Těžká zkouška (18)

Odstrašující pocit neklidu se prohnal celým mým systémem, jakmile jsem se s překvapeným výrazem ve tváři otočila za zmiňovaným odcházejícím vlkodlakem.

Ano, byl to ten samý muž, jehož jsem si pamatovala jako instruktora ze sportovního tábora, kterého se o minulých prázdninách zúčastnilo školní fotbalové družstvo.

Závěrem každodenních tréninků čtrnáctidenního soustředění byl přátelský zápas s jinou osadou zde v Mystic Falls. Jako členka středoškolského týmu roztleskávaček jsem u takovéto příležitosti nemohla chybět, obzvlášť když jsem v té době chodila s hlavním rozehrávačem.

Živě jsem si vybavovala, jak jsme se s Caroline na mužného trenéra Everetta nemohly vynadívat, v danou chvíli se nám stejně staří spolužáci jevili jako naprostí cucáci.

Po utkání následoval rozlučkový táborák, kde se mi podařilo s naším idolem prohodit pár slov a díky jeho přesvědčování jsem svolila zahrát si i tu pitomou hru, což vyústilo v jednu z mnoha hádek s žárlivým Mattem…

Byla to jen sekunda, během níž se mi myslí prohnaly všechny ty vzpomínky na období, kdy jsem řešila úplně odlišné, nyní totálně pošetilé, problémy.

Zdálo se mi to nebo jsem opravdu zaregistrovala vlkodlakův ďábelský poloúsměv?

Stočila jsem pozornost zpět k Damonovi. Zaujímal útočný postoj rozkročmo, čímž byl připravený v mžiku chladnokrevně vyrazit. Stále mě pevně svíral za nadloktí a díky tomu držel mé tělo ve své bezprostřední blízkosti, zatímco přimhouřenýma očima propaloval záda vzdalujícímu se troufalému tanečníkovi.

Náhle na mně utkvěl rozpáleným pohledem, oběma rukama uchopil má útlá ramena a dost hrubě se mnou zatřásl, až mi hlava smýkla ze strany na stranu jako onomu houpacímu panáčkovi s kývajícím krkem, jehož si řidiči umisťovali na palubní desky aut.

„Tys sem prostě musela přijít! Můžeš mi konečně říct, co se děje?!“ Procedil skrz zaťaté zuby. Nasucho jsme polkla, takhle rozčilený vypadal skutečně hrozivě. Zároveň mi podvědomí vnuklo myšlenku, že mu to v černých kalhotách, košili, rozepnuté kožené bundě a s pramínky vlasů spadajícími do obličeje nesmírně slušelo.

Bože, to jsem si nikdy dřív nevšimla, jak je hezký?

„Mluv, sakra!“ Nato přišel druhý otřes, který mi měl rozvázat jazyk.

„Jeremy… vyhrožovali, že zabijí Jeremyho,“ odpověděla jsem popravdě.

Netušila jsem, co byli ti lidé nebo stvoření zač a nechtěla jsem se spoléhat na bratrovo skrytí, jež ostatní navíc naplánovali bez mého vědomí.

„Uhm, proto ta nečekaná touha po přeměně. Řekla sis, že když se se mnou vyspíš, nakonec to udělám?!“ Zavrčel nevraživě a s mírným odstrčením uvolnil sevření na ramenou.

Nepočítala jsem s tím, lehce zavrávorala a neomaleně vrazila do páru ploužícího zrovna kolem. Odsuzující pohled vržený mužem i ženou středního věku jsem sotva vnímala.

„Cože? Ne! Jak sis něco takovýho…? A vůbec, co jsem si asi měla myslet já, když ses uprostřed noci tak najednou vypařil?!“ Bránila jsem se třesoucím hlasem. Nedokázala jsem pochopit, jak to, co řekl, mohl brát vážně.

„Čekalas snad, že se na tebe budu zamilovaně dívat, zatímco spíš a ráno ti donesu snídani do postele?“ Jeho studený tón mě naprosto uzemnil. Tato slova mě ranila ještě ošklivěji než ta předchozí.

Takže dal ruce pryč, jakmile dostal, co chtěl…

Svěsila jsem paže podél těla a urychleně se zadívala do jásajícího davu, abych svižným mrkáním zahnala hromadící se slzy. Ale ty pichlavé potvory z očí ne a ne zmizet.

