Miss Mystic Falls

Netrpělivě svírala zábradlí. Už za chvilku měla přijít na řadu a Stefan pořád nikde. Kde jen může být? Elena se snažila co nejvíc jen to šlo natáhnout krk, aby viděla i dál do chodby pod ní. Doufala, že ho co nevidět zahlédne, jak spěchá pod schody, jen aby ji stihnul odvést na taneční parket.
Ale Stefan nikde.
Viděla paní starostu, jež stála těsně pod schody a vyhlašovala jména dívek nominovaných na Miss Mystic Falls a jejich partnerů. Viděla matku Caroline, jak čeká na vyhlášní své dcery s dychtivým výrazem v obličeji. Viděla Matta, jak nesměle postává v prostoru pod schody ve svém černém kvádru a viděla i Tylera, jak se mračí v rohu místnosti se sklenkou v ruce.
Viděla dokonce i Damona, jemuž se zcela překvapivě v očích zračila starost, jak jimi pozorně putoval od jednoho rohu místnosti ke druhému, zjevně také pátrajíc po Stefanovi.
Elenu to na chvíli mírně zaujalo. Bylo to něco zcela nového, obvykle to byl Stefan, kdo byl stále na blízku. Rozhodně by si nikdy nemyslela, že nastane okamžik, kdy bude jako ten zodpovědnější z obou bratrů vypadat Damon. I když poslední dobou to tak vypadalo čím dál tím víc. Asi by jí to ani už nemělo překvapovat. V poslední době se toho hodně změnilo.
Ty poslední dny byly pro Elenu a Stefana tak trochu kritickými dny. A ona se tak nějak nemohla zbavit dojmu, že to je její vina. Byla hloupá, lezla tam, kam slíbila, že nepoleze a kde neměla co dělat. Nakonec se jim sice společně podařilo situaci zachránit, ale za jakou cenu.
Od té doby, co Stefan znovu po dlouhých letech pil lidskou krev (její vlastní, mimochodem), už pro něj bylo mnohem těžší kontrolovat své upíří instinkty. A když pak byl zase chvíli normální, měl zas strašné výčitky svědomí, v důsledku čehož dospěl k přesvědčení, že k němu Elena nepatří, nebo jí, dokonce, není hoden. A toho se ona strašně bála – ne jen, že to zřejmě zavinila ona sama, za což se upřímě proklínala, i když v hloubi duše věděla, že nemohla jinak, ale zdálo se jí, že postupem času Stefana čím dál tím víc ztrácí. Jako by jí odplouval kamsi do ztracena a ta mezera mezi nimi se stále zvětšovala a zvětšovala. Měla takový pocit, že se jejich ještě nedávno dokonalý vztah žene pomlu do záhuby. Strašně se tomu bránila a dělala co mohla, ale bála se, že s tím třeba už nic dělat ani nepůjde. Co když už jí Stefan nemiluje tak jak dřív? Nebo vůbec? Nějakým způsobem věděla, že se prostě jen dostali do slepé uličky a stačí, aby nějak zase našli jinou cestu a vydali se znovu nerušeně dál, ale každým okamžikem ztrácela víc a víc na jistotě a jen čekala, až tomu také přestane věřit.
„Caroline Forbesová a Matt Donovan.“
Caroline se protáhla těsně kolem ní a zářila při tom jako sluníčko. Opravdu chtěla tuhle soutěž vyhrát a dělala pro to maximum – na rozdíl od Eleny. Pomalu scházela ze schodů, na jejihž konci se zavěsila za Matta a zářící odkráčela dál místností.
Elena byla poslední. Byla na řadě a Stefan stále nikde.
Střetla se s Damonovým nezvykle ustaraným pohledem.
Ach ano, i Damon v tom celém sehrál svou vlastní důležitou roli. To by nebyl Damon, kdyby ne. To on Stefana pořád provokoval a škádlil a zkoušel jeho sebekontrolu. A v posledních dnech dvojnásob. I když musela Elena uznat, že i Damon býval mnohem větší prevít a člověka nezabil už … no, na něj celou věčnost, ale momentálně jeho provokace zrovna nepomáhaly. Elena jen přemýšlela, proč na Damona nemá pití lidské krve takový hrůzostrašný dopad jako na Stefana. Že by byl Damon v své podstatě mnohem menší zvíře než Stefan?
To zní velice nepravděpodobně, ale přesto …
„Elena Gilbertová a Stefan Salvatore.“
Elena se zhluboka nadechla a začala sestupovat ze schodů, pohled zoufale zabodnutý do prázdného místa pod schody, kde měl čekat Stefan, aby jí odvedl na taneční parket. Zelo prázdnotou.
