Angel of My Heart (1 – 3)

ANGEL OF MY HEART

Veronika Synková

Pro rodiče, pro Lucku, Barču, Terku a Marcelku.

Pro Petru. Pro všechny, které miluji.

Pro Erika.

1. kapitola – Deník

Sluneční paprsky prošly skrz okno do pokoje Eleny Gilbertové. Ozářily její tvář. Ve světle slunce byla ta tvář překvapivě bílá. Až nezdravě bílá. Ale to dělalo jen to slunce.

Tmavé vlasy se rozprostíraly po polštáři a ona spala. Nebyla v pokoji sama, i když o tom neměla ani tušení. V tom pokoji s ní byl ještě někdo… Někdo, koho znala. Dřív se ho bála. Ale zažili toho tolik, že už mu to skoro odpustila. Skoro.
Ten tmavovlasý mladík s modrýma očima ji právě hladil po tváři a potom ji políbil na spánek.

„Eleno…“ zašeptal.

Jeho ústa to jméno vykrojily velice jemně. Tak, jako by se při prudším pohybu úst to jméno rozdrtilo mezi zuby. Jako by ji to mohlo zabít.
Zatřásla se jí víčka. Evidentně měla noční můry. Hladil ji po vlasech, snažil se ty zlé sny zahnat. Jako by nikdy neexistovaly…

A potom Elena otevřela oči.

Úplně zapomněl, jak velký si musí dávat pozor. Na útěk bylo pozdě, protože na něj upřela oči. A potom začala křičet.

„Pššt, no tak,“ snažil se ji uklidnit.

„Damone, co tady sakra děláš?!“ rozčílila se a hodila po něm polštář.

Zachytil ho a pohlédl na ni.

„Nechtěl jsem tě vyděsit.“

„Na to jsem se neptala! Co tady děláš, Damone Salvatore?!“

Byl v koncích. Nemohl jí říct, že byl u ní celou noc, líbal ji a dotýkal se jí tak důvěrně, jak jen to jde, aniž by ji vzbudil. Nemůže jí říct, že ji miluje. Ne, když ona miluje někoho jiného. O to hůř, že ten někdo je jeho bratr Stefan.
Zatracený, pitomý Stefan! Hodný Stefan. Opravdu je hodný. A celkově mnohem lepší než on sám. Protože Stefan neubližuje lidem. I když to dřív byl on, kdo takový byl. Damon byl jiný. Pil jen krev zvířat… a nechtěl nikomu ubližovat. Sám už ani nevěděl, proč se změnil. Snad v tom byla pomsta bratrovi. Když Stefan začal z ničeho nic pít krev zvířat, Damon se rozčílil. Nelíbilo se mu, že jeho bratr, který ho uvrhl do tohoto prokletí, nyní sám upíří život skrývá kdesi v sobě. Takže začal zabíjet lidi, aby mu ukázal všechny hrůzy. Aby mu ukázal, kam měl Stefan dojít. Ale dřív takový nebyl.
Jenže to už mu ani sám Stefan nevěří.
Nakonec ho stejně nenapadlo nic lepšího, než utéct.

 

12. března 2010

Milý deníčku,
ne, tak takhle se už nesnížím. Zázrak je, že jsem tenhle divný sešit vůbec otevřel. Bože, začínám být stejně měkký jako můj malý bratříček.
Ten tráví nad touhle věcí celé věky. Ale občas se to nejspíš musí. Protože to je jediné rozumné vysvětlení pro to, co dělám. Nebo je to něco úplně jiného. Asi jsem živým důkazem toho, že když se někdo zamiluje, změní se. Už se mi to stalo podruhé.
A to jsem si říkal, že se už nikdy nezamiluji, protože láska je přeceňovaná. Neumí nic jiného, než způsobovat bolest. Je hloupé, že lásku neovlivním stejně jako svoji lidskost. A s láskou je ještě těžší předstírat, že nemám srdce. Kdybych ale všem ukazoval, že srdce mám, vysmáli by se mi. Všichni do jednoho. A to zkrátka a jasně prostě nemohu dopustit. Ach Eleno!
Tak dost! Tohle přeci nemohu myslet vážně! Nejsem zamilovaný malý kluk! Ale… možná mi nezbývá nic jiného než přiznat, že se prostě mýlím.