Věděla jsem, že Damon nebyl tenhle snídaňový typ, avšak… tak nějak… jsem doufala ve víc než jednu noc.

„Ne…“ hlesla jsem slabě po půlminutě ticha. S pláčem na krajíčku jsem si bolestivě skousla spodní ret. Poslední, co jsem potřebovala, bylo, aby na mně viděl, že ťal do živého.

Cítila jsem upírův zrak bloudit po mé odvrácené tváři, ba na pocitu marnosti mi to nikterak neubralo.

Zřejmě uznal, jak moc přestřelil, neboť jeho rysy zněžněly jako mávnutím kouzelného proutku.

Po chvíli přemítání přistoupil blíž, pravačku mi ovinul kolem pasu, přičemž levačkou uchopil mou dlaň a v rytmu pomalé hudby se mnou začal klouzat po parketu.

Ačkoli jsem pořád hleděla opačným směrem, nebránila jsem se.

„Byl jsem úřadem šerifa povolanej do akce jako ochránce města a nevinných, věci se zase jaksi zkomplikovaly,“ prozradil mi polohlasně, pak smířlivě pokračoval: „Víc ti říct nemůžu, to víš, policejní záležitosti…“

Tajnůstkářky pokrčil rameny, poté se sklonil ještě níž a mně se proti vlastní vůli zastavil dech.

„Mimochodem, strašně chrápeš, pokud to nevíš,“ zašeptal mi do ucha, až jsem sebou cukla.

Rozhodovala jsem se, jestli propuknout v pláč nebo volit bláznivý smích.

Ze všeho nejraději bych si z ramene sundala nadměrnou kabelku a vší silou ho s ní i zbraněmi uvnitř majzla po makovici.

Nakonec jsem v němém kompromisu vyprskla smíchy, zatímco mi po líci stékaly zadržované slzy.

„Na všechno tak snadno naletíš,“ řekl téměř neslyšně a přivinul si mě těsněji.

Píseň skončila a my zůstali stát na místě, každý v osobním prostoru toho druhého.

Damonovy prsty tápající po zátylku mi způsobily známé třepotání křidélek kdesi v břišní oblasti, poté mě lehce chytily za bradu a natočily tak můj obličej přímo proti tomu jeho.

Tmavě hnědé duhovky se střetly s těmi hlubokými modrými oceány a mně v ten moment došlo, že jsem podlehla… byť jsem si to všemožně zakazovala.

Jako uhranutá jsem shlédla na jeho plné rty, které byly nadosah a doslova ty mé žádoucí lákaly ke spojení.

Odevzdaně jsem přešlápla z nohy na nohu a užuž se ho chystala takto veřejně políbit, když to hlas vykřikující mé jméno překazil.

„Tady jste. Eleno, co vyvádíš, proboha?! To ses dočista zbláznila?!“ Sjela mě Caroline jako dítě, jež se v zimě i přes varování chystalo přiložit vlhký jazyk k namrzlé železné trubce.

„Měli bychom hned vypadnout. Tyler mi dal echo, že tu bude brzy pěkně horko. On je tady.“ Samozřejmě, tímto tvrzením si získala okamžitý zájem nás obou.

„Kdo?“ Zeptal se Damon nasupeně.

„Nevím. A navrhuju to dneska nezjišťovat. Tyler říkal, že je nebezpečný.“

Váhala jsem, zda byl Klausův hybrid důvěryhodným zdrojem pro podobnou informaci, nejistě jsem se obrátila na Damona.

Ten s vážnou tváří vsunul mou dlaň do své, zamumlal něco ve smyslu: „Říkal-li to náš věrný přítel, pan Tlapka,“ a začal si klestit cestu mezi slavnostně vyšňořenými lidmi. Caroline se držela dva kroky vzad a kryla nám záda.

Alaric již postával u východu a v rukou dřímal kabáty, do nichž nám chvatně pomohl se obléct.

Nestačila jsem si zapnout ani tři knoflíky a Damon už mě znovu za zápěstí táhl ven.

Překvapeně jsem vzhlédla k temnému nebi zdobenému spoustou hvězd i jinak nevídanými planetkami a ihned jsem se rozpomněla na zprávu z internetových novinek týkající se vzácného úkazu na obloze… zatmění slunce.

Jak jsem to mohla vypustit z hlavy?

V článku na wikipedii psali, že jev mohou doprovázet také neobvyklé reakce zvířat a v minulosti byl dokonce spojován s různými mystickými událostmi.

