Stíny minulosti (1)

Jmenuji se Elena Gilbertová. 18 let jsem žila v malém městečku Mystic Falls. V roce 2012 se ze mě stal upír, a proto jsem se přestěhovala do Londýna. Vím, že to je od mého domova daleko, ale rozhodla jsem se nechat svoji minulost za Atlantikem. Bydlím v honosném sídle na Notting Hillu a jsem spokojena. Je rok 2112 a letos to je přesně 100 let, co je ze mě upír. Tenkrát jsem uvažovala o tom, že se zabiju, protože jsem nechtěla byt upírem a Stefan, můj bývalý přítel, to přes můj odpor stejně udělal. V té době se vrátil ke svému pravému Já. Rozparovači. Snažila jsem se ho vrátit zpět, ale nešlo to. Těsně poté, co mě proměnil v upíra, zabil svého bratra Damona. Velmi často na Damona myslím. Stýská se mi po něm. Možná jsem trošku paranoidní, ale občas mam pocit, že tu se mnou Damon je, ať už jsem na nějakém večírku nebo spím nebo dělám něco doma. Ani si nedovedete představit, co bych dala za to, aby tu teď byl u mě. Dokonce jsem začala žít stejně jako Damon. Bydlela jsem v drahém obydlí, v garáži mi stal Aston Martin, BMW M6, Ferrari F430 a v neposlední řade Chevrolet Corvette. Kazda věc, kterou jsem dělala, mi ho připomínala. V současné době studuji na Oxfordské univerzitě Dějiny USA.

„Eleno, jsi v pořádku?“ ptal se mě můj spolužák Connor, který, shodou okolností, také pocházel z Ameriky.

„Ano, jenom jsem se trošku zamyslela,“ odpověděla jsem mu s ledovým klidem, i když moje nitro vypovídalo o něčem jiném.

„Zase myslíš na Damona?“ Connor o mně věděl všechno. To, že jsem upír, jak jsem se upírem stala a také věděl o Damonovi. Connor mě po celou dobu studia držel na nohou a pomáhal mi, abych se přes to přenesla. Upřímně, nevím, co bych bez něj dělala.

„Ano, myslím na něj skoro pořád. Chtěla bych, aby tu byl se mnou, ale toto přání zůstane pouze mým nesplnitelným snem,“ smutně jsem sklopila hlavu do svých poznámek a snažila se, aby nebylo vidět, že se mi oči začínají zalévat slzami.

***

„Miluji tě, Eleno,“ mluvil ke mně Damon tím svým konejšivým hlasem. Kdybych stála, tak už by se mi podlomila kolena.

„A chtěl jsem se na něco zeptat,“ pomalu si klekal a ze zadní kapsy u kalhot vytáhl modrou sametovou krabičku, kterou po chvilce otevřel. V ní byl zasazen překrásný snubní prsten s diamantem.

„Eleno Margareth Gilbertová, vzala by sis mě?“

„Proboha! Ano, vezmu si tě,“ odpověděla jsem okamžitě, protože to vždy bylo mé přání, abych mohla být s Damonem. Damon byl jediný důvod, proč bych se vzdala svého lidství. Nasadil mi prstýnek a pomalu vstával. Stále mě držel za ruce, ale v momentě, kdy se zcela napřímil, jeho hrudí projel dřevěný kolík.

„NÉÉÉÉ!!“ Damon se skácel k zemi a já byla hned u něj. Moje oči se zalévaly slzami, že jsem přes ně skoro neviděla. Můj zrak se nyní stočil k vrahovi mého snoubence. Stefanovi.

„Když tě nemůžu mít já, tak ani můj bratr,“ tato Stefanova slova byla poslední, než jsem se prudce posadila na své posteli.

Byl to jenom sen, Eleno. El, klid, zhluboka dýchej. Byl to jenom sen. Chvíli jsem se takhle sama uklidňovala a snažila se tlukot srdce vrátit na normální frekvenci. Vylezla jsem z postele a oblékla si župan. Pomalým krokem jsem došla k lednici, ze které jsem si vytáhla džus na nalila si ho do skleničky. Poté jsem přešla k oknu a pozorovala klidnou ulici. Chvíli jsem pozorovala svůj obraz, když jsem v okenní tabuli viděla odraz druhé osoby. Damonův odraz. Leknutím jsem upustila sklenici s džusem, která se roztříštila o podlahu a prudce jsem se otočila. Za mými zády nikdo nebyl. Byla jsem vystrašená a zklamaná zároveň. Nejlepší lék na depresi? Můj druhý nejlepší přítel Jack Daniels.

Vypila jsem ji celou a druhý den ráno mě vzbudil zvonek. Spěšně jsem koukla na budík, který ukazoval 8 ráno. Normálně by mi to až tak nevadilo, ale protože byla sobota a já jsem měla ze včerejška ještě pěknou kocovinu, tak jsem byla ochotná té osobě, která stála za dveřmi, vysát veškerou krev a urychlit tím střízlivění.

„Kdo mě může budit v tak nekřesťanskou…“ zůstala jsem stát mezi dveřmi a jenom hleděla na osobu, která stála u mého prahu.

„Ahoj, Eleno.“

 Zaslala: Katty