Damon Salvatore

Roztřesenou rukou odložil pero. Nerozuměl tomu, co dělá. Vlastně tomu nerozuměl ani trochu. Rychle zaklapl knížečku ve vínových deskách, jako by se bál, že mu deník ukousne prsty. A potom odsunul zápisník na druhý konec stolu, zvedl se a došel si do baru pro láhev whisky. A také pro skleničku. Sedl si ke krbu a nalil si alkohol do skleničky ve své ruce. Nápoj do sebe kopnul tak rychle, jako by to byla voda a on umíral žízní. Nebo spíš, jako by to byla krev a na něj přicházely chutě.
Aniž by to dokázal ovlivnit, veškeré jeho myšlenky a představy směřovaly k Eleně. Díky Bohu, že tady není Stefan. Zcela jistě by se ptal, na co právě teď myslí. A potom by se mu smál. Nebo by se nesmál, dal by mu přes hubu. Damon se pobaveně usmál. Jo, přesně to by udělal. Alespoň by byla nějaká pořádná zábava.
Pozoroval planoucí oheň v krbu a lil do sebe whisky. Jednu skleničku za druhou. Když ve dřevě v krbu zapraskalo, láhev byla prázdná.

 

2. kapitola – Damone!

Co tady děláš, Damone Salvatore?!“ Slova jí zamrzla na rtech, když si uvědomila, že odpovědi se nedočká. Zase utekl. Dělá to vždy, když jde do tuhého. To je přesně jeho styl. Jak to nesou ostatní, to je mu úplně ukradené. Hlavně že on vyvázne s čistým krkem. Prevít.
Sama ho tak nazvala. Tak proč se jí do očí ženou slzy? Od chvíle, co odešel Stefan, je na Damonovi více méně závislá. On… vlastně není tak špatný. Jen se na něj špatně zvyká.

12. března 2010

Milý deníčku,
opravdu moc mě mrzí, že se Damon už zase zachoval jako naprostý idiot. Nikdy nepochopím, proč Vím, že bych se tím neměla trápit. Je to hloupé. Na Damonovi mi nezáleží.
Vždy, když si tohle snažím namluvit, připadám si nehorázně blbě. Damona Salvatora mám ráda. Snad ho dokonce i miluji, ale to on se nikdy nedozví.
Nesmí se to nikdy dozvědět. To by mě totiž nenechal chvíli na pokoji. Vrtá mi hlavou jen to, co dělal v mém pokoji, když jsem se probudila. Byl tak blízko. Jsem si jistá, že to byl jeho dech, co mě probudilo.
A jak potom nevěděl, co má říct… A potom utekl. Zdálo se mi, že mi to chce vysvětlit, ale nakonec se prostě jako čert otočil na patě a v tu ránu byl pryč. Doslova, protože umí neskutečně rychle vzít roha.
Na to má zatraceně talent. Budu si s ním muset promluvit. A udělám to hned. Jen co se nasnídám. Jen co se osprchuji. Jen co se obléknu. Jen co se vrátím ze školy. Skvěle, už zase plácám nesmysly. Je sobota. V sobotu škola není.
Elena schovala deníček pod polštář. Sobotu potřebovala. Zdálo se jí, že víkend nebyl už celou věčnost. A ona ho potřebovala. Zatraceně ho potřebovala.
Povzdychla si a prohrábla si rukama vlasy. Potom se zvedla z postele. Ze skříně si vzala džíny a bílé tílko, svlékla se a odešla do koupelny. Voda byla horká, ale příjemná. Pečlivě se osprchovala a umyla si i vlasy. Šamponem s vůní skořice a vanilky. Měla tuhle vůni nejraději.
Potom se oblékla a vyšla z koupelny. Na okamžik se přistihla, že na své posteli hledala Damona. Vždycky se jí válel na posteli, zlobil ji tím, že pečlivě zkoumal všechny její věci – včetně jejího spodního prádla – a vždycky měl také nepříjemné, i když vtipné poznámky.
Pousmála se nad svojí hloupostí. Odešla se nasnídat, Jeremy ještě spal. Chudák Jeremy… Elena ani nechtěla myslet na to, co všechno musel zažít. A smrtí jejich rodičů to bohužel nekončilo, ba naopak. Všechno bylo ještě o hodně horší.