Za normálních okolností by se teprve stmívalo, určitě by nebyla tma jako o půlnoci.

Starší ze Salvatorů nejspíš vyhodnotil opečovávaný trávník za přijatelnou zkratku k vozu, protože překročil nízké keříky lemující vstupní cestičku a vedl nás dál podél domu. Poslušně jsem cupitala za ním, i když mi to podpatky černých lodiček bořící se do měkké hlíny značně ztěžovaly.

Scházelo přejít už jen kousek travnatého prostranství, když se před námi zčistajasna objevilo pět tajuplných postav.

Poslušně jsme zastavili a mně to nedalo, abych si kolem krku nepřitáhla chlupatý límec teplého kabátu.

„Zase ty! Snažíš se mě nasrat?!“ Zaburácel Damon zlověstně na muže v popředí.

„Znáš ho?“ Podivila jsem se.

„Jop. Máme s Gregorem takovou veselou historku ze záchodu v Mystic Grillu, vedlejší roli dramatu sehrála servírka, co stojí za ním a jedna velká smradlavá popelnice,“ odpověděl a zkřížil si ruce na prsou. Během jeho vysvětlování jsem obhlédla skupinku skládající se ze čtyř mužů a jedné ženy. Nebyli ozbrojeni, mně to však na klidu moc nepřidalo.

„Tentokrát ohledně tebe nemáme žádné konkrétní rozkazy, přišli jsme si jen pro tvoji děvku,“ odtušil jmenovaný důležitě, přičemž pohodil hlavou mým směrem.

Namísto obhajování vlastní pověsti jsem přes Damonovo rameno zvědavě studovala vzhled onoho muže, jehož tvář mi připadala jaksi povědomá.

„Damone, cítím z nich krev… spoustu krve,“ zaslechla jsem ze strany Carolinin tichý šepot.

„Jsou to novorozenci,“ řekl, obraceje hlavu k přitakávajícímu Alaricovi.

„Novorozenci?“ Zopakovala blondýnka.

„Upíři staří nanejvýš jeden týden, zabíjí svou potravu násilně celkovým vysátím, proto jsou na svůj věk mimořádně silní a rychlí. Naštěstí to je pouze přechodné,“ zasvětil nás bývalý lovec do tajů raného upírství.

„Hej, Salvatore! Tuhle Brian by rád reference na ovlivněnou dvojnici Katherine Pierceový v posteli, Everett nám totiž dovolil dát jí zlehka do těla, než z ní vydoluje poslední kapičku krve,“ provokoval pomstychtivě Gregor s úlisným úšklebkem.

„Budu tě muset zklamat, chlape, ale já ji nenutil,“ nastala krátká pauza, „co? To bych neudělal,“ reagoval oslovený na Alaricův zvídavý pohled s obočím vystřeleným navrch hlavy a Carolinino pohoršující odfrknutí.

„Jeminánku, nefalšovaná červená knihovna. Upír zaláskovaný do krásky, jejímž osudem je obětování pro vyšší dobro nové rasy. Rozkošné,“ zatrylkovala tmavovlasá dívka přeslazeně.

„K smíchu,“ přisadil si vůdce bandy s ruským jménem.

V setině vteřiny se ke mně doneslo ironické uchechtnutí doprovázené mrštným zavanutím vzduchu, při němž se Damon neskutečnou nadpřirozenou rychlostí přemístil před řečníka nepřátel a bez jakéhokoliv rozmýšlení mu vyrval srdce z hrudi. K uším mi dolehl nechutný mlaskavý zvuk následovaný nepříjemným plesknutím bezvládného těla o zem, zatímco do nosu mě zaštípala kovově nasládlá vůně čerstvé krve.

„Možná by ti tohle přišlo mnohem zábavnější,“ poradil jí Damon s výrazem šílence, načež hodil zakrvácený orgán přímo na šokovanou slečnu, ta ho překvapením přikovaná na jednom bodě instinktivně chytila.

Jakmile předmět identifikovala, samým zděšením vypoulila oči a nekontrolovatelně se roztřásla.

