbila. Vášnivě. Přesvědčivě.

„Chtěl jsi to udělat,“ řekla, „ale já se na tebe nezlobím.“ S těmito slovy odcházela z místnosti. Prošla kolem Stefana, který se snažil uklidnit sledováním televize. Otevřela vstupní dveře a vyšla ven. Zavřela. Krátce se ohlédla, jako by čekala, že z okna vyletí černý havran. Damon. Ale nic se nepohnulo. Nastoupila do svého auta a vracela se domů. Musí se najíst. Jsou dvě hodiny odpoledne. Ještě neobědvala.

Zaslala: Christine