Elenino auto zaparkovalo před penzionem Salvatore a ona vystoupila ven. Přišla a zaklepala na dveře. Věděla, že ji Damon uslyší. Věděla to.
Dveře se otevřely, aniž by k nim Damon přišel. Jasně, zapomněl zavřít. To se mu často nestává. Musel být opravdu hodně rozrušený z toho, co se stalo.
Vešla dovnitř a hledala Damona. Zatím ho nevolala. Ne, chtěla k němu dojít sama. A potom přišla do salonu. Uhlíky v krbu už téměř nezářily. Damon seděl v křesle. Spal. Na stole byly tři prázdné láhve od whisky a sklenička – rovněž prázdná.
Opil se. Perfektní. Takže to s ním zase bude k nevydržení. Zase si začne dělat nároky.
Přišla tiše až k němu, přiložila do krbu a uklidila prázdné láhve. Umyla v kuchyni skleničku a uklidila ji do baru. Když se vracela do salonu, všimla si na Damonově klíně deníku ve vínových deskách.
Damon si píše deník? zeptala se sama sebe Elena. Nevzpomínala si totiž, že by Stefan takový někdy měl.
Nevěděla, kde se to v ní vzalo, ale s nadměrnou opatrností sebrala z Damonova klína deník a otevřela ho. Byl tam zatím jen jeden zápis.
Sotva na řádky pohlédla, měla chuť si nafackovat. Co to dělá?! Nikdy nikomu nečetla v deníku! Ale když zahlédla mezi směsí znaků své přeškrtnuté jméno, nedalo jí to a začala číst.
Když dočetla, po tvářích jí tekly slzy. On ji miluje… On ji opravdu miluje… Tolik, jako ona milovala Stefana. Tak, jak zaručeně nemiluje jeho.

„Ach, Damone…“ zašeptala se slzami v očích. Položila mu deník zpět do klína a rozběhla se pryč. Nebude s ním mluvit. Už ví, proč utekl. Proč pořád utíká. Nedokáže jí to říct. Nebude ho nutit.

 

12. března 2010, asi 19:30

Milý deníčku,
dnes jsem udělala něco, za co se nikdy nepřestanu stydět – ale našla jsem v tom jednom zápisku velice důležitou odpověď na spoustu otázek.
Já… četla jsem v Damonově deníku. Říkám si, jestli mi to Damon někdy neudělal také. Tak ať. Bude pro něj snazší, když bude vědět, že to vím.
Miluje mě. A miluje mě hrozně moc. Obávám se, že jeho city jsou oboustranné. Mám Damona opravdu ráda, ale… Myslím, že z toho nic vážnějšího nebude. Damon to bude muset pochopit. To je jeho jediná šance, jak to může zvládnout.
Nebo možná není… Ale i mě samotné dělá práci si to přiznat.

 

3. kapitola – Nezamkla jsem koupelnu

Zvonek u Eleniných dveří zběsile zvonil. Zase. Běžela dolů otevřít. Čekala ho, ale když otevřela a pohlédla do jeho modrých očí, prudce se nadechla.

„V pořádku?“ zeptal se. V jeho hlase znělo mírné pobavení. Jasně, musela vypadat hrozně směšně, když tam stála, koukala mu do očí a lapala po dechu.

„No… jasně, pojď dál, Damone,“ vykoktala ze sebe a ustoupila z prostoru dveří.

Ale Damon Salvatore nebyl hloupý. Rozhodně nebyl hloupý.

„Eleno.“ Přistoupil k ní a objal ji.

„Opravdu jsem v pořádku,“ špitla, ale zabořila mu tvář do košile.

„Nezdá se mi to.“

„Věř mi.“

„Ne. V tomhle ne, Eleno. V tomhle ti nevěřím. A nebudu ti věřit. Co se děje?“

„Nejdřív mi tedy ty řekni, proč jsi z mého pokoje utekl. A bez vytáček,“ odpověděla.

Říká se, že přímý útok je vždycky nejlepší zbraní. Sama nevěděla, proč to udělala. Ale když viděla jeho zoufalý výraz, viděla spadlou masku bezcitnosti, kterou si nyní nedokázal udržet, věděla, že udělala chybu. Že nic takového říct neměla. Věděla, že jí to neřekne. Že jí to nedokáže říct. A rozhodně mu nechtěla ublížit. Než se stihla omluvit, jeho tvář opět zkameněla.

„Já jsem se ptal první,“ řekl.

„Ale já měla podmínku.“ Pustil ji.

„Neřeknu ti to, Eleno. Ne dnes, ne teď.“

Přikývla. Určitě je mu divné, že se tak snadno vzdává, ale když ona mu opravdu nechce ubližovat víc, než je nutné. Ona… ho miluje. Ale ne tak jako Stefana. Zdaleka ne. Ach, Damone…!

„Souhlasíš?“ zeptal se.

„Souhlasím,“ odpověděla. „Můžeš zase jít, Damone. Chci být sama.“

„Budu v obýváku. Nebudu tě rušit. Ale kdybys něco potřebovala…“

„Nebudu nic potřebovat.“ Vyběhla po schodech nahoru do svého pokoje.