„Seberte si tu hromadu hnoje a vysmahněte odsud!“

„Tsss, vyhánět hosty z cizího večírku i pozemku… to je vskutku neomluvitelné chování, pane Salvatore. Domníval jsem se, že oplýváte lepšími mravy.“

Ten identický hlas se znělým akcentem jsem již slyšela – Everett. Všichni se za vlkodlakem zastavivším po mém boku vmžiku otočili. Prudce jsem sebou trhla, když mi položil ruku kolem ramen a štíhlé prsty mi i přes kabát zabořil do kůže.

„Dej z ní ty pracky pryč!“ Zavrčel Damon.

Caroline nezůstávala pozadu, bělmo se jí zbarvilo do ruda, kolem očí naskákaly tmavé žilky a v ústech se zaleskly bílé špičáky. I Alaric stál ostražitě v pozoru.

„Je mi líto, Elena dnes odejde se mnou,“ odpověděl konverzačním tónem.

„Nesnáším přehnaně sebevědomí vlkodlaky,“ prskl Damon a stejným upířím tempem vyrazil proti mému trýzniteli.

Úlekem jsem zamrkala, během čehož se udála pro mě kupa nepostřehnutelných událostí. Stisk v nadloktí odezněl, čísi dlaň mě odhodila stranou a já se ocitla ležmo v rosou zkropené trávě. Přede mnou se tyčil Everett, pěstí mačkal útočníkovo hrdlo a jako ve svěráku ho držel několik čísel ve vzduchu, pak se napřáhl a mocným úderem třískl s bezbranným upírem o zem, až se citelně zachvěla a jemu z pusy s mrazem nahánějícím křupnutím kostí vystříkl červený ohňostroj.

„Damone!“ Vykřikla jsem sklíčeně.

„A já zase nesnáším arogantní upíry.“

„To budeš mít asi problém, Lockwoode,“ ozvalo se rozčíleně za vlkodlakem.

Nato jsem uzřela jakousi šmouhu, která kolem mě prosvištěla a nárazem smetla Everetta ze zorného pole.

Stefan.

Po výměně tvrdých ran byl také vymrštěný do prostoru s přistávací dráhou na nedalekém kmenu statného dubu.

„Vezměte dvojnici a ostatní zabijte!“ Rozkřikl se muž na přihlížející novorozence.

„Uteč, Eleno!“ Nakázal mi Damon, těžce se zvedaje z menšího kráteru v půdě.

„No tak, běž!“ Pokračoval, když jsem se k tomu neměla a vydal se na pomoc bratrovi, protože se k němu blížil Everett s jasným odhodláním Stefana dodělat.

A já ho poslechla.

Skopla jsem z nohou společenské boty a bosa se rozeběhla kupředu.

xxXXXxx

Caroline usoudila, že je zle.

S ní, kdyby někdo takhle praštil, nerozdýchala by to.

Schytala by poranění mozku neslučitelná ani s nesmrtelným životem. Oba Salvátorovi byli starší a víceméně odolnější, i tak to s nimi nevypadalo dobře.

Jak to, že je ten chlápek tak silný? Pomyslela si.

Neměla čas na dlouhé úvahy, neboť se k ní přikradli dva mladí upíři. Zbývající se nejspíš vrhli na Alarica.

Musím to tu co nejdřív zpacifikovat, abych mu v případě nouze mohla pomoct, sotva si urovnala priority a užuž se vyhýbala výpadu mířenému na srdce. Propočítaným zásahem do hrudníku poslala prvního na zeď domu, druhému se však podařilo čapnout ji za vlasy.

„Chabý,“ prohlásila, přičemž se sehnula, protočila se mu pod rukama a s využitím jeho vlastní váhy si ho škubnutím přehodila přes vypnutý hřbet. Ještě ani nedopadl a blondýnka mu nelítostně zlomila vaz.

Koutkem oka zkontrolovala Alaricovo počínání, právě protivníkovi naučeným chvatem do srdce zabodl vystřelovací kolík, co měl maskovaný rukávem vycházkové bundy.

Caroline se vrátila zpět k upírovi číslo jedna, uskočila před jeho hnátama sápajícíma se jí po hrdle, podkopla mu nohy a podpatkem jedné z drahých kozaček mu vyloženě rozšlápla obličej na placku.

Narovnala se, aby mohla určit původce skřípění plechu. Zjistila, že se Stefan v letu zarazil o auto u silnice, které nehorázně zdemoloval. Damona spatřila opodál, jak urval nebezpečně vypadající větev a s novou vervou se tryskem řítil na Everetta.

„Kde je ta holka?“ Zavolal na ni znenadání Alaric.