Elena už byla v polovině schodiště a na samém okraji paniky, když její histerické periferní vidění zaznamenalo nějaký pohyb a místo se náhle zaplnilo.
Nebyl to ale Stefan, kdo jí nakonec s ustaraným výrazem ve tváři odváděl chodbou dál na parket, byl to Damon.
„Kde je Stefan?,“ špitla Elena a snažila se při tom co nejméně pohybvat rty.
„Byl bych tady, kdybych to věděl?,“ odpověděl na její otázku další otázkou a nepohybovat rty se mu přitom dařilo mnohem lépe než Eleně.
Čekala takovou odpověď. Ale musela se zeptat. Kdyby věděl, co se děje a kde Stefan je, zřejmě by byl zrovna teď na tom samém místě. Možná by se jen kochal pohledem na svého totálně zřízeného bratra nebo ho popichoval nebo něco v jeho typickém Damonově stylu. Ale Elena si byla téměř jistá, že kdyby se něco stalo, snažil by se pomoct. Když ne kvůli Stefanovi, tak kvůli Eleně. Jakkoli se to zdálo prazvláštní, Damonovi na ní zřejmě záleželo. Vlastně to teď i nechtěně dokazoval, když jí vedl na taneční parket.
Elena Damona ještě nikdy neviděla tancovat.
„A nemůžeš ho alespoň slyšet?,“ věděla, že je to marná otázka, ale zkusit to musela. Kdyby Damon Stefana slyšel, věděl by kde je, a pokud ho slyšet nemůže, znamená to pak při nejmenším, že je Stefan dost daleko odsud na to, aby se vyhnul Damonově rozsáhlému upířímu doslechu. Což bylo ještě horší, protože momentálně měl být přímo tady. Hned vedle Eleny. Neměl to být Damon.
Damon nad zbytečnou otázkou jen protočil oči v sloup a vedl Elenu k prvním tanečním krokům.
Dál už se Elena nevyptávala. Ačkoli by byla moc ráda, kdyby to tak nebylo, věděla, že jí Damon právě teď přináší tu největší oběť, jakou jen mohl, a víc už pro ní momentálně udělat nemůže.
Přišlo jí zvláštní vidět ho tančit.
„Nevěděla jsem, že tancuješ,“prohodila s mírným úšklebkem, jak se kolem něj točila v mírném víru hudby. Tohle si prostě nemohla odpustit.
Damon se jen ušklíbl a ustaraný výraz z jeho tváře na chvíli dočista zmizel a nahradil ho zlověstně samolibý úsměv, který uměl jen on. „Je toho honě, co nevíš,“ prohodil nenuceně a Elena si nemohla nevšimnout jemného zacukání v koutku jeho rtů.
Nemohla si pomoct, musela se pousmát taky. Damonovy poznámky plné skrytých významů jí občas doháněly k šílenství, ale momentálně jí odváděly myšlenky od Stefanovy nepřítomnosti a dalších otazníků s tím spojených.
Podívala se mu do těch jeho šedobílých očí barvy nebe před bouřkou a on se pod jejím pohledem znovu uculil.
Pak hudba náhle přešla do valčíku a Elena se náhle ocitla přitisknutá na Damonově hrudi.
A nebylo jí to nepříjemné. Dokonce se přistihla i při myšlence, že se jí to líbí. Líbil se jí způsob, jak ji zlehka prováděl dašími a dalšími tanečními kroky, i když ona sama byla tak mimo, že si ani za Boha nemohla vzpomenout, která z dalších choreografií má následovat. Líbilo se jí i jak se jí při jejich pozvolném kroužení vlní bělostná látka jejích nádherných večerních šatů. Líbil se jí způsob, jakým na ní starostlive shlížel a líbil se jí způsob, jakým jí až neobvykle něžně choval v náručí. A mírně se toho děsila.
Provinile se rozhlédla kolem a nervózně přehlédla roztěkaným pohledem dav shromážděný kolem parketu. Bála se, že tam někde uvidí vmáčknutého Stefana, jak sleduje, jak se v klidu a úplně spokojeně vytáčí na parketě s Damonem. Ale Stefan stále nikde.
