Caroline – The Vampire Life (7)

Milý deníčku, jsem zmatená. Už dlouho jsem ti nic nenapsala, ale teď ti to vynahradím.

Je toho na mě moc a ničemu nerozumím.

Abys mě chápal, začnu od začátku: Protože Alaric „zabil“ Klause, jela jsem s Mattem v jeho autě za Stefanem, protože měl umřít. Chtěla jsem být s ním, jenže se to zvrtlo a my sjeli z mostu. Mattovi se nic nestalo, protože ho Stefan zachránil, ale já jsem se utopila. Měla jsem v sobě ale Damonovu krev, takže jsem se proměnila v upíra.

Když jsem se probudila v nemocnici, Stefan a Damon už u mě byli, takže mi došlo, že Klaus být mrtvý nemůže. Potom jsem se probudila doma a všechno mi bylo vysvětleno.

Deníčku, být upír je hrozné, možná hrozné je slabé slovo. Slyším, jak mi za skříní lezou pavouci, jak vedle u sousedů teče voda a taky jak hučí motor v autě. Je to hrozné! Nedokážu to ztlumit! Myslím, že časem si na to zvyknu, ale mám nutkání si uříznout uši, abych mohla ty muka zastavit.

Můj zrak je teď o mnoho ostřejší, barvy jsou sytější a světlo pronikavější. Asi budu muset dojít za Bonnie, aby mi vyrobila jeden z těch kouzelných prstenů proti slunci, ale bojím se, že ke mně bude stejně odtažitá, jako byla ke Caroline, když se proměnila v upíra.

Nejhorší na tom všem je ale hlad. Je to jako kdyby mi někdo nalil do pusy lávu a já ji měla uhasit. Zkoušela jsem to vodou, ale přirozeně to nezabralo. Myslím, že mi brzy hrdlo uhoří, ale snažím se s tím bojovat. Po pravdě mi to moc nejde, odpoledně jsem málem zakousla Jeremyho a to mě vede k další věci, kterou ti musím napsat.

Nekousla jsem Jeremyho jen proto, že jsem ve své hlavě uslyšela hlas! Ano, hlas!

Určitě byl skutečný. Dokonce už mám i podezření, komu ten hlas mohl patřit, ale ještě to nevím jistě, takže ti to nenapíšu, ale můžeš se spolehnout, že až to budu vědět s jistotou, napíšu to.

No, když jsem si uvědomila co dělám, utekla jsem do parku a v tom parku byla ta vrána. Už jsem ji viděla, ale nemůžu si vzpomenout kde. Je to jako, když chceš odpovědět na otázku, a správná odpověď ti leží na jazyku, ale když už ji chceš říct, zapomeneš ji. Je to frustrující!

No ta vrána mě svým způsobem naštvala a tak jsem po ní skočila, ale ona mi uletěla. Jediné zranění, které jsem jí způsobila, bylo vytržení jednoho pírka.

Potom jsem seděla na lavičce a přemýšlela, co bude dál. Víš, Deníčku, když jsi upír, máš neomezené možnosti a všechno, co ti předtím připadalo nedůležité, ti teď vrtá hlavou.

Tak například: Damon mohl toto město klidně opustit, už když v hrobce nenašel Katherine, ale on tu zůstal. Proč? Je to zvláštní.

Potom mi zavolal Stefan a já-

 

Najednou, se mi samy od sebe zavřely oči. Chtěla jsem je otevřít, ale nešlo to. Před sebou jsem najednou viděla temnou noční oblohu.

Šla jsem po lehce zvlhlé silnici, když v tom jsem uviděla, jak někdo leží na silnici. Co když je mrtvý?

Stála jsem na něj a zírala a přitom jsem si volala s Bonnie. Když se semnou rozloučila, odtrhla jsem pohled od toho ležícího člověka a vypnula jsem hovor. Chtěla jsem se znovu podívat na toho člověka, ale on už stál přede mnou a překvapeně na mě zíral.