V tu chvíli proťal noční ulici zoufalý výkřik její kamarádky.

xxXXXxx

Nedbala jsem drobných kamínků bodajících do chodidel a sprintovala dál, aniž bych vlastně věděla kam.

Nějaký hluk mě přiměl k ohlédnutí, nýbrž přes tmu nešlo nic kloudně rozeznat.

Když jsem se podívala opět před sebe, stála tam ona.

Nestačila jsem zabrzdit a nabourala do upírky, což mě zpětně odrazilo a já si podruhé ustlala na sestříhaném angličáku.

Při pádu mi sklouzla naditá kabelka, odlétla možná tři metry a ke všemu ze sebe dopadem vyvrhla většinu obsahu, jež se rozkulil okolo.

„Kašlu na to, co chce. Zabiju tě, ty jedna upíří běhno!“ Vřískla Gregorova kolegyně vztekle a se stále zakrvácenýma rukama vykročila vpřed.

Chvatně jsem se překroutila na břicho a ve snaze dosáhnout na kolík ležící po pravici jsem se pomocí nehtů zarývajících do zeminy počala plazit.

Téměř jsem se ho dotýkala bříšky prstů, ale tmavovláska mě lapla za lýtko a vynaloženým tlakem převrátila znovu na záda. Pak na mě prostě skočila.

Hřbetem dlaně mě udeřila do tváře, až se mi celá hlava naklonila doleva, což jí umožnilo přístup k obnaženému krku.

„Aaaaah,“ zavřeštěla jsem, poté co se hladově zakousla do pulzující tepny.

Pochybovala jsem, že by můj výlev překonal halas kapely vycházející z útrob baráku, ale čelem jisté smrti člověk dělá všemožné věci, proto jsem také nepřestávala tápat rukou v zeleném porostu.

Zázrakem jsem nahmatala něco dřevěného, sevřela jsem kolík v pěsti a odhodlaně ho zasekla upírce mezi žebra.

Jenže jsem minula srdce.

Strašně jsem si přála další pokus, avšak veškerá životní energie mě zcela opustila.

Je po všem, problesklo beznadějně myslí.

Odevzdaně jsem nechala klesnout těžká víčka a smířeně vyčkávala na anděla smrti.

Náhle mi bolavou líci ofoukl nepřirozený vánek, nadějně jsem otevřela oči a uviděla úděsně zřízeného Damona. Zkrvavenou pravačkou chňapl upírku za vlasy a hrubě ji ze mě strhl. Cítila jsem, že svými tesáky rozervala kůži a možná i odhryzla kus masa. Opakovaně jsem útrpně zařvala.

Můj zachránce přiložil levačku na rameno tmavovlásky a mocným trhnutím jí oddělil hlavu od trupu.

Valila jsem zděšeně bulvy, zatímco mi na rozhalený kabát, šaty pod ním, pokožku i obličej chrstlo značné množství teplé krve. Přerývavě jsem dýchala a neschopná hlásky vykuleně zírala na tu spoušť.

I Damon měl zrychlený dech, a když dívčiny části pohodil na zem, klepaly se mu ruce.

„Alaricu! NE!“  Následný Carolinin křik se mi vštěpil až do morku kostí.

„J-já.. j-jsem v pořádku,“ řekla jsem Damonovi, aby si o mně nedělal starosti a šel pomoct přátelům.

Přikývl a v tu ránu zmizel.

Po hlubokém nádechu jsem se snažila postavit na uboze se chvějící končetiny, když mi kdosi ovinul ruce kolem pasu a v druhé chvíli jsem s cizí dlaní přes ústa stála u Carolinina stříbrného vozu.

„Teď tě pustím. Nekřič.“

Byl to Tyler.

„Co to děláš?“ Zeptala jsem se naštvaně.

„Zachraňuju ti život, poděkovat můžeš později. Nastup si.“

„Cože? Musíme se vrátit, Alaricovi se něco stalo,“ odporovala jsem.

Nesouhlasně zakroutil hlavou, otevřel zadní dveře a přes mé slovní i fyzické protesty mě narval na sedadlo. Sám se usadil na místo spolujezdce.

„Můžeme,“ oznámil Caroline, kterou jsem zaznamenala až nyní. Blondýnka nastartovala, sešlápla plyn a s hvízdajícími gumami jsme se odpíchli od obrubníku.

xxXXXxx

Zaslala: Alalka