Jako kdyby tušil na co myslí, Damon se k ní naklonil a jemně pošeptal do ucha,“Není mu pět, ví co má dělat, kdyby se něco semlelo,“ a znělo to až moc sladce a konejšivě na to, aby o tom pochybovala – i když si nebyla úplně jistá, hned ty pochyby zapudila. Damon měl pravdu, kdyby se něco stalo, Stefan to zvládne, je mu víc jak sto let, musel nabrat alespoň trochu rozumu.
Snažila se přitom nemyslet na Damona, který byl přímým důkazem toho, že rozum se člověku může vyhnout širokým obloukem i po té stovce let. Ale byla ráda, že tu je Damon s ní.
*
Cítila chlad Damonových utišujících dlaní, které jí zvolna obtočil kolem pasu tak, aby tím moc nenarušil taneční pozice. Cítila, jak si ji k sobě přitáhl o něco blíž a konejšivě ji choval ve svém chladném sevření.
Ještě před týdnem by měla z téhle situace černé svědomí, ale teď momentálně jí přišlo, že zdaleka nepáchá takové zlo, aby se za to musela stydět a cítit provinile. Stefan konec konců ani nedorazil. Nevadili jí ani ty překvapené pohledy publika, pro nějž byla vždy ikonou po boku Stefana a vidět jí v tak těsném objetí s Damonem je zjevně zaskočilo nepřipravené. Elena velice zručně ignorovala pohled naoko uražené Caroline, která na ni hleděla se značnou nevírou, ostražitý pohled Bonnie i hloubavý pohled Alarica a zraněný výraz v očích Matta. A Elena se prostě jen dál tiskla k Damonovi a klouzala v pomalém tempu hudby.
Kdby si jen byla jistá! Kdyby věděla, že ji Stefan stále miluje! Co hůř, kdyby si byla jistá, že ona ještě stále miluje jeho. Po dnešku už značně pochybovala.
Pak dozněly poslední tóny a kroky se zastavily. Elena by v tu chvíli nejradši běžela pryč. Ale nemohla. Jak by to asi vypadalo, kdyby se sebrala přímo uprostřed parketu a s brekem odběhla? Na to, aby si tohle zakázala, si ponechala ještě dost rozumu.
Musela počkat, až se atmosféra kolem ní alespoň trochu uvolní. Pak se konečně pokoud možno ne příliš nápadně vzdálila a Damona přitom nechala daleko za sebou. Snažila se udržet slzy na uzdě.
Co se to s ní sakra děje? Vždyť … je to prostě jenom špatné odobí … Všechno bude OK, Stefana to přejde a bude to zase dobrý, namlouvala si.
Ale věděla, že nebude.
Všechno bylo špatně! Měla to být Stefanova náruč, ve které se choulila v rytmu vídeňského valčíku a on teď měl stát po jejím boku a odvádět jí na pití. A Damon, to on, to on měl být nepřítomný, to on měl být bůhvíkde a vyvádět bůhvíco. Neměl být s ní a ještě jí utěšovat v jejích zmatených pocitech, neměl být tak ustaraný a hodný a-
Počkat! Elena v davu zahlédla něco povědomého.
„Stefane! Stefane!,“ zakřičela jak nejhlasitěji dovedla přes celou místnost. Věděla, že jí musel slyšet. „Stefane!,“ zakřičela ještě jednou a zoufale přehlídla ten namačkaný dav mezi ní a ním. Proč jí ignoruje? „Stefane!,“ volala už mírně žalostně. „No tak! Stefane!“
Konečně se otočil. I když v tu chvíly by byla Elena možná radši, kdyby se neotáčel. Byl to ten lhostejný výraz, který v poslední době tak dobře znala. To nebyl její Stefan. To byl někdo jiný, kdo si pouze oblékl jeho masku a velice neuměle předstíral, že je on.
„Stefane, počkej,“ to už nekřičela, jen slabě zašeptala. A stejně si byla jistá, že jí moc dobře slyší a rozumí každé slovo.
A on nic. Jen tak na sebe koukaly, jeden na druhého, a Eleně už konečně začaly stékat slzy po tvářích.
Pak se Stefan otočil a zmizel v davu i se svým lhostejným výrazem. Elena jen civěla na to místo, kde ho viděla naposledy. Nemohla tomu uvěřit.
Pak už to vzdala úplně. Smykem se otočila kolem své osy a brala schody po dvou. Jednou rukou si stírala slzy s tváří a druhou přidržovala tu rozevlátou suknici jejích nádherných bílých šatů, aby přes ně neškobrtala. Vyběhla až do vyprázdněného druhého patra, kde se jen po krátké disorientaci rozběhla vpravo a přímo se vehnala do posledních dveří po levé straně. Přibouchla za sebou a sesula se na obrovskou čalouněnou postel s nebesy.