Pro jistotu se zamkla. Co kdyby náhodou… zapomněl na to, že má zůstat dole? Svlékla se a odešla do koupelny. Potřebuje zapomenout.

Slyšel jsem, jak látka šatů sklouzává z její pokožky a začala mě zcela vážně a nebezpečně sužovat touha. Touha. Hm, to nedopadne dobře… Pokud to hned teď neutichne. Jenže ono to začalo být ještě horší, když jsem slyšel zvuk sprchy v koupelně. A kapky vody… Každá z nich se jí dotýkala tak, jak já nemohu… K čertu s mým bratrem! Co je mi do něj? On tady není, ale já tady jsem! Mám na Elenu mnohem větší právo než on!
Zvedl jsem se ze svého perfektního místa na gauči. Znám místo, kde mi bude ještě lépe. U Eleny Gilbertové v náruči, pomyslel jsem si, ale to si budeš muset ještě hodně zapracovat, Salvatore. Nu co, tohle zvládnu s přehledem. Odešel jsem nahoru ke dveřím koupelny. Jako mimochodem jsem vzal za kliku od jejího pokoje. Zamčeno. Špatné znamení. Doufám, že to s dveřmi, které potřebuji, nebude stejné… Připadal jsem si jako pitomec. Jo, asi prostě jsem pitomec. Vlítnout holce do koupelny… Schválně… No, ta mě zabije. Už jenom proto, že se jmenuji Damon Salvatore. Sebral jsem veškerou svoji odvahu a otevřel jsem pomalu dveře. Jen na takovou škvíru, abych se protáhl dovnitř. Udělal jsem to s největší opatrností, takže si mě ani nevšimla. Nezavřela sprchový kout.
Sedl jsem si na vyprané prádlo u dveří a pozoroval jsem svoji krásnou malou dámu. Stála zády ke mně, bez ostychu, ve své sladké nevědomosti. Zaklela, když jí šampon vystříkl do očí. Pevně oči zavřela a snažila se vysoukat ze sprchového koutu pro ručník. Zakopla a já jsem ji chytil a podal jsem jí ručník.

„Děkuju…“ Zarazila se, když si i její realistická část mysli uvědomila, že v koupelně není sama. Ručník, kterým si vytírala oči, jí zůstal v ruce. Vzhlédla a zůstala na mě zírat. Ručník jí zakryl ňadra a ona semkla kolena k sobě, takže jsem neviděl už vůbec nic.

„Co… Co tady… Damone!“

„Nemáš zač,“ pronesl jsem svoji odpověď na naše předchozí téma.

„Jak ses sem do háje dostal?!“ rozčilovala se.

„Dveřmi.“ Dostal jsem po hlavě lahvičkou šampónu. Schválně jsem se nechal praštit. Všichni vědí, že bych uhnul, kdyby se mi chtělo. Ale mně se nechtělo. Zasloužil jsem si to. „Promiň, Eleno. Ale nezamkla jsi dveře… Nemohl jsem si pomoct.“

„Já vážně nezamkla?“ špitla. „Hm.“

„Nezamkla,“ řekl jsem a pokrčil jsem rameny. „Můžeš se o tom docela dobře přesvědčit, nechal jsem otevřeno.“

„Idiote,“ zamračila se. „Můžeš se otočit?“

„A… proč?“ zeptal jsem se škádlivým tónem.

Protočila oči a obešla mě. Ne, že bych nevěděl, že se chce obléct… Ale i přesto mě to trochu zamrzelo. Když byla nahá, slušelo jí to víc. Ale slušelo jí to i takhle, takže si nemám na co stěžovat.

„Děkuju za návštěvu,“ řekla. „Můžeš teď jít domů?“

„Mně se u tebe vcelku líbí.“

„Tomu se krásně věří, Damone, ale i přesto bych ocenila tvůj odchod. Myslím, že jsi mě dneska rozčílil až až.“

„Ale Eleno! Vždyť jsem sotva přišel!“

„Jo, ke mně do koupelny. Padej, Salvatore. Stav se jindy. Ahoj.“ Doslova mě vystrčila z koupelny, odtáhla mě po schodech dolů a po vyšoupnutí za práh mi dost drze zabouchla dveře. Ahoj, Salvatore. Jako bych to ještě slyšel. Nu což, stavím se jindy. Třeba dneska v noci. Až bude zase spát. Nebo prostě později, až se uklidní z toho incidentu v koupelně. Může být ráda, že tam jsem. Nebýt mě, rozšlehala by si kokos. A pořádně. Může být ráda, že jsem tam byl. Ale to je asi to poslední, co si chce přiznat.

Zaslala: Christine