„Katherine.“zašeptal. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Ne…“ Ohlédla jsem se za sebe. Třeba mluvil k někomu za mnou, ale nikdo tam nebyl.

„Já jsem Elena.“ opravila jsem ho.

„Ou…“ řekl.

„Ty vypadáš, prostě… Omlouvám se. Jen mi někoho hodně připomínáš.“ omluvil se.

„Já jsem Damon.“

„Nechci být hrubá, Damone, ale to že jsi v noci uprostřed ničeho je trochu děsivé.“ podotkla jsem. Trochu mu zacukaly koutky.

„Ty máš co říkat! Jsi tu úplně sama!“ Řekl to, jako kdyby mi mělo něco hrozit. Rozhodila jsem rukama.

„Tady jsme v Mystic Falls, tady se nic špatného neděje.“ ujistila jsem ho s úsměvem.

Jen pokýval hlavou a zvědavě si mě prohlížel. Nemohla jsem ten jeho pohled vydržet a tak jsem sklopila zrak na svůj telefon a na obličeji jsem vytvořila jakýsi ironický úšklebek.

„Pohádala jsem se se svým přítelem.“ řekla jsem. Myslela jsem, že ho to vůbec nebude zajímat, ale bylo tomu přesně naopak.

„Kvůli čemu? Jestli se můžu ptát?“ pozvedl ruce ve vzdávajícím se gestu. Znovu jsem se ušklíbla.

„Život, budoucnost… Všechno to má naplánovaný.“

„A ty to nechceš?“ zeptal se překvapeně. Pozvedla jsem obočí a lehce se usmála.

„Já nevím, co chci.“

Usmál se a na chvíli zavřel oči. Když je otevřel, připadal mi jiný.

„To není pravda. Chceš to, co chtějí všichni.“ Naklonila jsem hlavu ke straně a nasadila tázavý pohled. Zajímalo mě, co řekne. Ale on nic neříkal, tak jsem začala: „Co?“

Vlastně jsem ho ani nenechala odpovědět.

„Záhadného cizince, který má na všechno odpověď?“ zeptala jsem se ironicky. Znala jsem ho jen chvilku, ale připadalo mi, že ho znám déle… samozřejmě jsem se mýlila. Zasmál se a otočil hlavu doprava a na něco se díval.

„Řekněme, že už jsem na světě nějaký ten čas.“ podotkl a pořád se smál.

„Pár věcí jsem se naučil.“ podotkl s legračním úšklebkem.

Trochu jsem se otřásla.

„Tak, Damone, řekni, co vlastně já chci?“ Jeho úsměv najednou zmizel. Vykročil směrem ke mně.

„Chceš lásku, která tě pohltí.“ No, tak to jsem fakt nečekala.

„Chceš vášeň, dobrodružství… a možná i trochu nebezpečí.“ Znovu se usmál. Naprosto mě dostal. Čekala jsem, že řekne peníze, nebo slávu, nebo tak něco, ale on přijde s tímhle.

„A co chceš ty?“ zeptala jsem se. Trochu znejistěl, a když už mi chtěl odpovědět, ozvalo se hlasité zatroubení auta a já se ohlédla.

„To jsou moji rodiče.“ informovala jsem ho. Když jsem se na něj pak znovu otočila, stál mnohem blíž a přímo se mi díval do očí.

„Chci, abys našla vše, co hledáš. Ale právě teď chci, abys na tohle všechno zapomněla. Nemůžu dopustit, aby lidi ve městě věděli, že jsem zpátky.“ Dívala jsem se na něho a na tváři se mi rozlil šťastný úsměv, vlastně jsem ani nevěděla z čeho.

„Dobrou noc, Eleno.“ řekla a byl pryč. Já zavřela oči a v přítomnosti jsem je otevřela a vyděšeně jsem se dívala na okno svého pokoje.

Věděla jsem úplně jistě, co se právě stalo. Začaly se mi vracet vzpomínky.

 Zaslala: Caroline