Dnes měl ten pokoj sloužit jako šatna, ale normálně to byla obyčejná ložnice pro hosty. I když starobylá a nádherná. A momentálně zasypaná spoustou Eleniných oblečků. Tenhle pokoj byl totiž vyhrazený výhradně pro ni.
A to jí taky přišlo docela vhod. Rozhodně nestála o to, aby jí tu někdo přistihl totálně na dně a zdrcenou, jak si vyplakává oči i řasenku a make-up na svoje kouzelné šaty.
Takhle mizerně se ještě necítila. A jestli jo, rozhodně nechtěla přemýšlet kdy, protože pak by jí bylo ještě hůř.
Znenadání však ucítila na své nahé paži něčí jemný dotyk. Netrvalo dlouho a Elena si s překvapením uvědomila, že s ní pomalu a něžně manipulují něčí silné ruce a ona že klouže někam do pevného a uklidňujícího objetí. Najednou zjistila, že už se vůbec nenachází v té nepohodlné póze, ve které se původně sesypala na postel.
Teď ležela pohodlně stulená na něčí hrudi, holá ramena obemknutá silnými pažemi v uklidňujícím stisku a začala si uvědomovat i něžné prsty hladící jí po kaštanových vlasech.
Uvědomila si, že ještě pořád pláče a ještě stále se jí po vlhkých tvářích kutálely zbloudilé slzy, když vzhlédla, aby zjistila, s kým má tu čest.
Stačila zahlédnout jen ty úchvatné šedobílé oči.
„Pššt, neplakej,“ špitl jí Damon útěšně těsně u ucha a cítila, jak jí jeho jemné prsty stírají rozkutálené slzy z tváří. „Tohle nemáš za potřebí,“ našeptával jí tím nejupřímnějším a nejlaskavějším hlasem, který od něj kdy Elena slyšela, a přitáhl si jí k sobě ještě o něco blíž.
Elena na něj chvíli jen žalostně zírala a pro ten údiv k jeho chování zapoměla v tu chvíli i brečet. Brzo jí však vše zas dostihlo a ona se s hlasitým vzlykem znovu s pláčem zhroutila do Damonovy náruče.
„Když já nevím co dělám špatně!,“vzlykla a slzy jí znovu tekly proudem a bylo jí přitom úplně jedno, jestli je to právě Damon, komu ta slaná voda máčí košili. Přemýšlela, proč se všechno v poslední době hroutí do záhuby. Proč ona sama nedokáže udržet pohromadě ani sebe s Bonnie, natož sebe a Stefana.
*
Skrz slzy Elena sice neviděla ani na špičku svého nosu, ale zcela dobře si dokázala představit jeho hloubavý a mírně podmračený výraz, když po chvíli ticha odpověděl na její nevyslovenou otázku,“Není to tvoje vina,“ a bylo to konstatování, nikoli přesvědčování. Z jeho starny to znělo tak prostě, až by byl hřích tomu nevěřit.
Chvilku jen tak ležela a nemohla zastavit vzlyky, které jí totálně uchvátily a nehodlaly se jí pustit. Co když má Damon pravdu a opravdu je zbytečné vynit z toho všeho sebe?
„Vlastně,“ protáhl Damon, jakoby se mu to neříkalo lehce,“ mám takový dojem, že za spostu věcí nesu odpovědnost já.“ A ta vážnost a starost v jeho očích jí při tom totálně ohromovaly.
Okamžik trvalo, než jí došlo, co vlastně řekl, a pak se musela mezi vzlyky roztřeseně zasmát, protože něco takového od něj ještě nikdy neslyšela a asi ani už neuslyší. Znělo to prazvláštně. Už jenom proto, že tahle věta k jeho osobě prostě nepatřila.
„Damone … ty, ty ses právě omluvil?“ Dobře, nebyla to přímo řečená omluva, ale bylo to tak myšleno. A Elena nevycházela z úžasu a němého ohromení. Na pláč i na vzlyky úplně zapoměla.
Svět byl opravdu úplně naruby.
„Myslím,“ protáhl rezignovaně,“myslím, že ano.“ A myslel to smrtelně vážně – no, možná ne zas tak smrtelně, ale vážne ano. A to bylo u Damona něco tak zvláštního a ojedinělého, že by to Elena nejraději zachovala tak na další hodinu, aby si to stihla pořádně zapamatovat.
„A já myslím, že začínáš být rozumný,“ vypravila ze sebe Elena s překvapeným úsměvem. Jasně, když se to přidalo do spojitosti s Damonem, zdálo se to jako naprosto nesmyslná věta, ale protentokrát to byla pravda. „A líbí se mi to,“ dodala upřímně.
Damon uhnul pohledem a vzápětí se jí zas zpříma zadíval do očí. Elena cosi tušila. „No … v tom případě … se ti tohle asi líbit nebude.“
„Co-,“ Elena nestihla dokončit myšlenku, když se Damonovy rty srazily s jejími a zamlčely tak její slova.
Chvilku myslela, že se jí to jen zdá, že se co nevidět probudí vedle Stefana a zjistí, že to celé byl jen nějaký prazvláštní sen. Po dalších několika vteřinách rozpačitého, ale vášnivého polibku však na Stefana dočista zapoměla.
Rty měla impulsivně propletené s Damonem a jak byla natěsno přitulená k jeho statné hrudi, dokázala kolem sebe cítit jenom a jenom jeho vroucí objetí a něžné dotyky. V takové chvíli jen těžko mohla myslet na Stefana.
Ano, asi měla hned teď přestat. Odstrčit Damona a držet se od něj po celý zbytek svého života hezky v uctivé vzdálenosti. Začala ale s mírným údivem zjišťovat, že se jí nic takového vůůůbec, ale vůůůůůbec nechce. Vlastně se jí to líbilo. Víc jak líbilo.
Zapoměla na Stefana, zapoměla na svůj zmatek, zapoměla na pláč, zapoměla úplně na všechno. Byla tu jen ona a Damon.
Jediné, co mohla vnímat, byla jeho chladná kůže pod jejími prsty a naopak její kůže explodující pod jeho studivými dotyky. Jediné, co mohla cítit, byla jeho vůně, kterou si prostě nedokázala s ničím spojit a jediné, co mohla slyšet, byla její vlastní krev šumící v jejích uších jako splašená.
Možná, že ještě někde hluboko vevnitř ní přebývalo jakési nepatrné chabé něco, které se chtělo okamžitě odtrhnout a jít za Stefanem. Ale dohromady s Eleninou valnou většinou, která nechtěla nic jiného, než jen líbat Damona dál a dál, to nakonec vyprodukovalo zase jen a jen zmatek a jakousi podivnou mlhu v její mysli, přes kterou Elena nebyla schopna myslet a která způsobyla, že jak jí Damon něžně pokládal do měkkých peřin pod sebou, stále ještě zaklesnutý s ní v nádherném polibku, koulely se jí po tvářích slzy. Ačkoli už si nebyla úplně jistá, jestli jsou to slzy smutku.
A Damon jí líbal tak dokonale. Vzal její tvář do svých mrazivých dlaní, které tak blahodárně působily na její rozpálenou pokožku. Nemohla nic jiného, než se jen víc přitulit do jeho chladného objetí a nechat se jím unášet.
Proti tomuhle Damonovi byla naprosto bezmocná a jestli v ní předtím ještě zbýval nějaký ten kousíček provinilosti, rozplynul se v jeho sladkých polibcích.
Byla by se s ním schopna líbat a mazlit klidně celou věčnost, kdyby jí po nějaké té době nedostihlo vyčerpání z minulých událostí dne a ustavičného breku a ona nakonec pomalu a zvolna upadla do sladkého spánku v Damonově něžném objetí.
*
Když se pak probrala do vědomí, okamžitě poznala, že ještě není tak úplně ráno. Skrz pevně sevřená víčka jí ještě neprosvítalo moc světla a nebylo slyšet ani žádné zvuky zvenčí, které by ohlašovaly pohodlné sobotní ráno. Taky si hned všimla, že už je zase doma ve své posteli. Peřiny, ve kterých ležela už nebyly saténové, ale obyčejné bavlněné.
Teprv teď jí skutečně dohonily události předchozího večera. Nejdřív jí popadlo naprosté zděšení, které pozvolna přešlo v zvědavost. Někdo jí sem přeci musel dostat, že?
Mírně se zavrtěla, aby dala najevo, že je vzhůru, nebo že se alespoň už probouzí. Bála se, že kdyby promluvila, plácla by nějakou blbost. Provinile se nemohla zbavit představy, že kdyby vyslovila Damonovo jméno, nějakým způsobem vedle sebe pak najde Stefana, nebo naopak.
Vzápětí ucítila na svém odkrytém rameni jemný dotyk chladné dlaně.

Zaslala: Aprille